I. U občanskoprávní žaloby nelze dovozovat její neplatnost ve smyslu ust. § 574 a násl. o. z. II. Spoluvlastník věci má aktivní věcnou legitimaci k podání samostatné vlastnické žaloby (dle § 1040 a násl. o. z.) proti osobě, o které tvrdí, že věc neoprávněně užívá.

Číslo jednací: 8 Co 1258/2023-63 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Toufara a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Zuzany Völflové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] pro doručení [ulice a číslo], [PSČ] [obec] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul], [titul]. sídlem [adresa] o vyklizení nebytových prostor, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 8. 2023, č. j. 4 C 91/2023-41, takto: Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem Okresní soud ve Strakonicích jako soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání rozhodnutí ukládajícího žalovanému povinnost vyklidit ve výroku uvedené nebytové prostory. V odůvodnění žaloby uvedl, že je podílovým spoluvlastníkem těchto nebytových prostor o velikosti 3/4. V únoru 2022 přestala žalovaná společnost bezdůvodně hradit nájemné, proto této zaslal výpověď z nájmu ze dne 29. 11. 2022, která byla nájemci doručena 1. 12. 2022. Tím zanikl nájemní vztah na základě předtím uzavřené nájemní smlouvy (ze dne 1. 1. 2020). Žalovaný nebytové prostory i po vypovězení nájemní smlouvy užívá a nereaguje na písemná vyrozumění. Žalovaný potvrdil uzavření nájemní smlouvy, popřel však, že by přestal hradit nájemné bezdůvodně. Důvodem nehrazení nájemného byla ústní dohoda mezi účastníky za účasti menšinového podílového spoluvlastníka společnosti [právnická osoba], která zajišťovala žalovanému právo k bezplatnému užívání předmětných nemovitostí. Žalovaný současně potvrdil doručení výpovědi z nájmu, stejně tak vyrozumění ze dne 17. 3. 2023. Na to reagoval dne 23. 3. 2023 odpovědí, ve které upozornil žalobce, že výpověď je akceptována, když předmětné prostory již od konce ledna 2023 nejsou užívány, neboť je užívá sám spoluvlastník nemovitosti společnost [právnická osoba], se kterou uzavřel žalovaný dne 1. 2. 2023 rámcovou smlouvu o poskytování logistických služeb, na jejímž základě tato společnost pro žalovaného za úplatu zajišťuje přebalení, kompletaci, skladování či další logistické služby. Žalovaný se tedy nepovažuje za pasivně legitimovaného v předmětné žalobě (není uživatelem sporných nebytových prostor). 2. Soud prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že pozemek parc. č. st. [číslo] v k. ú. [obec], zapsaný na [list vlastnictví] je ve spoluvlastnictví společnosti [právnická osoba] v poměru [číslo] a žalobce, který je spoluvlastníkem v poměru ľ. Na daném pozemku je budova bez čísla popisného či evidenčního – průmyslový objekt. V řízení bylo mezi účastníky nesporné, že žalobce před podáním žaloby nevyrozuměl společnost [právnická osoba] o tom, že žalobcem bude podávána žaloba na vyklizení nemovitostí, které mají ve spoluvlastnictví. Žalobce to s druhým spoluvlastníkem nikterak neřešil, druhému spoluvlastníku nebyla dána možnost se k podání žaloby vyjádřit. Soud prvního stupně tedy odkázal na ust. § 1126 občanského zákoníku, podle kterého každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci. Při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů. Účastí na správě věci se rozumí rozhodování spoluvlastníků o tom, jak bude nakládáno se společnou věci, jak bude udržována, opravována a zlepšována. Dále sem patří pronajímání společné věci, zvýšení nájemného, včetně podávání příslušných žalob, vybírání nájemného apod. Vzhledem k tomu, že každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci, nelze při rozhodování o běžné správě žádného spoluvlastníka opominout. Aby mohlo rozhodnutí majoritní většiny spoluvlastníků nabýt právních účinků, je nutno, aby byli všichni spoluvlastníci předem řádně včas vyrozuměni o potřebě rozhodnout. Pokud se tak stane, rozhodnutí majoritní většiny zavazuje i přehlasovaného minoritního spoluvlastníka. V opačném případě by rozhodnutí ostatních spoluvlastníků bylo neplatné pro rozpor se zákonem (§ 580 odst. 1 o. z.). Soud prvního stupně tedy uzavřel, že pro absenci jednání většinového spoluvlastníka tedy žalobce s menšinovým spoluvlastníkem je jednání spočívající v podání žaloby neplatné a právě z tohoto důvodu žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 3. Proti rozsudku se odvolal žalobce, který soudu prvního stupně vytkl, že nikterak nevyhodnotil zjištěnou skutečnost, že statutární zástupci žalovaného, a to [titul] [jméno] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení], jsou totožné osoby vykonávající funkci statutárních zástupců i ve společnosti [právnická osoba], tedy u menšinového podílového spoluvlastníka. Pokud tedy žalobce listinou ze dne 17. 