Podle odůvodnění, vyplývá-li již ze samotných tvrzení zástavního věřitele v návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy, že pohledávka, kterou uplatňuje, zanikla, nelze tomuto návrhu vyhovět.

Číslo jednací: 5 Co 51/2021-104 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr Jiřího Straky a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Kamily Drábkové ve věci zástavního věřitele: [osobní údaje zástavního věřitele] se sídlem [adresa] Územní pracoviště [příjmenířešitele] se sídlem [adresa] proti zástavním dlužníkům: 1) [jméno] [příjmení], [rodné číslo] bytem [adresa] 2) [jméno] [příjmení], [rodné číslo] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [titul]. [jméno] [příjmení], se sídlem [adresa] o nařízení soudního prodeje zástavy pro zaplacení částky 96.502,75 Kč, o odvolání zástavních dlužníků proti usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 21. 10. 2020, č.j. 7C 152/2020-86, takto: I. Usnesení soudu prvého stupně se v odstavci II. výroku o zaplacení soudního poplatku a v odstavci I. výroku v části, v níž byl nařízen soudní prodej zástavy k uspokojení pohledávky v částce 78.402,75 Kč, potvrzuje. II. Usnesení soudu prvého stupně se v odstavci I. výroku v části, v níž byl nařízen soudní prodej zástavy k uspokojení pohledávky v částce 18.100 Kč mění tak, že v této části se návrh zástavního věřitele zamítá. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvého stupně k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 96.502,75 Kč nařídil soudní prodej zástavy v podílovém spoluvlastnictví zástavních dlužníků (každého ideální jedné poloviny), a to bytové jednotky [číslo] ve [příjmenířešitele] [adresa] na stavební parcele pč. [číslo] a podílu [číslo] na společných částech domu a této stavební parcele, vše v k.ú. [příjmenířešitele]. Druhým výrokem bylo zástavním dlužníkům uloženo zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení o nařízení soudního prodeje ve výši 5.000 Kč. 2. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že soud prvého stupně rozhodoval k návrhu zástavního věřitele, jenž tvrdil, že dlouhodobě vymáhal nedoplatky na dani z příjmu fyzických osob a dani z přidané hodnoty po daňovém subjektu – [jméno] [příjmení]. Až do dne jejího úmrtí ([datum]) byla proti jmenované vedena daňová exekuce, kdy k zajištění nedoplatků bylo zřízeno k předmětným nemovitostem dvěma rozhodnutími zástavního věřitele zástavní právo. Po smrti dlužnice zástavní věřitel přihlásil nedoplatky ve výši 96.502,75 Kč do řízení o pozůstalosti, současně zástavní věřitel zjistil, že dlužnice dne [datum] uzavřela se zástavními dlužníky (jejími dětmi) darovací smlouvu, na základě níž nabyl každý z nich ideální polovinu předmětné nemovitosti. Nedoplatky zástavního věřitele v rámci řízení o pozůstalosti nebyly uspokojeny, protože dlužnice zanechala pouze majetek nepatrné hodnoty a řízení o pozůstalosti bylo zastaveno. Zástavní věřitel v průběhu řízení upřesnil, že uvedená pohledávka se skládá z penále z daně z přidané hodnoty ve výši 16.472,75 Kč, úroku z prodlení z daně z přidané hodnoty ve výši 51.317 Kč, penále z daně z přidané hodnoty ve výši 18.100 Kč a penále z daně z příjmu fyzických osob ve výši 10.613 Kč. 3. Soud prvého stupně vycházel z listin doložených zástavním věřitelem, a to exekučních příkazů, rozhodnutí o zřízení zástavního práva, výkazů nedoplatků a archivních sestav plátce a dále z výpisu z katastru nemovitostí, jimiž měl za prokázané, že zástavní věřitel má pohledávku ve výši 96.502,75 Kč, která je zajištěna zástavním právem, jeho pohledávka nebyla dobrovolně uspokojena, a proto přistoupil k realizaci zástavního práva. Tuto pohledávku zástavní věřitel přihlásil do dědického řízení pod sp. zn. 19 D 419/2019, které bylo skončeno usnesením notáře [titul]. [jméno] [příjmení] ze dne 3.10.2019, č.j. 19 D 419/2019-86, z něhož plyne, že zůstavitelka zanechala majetek nepatrné hodnoty, který byl vydán vypraviteli pohřbu – [jméno] [příjmení] s tím, že řízení o pozůstalosti bylo zastaveno. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že podmínky § 358 odst. 1 z.