Je-li předmětem sporu peněžitý závazek (nikoliv závazek dodat zboží nebo poskytnout služby) a účastníci smlouvy zvolili jako rozhodné české právo, musí se posuzovat podle tohoto práva i místo plnění závazků ve smlouvě obsažených. Není-li místo plnění určeno dohodou, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka

U s n e s e n í Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Mileny Babkové a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Jiřího Straky v právní věci žalobkyně LINVESTA, a.s., IČ: 26030951, se sídlem Rožmberk nad Vltavou 7, 382 17 Rožmberk nad Vltavou, zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem Farní 4, 586 01 Jihlava, proti žalovaným 1) J. M. H. – V., nar..., bytem..., Nizozemsko a 2) E. B. G. – V., nar..., bytem..., Nizozemsko, obě zastoupené Mgr. Petrem Wőlflem, advokátem se sídlem Radniční 133/1, 370 01 České Budějovice, o zaplacení 2.935,25 EUR s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19.4.2011, č.j. 5 C 269/2010-32, t a k t o : I. Usnesení soudu prvého stupně s e p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud prvého stupně prohlásil, že není ve věci příslušný a zastavil řízení (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 2.930,- Kč a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obě žalované mají bydliště v Nizozemsku, žádná se ve věci samé nevyjádřila, obě však namítly mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu v Českém Krumlově. Podle napadeného usnesení dopadá na danou věc, ve které ja žalováno zaplacení peněžní částky, nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Odkázal na článek 3 odstavec 1 citovaného nařízení a dovodil, že nejde o věc, v níž by byla dána výlučná příslušnost podle článku 22 citovaného nařízení. Dále odkázal na článek 5 odstavec 1 písm. a) citovaného nařízení o příslušnosti založené podle místa, kde měl být předmětný závazek splněn, a uvedl, že v smlouvě předložené žalobkyní není dohodnuto místo plnění závazku kupujících. V takovém případě se užije § 567 odst. 1 věta druhá obč.zák., podle nějž je místem plnění bydliště dlužníka. Bydliště žalovaných však není v České republice. Okresní soud poukázal na § 103 o.s.ř. o zkoumání podmínek řízení a na § 104 odst. 1 o.s.ř. o postupu soudu při nedostatku podmínky řízení, který nelze odstranit. Dovodil, že nedostatek mezinárodní příslušnosti soudu České republiky je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto bylo nutno řízení zastavit a zároveň prohlásit v souladu s článkem 26 odstavec 1 citovaného nařízení svou nepříslušnost. Podle § 10 odstavec 3 zákona o soudních poplatcích byl již zaplacený soudní poplatek vrácen, protože k zastavení řízení došlo ještě před prvním jednáním. Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil poukazem na ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť neshledal podmínky pro postup podle § 146 odst. 2 o.s.ř. Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalobce. Namítal, že okresní soud mezinárodní příslušnost neposoudil správně a vytýkal mu také, že rozhodl bez nařízení jednání, čímž mu upřel možnost reagovat na námitky žalovaných, třeba i návrhem na výslech svědka ohledně dohody o místě úhrad peněžních závazků. Odvolatel odkazoval na článek 5 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 a zdůrazňoval, že předmětem žaloby je jeho nárok na zaplacení peněžní částky jako doplatku na kupní cenu za spoluvlastnický podíl k pozemkům a úplaty za věcné břemeno zřízené k pozemkům. Podle odvolatele se jedná o nároky na úhradu plnění souvisejících se zřízením věcných práv, k jejichž vzniku došlo v obvodu Okresního soudu v Českém Krumlově. Místní příslušnost tohoto soudu je dána i vzhledem k tomu, že smluvní strany se dohodly, že veškeré úhrady nároků žalobce budou vždy hrazeny na účet žalobce v České republice bezhotovostním převodem. To je žalobce schopen prokázat výslechem svědků. Dále odvolatel odkazoval na ustanovení § 567 odst. 2 obč. zák. o plnění peněžitého dluhu prostřednictvím peněžního ústavu se zdůrazněním, že „k této skutečnosti prokazatelně došlo až v České republice“. Podle odvolatele je nelogické, aby dluh byl plněn v místě bydliště žalovaných, což by bylo technicky neproveditelné, když žalobce v Nizozemském království žádný účet nemá. Žalovaní vždy své závazky plnili na účet v České republice, což prokazuje existenci dohody o místě plnění. Ve vlastní kupní smlouvě žalovaní svým podpisem potvrzovali, že částku 133.996,25 EUR uhradili před podpisem smlouvy, a stalo se to právě na účet vedený v České republice. Vlastní kupní smlouva podle odvolatele obsahuje ustanovení, z nichž je možné výkladem dovodit existenci dohody o místě plnění závazků, když například v článku 10 je uvedeno, že daň z přidané hodnoty bude hrazena na základě faktury žalobce. Soud prvního stupně se však těmito skutečnostmi, které dokazují existenci dohody o místě plnění, nezabýval a vyslovil svůj závěr o místní nepříslušnosti bez jakéhokoliv dokazování. Odvolatel vytýkal soudu prvého stupně i to, že se nezabýval možností aplikovat na pravomoc českého soudu § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. ve spojení s § 86 odst. o.s.