I. Ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů lze apliklovat pouze v případech, kdy stát věc převzal, aniž k tomu existoval právní důvod. O převzetí bez právního důvodu se však nejedná, když k převzetí došlo na základě formálně existujícího právního úkonu. II. Restituční předpisy mají vůči občanskému zákoníku povahu úpravy speciální. Vyloučení aplikace občanského zákoníku jako obecného předpisu však předpokládá, že se na osobu uplatňující nárok podle obecného předpisu restituční předpis skutečně vztahoval.

10 25Co 327/2002 R o z s u d e k Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. P.M. a soudců Mgr. M. P. a JUDr. V. L., Ph.D. ve věci žalobců a) MUDr. D. K., r.č. xxx, bytem v H. K., V L. čp. 721, b) O. H., r.č. xxx, bytem v H. K., A. čp. 893, zastoupených Mgr. Y. K., bytem v H. K., L. čp. 721, jako obecnou zmocněnkyní, proti žalovanému L. – T., akciová společnost, se sídlem v P. 9, U T. čp. 1394, zastoupenému JUDr. V. B., advokátem v P. 2, S. čp. 60, o zaplacení 350.847,--Kč s příslušenstvím, o určení spoluvlastnického práva, o určení neplatnosti právního úkonu, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v H. K. ze dne 14.12.2001, č.j. 12C 22/98-216, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19.6.2002, č.j. 12C 22/98-233, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e ve výroku označeném IV, pokud jím byla zamítnuta žaloba žádající, aby bylo mezitimním rozsudkem určeno, že smlouva ze dne 14.8.1969, kterou J. Č. převedl díly H, CH, I parcel č. 582, 583 a 584 v k. ú. S. D. a obci H. K., je právním úkonem nicotným. II. Ve zbytku se rozsudek okresního soudu, až na odvoláním nedotčené výroky označené II a III, z r u š u j e a v tomto rozsahu se věc v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu žádající uznat žalovanou povinnou zaplatit žalobcům částku 350.857,--Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.9.1991 do 14.7.1994 v částce 10.061,60 Kč a dále se 17 % úrokem z prodlení z dlužné částky 350.847,--Kč počínaje 15.7.1994 do zaplacení (bod I výroku rozsudku), připustil změnu žaloby žádající určit, že žalobci jsou vlastníky části pozemkových parcel číslo 615/1, 2, 6 a 7 v obci H.K., k. ú. S. D., které byly vyčleněny z původních parcel č. 582, 583 a 584 v k. ú. S. D. a obci H.K. jako díly H, CH, I, a to každý 1/4 (bod II výroku), připustil změnu žaloby žádající, aby bylo mezitimním rozsudkem určeno, že smlouva ze dne 14.8.1969, kterou J. Č. převedl díly H, CH a I parcel č. 582, 583 a 584 v k. ú. S.D. a obci H.K., je právním úkonem nicotným (bod III výroku), zamítl žaloby uvedené pod body II a III výroku svého rozsudku (bod IV výroku), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod V výroku) a účetní Okresního soudu v H. K. poukázal, aby každému z účastníků řízení vrátila částku 1.800,--Kč ze složených záloh na náklady dokazování (bod VI výroku). Opravným usnesením shora označeným došlo k opravě označení akademického titulu a) žalobce. Okresní soud vyšel z toho, že žalobci dovozují své spoluvlastnické právo z dědictví nabytého po jejich matce E.K. Předmět jejich spoluvlastnického práva – nemovitosti specifikované ve výroku napadeného rozsudku – užívá výlučně žalovaný, který je rovněž jako výlučný vlastník těchto nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí a který své výlučné vlastnické právo odvozuje od kupní smlouvy uzavřené v srpnu 1969 (dále jen “kupní smlouva”) mezi J.Č. starším jako převodcem a mezi právním předchůdcem žalovaného. J.