Do pravomoci soudů České republiky nespadá rozhodování o povolení obnovy řízení a zrušení pravomocného rozhodnutí ve věcech, v nichž před datem 1.1.1993 rozhodl soud se sídlem na území Slovenské republiky.

Usnesení KS v HK – pobočky v Pce ze dne 6.11.2003, sp.zn. 13 To 325/2003 Krajský soud v HK - pobočka v Pce v neveřejném zasedání zamítl stížnost odsouzeného proti usnesení OS Ch. Napadeným usnesením okresní soud v Ch. zamítl podle § 283 písm. b) tr. řádu per analogiam návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Vojenského obvodového soudu v Prešově, v níž byl jmenovaný odsouzen rozsudkem tohoto soudu v roce 1985. Své rozhodnutí odůvodnil okresní soud tím, že soud v České republice není příslušný k rozhodnutí o povolení obnovy řízení a zrušení rozsudku soudu, který se nachází na území Slovenské republiky. Odsouzený v podané stížnosti namítl, že pokud se okresní soud pokládal za nepříslušný k provedení řízení, měl postupovat podle § 24 odst. 1 tr. řádu a nikoli návrh zamítnout. Poukázal na řadu rozhodnutí jiných soudů, které v podobných věcech rozhodly o povolení obnovy řízení. Pokládá za nepřijatelné, aby ve srovnatelných případech bylo odlišně rozhodováno soudy v Plzni, Litoměřicích a Opavě na jedné straně a zcela odlišně pak Okresním soudem v Chrudimi. Má za to, že mu jako občanu České republiky nebyla poskytnuta ústavně zakotvená soudní ochrana a ani po zahlazení předchozího odsouzení nebyly odstraněny všechny důsledky z něho vyplývající, zejména pak důsledky předchozího trestu propadnutí majetku. Pro rozhodnutí o stížnosti je stěžejní vyřešení otázky, zda rozsudek soudu se sídlem na území Slovenské republiky vydaný v době před rozdělením federativního státu je nutno pokládat na rozsudek cizího státu a v případě, že ano, zda může soud v České republice rozhodnout o povolení obnovy řízení a zrušení rozsudku vydaného soudem cizího státu. Krajský soud požil převážně argumentaci rozvedenou v odůvodnění stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR , sp. zn. Stn 1/95, publikovaného pod č. Rt 37/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. I když se uvedené stanovisko zabývá převážně charakterem rozhodnutí soudu se sídlem na území Slovenské republiky z hlediska výkonu uloženého trestu, posuzuje zároveň negativně možnost zrušení výroku o trestu z takového rozhodnutí v případě, kdy by bylo třeba ukládat souhrnný trest. Po rozdělení společného státu, kdy se podle čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 542/1992 Sb. nástupnickými státy České a Slovenské Federativní Republiky staly Česká republika a Slovenská republika, je zřejmé, že další trestní řízení mohou konat jen soudy jednoho z těchto států, a to ty, které vyhlásily rozsudek. Taková je původní právní úprava trestního řízení ČSFR, kterou převzala Česká republika jako nástupnický stát ústavním zákonem ČNR č. 4/1993 Sb. Další trestní řízení v takové věci nemohou bez dalšího konat soudy druhého nástupnického státu, v posuzovaném případě České republiky. Orgány České republiky ani nemohou vykonávat rozsudek jen na základě rozhodnutí učiněných v trestním řízení cizím státem, kterým od 1. 1. 1993 je nepochybně Slovenská republika. Tyto důsledky rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky jsou pro Českou republiku nepochybné a nasvědčují tomu, že rozsudek soudu, který měl sídlo na území dnešní Slovenské republiky, má za těchto okolností v uvedených směrech povahu trestního rozsudku cizího státu, byť byl vyhlášen soudem dříve společné soudní soustavy. Ze stejného názoru zřejmě vycházel i zákonodárce při přijetí čl. II bod 7 zákona č. 25/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní řád, jakož i při souhlasu s čl. 6 Závěrečného protokolu Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech publikované pod č. 209/1993 Sb., jejímž cílem bylo vyřešit nejdůležitější otázky nástupnictví v této oblasti. Formulace použitá v uvedených právních normách naznačuje, že zákonodárce rozsudky uvedených soudů nepokládá z hlediska možného výkonu za rozsudky státu, na jehož území se mají vykonat, tedy v podstatě tak naznačuje, že jde o rozsudky cizího státu. Rozsudek uložený soudem se sídlem ve Slovenské republice, který byl vyhlášen před 1. 1. 1993 a nebylo započato s jeho výkonem před účinností citovaného zákona, lze proto vykonat v České republice jen za splnění podmínek druhé výjimky ustanovení § 21 odst. 2 tr. zák., tedy stanoví-li to vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Lze si jen stěží představit, že by soud České republiky mohl zasahovat do pravomocného rozhodnutí soudu na území Slovenské republiky v době, kdy jde již o jiný suverénní stát, a jakkoli je měnit. Výše uvedenou argumentaci lze vztáhnout nejen na otázky výkonu uloženého trestu ale i na případy pokračování v původním řízení, tedy i na posuzovaný případ. Jestliže tedy z hlediska výkonu uloženého trestu je nutno uvedené rozhodnutí pokládat za rozsudek cizího státu, platí totéž pokud jde o pokračování v původním řízení a to jak ve vztahu k řádným tak i k mimořádným opravným prostředkům, jakým je i obnova řízení. Nelze pokládat za přípustné, aby soud České republiky mohl zasahovat do pravomocného rozhodnutí soudu na území Slovenské republiky v době, kdy jde již o jiný suverénní stát, a aby mohl jeho pravomocné rozhodnutí jakýmkoli způsobem měnit. Takový postup neumožňuje ani mezinárodní smlouva. Navrhované stanovisko pokládám za významné i z toho důvodu, že podle obhájcem přiložených fotokopií rozhodnutí řada okresních soudů v podobné situaci pravomocně rozhodla o povolení obnovy řízení.