Nárok obviněného na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu je nutno posuzovat ve vztahu k době rozhodování o tomto nároku. Toto ústavní právo nelze obviněnému odepřít jen s poukazem na to, že není vyloučeno, že v blíže neurčené budoucnosti obviněný bude mít nějaký příjem či získá nějaké finanční prostředky.

Usnesení KS v HK ze dne 4.4.2003, sp. zn. 10 To 85/2003. KS v HK z podnětu stížnosti odsouzeného zrušil usnesení OS HB ze dne 28.1.2003, č.j. 2 T 138/2001-305 a nově rozhodl o právu odsouzeného na bezplatnou obhajobu. Z o d ů v o d n ě n í: Napadeným usnesením rozhodl okresní soud tak, že odsouzený je podle § 152 odst. 1 písm. b) a § 155 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit České republice – OS HB odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci JUDr.S.T. státem ve výši 34.429,-- Kč. Proti tomuto usnesení podal odsouzený v zákonné lhůtě stížnost, ve které uvádí, že je nemajetný, nemá žádné prostředky na uhrazení nákladů obhajoby, nemá ani žádný příjem, neboť je ve výkonu trestu a věznice mu není schopna poskytnout práci, a po výkonu trestu bude mít velké problémy i s uhrazením nákladů výkonu trestu. Krajský soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná. V řízení předcházejícím napadenému usnesení byl odsouzený pravomocně uznán vinným a ustanovenému obhájci byla státem uhrazena odměna a hotové výdaje. Poté bylo již rozhodnutím ze dne 29.10.2002 okresním soudem rozhodnuto, že odsouzený je povinen náklady obhajoby v uvedené výši uhradit. Toto původní usnesení okresního soudu bylo zrušeno usnesením KS v HK ze dne 3.12.2002, sp. zn. 10 To 565/2002, s tím, aby okresní soud přezkoumal majetkové a sociální poměry odsouzeného, ověřil, zda je odsouzený ve výkonu trestu pracovně zařazen a zda a v jaké výši pobírá odměnu za práci. Krajský soud konstatoval, že je nutno, aby byl odsouzený náležitě poučen ve smyslu § 33 odst. 2 tr.řádu, aby odsouzenému byla dána možnost doložit jeho tvrzení o nemajetnosti, když bude třeba vycházet ze ztížené možnosti odsouzeného, který se nachází ve výkonu trestu, prokazovat své poměry. Nemajetnost odsouzeného pak byla doložena, přesto rozhodl okresní soud napadeným usnesením znovu tak, že odsouzený je povinen náklady obhajoby v plné výši uhradit. Krajský soud považuje napadené usnesení za nesprávné. Z listin založených ve spise vyplývá, že odsouzený je ve výkonu trestu odnětí svobody, když konec trestu je vyznačen na 21.7.2005. Z dodatečně vyžádané zprávy Věznice V. krajský soud zjistil, že odsouzený není pracovně zařazen z důvodu nedostatku pracovních příležitostí. Pracovní zařazení odsouzený neodmítl, v současné době není předpoklad, že by odsouzený začal pracovat, odbornou komisí nebyl s ohledem na zdravotní stav a výsledky psychologického vyšetření vybrán k možnému pracovnímu zařazení. Ze zprávy věznice dále soud zjistil, že odsouzený má i další evidované dluhy na náklady výkonu trestu (4.856,- Kč), avšak nejsou mu prováděny žádné srážky, neboť není pracovně zařazen. Z usnesení OS HB ze dne 2.5.2002 pak vyplývá, že bylo dále rozhodnuto o povinnosti odsouzeného uhradit paušální částkou ve výši 5.800,- Kč náklady trestního řízení. Ze zpráv vyžádaných okresním soudem nevyplývá, že by odsouzený měl nějaký majetek, jak na to poukazuje již okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení. Trestní řád v ustanovení § 33 odst. 2, které navazuje na Čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, stanoví, že jestliže obviněný osvědčí, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, bude rozhodnuto o jeho nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou. O nároku na bezplatnou obhajobu tedy může být rozhodnuto (nejpozději) současně s rozhodováním podle § 152 odst. 2 písm. b) tr. ř. V případě odsouzeného J.K. bylo zjištěno, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, resp. nemá prostředky žádné, naopak je zadlužen, a to i v souvislosti s tímto trestním řízením (kromě toho mu byla rozsudkem uložena povinnost k náhradě škody, kterou trestným činem způsobil). V nejbližší době ani není naděje, že by odsouzený byl pracovně zařazen a dosahoval nějakého příjmu. Nelze se ztotožnit s názorem okresního soudu, že ustanovení o bezplatné obhajobě se vztahuje výlučně na osoby trvale zdravotně postižené, živitele mnohočetných rodin či těžké sociální případy a že je rozhodující, že v budoucnu bude odsouzený práce schopen. Možnost hradit si náklady obhajoby se musí vztahovat alespoň zhruba k době, kdy má ke hrazení nákladů obhajoby dojít, a nikoliv zcela neurčitě do budoucnosti. Nelze proto argumentovat tím, že řádově za několik let bude mít pravděpodobně odsouzený nějaký příjem. V případě takové argumentace by nebylo v zásadě nutno zjišťovat osobní a majetkové poměry odsouzených či obviněných, ale nanejvýš jejich věk a zdravotní stav, neboť prakticky u každého občana je naděje, že někdy v budoucnu dosáhne nějakého příjmu či získá nějaké prostředky. Nelze přistoupit ani na argumentaci okresního soudu, že tyto náklady přímo souvisí se spácháním trestné činnosti a není proto důvodu, aby náklady za odsouzeného hradil stát. Povinnost k uhrazení nákladů obhajoby není trestem, ten již byl odsouzenému uložen (stejně jako povinnost k náhradě nákladů trestního řízení). Pokud by k uložení povinnosti hradit náklady obhajoby v plné výši postačovalo, že odsouzený byl pravomocně uznán vinným trestnou činností, pak by ustanovení § 33 odst. 2 tr. ř. bylo nadbytečné, stejně jako zjišťování, zda odsouzený má dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby. Je tedy nutno přihlédnout podrobně k majetkové a sociální situaci odsouzeného a k jeho aktuálním výdělkovým možnostem a vzít přitom též v úvahu zájem odsouzeného o pracovní zařazení. Pokud odsouzený nepracuje z objektivních příčin a proto také nedosahuje žádného výdělku, nelze mu takovou situaci klást k tíži. V daném případě je tedy nutno přiznat odsouzenému právo na obhajobu bezplatnou, byť před začátkem výkonu trestu pracoval a dosahoval údajného příjmu 7.500,- Kč měsíčně. Zatížení státního rozpočtu náklady trestního řízení je bezesporu vysoké. K tomu však krajský soud dodává, že odsouzený se nepodílí na určení výše odměny, která je za jeho obhajobu ustanovenému obhájci státem hrazena, neboť tato je stanovena státem vydaným všeobecně závazným právním předpisem. Z těchto důvodů tedy v daném případě z podnětu stížnosti odsouzeného krajský soud napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil a nově rozhodl , že podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. se určuje, že odsouzený J.K. není povinen nahradit odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci JUDr.S.T. státem ve výši 34.429,-- Kč, neboť má podle § 33 odst. 2 tr. ř. v trestní věci vedené u OS HB sp.zn. 2 T 138/2001 nárok na obhajobu bezplatnou. Zpracoval: