Jestliže v době přechodu pozemku na stát nebo na jinou právnickou osobu ( § 6 odst. 1 zák. o půdě) šlo o pozemek zemědělský, nemůže oprávněná osoba požadovat náhradu ( § 14 odst. 1, § 16 odst.2, § 28a) zákona o půdě) za pozemek stavební. Skutečnost, že správním rozhodnutím byl charakter pozemku v rozmezí několika měsíců po odnětí změněn na pozemek stavební, nemá na výši náhrady vliv.

5 25Co 300/2002 Krajský soud v H.K. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. P. M. a soudců Mgr. M. P. a JUDr. V. L., Ph.D. ve věci žalobkyně M. L., bytem H. K., K. čp. 40, zastoupené Mgr. M. P., advokátem v H. K., J. čp. 814, proti žalovanému P. f. Č. r. se sídlem v P. 1, V. S. čp. 33, o určení výše náhrady za nevydané pozemky, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v H. K. ze dne 4.6.2002 č.j. 24 C 161/2000-92, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 4.6.2002 č.j. 24 C 161/2000-92, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se vyjma odvoláním nenapadené části výroku I, jímž bylo určeno, že žalovaný je povinen poskytnout žalobkyni náhradu za vydané pozemky 5.594,30 Kč, p o t v r z u j e . II. Žalobkyně se povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 280,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í Okresní soud výše citovaným rozsudkem ve znění doplňujícího rozsudku určil, že žalovaný je povinen poskytnout žalobkyni náhradu za nevydané pozemky v hodnotě 5.594,30 Kč a co do zbytku žalobu zamítl (výrok I.). Žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného v částce 332,- Kč (výrok II.). V neposlední řadě uznal žalobkyni povinnou nahradit státu zálohované náklady řízení v částce 1.000,- Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně kupní smlouvou ze dne 3.2.1970 převedla na stát vlastnictví k pozemku č. kat. 874/1, díly “o”, “p” a “q” o úhrnné výměře 1.301 m2 za cenu 5.204,- Kč. Ke dni uzavření kupní smlouvy byl sporný pozemek zemědělským pozemkem - rolí. Okresní úřad, pozemkový referát, H.K. dne 15.1.1999 pod č.j. RP-4068/1634 R So (2) rozhodl, že žalobkyně není vlastnicí sporného pozemku, protože k pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání (§ 11 odst.1 písm. a/ zák.č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších novel). Jmenovaný správní úřad dospěl k závěru, že žalobkyni svědčí namísto práva na vydání pozemku právo na poskytnutí náhrady podle ustanovení § 11 odst. 2, § 14 a § 16 zák.č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších novel (dále jen “rest. zák.”). Žalobkyně ve stanovené šestiměsíční lhůtě, běžící ode dne právní moci citovaného rozhodnutí, požádala žalovaného o poskytnutí náhrady. Cenu pozemku, resp. sazbu za m2 (4,30 Kčs), zjistil ze znaleckého posudku S. S. ze dne 24.11.1996 poř. č. 695/122/1996, vypracovaného k žádosti Okresního úřadu v H. K. Okresní soud dovodil, že cena sporného pozemku se ve smyslu ustanovení § 28a rest. zák. ve vztahu k § 6 vyhl. č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, a k § 14 odst. 1 vyhl. č.182/1998 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., upíná k právně doložitelnému stavu ke dni uzavření kupní smlouvy, tj. k 3.2.1970. Byl-li pozemek v rozhodné době zemědělským pozemkem, nelze žalobkyni poskytnout náhradu za pozemek stavební, i když v krátké době na to byl vyňat ze zemědělského půdního fondu a stal se z něj pozemek stavební. Proti rozsudku se včas odvolala žalobkyně, přičemž brojila vůči zamítavému výroku a závislým výrokům o náhradě nákladů řízení. Okresnímu soudu vytýkala, že nepřiznal význam skutečnosti, že ke dni převodu byl pozemek jednoznačně určen pro stavbu rodinných domků, byť byl veden v kultuře role. Pozemek a spolu s ním i další byly ještě před jejich převodem na stát rozparcelovány a bezprostředně po jejich převodu byla vydána správní rozhodnutí, která z pozemků učinila pozemky stavební. Příslušné státní orgány naléhaly na žalobkyni, aby pozemek prodala, výhradně proto, aby mohl být zastavěn. I když se z hlediska administrativního jednalo o pozemky zemědělské, fakticky šlo o pozemky určené pro stavby. Podtrhla, že nebyla s to v té době jakkoli ovlivnit administrativní klasifikaci sporného pozemku a její případnou změnu. Naopak, byl to stát, který rozhodoval prostřednictvím svých orgánů o užití pozemků, které nepatřily do jeho vlastnictví a pro které nebyl pro jím určené užití ani zpracován územní plán či jiná stavební dokumentace. Připomněla, že