Účastník řízení, který nebyl v řízení zastoupen, nemá ve smyslu ustanovení § 1 odst.3 vyhláčky č. 254/2015 Sb. právo na náhradu nákladů řízení za úkon "převzetí věci"

8 Co 897/2019- USNESENÍ Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Toufara a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Zuzany Völflové v právní věci žalobce: VŠEOBECNÁ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNA ČESKÉ REPUBLIKY, IČO 41197518, sídlem Orlická 2020, 13000 Praha proti žalovanému: M. K., narozený ... bytem Č.... o zaplacení částky 4.453 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce do výroku II., o nákladech řízení elektronického platebního rozkazu Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27.5.2019, č.j. EPR 17739/2019-16, takto:I. Elektronický platební rozkaz soudu prvního stupně se ve výroku II., o nákladech řízení, potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným elektronickým platebním rozkazem rozhodl Okresní soud ve Strakonicích jako soud prvního stupně ve výroku I. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 4.453 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2.9.2016 a ve výroku II. pak na náhradě nákladů řízení částku 1.000 Kč, a to vše do 15 dnů ode dne doručení platebního rozkazu, v případě, že nepodá ve stejné lhůtě proti platebnímu rozkazu odpor. Předmětem řízení byly náklady, které žalobce uhradil v příčinné souvislosti s poškozením zdraví smluvnímu zdravotnickému zařízení na léčení poškozeného V. K., kterému žalovaný dne 6.4.2016 způsobil poškození zdraví, které si vyžádalo lékařskou péči v rámci smluvního zdravotnického zařízení žalobce. 2. Elektronický platební rozkaz, a to pouze ve výroku II., o náhradě nákladů řízení, napadl odvoláním žalobce, když poukázal na nesprávný výpočet náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně, který namísto tří účtovaných úkonů přiznal náklady pouze ve výši dvou úkonů (podle vyhl. č. 254/2015 Sb.). Z okolností věci je zřejmé, že nepřiznal úkon „převzetí věci“, na jehož přiznání ovšem žalobce trvá. Ten totiž „přebral věc“ ve chvíli, kdy došlo ke vzniku škody pojištěnci žalobce, s celým případem a okolnostmi vzniku škody se musel seznámit, aby mohl posoudit úspěšnost případného vymáhání škody na pachateli. Na vypracování podkladů k žalobě, tedy v rámci převzetí a přípravy věci se podílejí zaměstnanci z různých úseků jeho činnosti, a to především z odboru zdravotní péče (vyúčtování zdravotní péče k náhradě na léčení posouzení revizními lékaři) a ekonomického odboru (rozpis plateb k náhradě za léčení). Nutná je zejména vysoce odborná práce revizního lékaře, který musí v rámci aktuálního zdravotního stavu zjistit péči, která je nebo není v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním jiné osoby, popřípadě nahlédnout do zdravotnické dokumentace u ošetřujících lékařů. Shodně s názorem žalobce přitom již rozhodl například Krajský soud v Praze usnesením č.j. 21 Co 489/2017-14. 3. Žalovaný se nevyjádřil. 4. Odvolací soud vyhodnotil odvolání žalobce jako včasné, podané oprávněnou osobou a přípustné (odstranění § 201, 202 a 204 o.s.ř., § 174 odst. 2 o.s.ř. za použití § 174a odst. 3 o.s.ř.). Po přezkoumání napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. dospěl odvolací soud k závěru o nedůvodnosti odvolání, a to bez nařízení jednání odvolacího soudu (§ 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř.). 5. Úkon převzetí věci tak, jak si jej představuje odvolatel, je nutně spojen s činností, která nastává při každém soudním řízení (žalobce, ať je osobou fyzickou či právnickou, musí provést určitou rozvahu nad tím, do jaké míry je nárok odůvodněn, v jaké výši je „bezpečné žalovat“, je-li dobytný atd.). Nesplňuje tedy parametr oné výjimečnosti a pokud by autor vyhlášky měl za to, že daná činnost má být důvodem pro přiznání náhrady nákladů řízení, pak by to jejím včleněním do ust. § 1 odst. 3 vyhlášky vyjádřil. Úkon převzetí právního zastoupení, na které se analogicky (použití analogie je přitom v procesních věcech v zásadě nedovolené) podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu odkazuje odvolatel, má zcela odlišný rámec. Podstatou tohoto úkonu je, že zástupce, tedy odlišná osoba od žalobce, se nově seznamuje s problematikou jako takovou, hodnotí možnou úspěšnost v soudním řízení, nutné doklady, skutkovou a právní situaci. Žalobce, který sám ve své věci žaluje, logicky se svým nárokem musí být seznámen již v okamžiku, kdy jej poprvé (nikoliv předžalobní výzvou, ale například za účelem vyvolání splatnosti) po dlužníkovi