Podáním návrhu na úpravu poměrů, jímž se otec u českého soudu domáhá svěření dětí do jeho výchovy, a protinávrhu, kterým matka u téhož soudu navrhla svěřit děti do její výchovy, rodiče přijali příslušnost tohoto soudu ve smyslu čl. 12 bod 3 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003.

U s n e s e n í Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Mileny Babkové a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Jiřího Straky ve věci péče o nezletilé R. C. , nar... 2006 a K. C. , nar... .2007, zastoupené kolizním opatrovníkem Úřadem pro mezinárodně právní ochranu dětí, Šilingrovo nám. 3/4, Brno, děti L. Š., nar..., bytem ..., Rakousko, zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za tiskárnou 327, a M. C., nar..., bytem Č.K.,..., zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, o úpravu poměrů, o odvolání otce proti usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 1.2.2013, č.j. 5 Nc 531/2012-191, t a k t o : Usnesení soudu prvého stupně se mění tak, že řízení se n e z a s t a v u j e . O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením se soud prvého stupně prohlásil nepříslušným, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků. Okresní soud zjistil, že děti mají od září 2012 bydliště u matky v Rakousku, kde nezletilý R. navštěvuje základní školu a nezletilá K. mateřskou školu. V té době došlo k trvalému přistěhování se dětí do Rakouska, s čímž otec vyslovil minimálně konkludentně souhlas, neboť proti tomuto přestěhování v době, kdy k němu fakticky došlo, nikterak nebrojil, věc ihned neřešil. S dětmi se nadále po dohodě s matkou stýkal a až z dohodnutého styku dne 28.10.2012 děti zpět nevrátil. Jelikož návrh na úpravu poměrů k nezletilým dětem otec podal u soud prvého stupně dne 26.10.2012, měly děti ke dni zahájení řízení bydliště v Rakousku, a proto podle čl. 8 odst. 1 Nařízení Rady ES č. 2201/2003 (dále jen nařízení) není ve věci mezinárodně příslušný český, ale rakouský soud. Za této situace soud prvého stupně dle čl. 17 nařízení prohlásil svou nepříslušnost a s odkazem na § 104 odst. 1 o.s.ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky toto řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto usnesení se včas odvolal otec. Uvedl, že matka jednostranným opatřením bez jeho souhlasu odvezla děti z jejich obvyklého bydliště v Č.K., kde jako rodina od narození dětí až do srpna 2012 žili, do zahraničí, konkrétně do Rakouska, odkud se s nimi odmítla vrátit. Až do svémocného zásahu matkou v srpnu 2012 děti žily v Č.K., kde chodily do školy, do zájmových kroužků, navštěvovaly zde lékaře a měly zde kamarády. Pobyty dětí v Rakousku od roku 2010 až do srpna 2012 měly povahu návštěv matky, která zde pracovala. Otec s matkou dětí žil v družském poměru po dlouhou dobu a o jejích plánech o ukončení jejich družského poměru se dozvěděl až následně. Před podáním návrhu k soudu se proto snažil věc vyřešit s matkou nejprve mimosoudně při preferování dohody rodičů. Soud prvého stupně nerespektoval právo dětí k věci se vyjádřit. Děti jsou v Rakousku nešťastné, nenavštěvují zde žádné kroužky a pro jazykovou bariéru zde nemají žádné kamarády. Jednání matky nese znaky mezinárodního únosu dětí a tímto jejím jednostranným opatřením bez souhlasu otce nemohlo dojít ke změně bydliště dětí na rakouské. Soud prvého stupně tak měl aplikovat při posouzení příslušnosti čl. 9 a 10 nařízení. Otec navrhl napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Matka ve svém vyjádření navrhla napadené usnesení potvrdit. Dle jejího názoru jsou správné závěry soudů při rozhodování o předběžných opatřeních, z nichž vyplývá, že nezletilé děti měly fakticky své bydliště po dohodě obou rodičů v Rakouskou, kde od 1.9.2012 navštěvuje syn školu a dcera školku. Otec tento stav akceptoval, nesnažil se s matkou dohodnout jinak, teprve v říjnu 2012 začal zpochybňovat skutečnost, že by děti měly bydlet v Rakousku a zde se zdržovat. Již v době od roku 2010 do roku 2012 děti s matkou střídavě bydlely v Rakousku, nejednalo