ř.s. byly splněny, zástavní věřitel prokázal, že existuje předmětná pohledávka, zástavní právo na předmětných nemovitostech a že zástavní dlužníci jsou podílovými vlastníky předmětných nemovitostí, proto návrhu vyhověl. K námitkám zástavních dlužníků soud prvého stupně uvedl, že zástavní věřitel v rámci přihlášky do pozůstalostního řízení podrobně specifikoval jednotlivé složky své pohledávky, zástavní právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí. O těchto skutečnostech tedy zástavní dlužníci věděli. Soud prvního stupně neakceptoval ani jejich obranu spočívající v tom, že penále je osobním závazkem, což brání realizaci nařízení soudního prodeje zástavy. Dvě rozhodnutí k tomu zástavními dlužníky doložená jsou na danou věc dle soudu prvého stupně neaplikovatelná. Dále soud odkázal na závěry plynoucí z rozhodnutí 21 Cdo 4377/2009 a doplnil, že smrtí dlužníka povinnost plnit nezaniká (§ 2009 o.z.), ledaže by jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně. V případě, že povinnost plnit smrtí dlužníka nezanikla, nemohlo zaniknout ani zajištění pohledávky dlužníkova věřitele. Na uplatnění pohledávky zajištěné zástavním právem nemají vliv skutečnosti, že dlužník zemřel a že tu není nikdo, kdo by za jeho dluhy odpovídal. Dále soud prvého stupně odůvodnil i rozhodnutí o přechodu poplatkové povinnosti na zástavní dlužníky. 4. Proti tomuto usnesení se včas odvolali zástavní dlužníci. Nesouhlasili se závěry soudu prvého stupně o možnosti přechodu zajištění pohledávky na zástavní dlužníky. Dle jejich názoru, pohledávka, která byla identifikována zástavním věřitelem, představuje penále za daňový nedoplatek zůstavitelky. Jistina dluhu – daň samotná již byla uhrazena zůstavitelkou v plné výši. Předmětem sporu je tak existence pohledávky, resp. jejího zajištění a možnosti přechodu tohoto zajištění k tíži zástavních dlužníků. Tito se domnívají, že nemohou odpovídat za dluh jako takový a nemohou ani ručit svým majetkem. Zástavní dlužníci opětovně odkázali na dvě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tato judikatura sice ze 100 % nedopadá na daný případ, ale jednoznačně stanovuje, že daňové penále má povahu trestu a trest ve formě pohledávky není předmětem dědění. Není tak možno postihnout jejich osobní majetek za dluh, který je peněžitým trestem zůstavitelky. Pokud by se tak stalo, prolomil by se princip neodpovědnosti dědiců za osobní dluhy zůstavitelů. Odvolatelé navrhli napadené usnesení zrušit a rozhodnout tak, že návrh zástavního věřitele bude zamítnut. 5. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení postupem dle § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a § 28 odst. 1 z.ř.s. a o odvolání za souhlasu účastníků rozhodl, aniž by ve věci musel nařizovat jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř. za použití § 1 odst. 3 z.ř.s.). 6. Odvolání zástavních dlužníků je důvodné jen částečně. 7. I dle odvolacího soudu byly s výjimkou uspokojení penále ve výši 18.100 Kč v dané věci splněny podmínky § 358 odst. 1 z.ř.s. pro nařízení prodeje zástavy. Odvolací soud odkazuje na rozhodnutí soudu prvého stupně, jež je namístě upřesnit v tom, že důvodný je návrh ohledně pohledávky z penále ve výši 16.472,75 Kč dle § 63 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do 31.12.2006, úroku z prodlení ve výši 51.317 Kč dle § 63 téhož zákona ve znění účinném od 1.1.2007 a § 252 zákona č. 280/2009 Sb. (jedná se o příslušenství daně z přidané hodnoty) a penále u daně z příjmů fyzických osob ve výši 10.613 Kč dle § 63 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do 31.12.2006 (viz rozčlenění pohledávky zástavním věřitelem v doplnění žaloby). V tomto rozsahu zástavní věřitel listinami doložil skutečnost, že zástavnímu věřiteli vznikla tvrzená pohledávka, dále, že pohledávka je zajištěna zástavním právem k zástavě, jejíhož prodeje se zástavní věřitel žalobou domáhá, a dále doložil spoluvlastnické právo obou zástavních dlužníků k zástavě. 