Není vyloučeno, aby dítě mělo obvyklé bydliště (ve smyslu čl. 8 odst.1 Nařázení Rady (ES) č. 2201/2003) ve dvou státech.

U s n e s e n í Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Straky a soudců JUDr. Zdeňky Sedlákové a JUDr. Bohuslava Petra, Ph.D. ve věci péče o nezletilou T. Š., nar...2012, trvale bytem Č.B...., t.č. ..., Švýcarsko, dceru H. B., nar. ..., bytem jako nezletilá, zastoupené JUDr. Hanou Bayerovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 18, a V. Š., nar..., bytem ..., Švýcarsko, o úpravu poměrů, o odvolání matky proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.7.2013, č.j. 29 Nc 77/2013-16, t a k t o : Usnesení soudu prvého stupně se z r u š u j e a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud prvého stupně zastavil řízení o úpravu výchovy a výživy k nezletilé T. Š. a o úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že dne 3.7.2013 matka podala návrh na úpravu poměrů k nezletilé T., která se narodila rodičům mimo manželství. Z návrhu vyplynulo, že oba rodiče pracují ve Švýcarsku, kde se nachází i dítě. Matka navrhla, aby dítě bylo svěřeno do její výchovy, otci stanoveno výživné a dále byl zavázán k úhradě nákladů na výbavičku ve výši 30.000,- Kč. Soud prvého stupně z tohoto návrhu dovodil, že se jedná o věc s cizím prvkem, a proto posuzoval svou mezinárodní příslušnost. Dospěl k závěru, že dítě má obvyklé bydliště ve Švýcarsku, a proto není ani ve věci výchovy ani výživy mezinárodně příslušným. Ve vztahu k výchově aplikoval ustanovení čl. 8 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, dle něhož je příslušný soud členského státu v místě obvyklého bydliště nezletilé v době podání návrhu. Ve vztahu k výživnému soud prvého stupně aplikoval ustanovení čl. 3 písm. d) Nařízení Rady (ES) č. 4/2009, dle něhož je příslušný soud, který je podle práva a místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran. Mezinárodní příslušnost českého soudu není dána a proto soud prvého stupně podle § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavil. Proti tomuto usnesení se včas odvolala matka, která poukázala na čl. 12 prvně citovaného Nařízení. Uvedla, že je sice pravdou, že obvyklé místo bydliště nezletilé bylo v době podání návrhu ve Švýcarsku. Účastníci jsou však občané České republiky, matka i dcera mají hlášen trvalý pobyt na adrese Č.B., kde rovněž i fakticky často pobývají v bytě ve vlastnictví matky. Všichni účastníci mají k České republice silný vztah, jejich pobyt ve Švýcarsku je dočasný. Matka s nezletilou T. často v České republice navštěvují své příbuzné, zejména prarodiče mají velmi hezký a pevný vztah s nezletilou. Rodným jazykem obou rodičů je čeština, oba mají jen základní znalost němčiny. Nezletilá zde má i svého dětského lékaře a lékaře, se kterým cvičí Vojtovu metodu. Matka navíc plánuje ukončit v dohledné době svoji pracovní činnost ve Švýcarsku a navrátit se spolu s nezletilou do Čech. Z těchto důvodů je matka přesvědčena, že je v této věci dána příslušnost českého soudu a že i otec s touto příslušností souhlasí, neboť případné řízení před soudem ve Švýcarsku by oběma stranám přinesl nemalé výdaje na soudní tlumočníky případně advokáty. Matka navrhla napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Dalším podáním matka soudu sdělila, že otec se v současné době již nezdržuje na území Švýcarska, neboť dostal výpověď z pracovního poměru a pobývá tak na území České republiky. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu (§ 212 o.s.ř.) postupem dle § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř. a o dovolání rozhodl, aniž by ve věci musel nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.). Odvolání matky je důvodné. Předmětem řízení je rozhodnutí o úpravě výchovy a výživy k nezletilé. Jelikož výbavičku nelze považovat za náklady spojené s těhotenstvím a slehnutím, ale za součást výživného pro nezletilé dítě, je třeba i nárok na zaplacení částky 30.000,- Kč mít za součást rozhodování o výživném pro nezletilé dítě. Okresní soud se správně s ohledem na skutečnost, že matka v návrhu uvedla bydliště účastníků ve Švýcarsku, zabýval svou mezinárodní příslušností, tj. pravomocí věc rozhodnout z hlediska norem upravujících příslušnost soudních orgánů jednotlivých států tyto věci rozhodovat. Závěry