Ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. nerozšiřuje pravomoc soudu rozhodovat v občanském soudním řízení věci veřejnoprávního charakteru, a to ani ve spojení s ustanovením § 203 odst. 4 insolvenčního zákona.

8 Co 1781/2009 - 51 U s n e s e n í Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. M. P. a soudců JUDr. Z.V. a JUDr. A. Z. v právní věci žalobce C. ú. Č. K., se sídlem Č. K., proti žalovanému Ing. Š. B., bytem Š., insolvenčnímu správci určenému pro insolvenční řízení KSCB 27 INS 1466/2008 ve věci dlužníka P.E. a. s., IČ..., se sídlem Č. K., o zaplacení 563.726,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2009, č. j. 18 C 109/2009-39, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud napadeným usnesením zastavil řízení (výrok v odstavci I.) a vyslovil, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Celnímu úřadu Český Krumlov (výrok v odstavci II.). Z odůvodnění se podává, že žalobce se domáhal proti žalovanému zaplacení 563.726,- Kč na základě tvrzení, že 16. 5. 2008 nabylo účinnosti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl prohlášen úpadek na společnost P. E. a. s., přičemž úpadce byl držitelem povolení k provozování daňového skladu. Toto povolení prohlášením konkurzu pozbyl a vznikla mu tak ke dni zániku povolení povinnost daň přiznat a zaplatit, když lhůta pro podání daňového přiznání vyplývá ze zákona a připadla na den 21. 5. 2008. Den následující měla být daň zaplacena. Daňové přiznání sice podáno bylo, insolvenčním správcem ovšem daň zaplacena nikoliv. Přitom tato pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 odst. 2 insolvenčního zákona), která se uspokojuje kdykoli v průběhu insolvenčního řízení a uplatňuje se vůči insolvenčnímu správci, kterým byl určen právě Ing. Š. B. Žalobce vydal podle § 73 odst. 1 zákona o spotřební dani s přihlédnutím k ustanovení § 203 insolvenčního zákona dne 24. 9. 2008 výzvu č. j. 4953/2008-037800-09, kterou vyzval žalovaného, aby uhradil nedoplatek na spotřební dani v náhradní lhůtě 8 dnů a tato výzva, jež byla napadena odvoláním, byla Celním ředitelstvím České Budějovice dne 16. 1. 2009, č. j. 6692/08-030100-21 potvrzena s tím, že se jedná o pohledávku za majetkovou podstatou. Protože tato pohledávka nebyla žalovaným uhrazena dobrovolně, byla podána tato žaloba. Soud uvedl, že v situaci, kdy žalobce má exekuční titul proti žalovanému, zabýval se primárně tím, zda je dána pravomoc soudu. S odkazem na ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 337/92, že předmětná výzva je institutem, jímž se smírnou cestou před zahájením vlastního vymožení daňového nedoplatku vyzývá daňový subjekt ke splnění povinnosti v náhradní lhůtě. Jednalo se o splatnou část spotřební daně, jejíž výše a termín splatnosti je určen ustanovením § 9 zákona o spotřební dani a přitom jde ve smyslu § 73 odst. 4 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, o exekuční titul. Vlastní vymáhání nedoplatku, není-li splněno dobrovolně, provádí správce daně, u něhož je daňový dlužník evidován daňovou exekucí, přičemž exekučním titulem je vykonatelný výkaz nedoplatků. Exekuční příkaz se doručuje daňovému dlužníku nebo ručiteli a lze proti němu podat námitky. V tomto případě, jak zmíněno, má žalobce exekuční titul a přitom podává žalobu s odkazem na ustanovení § 203 odst. 4 insolvenčního zákona (nejde o incidenční spor), ze kterého plyne, že pohledávky za majetkovou podstatou může insolvenční správce uspokojit kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení, tedy i bez souhlasu insolvenčního soudu - insolvenční správce vystupuje v pozici dlužníka. Jde tedy o situaci, kdy exekučním titulem přiznaná pohledávka proti správci, jde-li o pohledávku za majetkovou podstatou nebo jí na roveň postavenou pohledávku, bude při nařízení výkonu rozhodnutí podle tohoto exekučního titulu směřovat právě proti insolvenčnímu správci, který bude legitimován. Žaloba podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona je však podle soudu namístě jen tam, kde věřitel nemá exekuční titul, zatímco v tomto případě exekuční titul již existuje, a věc proto nemůže být znovu projednávána a soud nemůže řešit v občanskoprávním řízení to, co je mezi účastníky sice sporné, ale co již je jednoznačně vyřešeno citovanými rozhodnutími. Okresní soud s odkazem na ustanovení § 7 o.s.