Jestliže jednatel společnosti s ručením omezeným zajsitil k vedení účetnictví společnosti jinou osobou, je takové zajištění řádné (§ 135 odst. 1 ObchZ) jen tehdy, jde-li o osobu plně kvalifikovanou. Pojem kvalifikace je obsahově širší než je vzdělání součástí kvalifikace je rovněž potřebná praxe

7 24Co 247/2002 U s n e s e n í Krajský soud v H. K. rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. V. H. a soudců Mgr. P. K. a Z. S. ve věci žalobce G., spol. s r.o., se sídlem D.Ř. 247, zastoupeného JUDr. T. U., advokátem se sídlem v P., n. R. 53, proti žalovanému F. V., bytem P. – T. 36, zastoupenému JUDr. A. H., advokátkou se sídlem v P., ul. l7. listopadu 203, o zaplacení 83.472,- Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v P. ze dne 7.3.2002, č.j. 18C 90/95-202, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 83.472,- Kč spolu se 16% úrokem z prodlení od 5.1.1995 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně JUDr.A. H. náklady řízení 78.046,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru o tom, že žalovaný byl v r. 1993 až do 15.8.1994 jednatelem žalobce, mezi jehož povinnosti náleželo i zajistit řádné vedení účetnictví žalobce, jak mu to ukládá § 135 odst. 1 obchod.zákoníku. Na jaře r. 1994 provedl Finanční úřad v H. kontrolu a zjistil ve vedení účetnictví závady, v důsledku kterých byly žalobci uloženy majetkové sankce v celkové částce, která je předmětem tohoto řízení. Rozhodnutí finančního úřadu soud nemohl přezkoumávat, protože je vydal orgán, do jehož pravomoci ukládání sankcí náleželo a soud z něj musel vycházet (§ 135 odst. 1 a odst. 2 občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř.). Pravomoc finančních orgánů ukládat sankce (pokuty) za porušení zákona o účetnictví vychází z § 37 odst. 1 zákona o účetnictví č.536/1991 Sb. a vyplývá i ze zák.č. 531/1990 Sb. o územních finančních orgánech. Žalobce listinnými důkazy také prokázal, že celkovou částku 83.472,- Kč zaplatil. Tím mu vznikla škoda a bylo třeba posoudit, zda za její vznik nese žalovaný odpovědnost, tedy zda žalovaný porušil právní povinnost uloženou mu § 135 odst. 1 obchod.zákoníku a zda mezi případným porušením povinností žalovaného a vznikem škody žalobci existuje vztah příčinné souvislosti. V této souvislosti se okresní soud zabýval i výkladem rozsudku Nejvyšší soudu z 10.11.1999, č.j. 29 Cdo 1162/99-85. I když Nejvyšší soud v odůvodnění svého zrušujícího rozsudku uvedl, že : “ za použití § 134 o.s.ř. třeba dovodit, že došlo k porušení § 135 odst. 1 obchod. zákoníku, opak by musel prokázat žalovaný, splněním dalších dvou předpokladů (odpovědností žalovaného a vztahem příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a porušením povinností žalovaného) se odvolací soud (jehož rozsudek ze dne 11.2.1999 č.j. 22 Co 678/97-70 byl Nejvyšším soudem zrušen) nezabýval”. Tato formulace vedla žalobce k nesprávnému závěru o tom, že Nejvyšší soud pokládal porušení povinnosti žalovaného za prokázané. Okresní soud však uzavřel, že Nejvyšší soud nemohl mít logicky vzato na mysli nic jiného, než že uložením majetkové sankce žalobci (a jejím zaplacením) je podán důkaz o tom, že žalobci vznikla škoda, ostatní předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného bylo třeba zkoumat. Okresní soud rovněž odkázal i na právní názor krajského soudu vyslovený v jeho zrušovacím usnesení z 15.10.2001, č.j. 20Co 271/2001-145. Krajský soud s odkazem na § 135 odst. 1 obchod.zákoníku dovodil, že bylo-li povinností jednatele žalobce (a jím byl žalovaný) zajistit řádné vedení žalobcova účetnictví, tuto povinnost by žalovaný porušil buď tak, že by nezajistil vedení účetnictví vůbec, anebo by je zajistil, avšak osobou nekvalifikovanou, případně by sice zajistil kvalifikovanou osobu k vedení účetnictví, ale nevytvořil by jí podmínky pro řádné vedení účetnictví. Okresní soud veden tímto právním názorem krajského soudu uzavřel, že vzal z provedených důkazů za prokázáno, že žalovaný zajistil řádné vedení účetnictví žalobce po celou dobu, za níž byla provedena kontrola žalobcova účetnictví. Do konce roku 1993 vedla účetnictví dcera žalovaného P.V., která měla vzdělání na střední ekonomické škole a od ledna 1994¨zajistil žalovaný k vedení účetnictví žalobce paní P.