3. 2023 (nazvanou jako vyrozumění) informoval žalovaného, že bude nucen podat žalobu na vyklizení pronajaté nemovitosti, je zřejmé, že jeho úmysl podat na žalovaného žalobu na vyklizení nebytových prostor se jednoznačně dostal i do dispoziční sféry menšinového podílového spoluvlastníka, který je s žalovaným personálně propojen (viz výše). Tento menšinový spoluvlastník přitom ponechal citované sdělení bez reakce. Žalobce je tak přesvědčen, že jeho jednání spočívající v podání žaloby na vyklizení nebytových prostor není neplatné podle § 580 odst. 1 o. z., neboť jeho jednání se v žádném případě nepříčí dobrým mravům, ani neodporuje zákonu a nelze dovozovat, že žalobce s druhým spoluvlastníkem, byť menšinovým, vůbec nejednal. Odvolatel proto navrhl zrušit napadený rozsudek a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalující strana naopak navrhla věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdit a přiznat straně žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. 5. Odvolání je podáno oprávněnou osobou, je přípustné a včasné (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.) Odvolací soud proto přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., a to při jednání odvolacího soudu. 6. Odvolací soud po právní stránce předně nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně potud, pokud tento dovodil neplatnost právního jednání spočívajícího v podání žaloby podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku Odvolací soud je názoru, že procesní úkony (mezi nimi i žalobu) nelze z hlediska jejich parametrů posuzovat měřítky hmotného práva, tedy např. dovozovat jejich neplatnost, nýbrž žalobu jako procesní úkon je nutno podle parametrů občanského soudního řádu hodnotit z hlediska její (bez) vadnosti. Pokud tedy soud prvního stupně odkazujíc na ustanovení § 1126 o. z., podle kterého každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci, dovozuje, že podání vlastnické žaloby (§ 1040 o. z. a násl.) pouze jedním z více spoluvlastníků věci odporuje stanoveným pravidlům správy společné věci, pak takové uvažované protiprávní jednání nelze považovat za neplatné ve smyslu hmotného práva, ale je nutné řešit, zda netrpí vadou nedostatku aktivní legitimace na straně žalující. Jinak řečeno, při jeho výkladu ustanovení § 1126 o. z. by musel soud prvního stupně uvažovat tak, že právo účasti spoluvlastníka na správě společné věci koreluje s jeho právem být účastníkem řízení, jehož předmětem je vyklizení nemovité věci (popřípadě vydání věci movité). Nakládání spoluvlastníků se společnou věcí je přitom v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2013 (zákon č. 89/2012 Sb.) upraveno v § 1126 a násl. obdobně jako tomu bylo v § 139 zákona č. 40/1964, tedy v zákoně účinném do 31. 12. 2013. I toto ustanovení předchozího občanského zákoníku dovozovalo, že o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti podílů (obdobná zásada je upravena v ustanovení § 1126 odst. 2 o. z.). Judikatura k „novému“ občanskému zákoníku přitom dovodila (srovnej NS sp. zn. 22 Cdo 2288/2017), že dosavadní judikaturu týkající se hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Pokud jde o aktivní legitimaci spoluvlastníků, komentářová literatura poukazuje na fakt, že ani „nový“ občanský zákoník nepřinesl jasnou odpověď na trvale spornou otázku možnosti vindikace věci jen jedním ze spoluvlastníků, když spoluvlastníci se vzhledem k věci jako celku považují za jedinou osobou nakládající z věcí jako jediná osoba (§ 1116 o. z.). Každý spoluvlastník má právo v celé věci, jež je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka (§ 1117). Jak výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak komentářová literatura (Komentář k občanskému zákoníku Wolters Kluwer, ASPI k ust. § 1040 o. z.) odkazují na předchozí judikaturu, tedy rozhodnutí NS sp. zn. 2 Cdon 1793/96, která připouští, že žalobu podle § 126 odst. 1 obč. zák. (jejím ekvivalentem je v o. z. žaloba na vydání či vyklizení věci ve smyslu § 1040 o. z.) může uplatnit každý z podílových spoluvlastníků vůči každému, kdo neprávem zasahuje do jeho spoluvlastnického práva. Stejně uvažuje i tzv. Velký akademický komentář (Eliáš, 2008, s. 533), který připouští vindikaci jednoho spoluvlastníka „nepochybně proti třetí osobě“, odvolávaje se na Randu. Randa připouští vindikaci spoluvlastníkem jak jiného spoluvlastníka, tak na osobu třetí (Randa, 1922, s. 273), obdobně i Komentář autorů Švestka, Spáčil, Švárová, Hulmák (Švestka a kol., 2009, s. 691), kteří nepřipouští navzájem