ř. V této souvislosti odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR 31 Cdo 260/98 o pravomoci českých soudů v majetkových věcech založené podle § 86 odst. 2 a § 37 odst. 1 citovaného zákona v případech, že žalovaný má obchodní podíl ve společnosti se sídlem v České republice. Tím spíše je podle žalobce dána pravomoc českých soudů, když žalovaní mají na území České republiky nemovitý majetek. Odkázal i na článek 6 odst. 4 nařízení (o příslušnosti pro smluvní nárok), kde žaloba může být spojena s žalobou týkající se věcných práv k nemovitostem proti témuž žalovanému a konečně i na článek 22 citovaného nařízení o výlučné příslušnosti, kde předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí. I podle těchto ustanovení je dána podle odvolatele mezinárodní příslušnost Okresního soudu v Českém Krumlově. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení v celém rozsahu (§ 212 o.s.ř.) postupem podle § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř. a rozhodl, aniž by ve věci musel nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. a) o.s.ř.). Odvolání žalobce není důvodné. V souzené věci se jedná o věc s cizím prvkem, neboť na jedné straně stojí česká právnická osoba se sídlem v České republice (v členském státě Evropské unie) a na druhé straně občané Nizozemského království s bydlištěm v tomto druhém členském státě. Protože se jedná o občanskoprávní vztah, dopadá na tento spor nařízení Rady (ES) č. 44/2001, které stanoví pravidla mezinárodní příslušností soudů členských států Evropské unie (viz článek 1 tohoto nařízení). Z článku 249 Smlouvy o založení evropského společenství vyplývá, že nařízení rady (ES) jsou závazná v celém rozsahu a přímo použitelná ve všech členských státech. Dále platí zásada přednostní použitelnosti komunitárního práva před právem národním. Z tohoto důvodu nelze pro posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci soudu daného státu věc rozhodnout) použít ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. ve spojení s § 86 odst. 2 o.s.ř. Proto je také odkaz odvolatele na judikát Nejvyššího soudu ČR 31 Cdo 260/98 nepřípadný. Zásady uvedené ve vnitrostátních předpisech lze použít jen tehdy, neuplatní-li se předpisy EU. V souzené věci se musí uplatnit shora uvedené nařízení, což vylučuje dopad vnitrostátních předpisů. V souzené věci jsou předmětem sporu nároky zakotvené v kupní smlouvě uzavřené v prosinci 2006 žalobcem jako stranou prodávající a žalovanými jako stranou kupující, na základě které převedl žalobce žalovaným spoluvlastnický podíl na pozemcích a zřídil žalovaným věcné břemeno za úplatu. Konkrétně je předmětem sporu zaplacení peněžní částky jak za spoluvlastnický podíl (2.035,25 EUR), tak za zřízení věcného břemene (900 EUR). Nejde tedy o spor, kde by předmětem bylo jiné plnění než plnění peněžité. Za situace, kdy žalovaní nemají bydliště v České republice, ale v jiném členském státě Evropské unie, řídí se mezinárodní příslušnost článkem 5 bod 1 písm. a) shora citovaného nařízení. Dle tohoto ustanovení osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. V tomto případě se jedná o peněžitý závazek, nikoliv o závazek dodat zboží nebo poskytnout služby. Věcné plnění (na rozdíl od peněžního plnění), které smlouva předpokládá, bylo již uskutečněno. Nesplněn zůstal podle žaloby jenom peněžitý závazek. Na danou věc nedopadá článek 22 citovaného nařízení, neboť předmětem řízení nejsou věcná práva k nemovitostem (o takové případy jde jen tehdy, když se jedná o řízení, která mají věcné právo k nemovitosti jako svůj předmět a směřují k určení rozsahu nebo obsahu vlastnictví nebo držby nebo existenci jiných věcných práv k nemovitosti). Předmětem řízení není ani nájem nemovitosti. Ani článek 6 odstavec 4 citovaného nařízení není použitelný, neboť ten míří jen na případy, kdy lze spojit řízení o nároku ze smlouvy s již zahájeným řízením o žalobě týkající se věcných práv k nemovitostem. Žalobce ani netvrdí, že by nějaké řízení o věcných právech týkajících se nemovitostí, které byly předmětem smlouvy, probíhalo. Ani z obsahu spisu existence takového řízení o věcných právech k nemovitostem nevyplývá. Protože se podle žaloby jedná o závazky ze smluv, a to ve všech případech o peněžité závazky, které dosud nebyly zaplaceny, je ve věci příslušný soud místa, kde tyto závazky měly být splněny (článek 5 bod 1 písm. a) citovaného nařízení). Toto místo je třeba určit podle rozhodného práva, kterým se tyto závazky řídí. Tímto rozhodným právem je právo české, neboť účastníci se na použití českého občanského zákoníku