Č. starší přitom předmětnými nemovitostmi v kupní smlouvě disponoval jako vlastník výlučný. Okresní soud dospěl k závěru, že v žalobách na určení nemají žalobci naléhavý právní zájem na požadovaném určení, navíc se domáhají určení svého spoluvlastnického práva v jiných podílech, než v jakých by jim vlastnické právo k dotčeným částem parcel svědčilo s ohledem na jejich výměry. Právní předchůdce žalovaného vycházel podle soudu prvního stupně při koncepci kupní smlouvy ze sdělení Střediska geodézie v P. ze dne 30.1.1967, ve kterém byl J. Č. starší uveden jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. Podle názoru okresního soudu J. Č.starší předmětné pozemky buďto vydržel podle ust. § 1477 obecného zákoníku občanského a podle § 145 a § 566 občanského zákoníku číslo 141/1950 Sb., nebo na něj svůj spoluvlastnický podíl matka žalobců převedla. Žalobci mohli svůj tvrzený nárok řešit podle restitučních předpisů, když restituční důvod uvedený v § 6 odst. 1 písm. p/ zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění (dále jen zákon o půdě) se vztahuje i na věci získané z neplatného či nicotného právního úkonu. Možnost postupu podle restitučního předpisu vylučuje aplikaci předpisu obecného a sice občanského zákoníku. Výrok o nákladech řízení odůvodnil okresní soud ust. § 150 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Proti rozsudku, a to výslovně proti jeho výrokům označeným I a IV, podali odvolání žalobci. Poukázali na to, že předchozí dva rozsudky soudu prvního stupně vyzněly v jejich prospěch, a přestože tyto byly zrušeny odvolacím soudem z ryze formálních důvodů a přestože byl proveden pouze důkaz znaleckým posudkem, nyní překvapivě přijal soud prvního stupně odlišné právní závěry. Okresní soud na žalobcích požaduje prokázání, že J. Č. starší byl v době uzavření kupní smlouvy vlastníkem pouze co do jedné poloviny předmětných nemovitostí. To je podle názoru žalobců otočení důkazního břemene. Je na žalovaném, aby prokázal, že J. Č. starší byl v době uzavření kupní smlouvy výlučným vlastníkem těchto nemovitostí. Podle žalobců byl J. Č. starší v době uzavření kupní smlouvy vlastníkem předmětných nemovitostí pouze co do jedné poloviny, toto vyplývá z dokladů citovaných přímo v kupní smlouvě, žádný jiný titul sama kupní smlouva nezmiňuje. J. Č. starší nemohl spoluvlastnický podíl matky žalovaných vydržet, neboť se v daném případě jednalo o soukromé vlastnictví, které bylo v užívání JZD a navíc J. Č. staršímu byl znám obsah odevzdací listiny. Jednoznačnými důkazy jsou podle žalobců zápisy v pozemkové knize, které vyznívají v jejich prospěch. Žalovaný v řízení nepředložil jediný důkaz o tom, že by J. Č. starší byl výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Za takový důkaz nelze považovat sdělení ústavu geodézie z 30.1.1967. Podle žalobců se zákon o půdě vztahuje pouze na zemědělskou půdu, naproti tomu sporné části původních parcel jsou vedeny jako zastavěná plocha. Podle ust. § 1 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě tedy není možné v daném případě tento restituční předpis aplikovat, neboť se nejedná o zemědělský pozemek. Žalobci navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se s napadeným rozsudkem ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. Předně uvedl, že žalobci měli v daném případě postupovat podle zákona o půdě, v opačném případě se jedná o obcházení § 5 odst. 1 zmíněného předpisu, který poskytuje ochranu zahraničním investicím. Ohledně otázky vydržení žalovaný namítl, že nebyl veden důkaz o užívání předmětných pozemků JZD. Pozemky podle názoru žalovaného podléhají režimu zákona o půdě, neboť důležitý je jejich charakter v době přechodu na stát. Odvolací soud po zjištění, že odvolání proti rozsudku okresního soudu bylo podáno oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě, že je přípustné a obsahuje náležitosti pro takový procesní úkon vyžadované (§ 201, a contr. § 202, § 204 a § 205 o.s.ř.), projednal věc v mezích podaného odvolání (§ 212 o.s.