I.Odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr.zák., jehož zákonným znakem je úmyslné vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti, musí ve skutkové větě výroku rozsudku vyjádřit, v čem toto vyhýbání se spočívalo. II. Po poučení o možnosti přísnější právní kvalifikace skutku podle § 225 odst. 2 tr.ř. musí být obžalovaný dotázán, zda žádá o poskytnutí dodatečné lhůty k přípravě obhajoby, a jeho vyjádření k této otázce musí být zaprotokolováno.

R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y 10 To 505/2002-74 KS v HK rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 7.ledna 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. J. M. a soudců JUDr. V. K. a JUDr. Z. K. v trestní věci obžalovaného A. L. o odvolání matky obžalovaného H. V. podaném proti rozsudku OS v HK ze dne 24.května 2002, č.j. 6 T 55/2002-35, t a k t o : 10 To 505/2002 Rozsudek-jednomyslně Z podnětu odvolání matky obžalovaného H. V. se napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušuje v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3) tr. řádu se nově rozhoduje tak, že obžalovaný A. L. je vinen, že v období od měsíce prosince 2000 do měsíce března 2002 v Hradci Králové ani jinde řádně neplnil vyživovací povinnost na své děti nc. J, nar. xxxxx, a nc. P., nar. xxxxx tak, jak mu bylo stanoveno rozsudkem OS HK ze dne 22.4.1994, č.j. P 476/85-95, jenž nabyl právní moci dne 5.5.1994, ve výši 750,--Kč měsíčně na nc. J. a ve výši 650,--Kč měsíčně na nc. P., splatných vždy do každého 5.dne v měsíci předem k rukám matky nezletilých dětí I. L., přičemž za uvedené období dluží na výživném částku ve výši 22.400,--Kč, tedy úmyslně neplnil zákonnou povinnost vyživovat jiného, čímž spáchal trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zákona a odsuzuje se podle § 213 odst. 1 tr. zákona a § 45 odst. 1,2 a § 45a) odst. 1 tr. zákona k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Odůvodnění Napadeným rozsudkem uznal okresní soud obžalovaného vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zákona, za který mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 3 tr.zákona do věznice s dohledem.Uvedeného trestného činu se obžalovaný podle napadeného rozsudku dopustil skutkem shodným jak je uvedeno shora ve výroku o vině. Obžalovaný i státní zástupce se sice ihned po vyhlášení rozsudku vzdali práva odvolání, v zákonné lhůtě však podala ve prospěch obžalovaného odvolání jeho matka H. V. Odvolání bylo posléze odůvodněno prostřednictvím obhájce s tím, že směřuje do výroku o vině i trestu. Odvolatelka namítá, že obžalovaný se nevyhýbal plnění vyživovací povinnosti, pouze ji v důsledku své dlouhodobé tíživé situace neplnil. Nemohl totiž najít řádné zaměstnání a neměl dostatek finančních prostředků. Nečinil však žádné kroky, aby se vyživovací povinnosti zbavil, nebo aby zmařil či ztížil vymáhání nároků na výživné. Měl být proto uznán vinným pouze podle § 213 odst. 1 tr. zákona. Také uložený trest je podle odvolatelky nepřiměřený co do výše i jeho nepodmíněnosti. Nyní, když má obžalovaný trvalé zaměstnání, bylo by vhodnější, aby mu byla dána možnost výživné řádně platit. Závěrem odvolatelka navrhla, aby krajský soud napadený rozsudek zrušil a uznal obžalovaného vinným skutkem uvedeným v napadeném rozsudku, který by však byl právně kvalifikován jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zákona a za ten, aby mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, byť s delší zkušební dobou. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal krajský soud podle § 254 odst. 1 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to zejména z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel jen pokud měly vliv na správnost výroků napadeného rozsudku. V řízení předcházejícím napadenému rozsudku nedošlo k takovým procesním vadám, pro které by bylo nutno napadený rozsudek zrušovat. Okresní soud však pochybil, pokud po upozornění, že jednání obžalovaného uvedené v obžalobě může být posuzováno jako trestný čin podle § 213 odst. 2 tr. zákona, (na rozdíl od obžaloby, kde bylo kvalifikováno podle § 213 odst. 1 tr. zákona), se nedotázal obžalovaného na stanovisko, zda žádá o poskytnutí dodatečné lhůty k přípravě obhajoby ve smyslu § 225 odst. 2 tr. řádu, resp. vyjádření obžalovaného k této otázce nezaprotokoloval. Tato vada však byla zhojena tím, že krajský soud napadený rozsudek zrušil a uznal obžalovaného vinným ve smyslu obžaloby, tedy s použitím mírnější právní kvalifikace uvedené i ve sdělení obvinění. Okresní soud jinak provedl v souladu s trestním řádem v hlavním líčení dokazování potřebné pro rozhodnutí věci v rozsahu stanoveném v § 2 odst. 5 tr.řádu a na základě takto provedených důkazů dospěl k odůvodněným skutkovým zjištěním, se kterými se krajský soud ztotožňuje a proti kterým ani ostatně nesměřovaly ani odvolací námitky. Okresní soud však pochybil, pokud takto správně zjištěné jednání obžalovaného právně kvalifikoval podle § 213 odst. 2) tr. zákona. V tomto směru jsou důvodné námitky odvolatelky, že nebyly prokázány konkrétní skutečnosti odůvodňující závěr, že se obžalovaný nějakým konkrétním aktivním jednáním vyhýbal plnění své zákonné vyživovací povinnosti. Okresní soud také ve výroku napadeného rozsudku žádné takové jednání obžalovaného neuvedl a porušil tak zásadu, že skutková zjištění uvedená ve výroku rozsudku musí odpovídat tzv. právní větě, tedy v podstatě základním znakům skutkové podstaty daného trestného činu. V tomto směru lze rovněž považovat za sporné, zda bylo namístě, aby v daném případě při změněné právní kvalifikaci skutku okresní soud využil možnosti dané v ustanovení § 314d) odst. 3) tr. řádu – vyhotovení zjednodušeného písemného rozsudku, který neobsahuje odůvodnění. Ostatně ani právní věta ve výroku napadeného rozsudku je chybná, neboť jednak neodpovídá právní kvalifikaci ustanovení § 213 odst. 2 tr. zákona. Z těchto důvodů musel být napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm.b,d) tr. řádu zrušen ve výroku o vině v důsledku toho též v celém výroku o trestu. Za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu krajský soud ve věci sám nově rozhodl tak, že uznal obžalovaného vinným ve shodě se skutkovými zjištěními okresního soudu. Jednání obžalovaného je v souladu s návrhem odvolatelky i intervenujícího státního zástupce právně kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst.1 tr. zákona a to jako trestný čin úmyslný, když obžalovaný jednal v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zákona, což vyplývá zejména z toho, že u zaměstnavatele nenahlásil svou vyživovací povinnost a tuto žádným způsobem neplnil, ačkoliv o ní věděl a byl již za její neplnění v minulosti odsouzen. Také z toho důvodu též s ohledem na výši dlužného výživného je stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného bezesporu vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zákona). V důsledku výše uvedeného, pak krajský soud nově rozhodoval o trestu. Vycházel přitom z hledisek uvedených v § 31 odst. 1 tr. zákona a hodnotil tedy stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného jeho osobní poměry a možnosti nápravy, přičemž přihlížel též k účelu trestu stanovenému v § 23 odst. 1 tr. zákona. Přihlédl tedy k době páchání trestného činu, k výši dluhu na výživném i k výdělkovým možnostem obžalovaného. Nepřehlédl také recidivu obžalovaného, který se dopustil uvedeného trestného činu ve zkušební době podmíněného odsouzeného za stejný trestný čin a opakovaně tak vlastně navázal na předchozí neplacení výživného. Nelze proto považovat za pochybení okresního soudu, pokud uložil v daném případě již nepodmíněný trest odnětí svobody. Nicméně po doplnění dokazování krajským soudem, zprávou matky nezletilých dětí a potvrzením zaměstnavatele obžalovaného, vzal krajský soud v době nynějšího rozhodování v úvahu podstatnou skutečnost, že obžalovaný nyní výživné platí, resp. je mu sráženo ze mzdy a současně splácí i dlužné výživné. Je proto výrazně v zájmu nezletilých dětí, aby tato situace trvala i nadále. Proto krajský soud dospěl k závěru, že v době jeho rozhodování již nebyla splněna podmínka stanovená § 39 odst. 2 tr. zákona, tedy, že by vzhledem k osobě obžalovaného uložení jiného, než nepodmíněného trestu odnětí svobody zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu. Krajský soud proto přistoupil k uložení alternativního trestu. Přitom však nepřehlédl, že dřívější uložení podmíněného trestu odnětí svobody a probíhající zkušební doba neměly na obžalovaného patřičný výchovný vliv. Proto nebylo namístě uložení dalšího podmíněného trestu. Krajský soud tedy i s přihlédnutím ke kladnému stanovisku obžalovaného uložil trest obecně prospěšných prací, který může v daném případě nepodmíněný trest odnětí svobody nahradit, aniž by došlo k výkonu trestu odnětí svobody a ke ztrátě zaměstnání obžalovaného. Tento trest byl uložen ve výměře 300 hodin, odpovídající závažnosti činu i recidivě obžalovaného. Jestliže by obžalovaný trest obecně prospěšných prací nezaviněně nevykonal do jednoho roku od jeho nařízení a nebo pokud by v době od odsouzení do skončení výkonu trestu nevedl řádný život, (tedy pokud by např. řádně neplatil výživné), muselo by být rozhodnuto o přeměně trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší státní zástupce a obviněný však mohou proti tomuto rozhodnutí podat dovolání. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Dovolání se podává u okresního soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3/ tr.řádu) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1) písm.a) až l) nebo § 265b) odst. 2) tr.řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Hradci Králové dne 7.ledna 2003 předseda senátu