Právo na náhradu škody vzniklé porušením povinností uložených zákonem č. 42/1992 Sb. o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, se posuzuje podle občanského zákoníku. Tříletá objektivní promlčecí lhůta začala běžet od schválení transformačního projektu.

6 25Co 161/2002 Krajský soud v H.K. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. P. M. a soudců Mgr. M. P. a JUDr. V. L., Ph.D. ve věci žalobců a/ Z. V., r.č. xxx, bytem v H. K., S., O. u. čp. 80, b/ M. V., r.č. xxx, bytem tamtéž, obou zastoupených JUDr. Ing. I. Z., bytem v H. K., N. Z. 273, jako obecným zmocněncem, proti žalovanému Z. d. P., se sídlem P., IČ xxx, zastoupenému JUDr. G. S., advokátkou v H. K., O. 163, o zaplacení 72.000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v H.K. ze dne 30.10.2001, č.j. 10C 168/99-64, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 7. 150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud výše citovaným rozsudkem zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci a/ částku 32.140,- Kč a žalobkyni b/ částku 32.140,- Kč, vše do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (bod I výroku rozsudku) a žalobcům uložil společnou a nerozdílnou povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení 4.025,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (bod II výroku rozsudku). Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že transformační projekt žalovaného byl schválen 28.11.1992. Zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě vypořádání majetkových vztahů v družstvech (dále jen transformační zákon) neupravuje sám otázku promlčení. Na posouzení důvodnosti námitky promlčení, vznesené žalovaným v průběhu řízení vůči žalobou uplatněnému nároku na náhradu škody způsobené žalobcům žalovaným porušením § 17 písm. a/ transformačního zákona, je nutno aplikovat ustanovení obchodního zákoníku s ohledem na charakter transformačního zákona. Nastupuje tedy čtyřletá promlčecí lhůta, která je pro žalobce s ohledem na možnost aplikace občanského zákoníku výhodnější. Tato lhůta začala běžet okamžikem schválení transformačního projektu, kdy se žalobci mohli dovědět o tvrzené škodě jim způsobené (§ 398 obch. z.). Žaloba však byla podána až 16.6.1999, z čehož je nutno dovodit promlčení žalobou uplatněného nároku. Žalobci navíc neunesli v řízení ani břemeno tvrzení, ani důkazní. Okresní soud neshledal výjimečné okolnosti případu, které by odůvodňovaly závěr o nemravnosti vznesené námitky promlčení ve smyslu nálezu Ústavního soudu České republiky, sp. zn. II.ÚS309/5. V této souvislosti poukázal soud prvního stupně rovněž na tu skutečnost, že žalobci se o svá práva dlouhodobě nestarali. Výrok o nákladech řízení opřel soud prvního stupně o ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Proti rozsudku podali odvolání žalobci. Namítali, že okresní soud se řádně nevypořádal se všemi okolnostmi ve smyslu § 157 o.s.ř. Žalobci podali přihlášku do transformace řádně a včas. Žalovaný nereagoval na dopis žalobců ze dne 10.11.1995 a žalobci se proto domnívali, že předchozí chyba žalovaného byla napravena. Není pravdou, že by se o svá práva dlouhodobě nestarali. Vycházeli z jistoty dané jim ustanovením § 13 odst. 3 transformačního zákona v podobě sedmileté lhůty. Promlčecí lhůta ohledně jejich nároku na náhradu škody počala běžet až od května 1999, kdy jim předseda žalovaného pan K. sdělil, že nebyli zařazeni do transformace žalovaného. Teprve v tuto dobu se žalobci o škodě dověděli. V souvislosti se vznesenou námitkou promlčení odkázali žalobci rovněž na institut dobrých mravů. Navrhli změnit napadený rozsudek tak, že jejich žalobě bude vyhověno. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Uvedl, že žalobci ke své přihlášce do transformace nepřipojili doklad o vlastnictví předmětných nemovitostí. Transformační projekt není podle žalovaného soudně přezkoumatelný, protože jakýkoli dodatečný zásah do něj by mohl radikálně změnit majetkové účasti jednotlivých osob a zhatit tak jeho smysl. Především je však žalobou uplatněný nárok promlčený. Úmysl poškodit žalobce nebyl v řízení ani jasně tvrzen, natož pak prokázán. Jedná-li se pak o obchodní vztah, nelze připustit myšlenku, že uplatněná námitka promlčení se příčí dobrým mravům, protože by byl narušen princip rovnosti stran. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě, že je přípustné a obsahuje náležitosti pro takový procesní úkon vyžadované (§ 201, a contr. § 202, § 204 a 205 o.s.ř.), projednal věc v mezích podaného odvolání (§ 212 o.s.ř.), při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rovněž řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými a až na výjimku níže uvedenou rovněž s právními závěry soudu prvního stupně vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozsudku. Okresní soud zjistil úplně a řádně skutkový stav (§ 6, § 120, § 153 odst. 1, § 226 o.s.ř.), řídil se předchozím kasačním usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 19.1.2001, č.j. 25Co 712/2000-42, provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadami předvídanými v § 132 o.s.ř. a na základě správně zjištěného skutkového stavu dospěl k odpovídajícím právním závěrům. K odvolacím námitkám žalobců proto odvolací soud pouze dodává a odůvodnění napadeného usnesení doplňuje způsobem níže uvedeným. Z hlediska hospodárnosti řízení je jistě vhodné se v tomto řízení o náhradu škody zabývat prvotně žalovaným vznesenou námitkou promlčení. Žalobci v řízení uplatnili nárok na náhradu škody, když tvrdili, že žalovaný porušil transformační zákon a tímto jeho porušením jim vznikla škoda ve výši žalobou uplatněných částek. Kladné rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku by nepřímým způsobem zasáhlo do transformačního projektu žalovaného. První otázka, která v tomto řízení vyvstala je tedy otázkou, zda soud vůbec může přezkoumávat schválený transformační projekt. Tuto otázku zodpověděl odvolací soud kladně. Výpočet majetkového podílu podle § 9 odst. 7 transformační zákona má totiž pouze pořádkovou povahu a je-li výpočet tohoto podílu nesprávný, mohou se oprávněné osoby dovolávat soudní ochrany (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.4.1998, sp. zn. 2Cdon 777/97, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, č. 1). Žalobcům tedy přísluší právo domáhat se předmětného nároku, a to žalobou na plnění, nikoli žalobou určovací. Další otázkou je otázka, kterým právním předpisem se daný právní vztah řídí. Podle názoru odvolacího soudu je nutno daný právní vztah podřadit režimu občanského zákoníku, jakožto předpisu obecného k transformačnímu zákonu v jeho částech týkajících se právních vztahů restituční povahy. Pokud tedy transformační zákon nemá ustanovení o promlčení, je třeba ve věci aplikovat obecný předpis, kterým je občanský zákoník (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.5.1998, sp. zn. 3Cdon 135/96, publikované v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, č. 12, str. 632). Soud prvního stupně sice kvalifikoval předmětný právní vztah jako vztah obchodněprávní, tato jeho odlišná právní kvalifikace však sama o sobě nemá žádný vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí. Při posuzování žalovaným vznesené námitky promlčení (č.l. 17 a 22) je tedy nutno aplikovat ust. § 106 odst. 1 a 2 o.z. Ustanovení § 106 odst. 2 o.z. přitom ohledně promlčení nároku na náhradu škody hovoří o objektivní lhůtě v délce trvání tří let, jejíž počátek je vázán na “událost, ze které škoda vznikla”. Takovou událostí je v souzeném případě bezesporu schválení transformačního projektu, které založilo počátek běhu objektivní promlčecí doby. K odvolacím námitkám žalobců je třeba v této souvislosti podotknout, že počátek objektivní promlčecí doby není nijak vázán na vědomost či nevědomost poškozeného ohledně vzniku škody. Tříletá objektivní promlčecí doba tedy v daném případě uběhla marně, neboť žalobci žalobu podali až 16.6.1999. Soud prvního stupně tedy správně přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovaným v průběhu řízení a žalobou uplatněné právo žalobcům již z tohoto důvodu nemohl přiznat. K odvolacím námitkám žalobcům je třeba především podotknout, že v daném případě se neuplatní desetiletá objektivní promlčecí lhůta stanovená u nároku na náhradu škody způsobené úmyslným jednáním. Žalobci v daném případě neprokázali úmyslné způsobení škody žalovaným, k tomuto navrhovali jediný důkaz, a sice výslech předsedy žalovaného. Ten svoji výpověď odmítl (č.l. 55 spisu), a to v souladu s ustanovením § 131 odst. 1 o.s.ř. Jiné důkazy v tomto směru žalobci v průběhu řízení nenavrhli. Nelze se ztotožnit ani s názorem žalobců, že vznesená námitka promlčení je v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Zde je třeba poukázat na tu skutečnost, že institut promlčení patří k těm zásadním a závažným institutům soukromého práva hmotného, do jehož výkladu nelze zasahovat ať již extenzivně, či restriktivně aplikací jiných obecných institutů právního řádu, tedy rovněž aplikací obecných zásad (§ 3 o.z.)(viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4.7.2002, sp. zn. III ÚS 21/02). Odvolací soud nemůže dát odvolatelům za pravdu ani v tom smyslu, že by rozsudek okresního soudu nevyhovoval ustanovení § 157 o.s.ř. Jak je uvedeno již výše, okresní soud se přezkoumatelným způsobem vypořádal s námitkou promlčení vznesenou žalovaným v průběhu tohoto řízení. Jiné námitky vznášené žalovanými nemají pro posouzení promlčení žalobou uplatněného nároku žádný význam. Odvolací soud z důvodů výše uvedených napadený rozsudek včetně správného výroku nákladového potvrdil (§ 219 o.s.ř.). O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když v odvolacím řízení byl zcela úspěšný žalovaný, který se ubránil odvolání žalobců. Jeho náklady sestávají z nákladů právního zastoupení ve výši 7.075,- Kč a z jedné paušální náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 3 odst. 1, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění, § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění). Odvolací soud uložil žalobcům společnou a nerozdílnou povinnost nahradit žalovanému souhrnné náklady odvolacího řízení ve výši 7.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám zástupkyně žalovaného (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takové dovolání je možno podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v H.K. k Nejvyššímu soudu v Brně ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí. V H.K. dne 4. září 2002