ř.), při jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rovněž řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, a to s přihlédnutím k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (§ 212a odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že v části ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení peněžité částky a v části žaloby o určení spoluvlastnického práva žalobců nejsou doposud splněny předpoklady pro potvrzení ani pro změnu napadeného rozsudku, neboť v těchto částech je rozsudek okresního soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Nezbylo proto, než v tomto rozsahu rozsudek okresního soudu zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. c/, odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Naproti tomu odvolání žalobců proti výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení nicotnosti kupní smlouvy, bylo shledáno nedůvodným (viz. níže). Žalobci v daném případě uplatnili v průběhu řízení kumulativně nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení, když podle jejich tvrzení žalovaný má bez právního důvodu užívat části pozemku, které žalobci spoluvlastní. Dále uplatnili nárok na určení svého spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem a nárok na určení nicotnosti právního úkonu, ze kterého dovozoval vznik výlučného vlastnického práva k nemovitostem u svých předchůdců žalovaný. Předmětným právním úkonem – kupní smlouvou – měl totiž tehdejší podílový spoluvlastník Josef Čejka starší podle žalobců disponovat věcí celou, tedy nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Jádro obrany žalovaného v průběhu řízení tkví v tom, že žalobci měli podle něj svůj nárok řešit v režimu restitučního předpisu (v daném případě zákona o půdě) a pokud podle této speciální právní úpravy nepostupovali, pak je vyloučeno uplatnění jejich nároku podle právní úpravy obecné, obsažené v občanském zákoníku. Této argumentaci dal za pravdu i okresní soud (byť se nejprve přesto věcně případem zabýval). Podle názoru odvolacího soudu je úprava obsažená v restitučních předpisech vůči úpravě obsažené v občanském zákoníku úpravou speciální. Z povahy restitučních předpisů jako zákonů zvláštních vyplývá, že nároky jimi upravené nelze řešit jinak, než podle jejich ustanovení, a to ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním. Stanoví-li restituční předpis jako zákon zvláštní určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nemohou být tyto ignorovány. To vylučuje uplatnění nároku podle obecného právního předpisu, např. ve formě požadavku na vydání věci podle § 126 občanského zákoníku, či v podobě nároku na určení vlastnického práva podle § 80 písm. c/ o.s.ř. (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.8.2000, sp. zn. 23Cdo 1087/98, rozsudek Krajského soudu v Č. B. sp. zn. 7Co 1454/95, publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1996, číslo 1, strana 4, Nález Ústavního soudu České republiky pod sp. zn. I ÚS 539/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 21, č. 46). Do této míry se tedy odvolací soud ztotožňuje se soudem prvního stupně. Vyloučení aplikace občanského zákoníku jako obecného předpisu však předpokládá, že se na osobu uplatňující svůj nárok podle tohoto obecného předpisu restituční předpis skutečně vztahoval, že tedy byla naplněna věcná působnost restitučního předpisu. V projednávané věci by žalobci splňovali vymezení oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 zákona o půdě (ostatně svůj nárok takto uplatnili i u pozemkového úřadu), žalovaného by bylo možno považovat za osobu povinnou (stranou se na tomto místě ponechává spor mezi účastníky řízení ohledně uplatnění či neuplatnění výjimky zakotvené v § 5 odst. 1 písm. a/ in fine zákona o půdě, neboť při úvahách o možnosti žalobců postupovat podle restitučního předpisu nemá tento spor význam). Sama aplikace režimu zákona o půdě s ohledem na předmět restituce vyplývá z toho, že je v daném