dohodli ve smlouvě (viz uvozující ustanovení smlouvy a článek 11 bod 3). Předmětná smlouva byla účastníky dle žaloby uzavřena v prosinci 2006, proto na ni dopadá článek 3 bod 1 Římské Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z 19.6.1980. Dle tohoto ustanovení se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. V tomto případě si strany zvolily právo české. Jestliže se účastníky uzavřená písemná smlouva, ze které je žalováno, musí posuzovat dle českého práva, musí se podle tohoto práva posuzovat i místo plnění závazků ve smlouvě obsažených. Český občanský zákoník (č. 40/1964 Sb.) o místu plnění pojednává v § 567 odst. 1. Dle tohoto ustanovení se dluh plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka. Z obsahu předmětné kupní smlouvy nevyplývá, že by se účastníci o místě plnění v této smlouvě dohodli. Ujednali si jen v článku II. bod 5, že částka 135.996,25 EUR byla uhrazena před podpisem smlouvy a 2.035,25 EUR strana kupující je povinna zaplatit do 14 dnů ode dne podání návrhu na vklad vlastnického práva na základě faktury vystavené stranou prodávající. V případě úplaty za zřízení věcného břemene si v článku VII. ujednali, že strana kupující za zřízení věcného břemen zaplatí jednorázově 900 EUR současně s kupní cenou za bytovou jednotku, spoluvlastnický podíl na společných částech domu a spoluvlastnický podíl na pozemcích. V článku X. bodě 2 si ujednali, že daň z přidané hodnoty hradí strana kupující na základě řádně vystavené faktury ze strany společnosti Riviera (což je druhý prodávající, který stejnou smlouvou prodával žalovaným bytovou jednotku). Jiná ujednání, zejména ta, která by se týkala místa splnění peněžitých závazků, smlouva neobsahuje. Shora uvedená ujednání nelze v žádném případě posoudit jako ujednání o místě plnění peněžitých závazků. Nelze ji dovodit ani z toho, že si ve smlouvě účastníci potvrdili, že částka 135.996,25 EUR byla uhrazena před podpisem této smlouvy. Předmětem sporu je závazek ve výši 2.035,25 EUR a závazek ve výši 900 EUR, protože ty dle žaloby splněny nebyly. Dohodu o místě splnění nelze dovodit ani z toho, že uvedené částky měl dle smlouvy zaplatit kupující „na základě faktury“. Nic na tom nemění ani to, že před podpisem smlouvy byla případně peněžitá částka 135.996,25 EUR zaplacena žalovanými do české banky. Ze smlouvy vyplývá dluh jen ve výši 2.035,25 EUR + 900 EUR, celkem žalovaných 2.935,25 EUR a místo splnění této částky ze smlouvy neplyne. Neplyne ani z toho, že částka 900 EUR měla být zaplacena „současně s kupní cenou za bytovou jednotku, spoluvlastnický podíl na částech domu a pozemcích“. Toto ujednání se týká jen splatnosti (doby splnění), nikoli místa plnění. Z ujednání o zaplacení daně z přidané hodnoty již nelze činit vůbec žádný závěr ohledně plnění zcela jiného finančního závazku. Žalobce netvrdil, že by si účastníci sjednali písemný dodatek k písemné smlouvě, ve kterém by bylo dohodnuto místo plnění finančních závazků. Podle § 40 odst. 2 obč.zák. písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně. Ústní ujednání o místě plnění závazku obsaženého v písemné smlouvě není možné. Vzhledem k uvedenému není třeba výslechu svědků, jak to žalobce navrhuje v odvolání. Ani okresní soud nepotřeboval provádět tyto důkazy. Proto také nemusel nařizovat jednání a rozhodnutí bez jeho nařízení není nezákonné, jak je neoprávněně okresnímu soudu vytýkáno. Pokud je argumentováno ustanovením § 567 odst. 2 obč. zák., jde jen o zákonné určení okamžiku splnění a nikoliv místa splnění. To je upraveno ustanovením § 567 odst. 1 obč.zák. Ze shora uvedeného vyplývá, že pro žalovaný nárok jak na zaplacení částky 2.035,25 EUR jako ceny za prodej podílu na pozemcích, tak na zaplacení částky 900 EUR jako úplaty za zřízení věcného břemene, není dána mezinárodní příslušnost okresního soudu v Českém Krumlově. Lze jen připomenout, že mezinárodní příslušnost tohoto soudu není dána ani podle článku 24 citovaného nařízení, protože žalovaní namítli nepříslušnost tohoto soudu, takže se neuplatní důsledek předvídaný uvedeným článkem. Chybí-li mezinárodní příslušnost (pravomoc českého soudu věc rozhodnout), chybí tím jedna ze základních podmínek řízení a soud musí podle § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavit, jak to učinil soud prvého stupně v napadeném usnesení. Z těchto důvodů bylo napadené usnesení jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrzeno, a to nejen ve výroku v odstavci I. (viz výše), ale také ve výrocích II. a III. o vrácení soudního poplatku a nákladech řízení. Ani v těchto dvou výrocích odvolací soud neshledal žádné pochybení soudu prvého stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 1 písm. c) za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Českém Krumlově. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 24. května 2011 JUDr. Milena B a b k o v á předsedkyně senátu