okresní soud v předešlém rozsudku ze dne 18.10.2000 č.j. 24C 161/2000-34, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 9.7.2001 č.j. 25Co 13/2001-52, zaujal stanovisko, že pro stanovení ceny pozemku je směrodatná jeho potencionální hodnota daná i možným využitím v době převodu. Okresní soud se v napadeném rozsudku od předestřeného názoru bez uvedení důvodů odklonil. Již vůbec se nevypořádal se zjištěními plynoucími z posudku jím ustanoveného znalce René Tomeše, který sporný pozemek ocenil ke dni 3.2.1970 částkou 91.330,20 Kč. Žalobkyně k prokázání svého tvrzení, že již v době uzavření smlouvy byl pozemek určen k zástavbě, předložila svazek listin. Žádala, aby rozsudek okresního soudu byl v zamítavém výroku změněn tak, že i ve zbytku nároku bude žalobě vyhověno. Žalovaný se s rozsudkem okresního soudu v jeho napadené části ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. Přednesl, že žalobkyně dovozovala zamýšlenou změnu kultury sporného pozemku z geometrického plánu vypracovaného před uzavřením kupní smlouvy. Geometrický plán (nikoli právně) pouze rozdělil pozemek na více parcel, ale sám o sobě neměl právní sílu změnit ke dni 3.2.1970 právní statut pozemku na stavební. Skutečnost, že záhy po převodu pozemku na stát byl pozemek vyňat ze zemědělského půdního fondu, postrádá právní význam. V projednávané věci a v ostatních podobných věcech by bylo stěží možné stanovit mez, kdy se ještě jednalo o bezprostřední změnu kultury pozemku, a kdy již nikoli. Názor prosazovaný žalobkyní, že nelze přihlížet ke klasifikaci pozemku v době převodu, nýbrž k jeho tehdejší reálné použitelnosti, nemá oporu v zákonu. Vždyť většinu zemědělských pozemků by bylo lze bez dalšího považovat za využitelné k zástavbě. Žalovaný naznačeným způsobem striktně vyřizuje všechny ostatní restituční nároky a neshledal důvodu, pro který by měl v dané věci postupovat benevolentněji. Ke znaleckému posudku, jehož se dovolávala žalobkyně, poznamenal, že znalec nepřípustně posoudil právní stav a že jeho posudek je tudíž nepoužitelný. Odvolání není opodstatněné. Jádro sporu se soustředilo do vyřešení otázky výše náhrady za sporný pozemek. Výše náhrady se tu podle ustanovení § 28a rest. zák. určuje v cenách platných ke dni 24. června 1991 podle vyhl. č. 182/1988 Sb, ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. Pro stanovení ceny je tu směrodatný právní stav v době převodu vlastnictví, tedy k 3.2.1970. Odvolací soud neshledal důvod, pro který by se odchýlil od názoru vysloveného ve shora citovaném zrušujícím usnesení, a to sice, že při opačném výkladu by se žalobkyni dostalo náhrady za kvalitativně jinou věc, než která jí byla odňata. Za stavební pozemek se v době uzavření dotčené kupní smlouvy považovalo místo vymezené územním rozhodnutím k zastavění (§ 2 odst. 1 vyhl. č. 144/1959 Ú.l., kterou se provádí zákon o stavebním řádu; sporný pozemek podle výsledku dokazování před soudem prvního stupně takovou povahu neměl. Jediným přesně uchopitelným datem, k němuž se upíná kultura sporného pozemku, je 3. únor 1970, kdy byla uzavřena dotčená kupní smlouva. Jestliže byl sporný pozemek tehdy veden pod kulturou orná půda, je zapotřebí z této skutečnosti vyjít při stanovení výše náhrady pole § 28a rest. zák. Oba účastníci byli před skončením jednání dne 12.2.2002, jež bylo odročeno na 20.2.2002 za účelem vyhlášení rozhodnutí, poučeni podle § 119a odst. 1 o.s.ř. o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy označit dříve, než soud vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a. Žalobkyně, resp. její zástupce výslovně prohlásil, že nedoplňuje svá tvrzení, ani nenavrhuje další důkazy (viz. protokol o jednání z 12.2.2002 na č.l. 74 a 75 spisu). K nově navrženým důkazům proto odvolací soud nemohl s ohledem na systém neúplné apelace přihlédnout. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry rozsudek okresního soudu v jeho napadené části potvrdil (§ 206 odst. 2, § 212 věta první, § 219 o.s.ř.). Žalovanému, který v odvolacím řízení uspěl, vznikl nárok na náhradu všech účelně vynaložených nákladů (§ 137, § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o.s.ř.). Jednalo se o jízdné vlakem k jednání u odvolacího soudu ve výši 280,- Kč. P o u č e n í :Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání u Nejvyššího soudu České republiky do dvou měsíců od doručení u Okresního soudu v H.K. V Hradci Králové dne 13. září 2002 Předseda senátu: