I. Soudy jsou povinny v nalézacím řízení i při pasivitě dlužníka na základě skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, zkoumat, zda smlouva o úvěru spotřebitelského charakteru není ve zjevném rozporu s dobrými mravy dle § 588 o.z. II. Jestliže souhrn práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o úvěru je natolik nevýhodný a nevyvážený, že vede k nepřiměřenému postižení dlužníka, je třeba pokládat smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou podle § 588 o.z.

Číslo jednací: 15 Co 177/2022-93 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 32 653,64 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 4. 2022, č. j. 13 C 251/2021-71 takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se v části výroku v odstavci II. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 1 919 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 919 Kč od 17. 4. 2021 do zaplacení, částky 5 747,64 Kč a úroku ve výši 7,72 % ročně z částky 23 000 Kč od 17. 4. 2021 do zaplacení, a v odstavci III. ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 23 000 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od 17. 4. 2021 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 3 906 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od 17. 4. 2021 (ve výroku je v důsledku jenom chyby v psaní datum 7. 4. 2021) do zaplacení, 5 747,64 Kč, úrok od 17. 4. 2021 do 10. 5. 2021 786,96 Kč a úrok 8,25 % ročně z 23 000 Kč od 11. 5. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 17. 4. 2021 dosáhne částky 56 376 Kč, zamítl. Žalovanému pak uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 5 385,61 Kč. 2. Po dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, dle které se žalovaný proti poskytnutému úvěru 23 000 Kč zavázal vrátit žalobkyni 46 980 Kč. Ve smlouvě byla roční úroková míra sjednána ve výši 54,21 %, RPSN činila 61,31 % ročně. Jelikož žalovaný nehradil splátky, žalobkyně mu zaslala oznámení o zesplatnění úvěru k 17. 4. 2021. Ve smlouvě byly sjednány sankce při prodlení dlužníka, smluvní pokuta 499 Kč za každou splátku, u které se klient ocitl v prodlení v délce 30 dnů, náhrada účelně vynaložených nákladů 200 Kč u každé splátky, u které se klient ocitl v prodlení o délce 15 dnů, smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Po těchto skutkových závěrech soud I. stupně cituje judikaturu Ústavního soudu – nálezy sp. zn. I. ÚS 199/11, III. ÚS 562/12, III. ÚS 4084/12, I. ÚS 523/07, I. ÚS 728/10, i Nejvyššího soudu – sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 21 Cdo 486/2002. Na základě judikatury Ústavního soudu pak Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že pokud je v rozhodčím řízení přiznané plnění ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka. Závěry z této judikatury jsou dle okresního soudu aplikovatelné i na danou věc. V daném případě byla sjednána smlouva o úvěru s úrokovou sazbou 54,21 % ročně a RPSN 61,31 % ročně, celková částka splatná klientem v případě řádného hrazení úvěru je více než jednonásobek poskytnuté částky. Vedle toho byla sjednána řada dalších sankcí při prodlení klienta, náhrada účelných nákladů 200 Kč, smluvní pokuta 499 Kč a také smluvní pokuta 0,1 % denně z nové jistiny úvěru. Tyto smluvní povinnosti ve svém součtu zakládají nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem. S ohledem na to, že zejména sjednaná úroková míra a výše RPSN převyšují běžnou úrokovou míru a současně je sjednáno souběžně několik dalších sankcí za prodlení dlužníka, je namístě uzavřít, že smlouva o úvěru z 21. 12. 2020 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Tuto neplatnost je nutno dovozovat k celé smlouvě, protože v dané věci tvoří jednotlivá ujednání smlouvy provázaný celek. Vzhledem k tomu posoudil soud I. stupně závazky stran dle pravidel bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 o. z.). Žalobkyně vyplatila žalovanému 23 000 Kč, žalovaný neuhradil žalobkyni nic. Proto bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 23 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl soud I. stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náklady řízení 5 385,61 Kč, což představuje poměrnou část nákladů žalobkyně s ohledem na poměr jejího úspěchu v tomto řízení ve výši 34,82 %. Při rozhodování o nákladech řízení vzal v úvahu i zamítanou část uplatněných nároků na příslušenství a toto příslušenství pro účely výpočtu hodnoty sporu kapitalizoval. Celkový předmět řízení tak představoval 35 871,22 Kč, žalobkyni byla přiznána částka 24 180,09 Kč. 3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která napadá pouze část zamítavého výroku ve věci samé ohledně částek 1 919 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně, 5 747,64 Kč a smluvní úroku 7,72 % ročně z 23 000 Kč od 17. 4. 2021 do zaplacení a výrok o náhradě nákladů řízení. K výši úrokové sazby poukazuje na to, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, u nichž je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, zejména v důsledku vyšší rizikovosti. K tomuto cituje rozsudky Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 36/2018, Krajského soudu v Plzni sp. zn. 64 Co 104/2020, Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 16 C 72/2020 a také Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je uvedeno, že má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Tato výše byla v prosinci 2020 23,91 %, takže ve smlouvě dohodnutá sazba úroků převyšuje nejvyšší úrokovou sazbu pouze o 2,22násobek. Žalobkyně dále v odvolání rozvádí, že ve smyslu ustanovení občanského zákoníku smluvní strany vstoupily do smluvního vztahu na základě své pravé a svobodné vůle, nepochybně po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích, a v souladu s principem, že smlouvy musí být plněny. K tomuto žalobkyně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu nebo na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. [spisová značka]. Pokud by soud i přes tuto argumentaci dospěl k názoru, že je namístě rozhodovat o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně o nezákonném množstevním určení podle § 577 o. z. Pak bylo úkolem soudu smluvní úrok moderovat na výši přiměřenou. Žalobkyně je toho názoru, že není možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný. Pokud pak jde o smluvní pokuty, jsou v souladu s § 122 zákona č. 257/2016 Sb. Nelze souhlasit s názorem soudu I. stupně, že ujednání více smluvních pokut, kdy každá z nich utvrzuje splnění jiné povinnost, lze považovat za nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Žalobkyně konečně namítá, že má právo na plnou náhradu nákladů řízení, neboť toto rozhodování se odvíjí od soudem přiznané výše jistiny, nikoliv od přiznání příslušenství. 4. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně pouze v napadených částech – zamítnutí částek 1 919 Kč s úrokem z prodlení a 5 747,64 Kč a úroku 7,72 % ročně z částky 23 000 Kč od 17. 4. 2021 do zaplacení a náklady řízení. Ve zbylých částech nabylo rozhodnutí soudu I. stupně samostatně právní moci v souladu s § 206 odst. 2 o. s. ř. Po projednání věci dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není opodstatněné. 5. Soud I. stupně totiž postupoval v řízení bez procesních vad, provedenými důkazy si opatřil dostatečné skutkové podklady pro právní posouzení věci, které je bezchybné. Ve skutkové rovině vyšel z listin, které žalobkyně předložila k prokázání svého nároku. Tyto listiny osvědčují, jakým způsobem došlo k uzavření smlouvy mezi účastníky a jak byla následně smlouva naplňována či nikoliv. Ani odvolací soud neshledává, že by pro právní závěr, který soud I. stupně přijal, byla potřeba dalšího dokazování, které ostatně žádný z účastníků ani nenavrhoval. V rovině právní pak soud I. stupně vycházel z rozsáhlé a dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k otázce souladu smluv o nebankovním úvěru s dobrými mravy. Správný je i navazující právní závěr, který dle konkrétních skutečností zjištěných o předmětném smluvním vztahu dovodil absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z 21. 12. 2020. Odvolací argumentace žalobkyně tento závěr v podstatě pomíjí, protože - vedle obecné námitky o nutnosti plnit smlouvy - polemizuje pouze o přiměřenosti některých uplatněných nároků, úroku a smluvní pokuty. 6. Jistěže je pravdou, že jedním ze základních principů soukromého práva je i to, že smlouvy mají být splněny. Žalobkyně však opomíjí další principy plynoucí z občanského zákoníku, o tom, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany (§ 6 respektive § 8). A právě i z hlediska těchto obecných principů soud musí při každém své rozhodování zkoumat, zda právo, které je uplatněno v řízení, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Jak plyne z dikce § 588 odst. 1 o. z., i bez návrhu je povinen přihlížet k okolnostem, jež mohou vést k rozporu s dobrými mravy či k rozporu se zákonem. V soudní praxi se přitom již mnoho let řeší soulad smluv o spotřebitelských úvěrech, které poskytují nebankovní instituce, zejména s dobrými mravy. 7. Právní východisko soudu I. stupně k této otázce je zcela totožné s právním rozborem, který v obdobné věci odvolací soud učinil v rozsudku z 12. 4. 2022 č. j. 15 Co 61/2022-69 (ve věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 156/2021), takže odvolací soud se s ním může jenom ztotožnit a plně odkázat na bod 6. odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tomu pouze dodává, že judikatura Nejvyššího soudu v exekučních věcech se ohledně způsobu posuzování platnosti smluv o spotřebitelských úvěrech přirozeně postupně vyvíjela. Nejvyšší soud nejdříve zastával právní názor, že pro závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru (a rozhodčí smlouvy) je nutno zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 nebo 20 Cdo 4022/2017). Tento právní názor se však během následujících let posunul, zejména na základě judikatury Ústavního soudu (soudem I. stupně citovaný nález sp. zn. II. ÚS 3194/18). A právě následně vydaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž část uvádí soud I. stupně, jednoznačně dovodila, že pokud je smlouva mezi účastníky natolik nevyvážená, že nároky věřitele z ní vedou k nepřiměřenému postižení dlužníka, je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. 