ř. a § 1 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků uvedl, že pravomoc rozhodovat ve věcech daňových má právě správce daně a přezkumná činnost obecným soudům nenáleží, neboť spor daňového poplatníka a správce daně je sporem vyplývajícím ze vztahu veřejnoprávního, nikoliv z občanskoprávního vztahu účastníků. Orgánem, který je oprávněn ve věci rozhodovat, je proto právě žalobce a z tohoto důvodu okresní soud řízení postupem podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil a postoupil věc příslušnému orgánu, tedy žalobci. Usnesení soudu prvního stupně napadl včasným a přípustným odvoláním žalobce ( § 201, § 202 a § 204 odst. 1 o.s.ř.), který namítal nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Podle odvolatele § 203 insolvenčního zákona se týká pohledávek za majetkovou podstatou, které se uplatňují vůči insolvenčnímu správci tak, jako by insolvenční správce byl u nich dlužníkem. Pokud ten včas tyto pohledávky neuspokojí, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou proti insolvenčnímu správci. Nelze přijmout výklad § 203 odst. 5 insolvenčního zákona, podaný okresním soudem, neboť podle tohoto ustanovení stanovuje se lhůta k uspokojení pouze na základě pravomocného rozhodnutí o žalobě podle odstavce 4 téhož ustanovení. Podle odvolatele nesprávně postupoval okresní soud i v tom, když nepohlížel na insolvenční zákon jako na předpis speciální bez vztahu k zákonu o správě daní a poplatků, resp. k občanskému soudnímu řádu. Dále žalobce zdůraznil, že sice lze i v době probíhajícího insolvenčního řízení nařídit výkon rozhodnutí nebo exekuci, ovšem provést je lze pouze tehdy, pokud jde o výkon rozhodnutí, resp. exekuci pohledávky za majetkovou podstatou (§ 267 odst. 2 insolvenčního zákona), a to jen na základě rozhodnutí vydaného podle ustanovení § 203 odst. 4 insolvenčního zákona. Postupem okresního soudu je odvolatel, resp. kterýkoli státní orgán znevýhodněn oproti věřitelům – soukromým osobám, neboť je mu takto znemožňováno nařídit a provést výkon rozhodnutí podle ustanovení § 267 odst. 2 insolvenčního zákona pro absenci rozhodnutí vydaného na základě žaloby podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona. Je pravdou, že obecným soudům nepřísluší přezkumná činnost ve smyslu soudního řádu správního, ovšem zde jde o posuzování pohledávky z hlediska insolvenčního zákona, přičemž prohlášením konkurzu se daňové řízení nepřerušuje a účastníkem tohoto řízení je nadále dlužník. Odvolatel navrhl zrušení napadeného usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně postupem podle § 212 a § 212a odst. 6 o.s.ř. a dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání. V občanském soudním řízení, kde civilní soudy rozhodují podle občanského soudního řádu, je nutno vždy předtím než soud přistoupí k projednání věci, zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení (na straně soudu, na straně účastníků, dále věcné procesní podmínky a splnění poplatkové povinnosti) a činí tak z úřední povinnosti (§ 103 o.s.ř.). Jednou ze základních podmínek řízení na straně soudu, jež musí být splněna k tomu, aby soud mohl o věci jednat a rozhodnout, je pravomoc soudu. Okruh věcí, které spadají do pravomoci soudu v občanském soudním řízení (tj. soudu civilního), je typově vymezen ustanovením § 7 o.s.ř. V § 7 občanský soudní řád typově vymezuje spory (a jiné právní věci), které soudy projednávají v občanském soudním řízení (jedná se o § 7 odst. 1, 2 a 3 o.s.ř.) a zároveň vedle toho vymezuje pravomoc soudu ve věcech správního soudnictví, která je upravena soudním řádem správním (jedná se o ustanovení § 4 s.ř.s.), čímž také ve zbývajícím odstavci 4 § 7 o.s.