Pro řešení sporu ze spotřebitelské smlouvy uzavřené prostřednictvím internetu, jejímž obsahem je závazek rakouského podnikatele poskytnout českém subjektu (fyzické osobě bydlící v České republice) ubytování a stravování v určitém čase v rakouském hotelu, je třeba použít rakouské právo, konkrétně zákon na ochranu spotřebitele a obecný občanský zákoník. Podpůrně je nutno vycházet ze směrnice EU č. 97/7/ES, o ochraně spotřebitele u smluv uzavřených na dálku.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudkyň JUDr. J. Š. a Mgr. Ing. M. L. v právní věci žalobkyně K. N., bytem K., Rakousko, zastoupené Mgr. J. A., advokátem se sídlem v Č. K., proti žalovanému Ing. J. A., bytem Č., zastoupenému JUDr. M. N., advokátkou se sídlem v Č., o zaplacení 2.752,44 EUR s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29.9.2008, č.j. 7 C 76/2008-108, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvého stupně s e p o t v r z u j e ve výroku v odstavci I, o platební povinnosti žalovaného ohledně částky 2.752,44 EUR se 4 % úrokem z prodlení ročně od 9.7.2007 do zaplacení. II. Rozsudek soudu prvého stupně s e m ě n í ve výroku v odstavci I., o povinnosti žalovaného zaplatit úroky z prodlení ve výši 4 % ročně za dobu od 22.3.2007 do 8.7.2007 tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 28.785,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Českém Krumlově na nákladech řízení státem vynaložených částku 19.370,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 27.086,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2.752,44 EUR s úrokem z prodlení 4 % ročně od 22.3.2007 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce 28.785,30 Kč (výrok II.) a také povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Českém Krumlově částku 19.370,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalovaný si objednal v hotelu žalobkyně prostřednictvím e-mailové pošty dne 27.1.2007 pobyt ve dnech 2.2.2007 až 8.2.2007 pro dvě rodiny, avšak svoji objednávku zrušil v den, kdy ji měl začít čerpat. Žalované se nepodařilo rezervované pokoje obsadit. Okresní soud dospěl k závěru, že účastníci platně uzavřeli podle rakouského práva smlouvu o „plánovitém využití volného času“. Podle okresního soudu nelze od této smlouvy odstoupit, pokud byla uzavřena méně než sedm všedních dnů před okamžikem čerpání služeb. Okresní soud odkázal na článek 3 bod 2 směrnic Evropského parlamentu č. 97/7/ES, na § 5c odst. 4 a § 5d odst. 3 a § 5f rakouského zákona na ochranu spotřebitelů s tím, že podle těchto ustanovení neplatí informativní povinnost podnikatele o možnostech od smlouvy odstoupit. Neplatí právě při ubytovacích a stravovacích službách poskytovaných ke konkrétnímu datu. Ohledně smluvních hotelových podmínek okresní soud uvedl, že o jejich existenci žalovaný věděl. I výše žalované částky podle okresního soudu odpovídá rakouským předpisům. Okresní soud považoval za důvodnou žalobu i pokud jde o úroky z prodlení, protože dospěl k závěru, že žalovaný je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, že v době, od které žalobkyně úrok z prodlení požaduje, již žalovaný o vyúčtování věděl, i když žalobkyně neprokázala doručení vyúčtování žalované částky dopisem ze dne 8.2.2007. Proti tomuto rozsudku se žalovaný včas odvolal. Namítal, že okresní soud neodůvodnil použití rakouského hmotného práva, vytýkal soudu prvého stupně, že vycházel z nesprávného závěru o tom, že žalovaný odsouhlasil rakouské smluvní hotelové podmínky. Znovu tvrdil, že o těchto hotelových podmínkách žádná dohoda uzavřena nebyla a tudíž nebyla uzavřena dohoda ani o tzv. stornopoplatcích, které jsou žalovány. Podle žalovaného jsou hotelové podmínky jen obchodní zvyklostí a soud z nich nemůže vycházet. Odvolatel uváděl, že si objednával hotel jen pár dnů předem, tedy využil tzv. last minute, kde by žádné stornopoplatky platit neměly. Považuje žalobu za rozpornou s dobrými mravy i vzhledem k tomu, že stav penzionu, jak si posléze ověřil, nebyl dobrý. Vytýkal soudu prvého stupně také jeho závěr o úrocích z prodlení, které by mohly být uloženy jen podle rakouského práva, když byla základní žalovaná částka také posuzována podle rakouského práva. Kromě toho nepovažoval za správné zjištění soudu prvého stupně o počátku prodlení. Nesouhlasil ani s právní kvalifikací závazkového vztahu, jak ji okresní soud v odůvodnění uvedl. Odvolání směřovalo i proti výroku o nákladech vynaložených státem za překlady, které odvolatel považoval z větší části za nadbytečné. Kromě toho překlad hotelových podmínek byl dostupný v češtině na internetu. Odvolací soud projednal věc v celém rozsahu, protože odvolání směřuje do všech výroků napadeného rozsudku (§ 212 věta prvá o.s.ř.). Napadený rozsudek byl proto přezkoumán ve všech výrocích, a to podle § 212a odst. 1 o.s.ř., tedy nejen z důvodů uvedených v odvolání. Odvolání žalovaného není důvodné. Především je nutno doplnit odůvodnění napadeného rozsudku posouzením mezinárodní příslušnosti českého soudu, konkrétně Okresního soudu v Českém Krumlově. Tato mezinárodní příslušnost českého soudu plyne z článku 16 bod 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. V uvedeném ustanovení, které patří do oddílu 4 upravujícího příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv, se uvádí, že smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. V tomto případě je smluvním partnerem ve smyslu uvedeného ustanovení žalobkyně, která měla službu poskytnout žalovanému. Spotřebitelem ve smyslu shora uvedeného ustanovení je žalovaný, který měl službu využít. Z uvedeného ustanovení tedy plyne, že tuto věc může projednat jenom soud České republiky, protože žalovaný - spotřebitel má bydliště na území České republiky. Místní příslušnost (otázka, který ze soudů České republiky má věc projednat) se posuzuje podle obecných ustanovení občanského soudního řádu o místní příslušnosti, konkrétně podle § 85 odst. 1 o.s.ř. Obecným soudem žalovaného je soud, v jehož obvodu má žalovaný bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Ve věci proto rozhodoval jak mezinárodně příslušný soud, tak soud místně příslušný, neboť žalovaný bydlí v obvodu Okresního soudu v Českém Krumlově. Námitka odvolatele, že okresní soud neodůvodnil použití rakouského hmotného práva, je sice důvodná, ovšem tato námitka směřuje jen proti odůvodnění napadeného rozsudku. Samotné použití rakouského hmotného práva je nutno akceptovat a ani odvolatel žádné konkrétní námitky neuvádí. Lze proto jen doplnit odůvodnění této problematiky tak, že použití rakouského práva vychází z článku 5 odst. 4 tzv. Římské smlouvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy. Česká republika přistoupila k této úmluvě, otevřené k podpisu dne 19.6.1980, až dne 14.4.2005, kdy byla v Lucemburku podepsána Úmluva o přistoupení České republiky a dalších států (viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí uveřejněné v části 31 Sbírky mezinárodních smluv /č. 64/). Článek 5 uvedené mezinárodní smlouvy pojednává o právu rozhodném pro spotřebitelské smlouvy (takovou je i smlouva uzavřená mezi účastníky). Odstavec 4 uvedeného článku však uvádí, že tento článek se nevztahuje (mimo jiné) na smlouvy o poskytování služeb, mají-li být spotřebiteli poskytnuty výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště. To je právě případ uzavřené smlouvy mezi účastníky. Jestliže neplatí článek 5 o hmotném právu rozhodném pro většinu spotřebitelských smluv, pak je nutno použít článek 4 o právu (hmotném) rozhodném při neexistenci volby práva. V tomto případě totiž nebylo prokázáno, že by si účastníci smlouvy zvolili právo ve smyslu článku 3 citované mezinárodní úmluvy. Podle článku 4 odst. 1 pak platí zásada, že smlouva se řídí právem země, s níž nejúžeji souvisí. Podle odstavce 2 citovaného článku platí domněnka, že smlouva nejúžeji souvisí se zemí, v níž má strana, která je povinna plnit předmět smlouvy, v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště nebo v případě obchodní společnosti, sdružení nebo právnické osoby ústředí. Byla-li však smlouva uzavřena při výkonu povolání nebo při provozování živnostenské činnosti této strany, je danou zemí země, v níž se nachází hlavní provozovna nebo, má-li být v souladu s podmínkami smlouvy plněno v jiné než hlavní provozovně, je danou zemí země, v níž se nachází tato jiná provozovna. Právě z hlediska věty druhé článku 4 odst. 2 citované mezinárodní smlouvy je zřejmé, že rozhodným právem je právo rakouské, protože smlouva byla uzavřena při provozování živnostenské činnosti žalobkyně a plněno mělo být právě v provozovně - hotelu, nacházejícím se v Rakousku. Právní řád rakouský musí být přizpůsoben (jako právní řád členské země Evropské unie) směrnici Evropské unie č. 97/7/ES, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. Rakousko má základní zásady této směrnice zakotveny ve svém zákoně o ochraně spotřebitele (spolková sbírka zákonů č. 140/1979 - KSchG). Obecně pak platí (tam, kde nedopadá specielní rakouský zákon o ochraně spotřebitele) všeobecný občanský zákoník (ABGB). Jak již shora řečeno, byla uzavřena mezi účastníky tzv. spotřebitelská smlouva, jejímž obsahem byl závazek žalobkyně poskytnout žalovanému ve svém hotelu v Rakousku ubytování a stravování v určitém období. Byla uzavřena prostřednictvím dálkových komunikačních prostředků. Na tento způsob uzavření spotřebitelské smlouvy pamatuje ustanovení § 5a rakouského zákona na ochranu spotřebitelů. Uvádí, že pro takové smlouvy platí ustanovení § 5c až 5i. Tato ustanovení uvádějí podmínky, které musí být splněny pro platnost takové smlouvy. Mezi nimi je i podmínka, že spotřebitel musí být informován o podmínkách práva na odstoupení. Zároveň se však uvádí, že tak tomu je kromě případů § 5f, což jsou smlouvy, u kterých spotřebitel nemá právo na odstoupení, a konkrétně se jedná o smlouvy, s jejichž realizací se začíná podle dohody během sedmi všedních dnů od uzavření smlouvy. Podle § 5c odstavce 4 bod 2 nelze odstavec 1 o informačních povinnostech (mimo jiné o právu na odstoupení) aplikovat na smlouvy o službách týkajících se ubytování, pokud se v nich podnikatel zaváže poskytnout služby v určitý časový okamžik nebo během přesně udaného období. To je právě smlouva v této věci. Je tedy nutno uzavřít, že i když žalovaný v tomto případě neměl žádné informace o možnosti odstoupení od smlouvy, byla uzavřena smlouva o poskytnutí ubytovacích a stravovacích služeb platně, protože pro její platnost se informační povinnost ve smyslu § 5c odst. 1 nevyžaduje. Proto není rozhodné, zda žalovaný byl či nebyl seznámen s hotelovými podmínkami. Podle § 5e odst. 1 může spotřebitel od smlouvy uzavřené za pomoci dálkových komunikačních prostředků odstoupit až do uplynutí určitých lhůt - uvedených v odstavci 2 až 3. Podle § 5f odst. 1 však nemá spotřebitel právo na odstoupení u smluv (mimo jiné) o službách, s jejichž realizací se začíná vůči spotřebiteli podle dohody během sedmi všedních dnů od uzavření smlouvy. To je právě smlouva, která byla v tomto případě uzavřena. Lze tedy uzavřít, že žalovaný neměl právo odstoupit od uzavřené smlouvy. Jestliže neměl právo odstoupit, musí smlouvu splnit, tzn. zaplatit služby, které si objednal. To vyplývá přímo z uvedených zákonných ustanovení rakouského práva. O tom, kdy musí spotřebitel odměnu za služby zaplatit, pojednává všeobecný rakouský občanský zákoník v § 1154 odst. 1. Uvádí se v něm, že pokud není ujednáno nic jiného, je třeba odměnu uhradit po vykonání a poskytnutí služby. Ustanovení § 1168 téhož zákona pak uvádí ve svém odstavci 1, že v případě, že provedení díla nenastane, tak stejně náleží podnikateli sjednaná odměna, pokud byl k vykonání díla připraven, a okolnostmi, které jsou na straně objednatele, mu bylo ve vykonání díla zabráněno; musí si však započítat, co v důsledku neposkytnutí objednaného plnění ušetřil nebo jiným využitím této situace získal nebo úmyslně opominul získat. Byl-li v důsledku takových okolností krácen časovou ztrátou při provedení díla, náleží mu přiměřené odškodnění. Ze zjištění soudu prvého stupně plyne, že žalobce si od ceny služby odečetl částku představující úsporu nákladů související s tím, že žalovaný a osoby, kterým ubytování a stravování objednal, tyto služby nespotřebovaly. Žalobkyně proto postupovala podle shora citovaného rakouského obecného občanského zákoníku. Námitku odvolatele, že jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud neakceptuje. Žalobkyně se žalovaným uzavřela platnou smlouvu o poskytnutí ubytování a stravy v určitém období a svému závazku byla připravena dostát. Objednaný pobyt však nerealizoval žalovaný. Rakouské právní předpisy na takovou situaci pamatují, jak uvedeno výše, a žalobkyně podle těchto právních předpisů postupovala. Takové její jednání nelze považovat za rozporné s dobrými mravy a již vůbec nelze argumentovat údajným špatným stavem penzionu, který si žalovaný objednal. Je však důvodná námitka žalovaného, týkající se úroků z prodlení. Je pravda, že okresní soud neodůvodnil rozhodnutí o úrocích z prodlení zcela přesně, protože neuvedl, kterým občanským zákoníkem se řídil. Vzhledem k výši úroků však je zřejmé, že aplikoval rakouský přepis. V odvolacím řízení žalobkyně doložila přesné znění rakouského občanského zákoníku, konkrétně § 1000 a § 1333. Podle § 1000 odst. 1 jsou úroky, které náleží ze zákona, což jsou právě úroky z prodlení, ve výši 4 % ročně. Z § 1333 všeobecného občanského zákoníku rakouského plyne, že při prodlení s placením náleží zákonné úroky (§ 1000 odst. 1 citovaného zákona). Těmi se nahrazuje škoda, kterou dlužník svému věřiteli způsobil. Prodlení (průtah s placením) nastává z podstaty tohoto pojmu tehdy, když uplynula lhůta, ve které se mělo plnit. Je nepochybné, že nejpozději tato lhůta uplyne v okamžiku, kdy je dlužník požádán o splnění. Je pravda, že žalobkyně neprokázala, že by její výzvy k placení byly žalobci doručeny, ale vzhledem k tomu, že soudní řízení probíhalo i před rakouským soudem, kde však věcně rozhodnuto nebylo z důvodu mezinárodní nepříslušnosti rakouského soudu, shodli se oba účastníci na tom, že žaloba žalobkyně zaslaná k rakouskému soudu byla žalovanému doručena nejpozději v den jednání u rakouského soudu. Tento den jednání u rakouského soudu oba účastníci před odvolacím soudem označili stejným datem - 9.7.2007. Proto byl žalovaný v prodlení nejpozději tímto dnem a od tohoto dne mu vznikla povinnost platit úroky z prodlení ve výši 4 % ročně. Žalobu je totiž nutno považovat za výzvu k okamžitému zaplacení. Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek ve výroku o platební povinnosti žalovaného ohledně žalované částky, avšak ohledně úroků z prodlení jen od 9.7.2007 do zaplacení. Napadený rozsudek byl naopak změněn ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit 4 % úroky z prodlení ročně za dobu od 22.3.2007 do 8.7.2007 tak, že v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta (§ 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Protože neúspěch žalobkyně je nepatrný ve vztahu k celkem žalovanému nároku, uložil odvolací soud žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně. Výši těchto nákladů již stanovil okresní soud částkou 28.785,30 Kč a odvolací soud tuto výši považuje za správnou. Rozhodnuto bylo o nákladech řízení mezi účastníky podle § 142 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. Obdobně jako okresní soud uložil i odvolací soud žalovanému povinnost zaplatit České republice -Okresnímu soudu v Českém Krumlově na nákladech řízení státem vynaložených částku 19.370,- Kč, kterou již stanovil také soud prvého stupně. Odvolací soud nesdílí odvolací námitku žalovaného, že náklady státem vynaložené jsou zbytečně vysoké, protože nemusely být překládány všechny předpisy, neboť všechny se neaplikovaly, a zejména že nemusel být prováděn překlad hotelových podmínek. Protože se v této věci muselo aplikovat rakouské právo, muselo být také soudem určitým způsobem vyloženo a pro výklad práva nestačí ve většině případů jen jedno konkrétní ustanovení, které se aplikuje. Je nutno vždy aplikované ustanovení zasadit do určitého rámce a posoudit obsah většího celku, aby byl správně pochopen význam aplikovaného ustanovení. Proto je správné, že okresní soud překládal ty právní předpisy, které mu byly Ministerstvem spravedlnosti zaslány, a které se všechny více či méně týkaly uzavření občanskoprávní smlouvy, která vznikla za pomoci dálkových komunikačních prostředků, přičemž se jednalo o smlouvu spotřebitelskou, konkrétně týkající se ubytování a stravování. Vzhledem k tomu, že rakouský právní řád nemá smlouvu o ubytování upravenu samostatným smluvním typem jako v českém právu, přičemž se jedná o formu smíšené smlouvy s prvky smlouvy o nájmu, o úschově, kupní smlouvy a smlouvy o dílu, které jsou upraveny v rakouském občanském zákoníku (ABGB), je nepochybné, že okresní soud si musel přeložit poměrně rozsáhlou část jak rakouského občanského zákoníku, tak i zákona na ochranu spotřebitelů (KSchG). Ani překlad hotelových podmínek odvolací soud nepovažuje za neúčelně vynaložené náklady, protože žalobkyně byla k jejich předložení v českém jazyce soudem vyzvána vzhledem k tomu, že s jejich obsahem argumentovala v žalobě. Není podstatné, že závěr odvolacího soudu vyznívá tak, že žaloba je důvodná bez ohledu na hotelové podmínky. Náklady státu, které byly v průběhu soudního řízení vynaloženy, hradí České republice - příslušnému okresnímu soudu vždy ten účastník, který neměl úspěch ve sporu (§ 148 odst. 1 o.s.ř.), pokud u něho nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Uložení povinnosti zaplatit tyto náklady České republice proto je v souladu s citovaným ustanovením. Pokud v odvolání žalovaný namítá, že současně s právním úkonem podal u soudu prvního stupně podle § 51 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. návrh na složení jistoty, přičemž okresní soud na tento jeho nárok nijak nereagoval, odvolací soud nepovažuje tuto námitku za důvodnou. Odkazuje na dvoustrannou smlouvu uzavřenou mezi tehdy „Československou socialistickou republikou“ a Rakouskou republikou o vzájemném právním styku ve věcech občanskoprávních, o listinách a o právních informacích, uveřejněnou pod č. 9/1963 Sb., konkrétně na článek 2. V odstavci 1 tohoto článku se uvádí, že občanům jednoho ze smluvních států, kteří vystupují před soudy druhého smluvního státu jako žalobci a mají své bydliště v jednom ze smluvních států, nelze uložit složení žalobní jistoty pro náklady řízení z toho důvodu, že jsou cizinci nebo že nemají ve druhém smluvním státě bydliště, pobyt nebo sídlo. Pokud odvolatel argumentuje ustanovením zákona č. 97/1963 Sb., je nutno uvést, že toto ustanovení se aplikuje jen tehdy, nemá-li příslušné ustanovení dvoustranná (případně mnohostranná) mezinárodní smlouva. Jestliže dvoustranná smlouva mezi Českou republikou a Rakouskem na situaci ohledně tzv. žalobní jistoty pamatuje shora uvedeným způsobem, nelze zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním použít. Skutečnost, že okresní soud nereagoval na návrh žalovaného na složení jistoty a nevydal zamítavé usnesení, je jen drobným pochybením procesního charakteru, které nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku. I v otázce zjišťování informací o rakouském právu postupoval okresní soud bezchybně. Na tuto situaci pamatuje ust. § 53 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle § 53 odst. 1 citovaného zákona učiní ke zjištění cizího práva justiční orgán všechna potřebná opatření; pokud mu obsah cizího práva není znám, může si za tím účelem vyžádat také informaci od Ministerstva spravedlnosti. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení vzniknou-li při projednávání věcí uvedených v § 1 pochybnosti, mohou si justiční orgány vyžádat u Ministerstva spravedlnosti vyjádření. Okresní soud takto postupoval a od Ministerstva spravedlnosti si vyžádal obsah cizího práva i jeho vyjádření, které Ministerstvo také spolu s rakouským právem poskytlo (viz č.l. 78 spisu). Také instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 30.4.2004, kterou se upravuje postup justičních orgánů ve styku s cizinou ve věcech občanskoprávních a obchodních (č.j. 56/2004-MO-J), uveřejněná ve Sbírce instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti v části 2 pod č. 13, uvádí v § 35 odst. 5, že se má soud v prvé řadě obrátit ohledně informace o cizím právu na Ministerstvo spravedlnosti, případně může ustanovit znalce z oboru právních vztahů k cizině a lze také uložit účastníku, který se dovolává cizího práva, aby předložil text cizí normy (viz i R 26/1987, strana 203), nebo může postupovat podle evropské úmluvy o poskytování informací o cizím právu a dodatkového protokolu k ní (č. 221/1998 Sb.). Z uvedeného vyplývá, že je na soudu, jakým způsobem ze shora uvedených způsobů si opatří informace o cizím právu. Okresní soud v tomto případě postupoval bezchybně a informace jím získané o cizím právu jsou i podle odvolacího soudu dostačující. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně měla neúspěch v poměrně nepatrné části. Současně odvolací soud použil ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Náklady žalobkyně před odvolacím soudem činí celkem částku 27.086,20 Kč. Tyto náklady účelně vynaložené žalobkyní sestávají z 20.415,- Kč odměny advokáta (§ 3 odst. 1 bod 4 vyhl. č. 484/2000 Sb.), 600,- Kč režijního paušálu (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), 331,50 Kč cestovného (automobil Škoda Octavia se spotřebou 8,21 l/100 km paliva, cena paliva 6,63 Kč/1 km, ujeto celkem 50 km), z parkovného 15,- Kč, ztráty času 200,- Kč a nákladů na překlady v odvolacím řízení 1.200,- Kč. K tomu je nutno připočíst 4.324,70 Kč jako 19 % DPH. Předmět řízení odvolací soud ocenil za použití kurzu ke dni rozhodování 28,03 Kč.