Smlouva, kterou uzavřela římskokatolická farnost a k níž neudělilo biskupství souhlas, ač ho vnitřní předpisy církve ukládají, je neplatná.

3 23Co 264/2002 U s n e s e n í Krajský soud v H.K. rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M.V. a soudců Mgr. Ing. B.N. a JUDr. M.K. ve věci žalobce Ř.f.H., zast. JUDr. K.B., advokátem, proti žalovanému M.Š., zast. JUDr. J.D., advokátem, o vyklizení bytu, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v H.B. ze dne 29. dubna 2002, č.j. 7C 61/2000-77, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl návrh žalobce, aby žalovaný vyklidil byt o třech místnostech s příslušenstvím nacházející se v přízemí domu čp. xxx v H. vpravo od hlavního vchodu a dále, aby vyklidil nebytové prostory a to dřevníky na dvoře domu čp. xxx v H. a skladiště nacházející se v přízemí domu čp. xxx v H. Současně rozhodl, že je žalobce povinen nahradit žalovanému náklady řízení 4.197,20 Kč. Okresní soud vycházel z toho, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 18.3.1997 uzavřena platná nájemní smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou. Smlouva sice nebyla odsouhlasena nadřízeným orgánem církve, tak jak to má být dle vnitřních předpisů církve. To však okresní soud neshledal na újmu platnosti smlouvy o nájmu ze dne 18.3.1997. Podle § 20 odst. 2 občanského zákoníku mohl za Ř.f.H. jednat jednak statutární zástupce a dále i ti, o nichž to stanoví vnitřní předpisy církve. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. V souzené věci žalovaný nemohl vědět, že farář J.H. při uzavírání nájemní smlouvy překročil meze svého oprávnění. Jeho jednání tedy žalobce zavazuje. Existující důvod k výkonu nájemního práva k bytu brání tomu, aby mohl být žalovaný vyklizen. Proto okresní soud žalobu proti žalovanému na vyklizení z bytu zamítl. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. V něm nesouhlasil se skutkovými a právními závěry okresního soudu. Namítal, že žalovaný musel vědět, že smlouva ze dne 18.3.1997 musí být schválena nadřízeným orgánem Ř.f.H., kterým je B.k. v čele s jeho statutárním zástupcem - sídelním biskupem Mons. D.D. Musel to vědět, neboť již předcházející nájemní smlouva takovou doložku měla a z hlediska formálně právního tak předpoklady platnosti splňovala. Navíc žalovaný jako příslušník katolické farnosti je zavázán normami Kodexu církevního práva katolické církve a lze předpokládat, že tedy žalovaný jako katolík tyto normy zná. Navíc podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zák. č. 308/1991 Sb. mohou církve a náboženské společnosti ke splnění svého poslání vydávat vnitřní předpisy, pokud nejsou v rozporu s obecně závaznými předpisy. Tyto vnitřní předpisy jsou součástí právního pořádku České republiky. Žalovaný tedy byl povinen tyto předpisy znát i jako občan České republiky. Ostatně není věrohodná ani výpověď svědka faráře J.H., že on jako národnosti Slovák neměl znalost o tom, že je nutno smlouvy schvalovat biskupem. Kromě toho všeho nájemní smlouva beztak neobstojí z důvodu její neurčitosti ve vztahu k výši úhrady za služby a dále pro antidatovaní smlouvy. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Žalovaný je evangelického vyznání a vnitřní předpisy katolické církve mu nemohou být známy. O schvalovací doložce na předchozí nájemní smlouvě nevěděl, neboť doložka byla umístěna až za jeho podpisem. Navíc se ani nemá kam vystěhovat. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu spolu s řízením, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nedostatek souhlasu nadřízeného orgánu (B.k.), k nájemní smlouvě ze dne 18.3.1997, kterou farář J.H. pronajal žalovanému předmětný církevní byt za Ř.f.H. se sídlem v H., není překročením meze oprávnění jednat za právnickou osobu. K překročení meze oprávnění jednat za právnickou osobu může dojít jen tehdy, jednají-li za ni jiní pracovníci či členové než ti, kteří jsou statutárními orgány. V souzené věci však jednal za právnickou osobu a to Ř.f.H. farář J.H., který byl statutárním orgánem. Jeho právních úkonů se tedy ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého věc posoudil okresní soud, netýká. Právní úkony J.H. bylo zapotřebí posoudit podle § 20 odst. 1 občanského zákoníku. Nedostatek souhlasu nadřízeného orgánu k nájemní smlouvě ze dne 18.3.1997 je nedostatkem dodržení zákona při vzniku hmotně právního úkonu. Takováto situace spadá pod ustanovení § 39 občanského zákoníku. Důsledkem toho je absolutní neplatnost nájemní smlouvy ze dne 18.3.1997. Není na závadu, že povinnost schválení nájemní smlouvy ze dne 18.3.1997 orgánem, který je nadřízen Ř.f. v H., plyne z vnitřních norem Římskokatolické církve. Tato povinnost vyplývá z kodexu kanonického práva ve spojení s usnesením České Biskupské konference ke správě a zřizování církevního majetku č.j. 1991/93. O nutnosti schvalování smluv o pronájmu a zcizování církevního majetku byly jednotlivé farnosti vyrozuměny prostřednictvím oběžníků (acta curiae). Tyto vnitřní předpisy církve, pokud slouží ke splnění poslání církve jsou součástí právního pořádku České republiky (§ 6 odst. 1 písm. b) zák. č. 308/91 Sb.). Neplatnost nájemní smlouvy ze dne 18.3.1997 má ten důsledek, že tato nájemní smlouva neposkytuje žalovanému právní titul pro bydlení v předmětném bytě. Nesprávné právní posouzení věci se promítlo i do nesprávnosti skutkových závěrů okresního soudu. Odvolací soud proto musel rozsudek okresního soudu zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). V dalším řízení okresní soud věc znovu projednává v souladu s výše uvedeným právním názorem. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustné odvolání ani dovolání. V H.K. dne 12. listopadu 2002