soudu prvého stupně však nejsou zcela správné a s ohledem na obsah odvolání matky i předčasné. V prvé řadě nelze bez dalšího aplikovat citovaná Nařízení Rady (ES), neboť Švýcarsko není členským státem Evropské unie. Ve vztahu k výchově je namístě posoudit vztah Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 k Haagské úmluvě ze dne 19.10.1996, o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a spolupráci ve věci rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí, jejímiž členskými státy jsou České republika i Švýcarsko. Dle čl. 61 uvedeného nařízení se toto nařízení použije dle písm. a) v případě, že dotčené dítě má obvyklé bydliště na území členského státu. Ve smyslu čl. 8 odst. 1 citovaného nařízení je přitom rozhodné obvyklé bydliště ke dni zahájení řízení. Pojem obvyklého bydliště je třeba vykládat v souladu s judikaturou, která dovodila, že vzhledem k tomu, že čl. 8 odst. 1 nařízení neobsahuje výslovný odkaz na právo členských států za účelem určení smyslu a rozsahu působnosti pojmu „obvyklé bydliště“, musí být toto určení provedeno s ohledem na souvislosti, ustanovení a cíl nařízení, zejména cíl vyplývající z 12. bodu jeho odůvodnění, podle něhož jsou pravidla pro určení příslušnosti, která stanoví, formulována s ohledem na nejlepší zájem dítěte, zejména na blízkost. Kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě je třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jistou integraci v rámci sociálního a rodinného prostředí. Zejména musí být přihlédnuto k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu. Ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Dle názoru odvolacího soudu přitom není vyloučeno, aby dítě mělo obvyklé bydliště ve dvou státech, což právě v tomto případě není vyloučeno. Matka sice v odvolání sama zopakovala, že obvyklé místo bydliště nezletilé bylo v podání návrhu ve Švýcarsku, ale následně uvedla skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že by nezletilá mohla mít obvyklé bydliště i v České republice. Ze skutečností uvedených v návrhu vyplývá, že matka pobývá ve Švýcarsku pracovně, a to jen dočasně, v České republice vlastní byt, v němž s nezletilou často pobývají. Nezletilá zde má příbuzné, lékaře a je občankou České republiky. Ve smyslu uvedené judikatury ( citováno rozhodnutí ESD–A–C–523/07) proto bude třeba podrobně přezkoumat obvyklé bydliště nezletilé ke dni zahájení řízení (3.7.2013), a to v mnohem širších souvislostech, než jak bylo učiněno v napadeném usnesení. Zejména bude významné, jak dlouho matka a nezletilá pobývají ve Švýcarsku, z jakých důvodů, jak často po dobu tohoto pobytu navštěvovaly Českou republiku a konkrétně pobývaly v bydlišti tvrzeném matkou, jaké zde má nezletilá příbuzenské vazby a jaké ve Švýcarsku. K těmto a dalším skutečnostem, které matka tvrdí a které budou ve věci významné (občanství dítěte, navštěvování lékařů dítěte v České republice, dočasnost pobytu ve Švýcarsku, apod.) bude třeba ze strany matky označit důkazy a tyto skutečnosti prokázat. Soud prvého stupně o nich může s ohledem na povahu řízení pátrat i z úřední povinnosti. Teprve poté co bude zjištěno obvyklé nebo obvyklá bydliště dítěte, bude moci soud prvého stupně rozhodnout o aplikaci uvedeného nařízení, kde zásadou je skutečně posouzení mezinárodní příslušnosti dle obvyklého bydliště dítěte. V žádném případě se však neuplatní čl. 12 citovaný v odvolání, neboť ten je významný jen tehdy, je-li řízení o výchově spojeno s jiným řízením (např. s řízením o rozvod manželství nebo o určení otcovství). Nebude-li ke dni zahájení řízení obvyklé bydliště dítěte v České republice, ale jen ve Švýcarsku, pak citované nařízení nelze aplikovat a bude namístě použit uvedenou Haagskou úmluvu, konkrétně její čl. 5, který shodou okolností stanoví v prvém odstavci, že soudní nebo správní orgány smluvního státu obvyklého bydliště dítěte mají pravomoc přijímat opatření na ochranu osoby nebo majetku dítěte. Co se týče mezinárodní příslušnosti ve vztahu k rozhodování o výživném i zde je třeba použít závěrečná ustanovení druhého citovaného Nařízení Rady (ES) č. 4/2009, konkrétně čl. 69 odst. 1. Dle tohoto ustanovení tímto nařízením není dotčeno použití dvoustranných nebo mnohostranných úmluv a dohod, jejichž smluvní stranou je jeden nebo více členských států