ř. vymezuje spory a právní věci, které nepatří civilnímu soudu k projednání v občanském soudním řízení. Rozlišení těchto dvou typů sporů či právních věcí pak - stručně podáno - spočívá v tom, zda jde o rozhodování o právech, kde převažují prvky veřejnoprávního charakteru, nebo zda jde o věci (vztahy) ryze soukromoprávní, resp. takové, kde právě tento prvek je dominantní. Je přitom nutno si uvědomit, že i věci, kde rozhodl orgán veřejné moci o právu, které má veřejnoprávní charakter, mají přesah do práv soukromých, neboť logicky i v takovém případě je rozhodováno o subjektivních právech a povinnostech. Nutno proto vždy zkoumat zejména to, zda vztah, v němž byla subjektivní práva účastníka (v projednávané věci se jedná o žalovaného) dotčena, je vztahem mezi účastníkem a orgánem veřejné moci, kde tento orgán o těchto právech rozhoduje vrchnostensky nebo zda orgán veřejné moci vstupuje svým rozhodnutím do řešení věci (sporu) mezi sobě rovnými subjekty a rozhoduje o jejich právech a povinnostech. Podle odvolacího soudu rozsah pravomoci soudu v občanském soudním řízení vymezený pozitivně ustanovením § 7 odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. nutno vykládat s přihlédnutím k výkladu ustanovení § 7 odst. 4 o.s.ř. (tedy samozřejmě i ve spojení s ustanovením § 4 s.ř.s.) a u vědomí toho, že pravomoci soudu v občanském soudním řízení a soudu rozhodujícího ve věcech správního soudnictví (který zjednodušeně řečeno přezkoumává rozhodnutí a postupy správních orgánů), se zásadně nemohou překrývat, byť se v některých případech mohou způsobem tomu podobným doplňovat (např. žaloby podle § 127 obč. zák. s rozhodováním např. stavebního úřadu atp.). Právě střet veřejnoprávního a soukromoprávního, který vymezuje hranice rozhodování soudů v občanském soudním řízení a soudů ve věcech správního soudnictví, je logicky nutné zakomponovat i do úvah o tom, zda soudu v občanském soudním řízení může patřit pravomoc rozhodovat o daňové povinnosti daňového subjektu či nikoliv, resp. zda tato pravomoc může být založena zvláštním právním předpisem, nehledě na vymezení pravomoci soudu v § 7 o.s.ř. Podle § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 7 odst. 2 o.s.ř. spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodují jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona. Podle § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podle § 7 odst. 4 o.s.ř. pravomoc soudu ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují vůči insolvenčnímu správci pořadem práva tak, jako by insolvenční správce byl v nich dlužníkem. Podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona neuspokojí-li insolvenční správce pohledávky podle odst. 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti insolvenčnímu správci; nejde o incidenční spor. V ustanovení § 7 odst. 1 vymezuje občanský soudní řád pozitivně pravomoc civilního soudu pro spory a právní věci občanskoprávní (upravené např. občanským zákoníkem a dalšími předpisy), pracovněprávní (upravené zejména zákoníkem práce), rodinné (upravené zákonem o rodině a souvisejícími předpisy) a obchodní (které vyplývají z obchodního zákoníku a dále spory typově uvedené v ustanovení § 9 o.s.ř.), pokud nejsou ze zákona svěřeny k rozhodnutí jiným orgánům. Současně jde zcela zřejmě o právní věci a spory, které vyvěrají ze vztahů upravených normami soukromého práva. Ostatně obdobně je tomu v ustanovení § 7 odst. 2 o.s.ř., kde sice jde o věci (nároky), o kterých rozhodl jiný orgán než soud, ovšem i zde je určujícím požadavkem pro to, aby o takovém nároku na základě žaloby v řízení podle části páté rozhodoval civilní soud to, že nesmí jít o spory veřejnoprávního charakteru. Jinak řečeno musí jít o subjektivní práva a povinnosti účastníka (účastníků), která taktéž jsou upravena normami soukromého práva a jiný orgán (správní orgán) rozhoduje o sporu nebo jiné právní věci mezi sobě rovnými subjekty, nikoli jako nositel veřejné moci, který by jednostranně ukládal povinnost druhému účastníku právního vztahu i proti jeho vůli. Sběrné ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. stanoví, že jiné věci soud projedná v občanském soudním řízení jen pokud to výslovně stanoví zákon – jde tedy o věci, které nejsou vymezeny v ustanovení § 7 odst. 1, ani v § 7 odst. 2 (a logicky nemůže jít ani o věci zmíněné v ustanovení § 7 odst. 4, jak bude podáno níže). I v tomto případě však musí jít o věci upravené normami soukromého práva a nemůže jít o rozhodování ve věcech veřejnoprávního charakteru, neboť to patří orgánu veřejné moci a nemůže jít taktéž ani o rozhodování o žalobách proti rozhodnutím v oblasti veřejné správy, neboť to patří soudům rozhodujícím ve věcech správního soudnictví (§ 7 odst. 4 o.s.ř.). Lze tedy uzavřít, že ani ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. nerozšiřuje pravomoc soudu na projednání věcí veřejnoprávního charakteru, což logicky vyplývá mj. právě i z provázanosti jednotlivých ustanovení § 7 o.s.ř. a dále z toho, že není možno, aby tam, kde je dána jednoznačně pravomoc orgánu veřejné správy, který může o věci kdykoliv rozhodnout či už o věci rozhodl, rozhodoval dále i soud v občanském soudním řízení. Toto rozdělení pravomocí platí všeobecně v tom smyslu, že civilní soud nemůže rozhodovat ani např. o předběžné otázce, jejíž projednání je nutné pro rozhodnutí o nároku veřejnoprávního charakteru ve věci samé. To, co zde bylo právě uvedeno v obecné rovině, platí konkrétně i pro daňové řízení a pro postup správce daně ve věci správy daní (při rozhodování o daňové povinnosti). V tomto případě se žalobce, coby správce daně, domáhal, aby okresní soud v občanském soudním řízení (tedy jako soud nalézací v řízení v prvním stupni) rozhodl o daňové povinnosti žalovaného, tedy o nároku veřejnoprávního charakteru, resp. aby uložil žalovanému povinnost k úhradě daně a tento svůj postup žalobce uplatnil ve snaze získat lepší postavení v rámci konkurzního řízení s odkazem na ustanovení § 203 a § 267 insolvenčního zákona. Pravomoc učinit opatření ke zjištění daně, její kontrole, jejímu vyměření či vybrání, patří správci daně (ustanovení § 1 a § 2 zákona č. 337/1992 Sb. v platném znění), kterým je v tomto případě celní úřad, tedy žalobce. Správa daní, při které má správce daně ve vztahu k daňovému subjektu vrchnostenské postavení, má jednoznačně veřejnoprávní charakter, ostatně žalobce sám vydal jednak dodatečný platový výměr a posléze i výzvu (dále jen rozhodnutí), kterou uložil žalovanému zaplatit celkem 581.752,- Kč, přičemž tato výzva byla potom v rámci odvolacího přezkumu korigována druhostupňovým orgánem tak, že zůstala potvrzena stran 563.726,- Kč. Ohledně této částky tedy má žalobce proti žalovanému exekuční titul. Ze všeho, co je popsáno je zřejmé, že správce daně rozhodoval v rámci své pravomoci o věci veřejnoprávního charakteru (o povinnosti zaplatit daň), tedy o věci, u které občanský soudní řád v ustanovení § 7 vylučuje, aby o takovéto věci rozhodoval soud v občanském soudním řízení, nehledě na znění ustanovení § 203 odst. 4 insolvenčního zákona. Z popsaných důvodů lze uzavřít, že ani ustanovení § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, jakkoli jde o specielní ustanovení, nezakládá pravomoc soudu rozhodovat v občanském soudním řízení věci veřejnoprávního charakteru. Nad rámec uvedené argumentace lze dodat, že vyhovění požadavku žalobce by znamenalo existenci dalšího exekučního titulu proti témuž povinnému subjektu na tutéž částku a z téhož právního důvodu, což jistě není smyslem ustanovení § 203 odst. 4 insolvenčního zákona. V tomto duchu je proto nutně toto ustanovení vykládat. Lze uzavřít, že zcela jistě nehovoří o pohledávkách již přiznaných exekučním titulem, nýbrž o pohledávkách (tvrzených nárocích), které insolvenční správce, ač šlo o pohledávky ve smyslu § 203 odst. 1 insolvenčního zákona, dobrovolně neuhradil. V situaci, kdy věřitel, který tvrdí, že má pohledávku za majetkovou podstatou a má ji přiznanou exekučním titulem se nabízí postup za přiměřeného užití ustanovení § 203 odst. 5 insolvenčního zákona přímo bez nutnosti (a možnosti) postupovat předtím podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona. Jestliže odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že není dána pravomoc soudu rozhodovat žalobou uplatněný nárok v občanském soudním řízení a kdy současně je postaveno najisto, že věc nepatří ani soudu rozhodujícímu věci správního soudnictví, nezbylo, než v situaci, kdy jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, věcně správné usnesení soudu prvního stupně potvrdit postupem podle § 219 o.s.ř., neboť jiný postup ustanovení § 104 o.s.ř. neumožňuje.