Český soud není mezinárodně příslušný k rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření - předání nezletilého dítěte do péče druhého rodiče, jestliže ani ve věci samé mezinárodní příslušnost dána není a nejde o výchovu dětí pobývajících (třeba jen přechodně) v ČR a nejde ani o naléhavý případ.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudců JUDr. J. H. a JUDr. P. F., Ph.D. ve věci péče o nezletilé A. S., nar…1991, K. S., nar...1993 a Z. S., nar…2001, všechny zastoupené opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně, Benešova 22, všechny bytem u matky dětí D.S., nar…, bytem D., Rakousko, zastoupené Mgr. P. J., advokátem v P., a Ing. P. S., nar…, bytem D., Rakousko, o návrhu otce na vydání předběžného opatření, o odvolání otce proti usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 9.12.2008 č.j. 3 Nc 112/2004 – 642, t a k t o : I. Usnesení soudu prvého stupně se p o t v r z u j e v tomto správném znění: Okresní soud v Prachaticích není příslušný k vydání předběžného opatření, kterým by bylo matce A., K. a Z. S. uloženo předat tyto děti do péče otci. II. Řízení o návrhu otce na nařízení předběžného opatření shora uvedeného obsahu se zastavuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud prvého stupně rozhodl, že není příslušný k vydání předběžného opatření, kterým by matce dětí A., K. a Z. bylo uloženo předat tyto děti do péče otci. Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že všechny děti mají obvyklé bydliště na území Rakouska a podle nařízení Rady ES č. 2201/2003 (článek 20) by mohl český soud vydat předběžné opatření jen v naléhavém případě, pokud by šlo o osoby (a majetek) v České republice. Podle okresního soudu však takováto situace není, protože žádné z dětí na území České republiky nepobývá. Proto podle okresního soudu mu ani nepřísluší zkoumat, zda je výchova či bezpečnost dětí ohrožena. Okresní soud odkázal na článek 17 nařízení Rady ES č. 2201/2003, podle něhož prohlásil svou nepříslušnost. Proti tomuto usnesení se otec včas odvolal. Namítal, že podal návrh na úpravu poměrů dětí ještě před vstupem České republiky do Evropské unie a toto řízení stále ještě probíhá. Proto musí podle něho být rozhodováno podle předpisů platných v té době, kterými jsou zákony České republiky a ne podle předpisů Evropské unie. Odkazoval v tomto směru na článek 64 nařízení Rady ES č. 2201/2003. Zdůrazňoval, že jeho návrh na vydání předběžného opatření „patří do řízení č.j. 3 Nc 112/2004, které stále ještě probíhá“. Pokud by přesto mělo být postupováno podle nařízení Rady ES shora uvedeného, měl okresní soud aplikovat články 12 odst. 1, 12 odst. 3, článek 15 odst. 1, 3, 4 a 5. Podle něho i článek 20 je v rozporu s tím, jak rozhodl soud prvého stupně. Znovu otec poukazoval na to, že v současné době je situace zcela jiná než v době, kdy bylo rozhodnuto o výchově nezletilých dětí. Navrhoval, aby usnesení okresního soudu bylo zrušeno a aby soud vydal předběžné opatření tak, jak navrhoval. Otec také upozorňoval na to, že matce nepřísluší bezplatná právní pomoc, kterou jí soud přiznává. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř. a rozhodl bez nařízení odvolacího jednání, jak to umožňuje ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Odvolání otce není důvodné. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvého stupně uvedenými v odůvodnění napadeného usnesení. Je nepochybné, že návrh na vydání předběžného opatření byl podán 3.12.2008 a je nutno na posouzení mezinárodní příslušnosti českého soudu vztáhnout nařízení Rady ES č. 2201/2003, protože řízení o vydání předběžného opatření bylo zahájeno po vstupu České republiky do Evropské unie (dne 1.5.2004). Okresní soud také správně posuzoval mezinárodní příslušnost podle článku 20 uvedeného nařízení. K úvahám okresního soudu je nutno připojit, že navrhované předběžné opatření se vztahuje k řízení o výchovu nezletilých dětí, které bylo zahájeno podáním otce došlým na Okresní soud v Prachaticích stejného dne (3.12.2008). Toto řízení o výchovu nezletilých dětí je tím řízením ve věci samé, které má na mysli ustanovení článku 20 odst. 1 citovaného nařízení. Ve věci výchovy nezletilých dětí, které žijí v Rakousku, je mezinárodně příslušným soudem soud rakouský. To plyne ze shora citovaného nařízení, konkrétně článku 8, podle kterého je rozhodujícím pro posouzení mezinárodní příslušnosti obvyklé bydliště dětí. Je tedy zřejmé, že mezinárodně příslušným soudem ve věci výchovy nezletilých dětí, které bydlí v Rakousku (a bydlí tam oba jejich rodiče), je rakouský soud. Správně pak okresní soud uvedl, že český soud by sice mohl i v takovém případě, pokud by se jednalo o případ naléhavý a šlo by o osoby nebo majetek nacházející se v České republice, přijmout předběžné opatření přípustné podle českého práva. Není však splněna v tomto případě shora uvedená podmínka, že jde o osoby nacházející se v České