případě dána působnost zákona o půdě podle § 1 odst. 1 písm. a/. K námitce žalobců v tomto směru (že tedy předmět restituce není zemědělským majetkem v současné době) je nutno uvést, že pokud došlo za účinnosti zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, k zastavění zemědělské půdy, která byla podle jeho ust. § 1 součástí zemědělského půdního fondu, dopadá na ni ust. § 1 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě a při splnění dalších podmínek tohoto zákona může být předmětem restituce. Zákon č. 53/l966 Sb. nabyl účinnosti 1.9.1966 (srov. jeho § 32) a zrušen byl 1.7.1992 (srov. z. č. 334/1992 Sb.). V řízení nebyl proveden důkaz rozhodnutím o vynětí předmětných pozemků ze zemědělského půdního fondu. Z toho vyplývá, že sám předmět restituce spadal do věcné působnosti zákona o půdě. Potud by tedy žalobci splňovali podmínky podle zákona o půdě. Dalším předpokladem pro uplatnění nároku podle zákona o půdě je však existence tzv. restitučního důvodu podle § 6. Naplnění tohoto žalovaný spatřoval v té skutečnosti, že zde mělo dojít k přechodu pozemků na stát převzetím bez právního důvodu (§ 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě). Skutková podstata převzetí bez právního důvodu však předpokládá neexistenci jakéhokoliv právního důvodu převzetí, předpokládá tedy pouhou bezdůvodnou uzurpaci neopřenou o jakýkoliv právní důvod. Co se rozumí převzetím věci bez právního důvodu zákon o půdě nevymezuje, proto je třeba výklad tohoto pojmu provést podle obecného předpisu – občanského zákoníku. Ten v ust. § 452 (ve znění platném do 31.12.1991) vymezoval pojem neoprávněného majetkového prospěchu (v současném znění občanského zákoníku je pojem bezdůvodného obohacení vymezen shodně) tak, že jde o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Občanský zákoník tedy rozlišoval a rozlišuje plnění bez právního důvodu a plnění z neplatného právního úkonu, přičemž za plnění bez právního důvodu je třeba považovat případy, kdy právní důvod neexistoval již od počátku. O plnění z neplatného právního úkonu jde tehdy, kdy právní důvod sice z formálního hlediska vznikl, ale byl od počátku neplatný. Aplikace ust. § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě připadá tedy v úvahu pouze na případy, kdy stát věc převzal, aniž k tomu kdy existoval právní důvod. Naopak nelze toto ustanovení aplikovat tehdy, pokud k převzetí došlo na základě formálně existujícího právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.1.1997, sp. zn. 3Cdon 503/96, publikovaný pod R 9/98, který se vztahuje k významově shodnému ust. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.9.1998 sp. zn. 3Cdon 1202/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, číslo 7, srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.10.1998, sp. zn. 28Cdo 49/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, ročník 1999, číslo 3). Je tedy třeba si povšimnout, zda kupní smlouva je právním úkonem existujícím. Při posuzování je třeba vyjít z občanského zákoníku účinného v době vzniku smlouvy (srov. § 868 zákona č. 509/1991 Sb.). V daném případě by podle občanského zákoníku účinného v době vzniku kupní smlouvy na věc dopadala jeho ustanovení § 140 a § 492 odst. 1. Pokud byla totiž spoluvlastněna věc v soukromém vlastnictví, pak k převodu podílu nebylo třeba souhlasu spoluvlastníků (v daném případě bylo předmětem smlouvy soukromé vlastnictví – viz. § 127 občanského zákoníku v tehdejším znění, a contr. aplikovaný). Pokud došlo k porušení zásady “Nemo dat qoud non habet”, tedy že nelze převést více práv, než které daná osoba má; pak se jednalo o počáteční právní nemožnost plnění, sankcionovanou podle tehdejšího občanského zákoníku absolutní neplatností pro nedovolenost podle § 39 (poznamenává se, že v současné době je tato skutková podstata vymezena samostatně