se jen o pouhé návštěvy. Děti zde mají své zázemí, kroužky, záliby a i kamarády. Ve věci je příslušný soud v Rakousku. K napadenému opatření se vyjádřil i opatrovník nezletilých dětí. Poukázal na fakt, že se na jejich úřad dne 7.3.2013 obrátil otec s žádostí o návrat dětí z Rakouska. Otec od počátku uvádí, že s přemístěním dětí do Rakouska nedal souhlas, tento nebyl ani nahrazen rozhodnutím soudu, a přemístění tedy proběhlo v rozporu s jeho výkonem rodičovské zodpovědnosti dle § 49 zákona o rodině. Dne 19.3.2013 byla rakouskému ústřednímu orgánu zaslána žádost o navrácení dětí dle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980. V rámci řízení o navrácení dětí u rakouského soudu bude nyní předmětem dokazování, zda bylo přemístění do Rakouska oprávněné a dále kde měly děti obvyklý pobyt k okamžiku přemístění do Rakouska. Opatrovník nesouhlasí s argumentací prvostupňového soudu, že otec svojí dvouměsíční nečinností ve věci vyjádřil konkludentně souhlas s přemístěním dětí a tím děti nabyly obvyklého bydliště v Rakousku. Úřad poukázal zejména na čl. 12 uvedené Úmluvy, dle kterého soud nařídí návrat dítěte, uplynulo-li období kratší jednoho roku od neoprávněného přemístění dítěte. Úmluva tak předpokládá interval nejméně jednoho roku, během kterého může rodič žádat o návrat. Opatrovník má za to, že obvyklé bydliště dětí zůstává i nadále sporné. Pokud nadepsaný soud zpochybnil svoji příslušnost, odkázal opatrovník na čl. 12 odst. 3 nařízení, dle kterého jsou soudy členského státu příslušné k rozhodování ve věci rodičovské zodpovědnosti i v jiných řízeních v případě, že dítě má silný vztah k tomu členskému státu a všechny strany v řízení v době jeho zahájení příslušnost soudu jednoznačným způsobem přijali. Opatrovník má za to, že by nadepsaný soud mohl přijmout svoji příslušnost v řízení ve věci samé, zejména s ohledem na fakt, že ve věci již vydal několik předběžných opatření a oba rodiče jeho příslušnost přijali. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu (§ 212 o.s.ř.) postupem dle § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř. a o odvolání rozhodl, aniž by ve věci musel nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.). Odvolání otce je důvodné. Podle čl. 12 bodu 3 nařízení soudy členského státu jsou příslušné k rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti i v jiných řízeních, než která jsou uvedena v odstavci prvém tohoto článku, v případě, že za a) dítě má silný vztah k tomuto členskému státu, zejména z toho důvodu, že jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti má v tomto členském státě obvyklé bydliště nebo dítě je státním příslušníkem tohoto členského státu, a za b) všechny strany řízení v době zahájení řízení příslušnost soudů výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijali a je to v zájmu dítěte. Podle čl. 3 písm. d) Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 („nařízení o výživném“) k rozhodování ve věci vyživovacích povinností je v členských státech příslušný dle písm. d) soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran. Předmětem tohoto řízení je úprava poměrů k nezletilým dětem R. a K., kteří se narodily rodičům, jež nejsou manžely. Jelikož matka s dětmi žije v Rakousku a otec v České republice, posuzoval soud prvého stupně svou mezinárodní příslušnost. Dovodil přitom, že není ve věci mezinárodně příslušný s odkazem na čl. 8 nařízení, neboť obvyklé bydliště dětí bylo ke dni podání žaloby v Rakousku na základě dohody rodičů. Pominul však, že mezinárodní příslušnost soudů se dle tohoto nařízení neřídí jen tímto článkem. Jednak je zde článek 10 řešící příslušnost v případech únosu dětí, na který poukázal otec a rovněž opatrovník nezletilých. Jednak je zde shora citovaný čl. 12 bod 3 nařízení. O tom zda došlo k únosu dětí a zda je na místě děti vrátit do České republiky, rozhodne rakouský soud k návrhu, na jehož podání upozornil opatrovník. Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že je dána mezinárodní příslušnost Okresního soudu v Českém Krumlově dle čl. 12 bodu 3 nařízení (viz níže), nezabýval se dále tím, zda ke dni podání žaloby měly děti obvyklé bydliště i v České republice či zda došlo k únosu a zda otec posléze s případnou změnou bydliště (na výlučné v Rakousku) souhlasil. Řešení těchto otázek ponechal rakouskému soudu rozhodujícímu o navrácení dětí. Jak již uvedeno Okresní soud v Českém Krumlově je mezinárodně příslušný dle čl. 12 bodu 3 nařízení. Děti mají nepochybně silný vztah k České republice, kde se narodily a jejímiž státními občany jsou (toto vyplývá z rodných listů dětí a výpisů z centrální evidence obyvatel). Z obsahu spisu (zejména z vyjádření účastníků) vyplývá, že do roku 2010 zde i výlučně s rodiči žily. Bydlely zde i poté, co matka v tomto roce začala pracovat v Rakousku, kde s nimi též střídavě pobývala (kdy převážně, jak vyplývá z vyjádření školky v Českém Krumlově, docházely děti do této školky, méně do rakouské). Tento stav trval do léta 2012. Otec dětí jak vyplývá z jeho podání, má bydliště v České republice. Dále oba rodiče v době zahájení řízení příslušnost Okresního soudu v Českém Krumlově přijaly (a následně i opatrovník dětí, který byl ustanoven až v průběhu řízení, kdy jeho stanovisko je patrno z jeho vyjádření). Otec podal návrh na úpravu poměrů (výchovy a výživy) dne 26.10.2012 právě u tohoto soudu. Poté dne 29.10.2012 takový návrh opět u téhož soudu podala i matka (byť s odlišným petitem, kdy na rozdíl od otce navrhla děti svěřit do své výchovy a otci určit výživné). Tím nepochybně oba rodiče vyjádřily, že přijímají mezinárodní příslušnost tohoto soudu. Až v dalším průběhu řízení matka namítla, že otec by měl podat návrh na úpravu poměrů u soudu v Rakousku, který je mezinárodně příslušný, neboť v Rakousku mají děti dle dohody rodičů bydliště. U rakouského soudu následně matka návrh na úpravu poměrů také podala (z obsahu spisu přitom nevyplývá, že by tento soud ve věci již rozhodl - ve smyslu čl. 19 bodu 2 nařízení měl do určení příslušnosti českým soudem své řízení přerušit). Rozhodné je stanovisko rodičů v okamžiku zahájení řízení (u matky v okamžiku jejího prvého shora zmíněného podání ve věci učiněného po zahájení řízení k dřívějšímu návrhu otce). Rovněž tak je v zájmu dětí, aby řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Českém Krumlově, u něhož již probíhá od konce října 2012. Tomuto soudu jsou známá podrobná stanoviska rodičů a jejich procesní návrhy, tento soud má k dispozici celou řadu listinných důkazů a ve věci již vydal několik rozhodnutí, především předběžných opatření ve věci výchovy a styku. Navíc obě děti žily dlouhodobě v České republice, mají zde příbuzenské vazby (jak vyplývá ze zprávy Městského úřadu v Českém Krumlově z 1.11.2012 a z psychologického vyšetření dětí z tohoto roku) a do loňského školního roku zde navštěvovaly i mateřskou školu. Otec dětí zde dle shodného vyjádření rodičů bydlí a i podniká. Z toho vyplývá, že předmětem dokazování rozhodně nebudou jen poměry v Rakousku. U Okresního soudu v Českém Krumlově bude snazší i komunikace s účastníky, kteří všichni ovládají český jazyk, a to jak komunikace ze strany soudu, tak ze stany české soudního znalce z oboru psychologie, jehož ustanovení ve věci lze očekávat. Okresní soud v Českém Krumlově je přitom dostupný i pro matku, která byla zvyklá do Českého Krumlova i v době minulé jezdit, i pro děti, které v případě potřeby do České republiky dopraví některý z rodičů. Proto odvolací soud napadené usnesení za přiměřeného použití § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil a rozhodl o tom, že řízení se nezastavuje, neboť mezinárodní příslušnost Okresního soudu v Českém Krumlově je dána (není na místě, aby prohlašoval svou mezinárodní nepříslušnost), a to jak v řízení o výchově, tak i ve spojeném řízení o výživě (viz shora citovaný článek nařízení o výživném). Není tak důvodu postupovat dle § 104 odst. 1 o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 11. dubna 2013 JUDr. Milena B a b k o v á, v.r. předsedkyně senátu