republice. I podle názoru odvolacího soudu není český soud mezinárodně příslušný k rozhodnutí o návrhu otce na vydání předběžného opatření, kterým by bylo uloženo matce dětí předat děti do péče otci. Přestože okresní soud rozhodl správným výrokem z hlediska mezinárodní příslušnosti, opomněl rozhodnout o důsledcích, jaké má tato mezinárodní nepříslušnost pro vedení řízení o vydání předběžného opatření. Je sice pravda, že návrh na vydání předběžného opatření byl podán zároveň s návrhem ve věci samé, avšak to nic nemění na skutečnosti, že řízení o návrhu na vydání předběžného opatření je i za této situace jakýmsi „malým“ řízením v rámci řízení ve věci samé. Je proto nutno také vztáhnout na ukončení tohoto „malého“ řízení důsledky toho, že český soud mezinárodní příslušnost o návrhu otce na vydání předběžného opatření nemá. Tyto důsledky jsou zcela shodné jako ve věci samé a řízení o návrhu otce na vydání předběžného opatření musí být zastaveno podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Z těchto důvodů odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že rozhodl stejně o mezinárodní nepříslušnosti Okresního soudu v Prachaticích (jako soud prvého stupně) a rozhodl zároveň také o zastavení řízení o návrhu na vydání předběžného opatření. Rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů, protože ustanovení § 145 o.s.ř. se v tomto případě neuplatní a je nutno tedy o nákladech řízení o návrhu na vydání předběžného opatření rozhodnout. Dopadá ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. , protože jde o řízení, které může být zahájeno i bez návrhu.Tomuto posouzení odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, když navíc žádnému z účastníků ani žádné náklady nevznikly. K odvolacím námitkám otce je nutno uvést, že se s nimi nelze ztotožnit. Plynou z nesprávného pochopení a z nesprávného výkladu ustanovení nařízení ES č. 2201/2003. Článek 12, na který otec poukazuje, se týká jiných situací, které jsou charakterizovány tím, že se vede řízení o rozvod a s ním jsou spojeny věci týkající se rodičovské zodpovědnosti. To v daném případě není. Pokud článek 12 odst. 3 hovoří o situaci, kdy se zohledňuje silný vztah dítěte k členskému státu, pak se tato ustanovení nevztahují na vydání předběžných opatření a měla-li by být vztáhnuta na příslušnost ve věci samé, musely by všechny podmínky být splněny kumulativně. Tak tomu není již proto, že v zájmu dětí (jedna z podmínek) žijících v Rakousku, kde žijí i oba jejich rodiče, rozhodně není, aby jejich poměry zjišťoval a posuzoval český soud. Děti také nemají „silný vztah“ k České republice, když ani jeden z rodičů nemá v České republice obvyklé bydliště a děti dlouhodobě žijí v Rakousku. Nelze přijmout ani argument otce, že všechny strany v řízení v době zahájení řízení příslušnost soudu výslovně či jednoznačným způsobem přijaly. Otec mylně vychází z toho, že jeho návrh na změnu výchovného prostředí a návrh na předběžné opatření „patří“ do řízení o výchovu a výživu nezletilých dětí zahájeného před vstupem České republiky do Evropské unie. Tak tomu však není, protože otcův návrh na změnu výchovného prostředí byl podán až po pravomocném skončení řízení o výchově nezletilých dětí. O této výchově bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem českého soudu, který ve výroku o výchově nebyl zrušen Ústavním soudem. Otec navrhuje změnit dosavadní úpravu výchovy a tento návrh podal až 3.12.2008, stejně jako návrh na předběžné opatření, které se váže právě k tomuto jeho návrhu na změnu výchovného opatření. Odvolací soud je toho názoru, že žádné z otcem uvedených ustanovení shora citovaného nařízení nevede k závěru, že český soud je příslušný k vydání předběžného opatření, které otec navrhl. Pokud otec poukazuje na článek 20 cit. nařízení, byl již shora vysvětlen, a závěry, které z něho otec vyvozuje, nelze přijmout. Námitka otce o jiné situaci ve výchově nezletilých dětí je otázkou věcnou, kterou v tomto případě soud řešit nemůže. Pokud otec upozorňuje na bezplatnou právní pomoc, která je poskytována matce, odvolací soud odkazuje na ustanovení § 212a odst. 6 o.s.ř., podle kterého usnesení, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, lze přezkoumat jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení. Otcem prezentovaná otázka výrokem rozhodnutí soudu prvého stupně řešena nebyla. Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil napadené usnesení, byť v jeho správném znění doplněném o výrok týkající se zastavení řízení o návrhu otce na nařízení předběžného opatření. Vzhledem k tomu, že okresní soud vycházel z toho, že napadené usnesení vydal v rámci řízení ve věci samé, nepokládal za potřebné zastavovat řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření. Odvolací soud je názoru opačného, jak shora vyloženo. Proto upřesnil výrok rozsudku soudu prvého stupně tak, aby odpovídal jeho právnímu názoru.