v § 37 odst. 2 o.z.). Podle tvrzení žalobců by se tedy v daném případě jednalo o právní úkon existující, avšak absolutně neplatný (stranou se na tomto místě ponechává rozsah neplatnosti, neboť tento nebyl okresním soudem řešen a odvolací soud by tedy vybočil z mezí své přezkumné činnosti). Stát tedy v daném případě uzurpoval podle tvrzení žalobců spoluvlastnický podíl jejich matky na základě existujícího právního úkonu, nikoliv bez právního důvodu. Není tedy dán restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě a žalobci svůj nárok tedy podle restitučního předpisu uplatnit nemohli, neboť na ně nedopadala jeho věcná působnost. Existence restitučního předpisu proto v daném případě nevylučuje aplikaci obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku (srov. podobně Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 17.9.1998, sp. zn. 3Cdon 1202/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, číslo 7). V částech žaloby, ve kterých uplatnili žalobci nárok na určení práva a právního vztahu, je třeba si všimnout ust. § 80 písm. c/ o.s.ř., podle kterého žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení je dán tehdy, jestliže určovací žaloba vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se případným dalším žalobám na plnění, popř. jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. V části na určení nicotnosti kupní smlouvy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem žalobců na takovém určení. Posouzení kupní smlouvy je totiž pouhou předběžnou otázkou k řešení otázky existence spoluvlastnického práva žalobců a k posouzení důvodnosti jejich žaloby na zaplacení bezdůvodného obohacení. V této části byl proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen (§ 219 o.s.ř.), neboť odvolací soud se s okresním soudem shoduje v tom, že na požadovaném určení žalobci nemají naléhavý právní zájem. Jiná je situace u požadovaného určení spoluvlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem. V této určovací žalobě je podle názoru odvolacího soudu naléhavý právní zájem žalobců dán. Je třeba si uvědomit, že žalobci tvrdí, že jsou spoluvlastníky nemovitostí, ohledně kterých je v katastru nemovitostí veden jako výlučný vlastník žalovaný. Soudní praxe dovodila, že v takovém případě je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického či spoluvlastnického práva. Okresní soud je navíc v této části svého odůvodnění ne zcela přezkoumatelný. Uvádí, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a zároveň se určovací žalobou zabývá věcně, přičemž zaměňuje spoluvlastnictví ideálního podílu za spoluvlastnictví podílu reálného. Žalobci se zde domáhají určení spoluvlastnictví ideálního podílu co do jedné čtvrtiny u přesně identifikovaných pozemků, vyčleněných z pozemků jiných. Z hlediska spoluvlastnictví ideálního podílu je naprosto nerozhodné, jaká je výměra vyčleněných pozemků, či jaký je poměr vyčleněné části vzhledem k původní výměře. Žalobci tedy mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přičemž není co vytknout ani určitosti žaloby v této části. Ze shora uvedeného vyplývá, že je namístě věcně se zabývat žalobou na určení spoluvlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem a žalobou na náhradu za užívání předmětných nemovitostí žalovaným. Zásadní význam pro posouzení případu má J.Č. starší) disponovat v době uzavření kupní smlouvy s celou věcí. Důkazní břemeno ohledně této skutečnosti leží na žalovaném, který z kupní smlouvy vyvozuje pro sebe příznivé důsledky, tedy nabytí vlastnického práva. Okresní soud chybně důkazním břemenem zatížil žalobce, když v odůvodnění rozsudku uvedl “na žalobcích byl v řízení důkaz o tom, že právní předchůdce žalované získal nejméně polovinu uvedených pozemků od nevlastníka”. Soud prvního stupně tedy po žalobcích požadoval prokázání skutečnosti, která podle jejich vlastního tvrzení neexistuje. Takový důkaz podat nikdy nelze. Dále z procesního hlediska je třeba okresnímu soudu vytknout, že vůči žalobcům vyvodil nepříznivé důsledky z neunesení důkazního břemene (chybně na ně přeneseného), aniž by žalobce poučil podle ust. § 118a o.s.ř. Při věcném posuzování žaloby je pak rozsudek okresního soudu nepřezkoumatelný v části, ve které se zabývá možností vydržení spoluvlastnického podílu Emílie Košťálové J. Č. starším. Zde okresní soud vůbec neuvádí, kdy měla počít vydržecí doba, jaká byla její délka, které osoby vlastně spoluvlastnické právo vydržely, nezabývá se atributy předpokladu vydržení v podobě držby v dobré víře. Stejně tak není z rozsudku soudu prvního stupně dost dobře patrno, o jaký konkrétní důkaz je opřena hypotéza o možném převodu spoluvlastnického podílu z E. K. na J. Č. staršího. Okresní soud v dalším řízení zváží provedení důkazů předložených žalobci v odvolacím řízení. Na tomto místě se poznamenává, že žalobci nebyli v průběhu odvolacího řízení omezeni v možnosti přednesu nových tvrzení a návrhu nových důkazů, neboť u posledního jednání ve věci se jim nedostalo poučení podle § 119a o.s.ř. (alespoň to není patrno z obsahu protokolu o jednání ze dne 14.12.2001, ani z protokolu o jednání předchozích). Soud prvního stupně dále podle ust. § 118a o.s.ř. poučí žalovaného o jeho povinnosti tvrdit a prokazovat perfektnost jeho nabývacího titulu – předmětné kupní smlouvy. Zejména tedy na žalovaném bude prokázat, že J. Č. starší byl v době uzavření kupní smlouvy výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Pokud okresní soud dospěje k závěru, že kupní smlouva je platná jako celek, pak zamítne obě části žaloby. Jestliže dospěje k závěru, že J. Č. starší byl v době převodu podílovým spoluvlastníkem co do jedné poloviny, pak si okresní soud položí otázku, zda je kupní smlouva neplatná jako celek, popř. zda je neplatná pouze zčásti (co do převodu jedné poloviny předmětných nemovitostí). V obou posledně nastíněných případech by bylo namístě vyhovění žalobě na určení spoluvlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem. Stejně tak by bylo namístě vyhovět i žalobě na plnění (když předtím by jistě předmětem dokazování byla výše plnění), nicméně v případě neplatnosti kupní smlouvy jako celku by se jednalo o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 o.z., zatímco při neplatnosti kupní smlouvy co do jedné poloviny by se jednalo o žalobu spoluvlastníka vyloučeného z užívání věci. Při písemném vyhotovení svého rozhodnutí se okresní soud bude řídit ust. § 157 odst. 2 o.s.ř., tedy jasně uvede právní úvahy, kterými se při svém rozhodování řídil (srov. výše při vysvětlování důvodů nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku). Na okraj odvolací soud dodává, že pokud nedojde ke změně v obsazení soudu, pak není nutno u každého jednání opakovaně provádět listinné důkazy dříve již provedené, stejně tak není nutno u každého jednání opakovat poučení podle § 15a o.s.ř. Při označení žalovaného bude vhodné se držet současné právní terminologie a nepoužívat pojem “organizace”. Pro úplnost odvolací soud dodává, že žalobci sice svým odvoláním výslovně napadli výroky rozsudku okresního soudu označené I a IV, nicméně předmětem přezkumu byly rovněž závislé výroky nákladové označené V a VI. V novém rozhodnutí o věci okresní soud neopomene rozhodnout rovněž o nákladech tohoto řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti výroku II tohoto rozsudku není dovolání přípustné. Proti výroku tohoto rozsudku označenému I není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takové dovolání je možno podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v H. K. k Nejvyššímu soudu v Brně ve dvojím vyhotovení. V H.K. dne 8. listopadu 2002 Předseda senátu :