I. Zaměřením hranice parcely neztrácí ten, v jehož neprospěch byla zaměřena, vlastnické právo ke sporné části parcely, zejména když nebyl k zaměření přizván. II. Předpokladem oprávněné držby je požadavek, aby se dobrá víra držitele vztahovala i na titul, na jehož základě mohlo vzniknout držiteli vlastnické právo.

20Co 228/2002 U s n e s e n í K. s. v H. K. rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. K. K. a soudkyň Mgr. L. P. a Mgr. M. N. ve věci žalobců a) E. P., a b) K. P., oba zast. Mgr. V. B., advokátem, proti žalovanému J. L., o odstranění plotu a o uložení povinnosti oplotit pozemek, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v H. K. ze dne 19. prosince 2001, č.j. 12C 136/97-178, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému odstranit stavbu plotu nacházejícího se na pozemcích parc. č. 839 a parc. č. 877/17, zapsaných na LV č. 8048 pro kat. území P. u kat. úřadu v H. K. a zamítl ji i v tom rozsahu, kdy se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému oplotit pozemky parc. č. 291 a parc. č. 874/1 zapsané na LV č. 8283 pro kat. území P. u kat. úřadu v H. K. a to na straně, kde tyto pozemky sousedí s parc. č. 839 a parc. č. 877/17, zapsané na LV č. 8048 pro kat. území P. u kat. úřadu v H. K. (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku). O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady řízení v částce 1.153,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku) a zároveň jim uložil povinnost nahradit i náklady řízení České republice v částce 8.424,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a na účet Okresního soudu v H. K. (výroky pod body II. a III. tohoto rozsudku). Rozsudek odůvodnil okresní soud tím, že v řízení vyšlo sice najevo, že žalovaný buduje nový plot na pozemcích, které jsou podle výpisu z katastru nemovitostí ve vlastnictví žalobců, žaloba žalobců na ochranu jejich vlastnického práva však přesto není důvodná. Spornou část pozemků totiž vydržela právní předchůdkyně žalovaného paní M. L. a již z tohoto důvodu okresní soud žalobu žalobců zamítl. I kdyby žalovaný a jeho právní předchůdkyně nevydrželi spornou část pozemků, bylo by podle závěru okresního soudu třeba žalobu zamítnout proto, že ochrana vlastnického práva žalobců by byla v rozporu s dobrými mravy. Výroky o nákladech řízení pak vychází z úspěchu účastníků ve věci. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání žalobci a vytýkali v něm okresnímu soudu jednak nesprávná skutková zjištění a dále nesprávné právní posouzení věci. Poukázali zejména na to, že když v roce 1971 zakoupili nemovitosti, nacházel se mezi nemovitostmi ve vlastnictví žalobců a právní předchůdkyně žalovaného plot a tento plot byl postaven na hranici mezi pozemky zakreslené v katastrální mapě a v tomto rozsahu se žalobci chopili držby a pozemky užívali. Na tom, že se žalobci cítí být vlastníky sporné části pozemků, nemůže nic změnit ani to, že podle závěrů znaleckých posudků vypracovaných v řízení vedla hranice mezi pozemky do posledního zaměření v roce 1969 tak, že převážná část sporného pozemku by byla ve vlastnictví žalovaného. Žalobci vyjádřili přesvědčení, že i kdyby spornou část pozemku koupili od nevlastníka, drželi spornou část pozemků v dobré víře a vlastnictví k tomuto pozemku vydrželi. Závěr okresního soudu, kdy okresní soud dovodil, že to byl žalovaný, resp. jeho právní předchůdkyně, kdo vydrželi spornou část pozemků, byl proto pro ně naprosto překvapivý, když navíc žalovaný v řízení ani námitku vydržení nevznesl. Ostatně i žalovaný chápe spor jako spor o to, zda platí hranice mezi pozemky původní, t.j. do roku 1969, kdy došlo k poslednímu zaměření pozemků, nebo zda platí hranice současná podle katastru nemovitostí. Pokud okresní soud uzavřel, že i kdyby žalovaný nevydržel spornou část pozemků a žalobci by byli jeho vlastníky, bylo by nutno jejich žalobu zamítnout s odkazem na rozpor s dobrými mravy, není tento závěr okresního soudu správný. Byl to totiž žalovaný a jeho právní předchůdci, kteří se rozhodli postavit své stavby blízko hranice s pozemky ve vlastnictví žalobců, proto nelze podle názoru žalobců napravovat toto jejich případné nesprávné rozhodnutí na úkor žalobců jako vlastníků sousedících pozemků. Navrhli, aby krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. Odvolání je důvodné. Krajský soud v H. K. vyšel při svém rozhodnutí ze zjištění okresního soudu o tom, že žalobci jsou podle katastru nemovitostí