Rozhodování o náhradách cestovních výdajů policistů není v pravomoci soudů, ale v pravomoci příslušného služebního funkcionáře podle zákona č. 186/1992 Sb. o služebním poměru příslušníků Policie České republiky ve znění pozdějších předpisů

25Co 109/2002 U s n e s e n í Krajský soud v H. K. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. P. M. a soudců JUDr. V. L., Ph.D. a Mgr. M. P. ve věci žalobce J. F., nar. xxx, policisty, bytem T., H. S. M., D. 574, zast. Mgr. Z. Č., advokátem se sídlem H. K., T. 181, proti žalované České republice - P. Č. r. - S. V. k. se sídlem H. K., U. nám. 810, o náhradu cestovních výdajů a stravného, k odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v H. K. ze dne 13. 3. 2002, č.j. 9C 197/2001-44, t a k t o : I. Usnesení okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným usnesením zastavil řízení a rozhodl, že po právní moci bude věc postoupena ministrovi vnitra České republiky. V souvislosti s tím žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Usnesení odůvodnil ust. § 7 odst. 1 a 2 o.s.ř. s tím, že pro projednání a rozhodnutí této věci není dána pravomoc soudu. Žalobcův nárok vyplývá z jeho služebního poměru k Policii České republiky, který je upraven ust. § 58 zák. č. 186/1992 Sb. o služebním poměru příslušníků Policie České republiky ve znění pozdějších předpisů a vyhláškou č. 31/2000 Sb. o náhradách výdajů poskytovaných příslušníkům Policie České republiky. Ust. § 155 zák. č. 186/1992 Sb. pak neodkazuje na ust. § 126 zák. práce, který tuto problematiku upravuje v rámci pracovněprávních vztahů. Věc postoupil ministru vnitra České republiky, neboť návrh je koncipován jako opravný prostředek proti rozhodnutí služebního funkcionáře a podle § 2 odst. 2 zák. č. 186/1992 Sb. je tento ministr příslušný k projednání tohoto opravného prostředku. V odvolání žalobce namítal, že mu podle zák. č. 186/1992 a vyhl. č. 31/2000 Sb. vzniklo právo na náhradu cestovních výdajů. Posledně zmíněná vyhláška však odkazuje na příslušná ustanovení zák. č. 119/1992 Sb. o cestovních náhradách. Vyúčtování cestovních náhrad nemá povahu rozhodnutí služebního funkcionáře, neobsahuje podstatné náležitosti rozhodnutí ve smyslu § 124 zák. č. 186/1992 Sb. a nezakládá ani právo na odvolání. Služebním funkcionářem byl odkázán na rozhodnutí soudu. Upozornil i na ust. § 155 zák. č. 186/1992 Sb., které upravuje použití ustanovení zákoníku práce a poukázal i na ust. § 252 zák. práce, které upravuje možnost úroků z prodlení. Navrhl usnesení okresního soudu zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přezkoumal usnesení okresního soudu a řízení mu předcházející a shledal, že odvolání není důvodné. Podle § 7 odst. 1 o.s.ř., v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 7 odst. 2 jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízením, jen stanoví-li to zákon. V daném případě žalobce dovozuje svůj nárok z právního poměru, který není pracovněprávním vztahem, nýbrž služebním poměrem podle zákona č. 186/1992 Sb.. Jde o právní poměr státnězaměstnanecký, veřejnoprávní, který vzniká mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí dle ust. § 5 zákona č. 186/1992 Sb.) a výrazně se odlišil od poměru pracovního, který je naopak typickým poměrem soukromoprávním. Narozdíl od pracovněprávního poměru, který je založen na rovném postavení účastníků se služební poměr projevuje v právní úpravě služební kázně, možností ukládání kázeňských odměn a trestů, v omezených možnostech propuštění, úpravě služebního volna apod.. Nejde tak o pracovněprávní vztah ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř., ale o tzv. “jinou věc” ve smyslu § 7 odst. 2 o.s.ř., kterou rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Zákon č. 186/1992 ani vyhláška č. 31/2000 Sb. však ustanovení, které by zakládalo pravomoc soudu podle § 7 odst. 2 o.s.ř. neobsahuje. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že služební funkcionář žalovaného odkázal žalobce na řízení před soudem a nerozhodl o uplatněném nároku žalobce na zaplacení cestovních náhrad. Žaloba v této věci byla koncipována jako opravný prostředek proti nečinnosti služebního funkcionáře žalovaného, o kterém podle § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. rozhoduje ministr vnitra České republiky. Odvolací soud proto usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.. Odvolatel byl v odvolacím řízení zcela neúspěšný, avšak žalovanému náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Proti tomuto usnesení je možno podat dovolání do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení u Okresního soudu v H. K. V H. K. dne 28. srpna 2002