Právo na náhradu podle § 16 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů závisí na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu jen tehdy, kdyby bez takového rozhodnutí nemohlo být vůbec uplatněno, např. jde-li o náhradu za znehodnocenou nemovitost a oprávněný nabude k ní vlastnictví až na základě rozhodnutí soudu nebo pozemkového úřadu.

5 21Co 210/2002 Krajský soud v H. K. rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Š. P. a soudců JUDr. J. P.a a JUDr. J. Č. ve věci žalobce Ing. J. N., bytem P. 8, proti žalovanému W. C. p., a.s. se sídlem v Č. ., P. č. 388/28, o zaplacení částky 608.000,-Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v J. ze dne 11.4.2002, č.j. 6C 75/99-284, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, ve které se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 608.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% od 3.8.1998 do zaplacení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že žalobce se po žalovaném domáhal peněžité náhrady za zaniklou zemědělskou usedlost č.p. 16 v obci O. podle § 14 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě). Tvrdil, že k náhradě vyzval právního předchůdce nynějšího žalovaného - L. Ch., a.s., jako právního nástupce osoby povinné podle zákona o půdě dopisem ze dne 3.8.1998, ovšem této výzvě předcházela ještě výzva první, která byla podána již 29.4.1991. K důkazu o existenci této výzvy předložil žalobce soudu dopis L. Ch., a.s. ze dne 13.5.1991, kterým mu bylo sděleno, že tato společnost mu vrací jeho žádost o navrácení majetku. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by k vydání náhrady vyzval povinnou osobu dříve, jak dopisem ze dne 3.8.1998. Co bylo obsahem žádosti žalobce, na kterou L. Ch., a.s. odpovídala svým dopisem ze dne 13.5.1991, nebylo možné zjistit, protože nebyla soudu předložena. Zjištěný skutkový stav věci posoudil okresní soud podle § 13 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 16 odst. 3 zákona o půdě a dospěl k závěru, že nárok o poskytnutí náhrady nebyl u původního žalovaného uplatněn v pětileté propadné lhůtě podle § 13 odst. 3 zákona o půdě, která skončila dnem 14.6.1996, a proto žalobu zamítl. Dovodil přitom, že nejde o případ, kdy by právo na náhradu záviselo ve smyslu § 16 odst. 3 zákona o půdě na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu a lhůta by skončila uplynutím šesti měsíců od právní moci rozhodnutí. Pozemkový úřad přitom není orgánem, který by o poskytnutí náhrady rozhodoval. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a řádné odvolání. Namítal, že okresní soud nesprávně vyložil ustanovení § 16 odst. 3 zákona o půdě. Tvrdil, že teprve na základě rozhodnutí pozemkového úřadu Okresního úřadu v J. ze dne 24.6.1998, které nabylo právní moci dnem 20.8.1998, bylo rozhodnuto o oprávněnosti jeho restituce. Pokud by povinnou osobu vyzval k náhradě dříve, odmítla by s ním jednat s poukazem na to, že není oprávněnou osobou. Výzva ze dne 3.8.1998 byla proto podána včas, neboť konec lhůty připadl na den 22.2.1999. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a pokud by napadený rozsudek potvrdil, nechť proti němu připustí dovolání ve věci výkladu § 16 odst. 3 zákona o půdě. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolání není opodstatněné. Okresní soud zjistil zákonem předepsaným způsobem skutkový stav věci, provedené důkazy správně zhodnotil a své skutkové závěry i podrobně odůvodnil. Odvolací soud skutkový stav zjištěný okresním soudem proto převzal. Zejména je správnou úvaha okresního soudu o tom, že z obsahu dopisu L. Ch., a.s. ze dne 15.3.1991 nelze zjistit, zda žalobce osobu povinnou podle zákona o půdě vyzval dříve, jak dopisem ze dne 3.8.1998. Zákon o půdě upravuje více různých nároků skupiny tak zvaných oprávněných osob a mezi tyto nároky patří i právo na náhradu za stavby, které zanikly (§ 14 odst. 1). Oprávněná osoba musí osobu povinnou ve lhůtě zákonem stanovené k této náhradě vyzvat. Výzva nemusí mít písemnou formu. Nicméně musí být natolik určitá, aby jí bylo možno podle § 35 občanského zákoníku vyložit tak, že jde o výzvu k náhradě za zaniklé stavby. Pouze z dopisu uvedené obchodní společnosti nelze tento závěr učinit, protože podle této odpovědi mělo jít o výzvu k navrácení dále nespecifikovaného majetku a nelze uzavřít, zda šlo i o výzvu k poskytnutí peněžité náhrady za zaniklé stavby. Okresní soud proto správně vycházel ze zjištění, že žalobce nevyzval k vydání náhrady dříve, jak dopisem ze dne 3.8.1998. Rovněž právní hodnocení provedené okresním soudem a přesvědčivě vyložené v odůvodnění rozsudku je správné. Okresní soud použil na zjištěný skutkový stav věci správný právní předpis a rovněž správně jej vyložil. Odvolací soud jeho právní závěry sdílí a pouze pro doplnění a k odvolací námitce žalobce dodává následující. Předně není s ohledem na důvod zamítnutí žaloby významné, zda výzva ze dne 3.8.1998 byla doručena subjektu podle hmotného práva pasivně legitimovanému k poskytnutí náhrady - tedy osobě povinné (§ 16 odst. 2 zákona o půdě) nebo jejímu právnímu nástupci a zda by byl jinak pasivně legitimován ten, kdo je žalobou označen ve smyslu procesně právním jako žalovaný - nyní obchodní společnost W. C. p., a.s.. Žalobu totiž okresní soud zamítl již proto, že právo žalobce zaniklo marným uplynutím lhůty (§ 13 odst. 3, věta poslední, zákona o půdě). V řízení přitom nebylo prokázáno, že by byl žalovaný nebo i jiný právní subjekt žalobcem k poskytnutí náhrady jiným způsobem vyzván. Okresní soud především správně vyložil ustanovení § 13 odst. 3 zákona o půdě, podle kterého oprávněná osoba může vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí a požádat o poskytnutí náhrad podle § 14 až 16 do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději do pěti let ode dne 24.6.1991. Neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikají. Právo na náhradu za zaniklé stavby je upraveno v § 14 odst. 1 zákona o půdě, a proto se i na výzvu k poskytnutí této náhrady vztahuje § 13 odst. 3 tohoto zákona. Vyplývá to i z § 16 odst. 3 zákona. Právě nesprávná aplikace tohoto ustanovení byla okresnímu soudu odvolatelem vytýkána. Žalobce ve svém odvolání nesouhlasil s tím, že okresní soud na věc nepoužil ustanovení věty druhé § 16 odst. 3, podle kterého závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí. Podle jeho názoru naopak pro aplikaci tohoto ustanovení podmínky dány byly a tímto rozhodnutím bylo Rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Okresního úřadu v J. č.j. PÚ/3957/So/Sl/d ze dne 24.6.1998, které nabylo právní moci dnem 20.8.1998 (založeno ve spise na č.l. 12). Žalobci odvolací soud v této otázce za pravdu dát nemůže. Pozemkový úřad zde rozhodl, že žalobce jako osoba oprávněná se podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě stává vlastníkem parc. č. 75 v kat. úz. O. a podle § 11 odst. 1 písm. c) tohoto zákona se naopak nestává vlastníkem pozemků, které byly zastavěny (a jsou dále v rozhodnutí uvedeny). V odůvodnění pak pozemkový úřad mimo jiné uvedl, že pokud jde o zaniklé stavby původní zemědělské usedlosti, je na vůli oprávněné osoby, zda za ně bude požadovat náhradu podle § 14 odst. 1 zákona o půdě. Dále pak pozemkový úřad do odůvodnění svého rozhodnutí vtělil úvahy o tom, kdo by měl být podle zákona osobou povinnou k poskytnutí náhrady apod. Předně je zapotřebí uvést, že obsah odůvodnění správního rozhodnutí nemá žádné další právní důsledky včetně vzniku a zániku práva oprávněné osoby na náhradu podle § 14 odst. 1 zákona o půdě. Jde o vysvětlení úvah správního orgánu a důvodů jeho rozhodnutí. Rozhodnutí se ani navíc nijak věcně práva na náhradu podle § 14 odst. 1 zákona o půdě netýkalo a ani týkat nemohlo. Pozemkový úřad rozhodl o vlastnictví žalobce k pozemku a jiné pozemky žalobci na straně druhé zase vráceny nebyly, ale z důvodu zcela jiného, než je zánik původní zemědělské usedlosti č.p. 16. Pozemky nebyly žalobci vydány proto, že jsou zastavěny obytnými domy a komunikacemi (§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě). Pro věc zásadním je to, že právo žalobce na poskytnutí náhrady za zaniklé stavby zemědělské usedlosti podle § 14 odst. 1 zákona o půdě na uvedeném rozhodnutí pozemkového úřadu a ani na žádném jiném rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, které by bylo v řízení označeno, nezáviselo. Potřebnou se jeví poznámka o tom, že důkazní břemeno o existenci takového rozhodnutí leželo na žalobci, neboť v jeho zájmu bylo prokázat, že výzva byla včasná. Žalobce přitom na žádné jiné, než shora uvedené rozhodnutí nepoukazoval. K tomuto závěru je nutné se dobrat rozborem příslušných ustanovení zákona o půdě, které stanoví podmínky pro poskytnutí náhrady. Kdo je osobou oprávněnou stanoví § 4 zákona o půdě. Pozemkový úřad přitom rozhodl pouze o tom, že žalobce je osobou oprávněnou k vydání pozemku parc. č. 75 v kat. úz. O. (podle stavu pozemkové knihy). Poskytnutí náhrady za zaniklou stavbu není právem, které nelze uplatnit odděleně od práva na vydání pozemků podle § 9 zákona o půdě. O tom, zda žalobce splňuje podmínky osoby oprávněné k poskytnutí náhrady za zaniklé stavby, si soud řeší sám. Stejně tak i to, zda stavba zanikla a kdo je osobou povinnou k poskytnutí náhrady podle § 16 odst. 2 zákona o půdě (ten, kdo nemovitost držel v době jejího zániku, respektive jeho právní nástupce). Protože zákonodárce předpokládal obtíže, které bude oprávněná osoba mít s vyhledáním osoby povinné, stanovil v § 13 odst. 3 lhůtu povahy subjektivní - šest měsíců od okamžiku, kdy se oprávněná osoba dozví, kdo je osobou povinnou. Zároveň však (a to zákonem č. 183/1993) stanovil i lhůtu povahy ryze objektivní v trvání pěti let od 24.6.1991 (konec lhůty tedy připadla na den 14.6.1996). Pouze v této prekluzivní lhůtě je výzva oprávněné osoby účinná. Marným uplynutím lhůty právo zanikne. Na oprávněnou osobu je tímto ustanovením vyvinut tlak, aby v této lhůtě povinnou osobu zjistila a k poskytnutí náhrady ji vyzvala. Lhůta je prekluzivní, její zmeškání nelze prominout. Pokud povinná osoba neposkytne náhradu dobrovolně, může se oprávněná osoba svého práva domoci u soudu. Obava žalobce, že by s ním osoba povinná před rozhodnutím pozemkového úřadu odmítla jednat je zcela nedůvodná. Je chráněn svým ústavním právem domoci se svého nároku před soudem, pokud by osoba povinná plnit odmítla. Soud v řízení o poskytnutí peněžité náhrady by přitom nebyl nikterak odkázán na uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu. Žalobce se nestal oprávněnou osobou k poskytnutí náhrady až tímto rozhodnutím. Oprávněnou osobou se stal na základě zákonem stanovených právních skutečností, jejichž existenci by prokazoval v soudním řízení a soud by si o jejich existenci mohl učinit úsudek bez závislosti na rozhodnutí pozemkového úřadu, které se týkalo vydání pozemků. Podle české právní úpravy platné od 1.1.1951 není stavba součástí pozemku. Pro ilustraci odvolací soud navíc dodává, že o případ, kdy právo na rozhodnutí pozemkového úřadu závisí, jde například při nároku na náhradu za znehodnocenou nemovitost podle § 14 odst. 1 zákona o půdě. Tento nárok totiž nelze oprávněné osobě přiznat dříve, dokud nenabyla vlastnické právo k vydávané nemovitosti. Zde ovšem k žádnému rozhodnutí o vydání nemovitosti dojít nemohlo - stavby usedlosti byly demolovány - nemovitost jako věc zanikla a nemohla být proto dále předmětem právních vztahů a ani rozhodnutí státních orgánů. Zůstal zde ovšem nárok na peněžitou náhradu, jehož se lze domoci u soudu za splnění všech zákonných podmínek, ovšem není třeba, aby oprávněná osoba vyčkávala s výzvou na rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání pozemků. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil podle § 219 obč. soud. řádu. O návrhu žalobce na připuštění dovolání odvolací soud nerozhodoval, neboť úprava obsažená dříve v § 239 odst. 1 obč. soud. řádu, podle které o přípustnosti dovolání rozhodoval odvolací soud, je v nyní účinném znění nahrazena úpravou § 237 odst. 1 písm. c), podle které je toto rozhodnutí svěřeno soudu dovolacímu. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Dovolání je přípustné za podmínek a v případech uvedených v části čtvrté, hlavě třetí občanského soudního řádu a lze je podat do dvou měsíců od jeho doručení u Okresního soudu v J. Rozhodoval by o něm Nejvyšší soud ČR se sídlem v Brně. V H. K. dne 27. listopadu 2002