vindikaci mezi spoluvlastníky s poukazem na shodné právo spoluvlastníka vydržet, připouští ovšem právo na vindikaci jedním spoluvlastníkem proti třetí osobě. S ohledem na výše uvedené tedy odvolací soud v poměrech dané věci konstatuje, že pokud žalobce jako spoluvlastník předmětné věci podal samostatně žalobu proti osobě, o které tvrdí, že nebytové prostory označené v žalobě neoprávněně po skončení nájemního vztahu užívá, pak tato žaloba netrpí vadou nedostatku aktivní legitimace (neúčast menšinového spoluvlastníka věci v řízení nečiní žalobu vadnou). Pokud tedy soud prvního stupně pouze pro vady postupu žalobce, které skutkově vymezuje jako neprojednání záležitosti spočívající v uplatnění předmětného nároku na vyklizení nebytových prostor s menšinovým spoluvlastníkem jako důvod pro zamítnutí žaloby, pak takové rozhodnutí nepovažuje odvolací soud za věcně správné. Pokud současně žalovaný akceptoval doručenou výpověď (a jak tvrdí, vyklidil předmětný prostor sloužící k podnikání), považuje se výpověď za platnou (§ 2313 o. z.), pak jedinou relevantní otázkou pro rozhodnutí v této věci je, zda žalovaný, jak žalobce tvrdí, skutečně nebytové prostory i nadále užívá. Protože skutková tvrzení žaloby považoval odvolací soud v daném směru za nedostatečná, přistoupil k poučení žalobce podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Žalobce tvrdil, že i po doručení výpovědi a výzvy k opuštění nebytových prostor žalovanému, vchází do těchto nebytových prostor zaměstnanci žalované společnosti, které navrhl k jejich svědecké výpovědi a je na místo doručován materiál, který je podle svého označení adresován žalované společnosti. To navrhla strana žalující prokázat kromě předmětných výslechů také fotografiemi. Žalovaná strana tuto argumentaci zpochybnila, když poukázala na skutečnost, že je v areálu ještě další budova, kterou užívá žalovaný, a že tedy daný materiál i osoby zaměstnanců užívají tyto jiné prostory. 7. Skutková tvrzení i důkazní návrhy strany žalující vyhodnocuje odvolací soud z hlediska výše vymezeného relevantního sporného skutkového tvrzení za podstatné a naopak argumentace žalovaného může být zohledněna až po teprve po zhodnocení provedených důkazů a obou skutkových verzí. Odvolací soud v daném směru musí poukázat na ustanovení § 213b odst. 2 o. s. ř., podle kterého porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu. Podle judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 4478/2014) takovou situaci lze řešit pouze zrušením rozsudku soudu prvního stupně. V poměrech dané věci jde o to, že žalobce podal nedostatečná skutková tvrzení a zejména důkazní návrhy, pokud tvrdil (bez dalšího), že žalovaný i nadále užívá předmětné nebytové prostory. Proto měl být soudem prvního stupně (z pohledu právního názoru odvolacího soudu) poučen podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. K tomu soud prvního stupně logicky nepřistoupil, neboť měl odlišný právní názor o tom, že se věcí není potřeba zabývat, neboť žaloba je neplatnou, a tedy neprojednatelnou (k odlišnosti obou právních názorů viz výše). Odvolací soud tedy přistoupil k doplňujícímu poučení žalobce s tím, že pokud by žalobce nebyl schopen toto doplnit a navrhnout důkazy, vyhodnotil by postup soudu prvního stupně sice za vadný, nicméně by nešlo o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ani po doplněném poučení by žalobce nebyl schopen břemeno tvrzení a břemeno důkazní unést. Pokud ovšem po tomto poučení žalobce skutková tvrzená tvrzení doplnil (tvrdil, že žalovaný prostory užívá, neboť do nich nadále vchází jeho zaměstnanci a je do těchto nebytových prostor doručován materiál určený k výrobě adresovaný žalovanému) a nabídl o těchto doplněných skutkových tvrzeních důkazy (výslechy svědků a fotografie), pak je zřejmé, že nesprávný postup soudu prvního stupně daný jeho odlišným právním názorem mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Doplněná skutková tvrzení jsou tedy relevantní, ovšem z hlediska pravidel odvolacího řízení (viz citované ustanovení § 213b za použití § 205a o. s. ř.), představují novoty, ke kterým odvolací soud nemůže přihlížet. Jediný možný postup v řízení tedy znamená zrušení rozsudku soudu prvního stupně, který provede dokazování k tvrzení žalobce o tom, že i po skončení nájemního vztahu žalovaný předmětné nebytové prostory protiprávně užívá. 8. Odvolací soud proto postupoval podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Soud prvního stupně následně rozhodne o náhradě nákladů odvolacího řízení podle § 224 odst. 3 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání. České Budějovice 7. prosince 2023 JUDr. Pavel Toufar předseda senátu