ke dni přijetí tohoto nařízení a které se týkají oblastí upravených tímto nařízením, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států podle čl. 307 smlouvy. Jelikož řešení pravomoci soudů upravuje ve věcech výživného Luganská úmluva ze dne 30.10.2007 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jíž je vázáno Švýcarsko a jako členský stát Evropské unie i Česká republika, nepoužije se pro určení příslušnosti ve věcech výživného uvedené nařízení, ale Luganská úmluva. Zde jsou rozhodné následující články : Článek 2 odst. 1 uvádí, že nestanoví-li tato úmluva jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého státu vázaného touto úmluvou, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudu tohoto členského státu. Pro posouzení, zda má strana řízení bydliště na území státu vázaného touto úmluvou, u jehož soudu byl podán návrh, použije soud své právo. Nemá-li strana řízení bydliště ve státě, u jehož soudu byl návrh podán, použije soud pro posouzení, zda má strana řízení bydliště v jiném státě vázaném touto úmluvou, právo tohoto státu (čl. 59). Je proto v první řadě namístě zjistit bydliště otce nezletilé ,opět ke dni zahájení řízení. Do úvahy přichází i zvláštní příslušnost daná na výběr konkrétně čl. 5 odst. 2, dle něhož ve věcech týkajících se výživného může být osoba, která má bydliště na území některého státu vázaného touto úmluvou být v jiném státě vázaném touto úmluvou žalována a) u soudu místa, kde má oprávněná osoba k výživě bydliště nebo místo obvyklého pobytu, nebo b) je-li věc týkající se výživného věcí vedlejší v řízení týkajícím se osobního stavu, u soudu, který je k tomuto řízení příslušný podle práva státu místa řízení, pokud tato příslušnost není založena pouze státní příslušností některé ze stran; c) je-li věc týkající se výživného věcí vedlejší v řízení týkajícím se rodičovské zodpovědnosti, u soudu, který je k tomuto řízení příslušný podle práva státu místa řízení, pokud tato příslušnost není založena pouze státní příslušností některé ze stran. Vyloučit nelze s ohledem na závěr odvolání i čl. 23 o ujednání příslušnosti a konečně významný je i čl. 24, dle něhož není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení této úmluvy, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle čl. 22 výlučně příslušný. Z čl. 26 odst. 1 dále vyplývá, že soud přezkoumává svou příslušnost z úřední povinnosti jen tehdy, neúčastní-li se žalovaný (otec) řízení před soudem ve smyslu čl. 24, tj. nezaložil-li příslušnost soudu tím, že se řízení před ním podrobí. V jiných případech než dle čl. 26 (a rovněž čl. 25) soud svoji příslušnost nezkoumá a čl. 24 je důvodem pro to, že jej ani zkoumat nemůže, a to právě až do doby než žalovanému umožní, aby se řízení před ním podrobil (obdobně viz R 14/2009 ve vztahu k Nařízení 44/2001). Soud proto poté, co obdrží žalobu a dospěje k závěru, že nejde o případ výlučné příslušnosti ve smyslu čl. 22, musí žalobu (jiný návrh na zahájení řízení) doručit žalovanému (otci) s výzvou k vyjádření a vyčkat zda se žalovaný k žalobě vyjádří. Pokud tak žalovaný ve stanovené lhůtě neučiní, postupuje soud podle čl. 26 odst. 1 a příslušnost přezkoumá. Pokud tak žalovaný učiní, aniž by zároveň vznesl námitku nepříslušnosti soudu, stane se soud příslušným podle čl. 24, i kdyby jinak ve věci příslušný nebyl. Z pohledu těchto ustanovení soud prvého stupně svou mezinárodní příslušnost ve věci výživného vůbec nepřezkoumával. Rovněž tak ve vztahu k rozhodování o výchově nelze považovat jeho závěry za úplné. Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. bez jednání (§ 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř.) zrušil a věc vrátil podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. soudu prvého stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení soud prvého stupně doplní rozhodné skutečnosti potřebné ve smyslu shora uvedených ustanovení pro posouzení mezinárodní příslušnosti, a to jak ve vztahu k rozhodování o výchově, tak i ve vztahu k rozhodování o výživně nezletilé. Před svým rozhodnutím též vyzve otce nezletilé, aby se k mezinárodní příslušnosti sám vyjádřil a pokud tuto nezpochybní, aby se vyjádřil i ve věci samé. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 11. října 2013 Mgr. Jiří S t r a k a, v.r. předseda senátu ,