vlastníky pozemků a to st. parc. č. 839 a poz. parc. č. 877/1, zapsaných na LV č. 8048, které tvoří součást jejich společného jmění a žalovaný je vlastníkem pozemků sousedících s těmito pozemky, a to st. parc. č. 291 a poz. parc. č. 874/1, zapsaných na LV č. 8283. Všechny nemovitosti jsou zapsány u kat. úřadu v H. K. pro kat. území P., obec H. K. V řízení před okresním soudem dále vyšlo najevo, že vlastnická hranice mezi těmito pozemky byla jiná do jejího zaměření v roce 1969, kdy byla posunuta ve prospěch právních předchůdců žalobců a v neprospěch právních předchůdců žalovaného. Žalobci se v tomto řízení domáhají ochrany svého vlastnického práva s tím, že jsou vlastníky sporné části pozemku dle katastru nemovitostí, na které žalovaný staví plot. Žalovaný se v řízení brání tím, že platí původní vlastnická hranice mezi předmětnými pozemky a že tudíž staví plot na svém pozemku. Žalovanému je nutno přisvědčit v tom, že nemohli jeho právní předchůdci pozbýt svého vlastnického práva k sporné části pozemků pouze tím, že při zaměření vlastnické hranice byla tato zaměřena v jejich neprospěch, a to zejména s ohledem na to, že právní předchůdkyně žalovaných nebyla k tomuto zaměření podle tvrzení žalovaného ani přizvána. Tímto pouhým novým zaměřením vlastnické hranice mezi pozemky účastníků nemohli tedy právní předchůdci žalobců nabýt vlastnického práva (resp. práva osobního užívání) k pozemkům ve vlastnictví (resp. v osobním užívání) právních předchůdců žalovaného. Krajský soud se proto dále zabýval tím, zda námitka vydržení vznesená žalobci může být důvodná a dospěl k závěru, že okresní soud se s touto námitkou žalobců důsledně nevypořádal. Jedním ze způsobů nabytí vlastnického práva (§ 132 odst. 1 obč. zák.) je i jeho vydržení (§ 134 obč. zák.). Vydržení je tedy originárním způsobem nabytí vlastnického práva a dochází k němu, pokud jsou splněny následující podmínky: 1) oprávněná držba (§ 130 obč. zák.), 2) držba trvající nepřetržitě stanovenou dobu, v případě nemovitosti po dobu 10ti let (§ 134 odst. 1 obč. zák.) a 3) způsobilost předmětu vydržení (§ 134 odst. 2 obč. zák.). Podle § 130 odst. 1 obč. zák., je oprávněným držitelem ten držitel, který se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. V dalším řízení tedy na okresním soudu bude, aby zkoumal, zda žalobci a jejich právní předchůdci mohli při běžné opatrnosti být toho názoru, že jsou oprávněnými držiteli sporné části pozemku a tato jejich dobrá víra se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Dále bude třeba zjistit, zda držba žalobců případně spolu s oprávněnou držbou jejich právních předchůdců (§ 134 odst. 3 obč. zák.) trvala po nepřetržitě zákonem stanovenou dobu (§ 134 odst. 1) a zda se v daném případě jedná o způsobilý předmět vydržení (§ 134 odst. 2 obč. zák.). Okresní soud se těmito skutečnostmi nezabýval a s námitkou vydržení vznesenou žalobci se nevypořádal. Pokud by tak učinil krajský soud sám, porušil by tím zásadu dvojinstančnosti soudního řízení. Nezbylo proto, než rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1, 2 o.s.ř.). V dalším řízení okresní soud tedy doplní dokazování shora naznačeným způsobem zejména k tomu, aby si mohl učinit závěr o tom, zda žalobci vlastnické právo ke sporné části pozemku, na které žalovaný staví plot, vydrželi. Nepřehlédne přitom, že od roku 1969 došlo ke změnám právní úpravy vydržení vlastnického práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22Cdo 1193/98 publikovaný v Právních rozhledech č. 6 v roce 1999 na str. 331). Teprve po doplnění dokazování shora naznačeným způsobem si okresní soud znovu vyjasní, kdo je vlastníkem sporné části pozemku, na které staví plot žalovaný, a znovu o věci rozhodne a nepřehlédne přitom, že žalobci žalobou uplatnili dva nároky, a to jednak nárok na odstranění plotu, o kterém tvrdí, že se nachází na jejich pozemku, a dále se žalobou domáhají i uložení povinnosti žalovanému postavit plot na vlastnické hranici mezi pozemky účastníků tak, jak je dnes vedena v katastru nemovitostí. Před rozhodnutím ve věci okresní soud poučí účastníky podle § 119a o.s.ř. a zejména bude dbát o to, aby jeho rozhodnutí bylo pro účastníky a jejich zástupce předvídatelné tak, aby účastníci mohli uplatnit veškerá tvrzení a důkazní návrhy v řízení před okresním soudem. V novém rozhodnutí o věci neopomene okresní soud rozhodnout i o nákladech tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V H. K. dne 16. září 2002