8. Další skutkové okolnosti soud při rozhodování nařízení prodeje zástavy nezkoumá. Není proto zásadně rozhodné, zda dříve vzniklá pohledávka zástavního věřitele existuje i v okamžiku rozhodování o nařízení prodeje zástavy, popřípadě, zda existuje ve výši, v jaké původně vznikla. Takové okolnosti může zástavní dlužník (v procesním postavení povinného) uplatnit až v souvislosti s řízením o výkon rozhodnutím prodeje zástavy, a to návrhem na zastavení (částečné zastavení) výkonu rozhodnutí dle § 268 odst. 3 o.s.ř. Stejně tak skutečnost, že osoba odlišná od zástavního dlužníka má k zástavě právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze důvodně uplatnit až návrhem na vyloučení majetku představovaného touto zástavou z výkonu rozhodnutí vylučovací žalobou dle § 268 o.s.ř. V tomto směru lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004. 9. Nad rámec těchto závěrů lze pro potřeby případného vykonávacího řízení poukázat na ust. § 57 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., dle něhož daňová povinnost vzniklá před smrtí fyzické osoby přechází na dědice a na ustanovení § 239a odst. 3 a 4 nového daňového řádu č. 280/2009 Sb. též upravujícího přechod daňové povinnosti. 10. Ve vztahu k částce 18.100 Kč, jejíhož uspokojení se zástavní věřitel dle svého návrhu domáhal z titulu penále z daně z přidané hodnoty, a to penále dle § 251 zákona č. 280/2009 Sb. odvolací soud podmínky pro nařízení soudního prodeje zástavy neshledal. 11. Dle odvolacího soudu přes shora uvedenou zásadu o přesunu obrany z nalézacího do vykonávacího řízení platí, že vyplývá-li již ze samotných tvrzení zástavního věřitele v návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy (či z doplnění tohoto návrhu), že pohledávka, kterou uplatňuje, zanikla, nelze tomuto návrhu vyhovět. Jde o obdobnou situaci jako ve věci Nejvyššího soudu 21 Cdo 3754/2009, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že i v řízení o soudním prodeji zástavy musí soud při zkoumání, zda bylo doloženo zástavní právo k zástavě, přihlížet k důvodu neplatnosti zástavních smluv, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo. 12. Právě ohledně uvedeného penále ve výši 18.100 Kč lze již z tvrzení zástavního věřitele dovodit, že tato pohledávka zástavního věřitele zanikla ke dni smrti původní daňové dlužnice [jméno] [příjmení], tj. ke dni [datum]. Zde odvolací soud vychází právě z argumentace zástavních dlužníků a z judikatury Nejvyššího správního soudu, na níž odkázali. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí 4Afs 210/2014-57 dovodil, že penále podle § 251 zákona č. 280/2009 Sb. daňového řádu má povahu trestu a je na něj nutno (oproti úpravě penále v § 63 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do 31.12.2006) nahlížet jako na sankci. V návaznosti na to se uplatní i závěry dalšího rozhodnutí uvedeného soudu 7As 3/2013-17, z něhož plyne, že ve správním trestání se obecně uplatňují základní zásady trestání soudního. V trestněprávní doktríně přitom platí zásada, že výkon trestu zaniká v případě smrti odsouzeného, popřípadě jeho prohlášení za mrtvého. Trestní sankce (jako například peněžitý trest) tak nemůže přejít na jinou osobu, tj. na dědice. Důvodem je mimo jiné skutečnost, že každá trestní sankce má ryze osobní charakter a je neodmyslitelně spojena s osobou odsouzeného. 13. Již z tvrzení zástavního věřitele v doplnění jeho žalobního návrhu lze dovodit, že předmětné penále ve výši 18.100 Kč zaniklo smrtí původní daňové dlužnice [jméno] [příjmení], a proto v této části nemůže být zástavní věřitel se svým návrhem úspěšným. Proto odvolací soud v tomto rozsahu za přiměřeného použití § 220 odst. 1 o.s.ř. napadené usnesení změnil tak, že v této části návrh zamítl. Ve zbytku podle § 219 o.s.ř. napadené usnesení jako správné potvrdil včetně správného rozhodnutí o přechodu soudního poplatku. Poučení: Proti tomuto usnesení lze s výjimkou měnícího výroku podat u Okresního soudu ve Strakonicích dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v Brně do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, avšak jen za podmínek § 237 o.s.ř. Proti měnícímu výroku tohoto usnesení není dovolání přípustné. České Budějovice 1. března 2021 Mgr. Jiří Straka předsedkyně senátu