8. Tyto právní závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu jsou plně aplikovatelné i na danou věc. Ve své většině sice byly vysloveny v rámci exekučního řízení, o to více jsou ale použitelné i pro řízení nalézací. Exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru posunulo již do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí, jenž je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva. Mezi ně přirozeně patří i posouzení smlouvy z hlediska dobrých mravů, a to v závislosti na celkovém zatížení, které pro dlužníka obsah předmětné smlouvy z pohledu jeho majetkové situace a srovnání vzájemných práv a povinností přináší, neboť meritum citované judikatury spočívá v tom, zda nároky věřitele ve svém souhrnu nejsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy. A pokud tomu tak je, je namístě v nalézacím řízení vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. 9. Jak soud I. stupně skutkově správně uzavřel, smlouva mezi účastníky zavazuje žalovaného vrátit proti úvěru 23 000 Kč během 3letého splácení (tedy nikoliv dlouhé doby) 46 980 Kč, neboli 2x více. Úroková sazba představuje dle smlouvy 54,21 % ročně, RPSN 61,31 % ročně. Jedná se o úrok, který podstatně převyšuje obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů (jak uvádí třeba rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, jehož se žalobkyně dovolává). Není totiž pravdou, že uvedená úroková sazba je pouze 2,22násobkem nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami, protože žalobkyně pro toto srovnání používá údaj o „úročeném úvěru z kreditních karet“ databáze ARAD. V daném případě však předmětný nárok neplyne ze smlouvy o kreditní kartě (a ani o kontokorentu či revolvingu). Srovnatelným údajem je tudíž údaj o úrokových sazbách pro úvěry poskytované domácnostem, který v době uzavření smlouvy i dle tabulky uváděné žalobkyní činil v průměru 7,72 % ročně. Ostatně právě takovou výši úroku požaduje žalobkyně v odvolání. Navíc sjednaná výše úroku je zde „pouze“ jednou ze skutečností, která vede ke konečnému závěru o zjevné nevyváženosti smluvního vztahu mezi účastníky. A právě to je podstatou posouzení ze strany soudu I. stupně, nikoliv soulad jedné ze smluvních pokut plynoucí ze smlouvy s § 122 zákona č. 257/2016 Sb. Není přitom pravdou, že smluvní pokuty se týkají splnění jiné povinnosti. Přece vždy jde o sankci při prodlení s hrazením úvěru dlužníka, přičemž všechny 3 sankce – „náhradu účelných nákladů“, smluvní pokutu 499 Kč i smluvní pokutu 0,1 % denně – žalobkyně uplatnila současně i v žalobě. A jestliže v odvolání uvádí, že není možné, aby jí nebyl přiznán alespoň obvyklý úrok, pomíjí, že při absolutní neplatnosti smlouvy nastupuje režim bezdůvodného obohacení, který ve smyslu § 2993 o. z. znamená, že každá ze stran může požadovat pouze to, co v rámci neplatného závazku poskytla druhé straně. Žalobkyně poskytla žalovanému pouze 23 000 Kč, takže (mimo zákonného úroku z prodlení) jí v rámci vypořádání tohoto vztahu v uvedeném režimu nemůže náležet žádná další částka. Všechny v odvolání požadované nároky – úrok 7,72 % ročně, smluvní pokuta, náklady na vymáhání a pojistné – vycházejí ze smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou, tudíž je nelze přiznat. 10. Soud I. stupně nepochybil ani při rozhodování o nákladech řízení, jestliže úspěch stran poměřoval nejenom podle výsledku řízení o jistině, ale i o úroku jako jejího příslušenství a také o dalších nárocích, jež mají samostatný skutkový základ (a tvoří tak tarifní hodnotu pro výpočet odměny), jako je smluvní pokuta, náklady na vymáhání či pojistné. Všechny tyto položky byly totiž předmětem sporu a vlastně právě právní náhled soudu I. stupně na tyto nároky žalobkyně mimo jistiny vedl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, z něhož vyplynul konečný procesní výsledek (srovnej k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1357/2017). Okresní soud pak správně vypočetl poměr úspěchu a neúspěchu stran v řízení i výši účelných nákladů na straně žalobkyně. 11. Ze všech těchto důvodů odvolací soud mohl přistoupit dle § 219 o. s. ř. k potvrzení napadené části výroku ve věci samé i výroku o nákladech řízení. 12. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. bylo o nákladech odvolacího řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když v této fázi řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku dovolání není přípustné. Tábor 18. srpna 2022 JUDr. Robert Ožvald předseda senátu