uplatní. Hledání jakési analogie předávání si agendy mezi jednotlivými odděleními žalobce s převzetím právního zastoupení je tedy nepřípadné. Žalobce opomíjí, že účelem stanovení paušální náhrady nákladů řízení je definice obvyklých nákladů souvisejících se soudním řízením. Činnost, kterou žalobce popisuje přitom se soudním řízením, jako takovým, nesouvisí. Definici částky, kterou vyplatí smluvnímu zařízení, musí žalobce provést již v souvislosti s tímto smluvním vztahem a se svou povinností uhradit zdravotní péči a rozvahu nad tím, do jaké míry je taková částka zcela nebo z části v příčinné souvislosti se škodným jednáním škůdce (ve vztahu k žalobci dlužníka), je nutno provést nikoliv v příčinné souvislosti s eventuálním budoucím řízením, ale vůbec s definicí nároku jako takového. Pokud v této souvislosti vznikají žalobci nějaké další zvýšené náklady, je možno uvažovat o jejich náhradě v rovině hmotného práva a tedy uplatnění takové částky jako jistiny nároku. Nemají však žádnou souvislost se soudním řízením. Již protože se neliší svou výší v situaci, kdy dlužník dobrovolně dluh poté, co je poprvé vůči němu uplatněn, uhradí (a v takovém případě soudní řízení vedeno není) od situace, kdy tak dlužník neučiní a musí být žalován. Odvolací soud totiž nepředpokládá, že by snad žalobce chtěl tvrdit, že pohledávky uplatněné vůči dlužníkům nejprve blíže neposuzuje a učiní tak teprve ve chvíli, kdy je jasné, že bude muset zahájit soudní řízení, protože dlužník na předchozí výzvy nereaguje. 6. Nárok žalobce je tedy nedůvodný jednak proto, že popsané činnosti jednotlivých pracovníků či oddělení žalobce samy o sobě nemají přímou souvislost s následným soudním řízením a míjí se tak vůbec s účelem institutu náhrady nákladů soudního řízení, jednak proto, že analogie mezi úkonem převzetí právního zastoupení advokátem podle advokátního tarifu a jakýmsi vnitřním rozhodováním žalobce o tom, zda zažaluje či nikoliv z výše uvedených důvodů dána není. Pokud pak jde o činnost související s formulací žalobního nároku, ta je podřazena pod úkon sepis nároku ve věci samé a ten žalobci přiznán byl. 7. S odvolatelem lze souhlasit v jeho závěru, že výčet úkonů pro stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o.s.ř. vyhlášky č. 254/2015 Sb. je demonstrativní. Onu demonstrativnost je ovšem nutno chápat tak, že v rámci výčtu § 1 odst. 3 vyhlášky jsou uvedeny obvyklé a často se vyskytující činnosti, zatímco úkony neuvedené patří do oblasti úkonů výjimečných, běžně se nevyskytujících s ohledem na své specifikum v soudních řízeních. Pokud zákonodárce typickou činnost spočívající v žalobcem popisovaném rozvažování, zda nárok u soudu uplatnit nezařazuje (ačkoliv k ní dochází u každé právní věci) mezi typické úkony, pro které má být poskytnuta náhrada nákladů řízení v § 1 odst. 3 citované vyhlášky, činí tak záměrně, nikoliv proto, že by tento klíčový úkon opomenul. Konstrukce úkonů, za které je přiznávána náhrada nákladů řízení nezastoupenému účastníku a advokátovi, je v mnohém shodná (účast u jednání, podání ve věci samé atp.), ale v některých bodech záměrně odlišná. Účastník řízení například dostává náhradu za přípravu k jednání, která v případě laika vyžaduje nepochybně vyšší časový prostor, zatímco advokát, který se již s věcí seznámil (převzal ji) a sepsal případně návrh nebo vyjádření ve věci samé, s ohledem na své zkušenosti a znalosti musí být natolik schopen předvídat průběh soudního jednání, že činnost související s jeho přípravou není samostatným úkonem jeho odměny, ale je podřazována pod úkon účasti na jednání. Naopak účastníkovi není přiznáván úkon „převzetí věci“, protože to, co je věcně obsahem činnosti podřazené u advokáta pod takový úkon (nové seznámení se s věcí jako takovou) u účastníka nepřipadá v úvahu. On je s věcí seznámen v okamžiku, kdy mu dluh vzniká, bez ohledu na to, zda jej následně uplatní u soudu nebo ne – viz výše. 8. S ohledem na výše uvedené přistoupil odvolací soud k potvrzení věcně správného usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř., neboť při výpočtu náhrady nákladů řízení postupoval soud prvního stupně správně, když v daném řízení dovodil pouze dva úkony pro přiznání náhrady, tedy podání návrhu ve věci samé a předžalobní výzvu a samozřejmě soudní poplatek. Pokud jde o výpočet hodnoty jednoho úkonu, neliší se závěry soudu prvního stupně, ani odvolatele a taktéž soud odvolací považuje tento výpočet za správný. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. České Budějovice 21. června 2019 JUDr. Pavel Toufar v.r. předseda senátu