Ž., která měla odbornou kvalifikaci pro práci účetní rovněž, protože absolvovala rekvalifikační kurz účetních. Okresní soud uzavřel, že žalobce nepodal důkaz o svém tvrzení, že by mu vznikla škoda porušením povinností žalovaného (§ 373 ve spojení s § 757 obchod.zákoníku). Tvrdil-li, že některé peněžní sankce mu byly uloženy za to, že finančnímu úřadu provádějícímu kontrolu nebyly předloženy všechny účetní doklady, okresní soud dospěl k závěru, že důkaz o tomto tvrzení žalobce nepodal. Z rozhodnutí a protokolů o kontrole nic takového neplyne a jiné důkazy soudu nabídnuty nebyly. Okresní soud se neztotožnil ani s názorem žalobce, že by vůči žalovanému mělo být aplikováno ust. § 375 obchod.zákoníku, podle něhož za škodu způsobenou třetí osobou zásadně odpovídá ten, kdo této třetí osobě svěřil splnění své povinnosti. To proto, že podle § 135 odst. 1 obchod.zákoníku nebylo povinností žalovaného vést účetnictví, ale pouze zajistit jeho řádné vedení. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení opřel okresní soud o ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a podlehnuvšímu žalobci uložil nahradit v řízení úspěšnému žalovanému náklady řízení reprezentované náklady za zastoupení advokátem. Žalobce v podaném odvolání se skutkovými ani právními závěry okresního soudu nesouhlasil. Namítal, že byť okresním soudem provedené doplněné dokazování po zrušení jeho předchozího rozsudku odvolacím soudem nic nového ve skutkovém stavu nepřineslo, přesto okresní soud hodnotil dosud provedené důkazy jinak,než ve svých předchozích dvou rozhodnutích. Nesprávně soud vyložil i názor Nejvyššího soudu obsažený v jeho zrušujícím rozsudku, který se ostatně rozchází s názorem téhož soudu vysloveným v jeho rozsudku z 10.11.1999, 29 Cdon 1162/99. Okresní soud názor Nejvyššího soudu nerespektoval, ačkoliv Nejvyšší soud uzavřel, že při aplikaci § 134 o.s.ř. třeba dovodit, že k porušení povinností plynoucích z § 135 odst. 1 obchod.zákoníku došlo. Namítal, že okresnímu soudu nepřísluší činit vlastní výklad právního názoru Nejvyššího soudu. Bylo na žalovaném, aby prokázal, že porušení jeho povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími jeho odpovědnost. Zdůraznil rovněž, že je v rozporu s provedenými důkazy skutkový závěr okresního soudu o tom, že vedení žalobcova účetnictví bylo žalovaným zajištěno po celé období, za něž byla provedena kontrola finančním úřadem. Žalobce jakožto obchodní společnost vznikl k 29.3.1993 a do srpna 1993 nebylo vedení jeho účetnictví žalovaným zajištěno vůbec. Přitom však sankce uložená výměrem č.62/1994 se týkala účetnictví za 2.čtvrtletí r. 1993. Spornou se jeví i odborná kvalifikace P. V., která absolvovala Střední ekonomickou školu v P. v r. 1992 a po ukončení školy až do 15.2.1993 byla zaměstnána v obchodním úseku společnosti K.P. a.s. Protože při svém tehdejším pracovním zařazení, kdy vedla evidenci skladových karet, do styku s účetnictvím nepřišla, absolutorium ekonomické školy bez příslušné praxe nezakládá schopnost vést řádně účetnictví, zvláště v podmínkách nové daňové soustavy. Práci svědkyně P.V. a stejně tak i svědkyně P. Ž. nikdo nekontroloval. Navíc z pohledu tehdy platného zákona o živnostenském podnikání bylo předpokladem k získání živnosti účetního poradce či organizačního a ekonomického poradce se středoškolským vzděláním desetiletá praxe v oboru. Žalovaný ve své výpovědi před okresním soudem potvrdil, že ve vedení žalobcovy firmy nebyl nikým omezován a nic mu proto nebránilo v tom, aby zajistil vedení žalobcova účetnictví někým, kdo měl nejen příslušné vzdělání, ale i praxi. To ovšem neučinil. Žalobce nesouhlasil ani s názorem okresního soudu na výklad ust. § 375 obchod.zákoníku a dovozoval, že i podle jeho znění a vzhledem k dosud zjištěnému skutkovému stavu, by odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobci založena byla. Navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn a žalobě vyhověno. Žalovaný ve vyjádření k odvolání odkázal na závěry okresního soudu, námitky žalobce uplatněné v odvolání pokládal za právně nerozhodné a zdůraznil, že se jimi zabýval již okresní soud. Navrhl, aby byl napadený rozsudek potvrzen. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu spolu s řízením, které jeho vyhlášení předcházelo a dospěl k závěru, že v řízenípřed okresním soudem nedošlo k žádným takovým vadám, které by zakládaly jeho zmatečnost (§ 212a odst.5 ve spojení s § 229 odst. 1,§ 229 odst. 2 písm.a/ a b/, § 229 odst. 3 o.s.ř.). Byť žalobce výslovně neuplatnil v odvolání takový odvolací důvod, krajský soud shledal, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 ve spojení s § 205 odst. 2 písm.c/ o.s.ř.), jak bude dále blíže rozvedeno. Odvolání žalobce shledal tudíž důvodným a protože nebyly splněny podmínky ani pro změnu rozsudku ani pro jehopotvrzení, nezbylo, než napadený rozsudek podle § 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. pro nepřezkoumatelnost zrušit a postupem podle § 221 odst. 2 písm.a/ o.s.ř. věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud úvodem předesílá, že Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku z 10.11.1999 (č.j. 29 Cdo 1162/99-85) učinil právní názor na výklad ust. § 135 obchod. zákoníku (ve znění do 30.6.1996 - t.j. do dne předcházejícímu dni, kdy nabyla účinnosti novela provedená zák.č. 142/1996 Sb.), a to ve spojení s rozhodnutím finančního úřadu o uložení majetkových sankcí žalobci za porušení zákona o účetnictví č. 563/1991 Sb. a ve vazbě na § 373 (ve spojení s § 757) obchod.zákoníku. Uzavřel, že rozhodnutí finančního úřadu o uložení peněžní sankce žalobci, bylo rozhodnutím státního orgánu v mezích jeho pravomoci a odkazem na § 134 o.s.ř. vyjádřil, že takové rozhodnutí (listina je obsahující) má z hlediska důkazního význam veřejné listiny, to znamená, že potvrzuje i pravdivost toho, co je v ní potvrzeno, není-li prokázán opak. Jestliže proto byly majetkové (peněžní) sankce uloženy za porušení zákona o účetnictví, je třeba z nich vycházet (mít za prokázáno), že k porušení zákona došlo a že splněním uložené povinnosti vznikla žalobci škoda. Žalovaný by musel prokázat opak, což dosud neučinil. Okresní soud právem z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu dovodil, že bylo třeba zkoumat další předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci, totiž, zda žalobce porušil povinnost uloženou mu obchod. zákoníkem (v § 135) a zda mezi škodou a porušením právní povinností žalovaného existuje příčinná souvislost. Krajský soud odkazuje rovněž na předchozí usnesení z 15.10.2001, č.j.20Co 271/2001-145 (viz počínaje jeho posledním odstavcem na straně 3 usnesení), v němž uzavřel, že porušení povinností žalovaného založené § 135 obchod. zákoníku by bylo dáno v případě, že by bylo prokázáno, že žalovaný buď nezajistil řádné vedení účetnictví vůbec (to bylo prokázáno za dobu od založení žalobce do srpna 1993) nebo v případě, že by sice zajistil vedení účetnictví, ale jinou, nekvalifikovanou osobou, anebo v případě, že by osobě kvalifikované nevytvořil pro řádné vedení účetnictví pracovní podmínky. K tomuto názoru však krajský soud dále dodává následující. Bylo-li žalovanému uloženo § 135 obchod. zákoníku, aby zajistil řádné vedení účetnictví žalobce, již z dikce uvedeného ustanovení plyne, že bylo jeho povinností zajistit k vedení účetnictví žalobce (nota bene podvojného účetnictví) plně kvalifikovanou osobu (ať již fyzickou či právnickou). Pojem kvalifikace je však obsahově širší než je vzdělání. Vzdělání, resp. jeho dosažený stupeň, je pouze jedním z předpokladů pro výkon určité práce, součástí kvalifikace je rovněž praxe. Bylo proto na místě zkoumat, jaké kvalifikační předpoklady, tedy jaké vzdělání a praxi pro řádné vedení žalobcova účetnictví musela splňovat osoba, kterou k vedení účetnictví žalovaný (ale až od září 1993) zajistil a to i s přihlédnutím k právní formě žalobce, k zákonem stanovenému způsobu vedení účetnictví a patrně i k rozsahu žalobcovy obchodní činnosti. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž činí žalovaného odpovědným za výběr osoby k řádnému vedení účetnictví, ale jen do té míry, že bylo-li by prokázáno, že jednatel zajistil osobu způsobilou (vzděláním , praxí, zákonem předepsanému způsobu vedení účetnictví a rozsahu obchodní činnosti žalobce) k řádnému vedení účetnictví, pak by svou povinnost uloženou v § 135 obchod. zákoníku splnil a žalobě podané proti jednateli by nemohlo být vyhověno. V takovém případě by bylo třeba dovodit, že v plnění svých pracovních povinností selhali samotní pracovníci žalobce, kteří účetnictví v rámci své pracovní náplně prováděli a žalobce by se musel hojit přímo na nich podle zákoníku práce. Uvedený právní názor vymezuje i hranice odpovědnosti podle obchodního zákoníku (§ 135, § 373 ve spojení s § 757) a podle zákoníku práce (§ 172 ). Krajský soud nezastírá, že k zodpovězení otázky, zda konkrétní osoba (ať fyzická či právnická) splňuje odborné předpoklady pro řádné vedení žalobcova účetnictví (a tím i potažmo odpověď na otázku,zda žalovaný zajistil řádné vedení účetnictví), se soud neobejde bez znaleckého důkazu, protože půjde o zodpovězení otázky odborné.Na žalobci bude, aby o odborných předpokladech osob, které účetnictví v r. 1993 a v r. 1994 prováděly nabídl soudu potřebné listinné důkazy stejně jako o rozsahu své obchodní činnosti, které by mohly být poskytnuty znalci k výše uvedenému odbornému posouzení. Nad rámec výše učiněného výkladu § 135 obchod. zákoníku nemohl krajský soud přehlédnout, že dílčí skutkové zjištění okresního soudu o tom, že žalovaný zajistil vedení účetnictví prostřednictvím P. V., ale až od září 1993, je v logickém rozporu s jeho skutkovým závěrem, že žalovaný zajistil vedení žalobcova účetnictví po celou dobu, za níž bylo účetnictví finančním úřadem kontrolováno (kontrolováno však bylo již ode dne vzniku žalobce, to je od 29.3.1993). Okresní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku s tímto rozporem nevypořádal, ačkoliv byl již předchozím zrušujícím usnesením krajského soudu ve vazbě na ust. § 135 obchod.zákoníku upozorněn na to, že P. V. vedla účetnictví až od září 1993 . Z předchozího odstavce vyplývá, že logickým rozporem mezi dílčím skutkovým zjištěním a skutkovým závěrem okresní soud učinil rozsudek nepřezkoumatelným a tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci(§ 212 odst. 5 věta druhá o.s.ř.). Krajskému soudu proto nezbylo, než rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm.c/, odst. 2 písm.a/ o.s.ř.). V jeho rámci vyzve okresní soud žalobce k doplnění skutkových údajů týkajících se odborné kvalifikace osob, které za období kontrolované finančním úřadem vedly žalobcovo účetnictví, bude-li jaké další skutkové údaje žalobce mít k dispozici. Nelze vyloučit, že k doplnění skutkových údajů o druhu a rozsahu žalobcovy obchodní činnosti bude lze žalobce vyzvat až poté, co budou specifikovány znalcem. Okresní soud neopomene poskytnout žalobci i poučovací povinnost plynoucí z § 118a odst. 1 o.s.ř. Znaleckým důkaz zaměří soud k objasnění otázky, zda osoby, které žalovaný k vedení žalobcova účetnictví zajistil, měly veškeré v odůvodnění tohoto usnesení zmíněné předpoklady k řádnému plnění svých povinností, tedy k řádnému vedení žalobcova účetnictví. Ukázalo-li by se, že nikoliv, žalobě by bylo lze vyhovět. V opačném případě by se okresní soud musel zabývat i otázkou, zda a v jakém případně rozsahu je založena odpovědnost žalovaného za škodu žalobce, jestliže žalovaný k vedení účetnictví za dobu od 29.3.1993 (to je od svého vzniku) do 31.8.1993 nezajistil nikoho. V takovém případě by bylo na místě poskytnout žalobci opět prostor k doplnění skutkových (konkrétních) tvrzení a k označení konkrétních důkazů s poučením podle § 118a odst. 1 o.s.ř. a podle okolností případu bude buď v řízení pokračovat a provede další důkazy, anebo, neunese-li žalobce důkazní břemeno (či dokonce ani břemeno tvrzení), žalobu zamítne. Neopomene rovněž ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. upravující obsahové náležitosti písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku. V novém rozhodnutí okresní soud znovu rozhodne o nákladech řízení včetně těch, které až dosud vznikly účastníkům v průběhu odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustné odvolání. V H.K. dne 13.listopadu 2002 Předsedkyně senátu: