I. Není porušením zásady rovnosti účastníků, jestliže jednoho z nich zastupuje jako ustanovený zástupce justiční čekatel vykonávající praxi u procesního soudu. II. Do dluhu rozhodného pro posouzení důvodnosti výpovědi z nájmu bytu dané podle § 711 odst. 1 písm. d) ObčZ nelze včleňovat poplatek z prodlení s placením nájemného.

17Co 126/2002 Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. ZJ a soudců JUDr. EV a Mgr. TŠ ve věci žalobce A., spol. s r.o., s.r.o. se sídlem v N., L. 720, IČ xxx, zastoupeného JUDr. T. N., advokátem se sídlem v N., P. 290, proti žalovanému P. K., nar. xxx, bytem v N., H. n. 1022, zastoupenému JUDr. J.K., advokátem se sídlem v N., nám. T.G. M. 19, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v N. z 11. prosince 2001, č.j. 5C 154/2001-62, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. III. Odměna advokáta JUDr. J. K. se určuje částkou 1.500,- Kč a náhrada jeho hotových výdajů částkou 680,40 Kč. IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Krajskému soudu v H. K. náhradu nákladů odvolacího řízení 2.180,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 6 o dvou pokojích, kuchyni, předsíni a příslušenství, nacházejícího se v domě čp. 1022 v N, H náměstí, a o vyklizení a předání tohoto bytu (výroky pod body I a II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III). Uzavřel sice, že mezi účastníky trvá nájemní vztah, jehož předmětem je výše specifikovaný byt, a že žalobce dal žalovanému z tohoto nájmu dopisem datovaným 7. červnem 2001 výpověď, ale zároveň po zhodnocení důkazů konstatoval, že ani jeden ze dvou uplatněných výpovědních důvodů není naplněn. Prvním z nich mělo být úplné neužívání bytu, a to bez vážného důvodu (§ 711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku). Z dokazování ale vyšlo najevo, že žalovaný několikrát do týdne byt užívá a že jinak tráví čas na chatě, kde musí pečovat o hospodářství. Tuto péči lze podle okresního soudu - pokládat za vážný důvod, který pouze občasné užívání bytu ospravedlňuje. Druhým výpovědním důvodem mělo být nezaplacení nájemného za dobu od 1. ledna 2001 do výpovědi, tedy za období přesahující tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku). Podle provedených důkazů ale žalovaný k datu doručení výpovědi dlužil na nájemném jen 514,- Kč, což není ani nájemné za jeden měsíc. Tento dluh navíc vyrovnal platbou z 16. července 2001, kterou kromě toho předplatil nájemné na další čtyři měsíce. V období od ledna do června 2001 měl platit po 770,- Kč měsíčně, to jest měl zaplatit 4. 620,- Kč, a 15. května toho roku nesporně zaplatil 4.106,- Kč. Ke zvýšení nájemného na 1.558,- Kč měsíčně nemohlo dojít, jak žalobce uplatňoval, už od 1. května 2001, ale až od 1. července toho roku (viz výměr MF ČR číslo 3/01). Před rozhodným obdobím (1. ledna až 7. června 2001) žalovanému od 1. ledna 1998 do 31. října 1999 žádný dluh nevznikl, od 1. listopadu 1999 do 1. listopadu 2000 pak nemohl svůj byt užívat, protože nejprve probíhala rekonstrukce bytu (žalovaný jej v této souvislosti k 1. listopadu 1999 na přání žalobce uvolnil), posléze (opět po dohodě se žalobcem) umožnil v bytě uskladnění nábytku paní M, jejíž byt se rovněž rekonstruoval, a svůj byt pak převzal na žalobcovu výzvu právě až 1. listopadu 2000. Žalobcovo tvrzení, že žalovaného k převzetí bytu vyzýval už od prosince 1999, nejenže nebylo prokázáno, ale bylo dokonce vyvráceno výpovědí svědků. Nájemné za dobu od 1. listopadu 1999 do 31. října 2000 žalovaný nebyl povinen platit (§ 673 občanského zákoníku) a nájemné za měsíce listopad a prosinec 2000 měl “předplaceno” z roku 1999, kdy na počátku zaplatil nájemné předem na celých 12 měsíců toho roku, ale pak, jak již bylo uvedeno, poslední dva měsíce byt užívat nemohl. Na dluh na nájemném okresní soud navíc žalovanému navzdory jeho obraně nezohlednil částky, které za období od 1. listopadu 1999 do 1. listopadu 2000 zaplatil dodavatelům “energií” do bytu, ač byt neužíval a “energie” spotřebovávaly osoby provádějící rekonstrukci domu. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně uvedl, že by náležela žalovanému, který měl v řízení úspěch (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), ale že mu žádné výlohy nevznikly. Proti tomuto rozsudku se žalobce odvolal a navrhl jeho změnu v ten smysl, že se žalobě vyhovuje. Proti skutkovým a právním závěrům ohledně uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku neměl výhrad a výslovně uznal, že v této části neunesl důkazní břemeno. Mínil ale, že k přivolení k výpovědi postačí dovodit existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku, a namítal, že zde okresní soud pochybil v závěrech skutkových i právních. Především přehlédl, že z výpovědí svědků K a M vyplynulo, že byt byl uvolněn už v září 2000. Žalovaný tedy mohl v bytě bydlet už od října toho roku a od téže doby měl platit nájemné. Do května 2001 tak měl zaplatit 6.160,- Kč (8x770,- Kč; žalobce uznal, že ke zvýšení nájemného mohl platně dojít skutečně až od 1. července 2001) a poplatek z prodlení, který k 15. květnu 2001 (k datu platby částky 4.106,- Kč) činil 1.614,- Kč. Po platbě z 15. května tak zůstal žalovaný až do výpovědi dlužen 3.668,- Kč, tedy podstatně více než trojnásobek měsíčního nájemného (2.310,- Kč). Tuto hranici by dluh ostatně při tomto způsobu výpočtu přesáhl i v případě, kdyby žalovaný za říjen 2000 ještě nájemné opravdu platit nemusel. S žalobcem nastolenou otázkou, zda do dluhu rozhodného pro přivolení k výpovědi lze započítávat i poplatek z prodlení, se okresní soud vůbec nevypořádal. Správný nebyl ani jeho právní názor, že si žalovaný platbou 9.240,- Kč z 18. ledna 1999 “předplatil” nájemné na celý rok 1999 a dokonce na listopad a prosinec roku 2000. Podle nájemní smlouvy ze 13. ledna 1999 bylo nájemné splatné vždy k 15. dni běžného měsíce. Platba z ledna 1999 tak byla plněním bez právního důvodu, neboť nesloužila k úhradě žádného splatného dluhu. Žalobce se tak na úkor žalovaného sice bezdůvodně obohatil (§ 451 odst. 2 občanského zákoníku), ale žalovaný do výpovědi z nájmu - a ani později - úkon potřebný k započtení své takto vzniklé pohledávky proti žalobcově pohledávce z titulu nájemného za listopad a prosinec 2000 neučinil a dluh na nájemném a službách za tyto měsíce tak v době výpovědi trval. Okresní soud konečně pochybil i tím, že zástupcem žalovaného podle § 30 odst. 1 o.s.ř. ustanovil justičního čekatele, který u něj tehdy působil. Takový postup lze tolerovat jen ve věcech jednoduchých, což ovšem daný spor není. Soud nemůže suplovat advokacii a vystupovat jako jedna ze stran pře. Realizovaný postup působil na žalobce jako porušení jedné ze zásad spravedlivého procesu. Navíc měl i skutečný dopad na řízení, jak je dokumentováno tím, že se soud prvního stupně vůbec nevypořádal s důkazy svědčícími proti žalovanému (dva výše zmiňovaní svědci) a se žalobcovou argumentací o nutnosti počítat při stanovování rozhodného dluhu s poplatkem z prodlení. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku. Ohledně období, za něž nájemné platit nemusel, poukázal na výpověď svědkyně M. Š. o tom, jak se během podzimu 2000 u žalobce o předání bytu několikrát marně ucházel, a na protokol o předání bytu, v němž je uvedeno datum 1. listopadu 2000. Upozornil také, že z výpovědi svědka V. K. vyplývá, že opravy v předmětném bytě byly prováděny i poté, co si z něj svědkyně J. M. v září 2000 svoje věci odstěhovala. Za podstatné v této souvislosti ale měl, že byt převzal bez zbytečného prodlení poté, co k tomu byl žalobcem vyzván. Určit termín převzetí bytu jednostranně nemohl. O poplatku z prodlení žalovaný soudil, že jeho nepovšimnutí okresním soudem nemohlo mít na rozhodnutí o věci vliv. Podle jeho výpočtu totiž poplatek činil jen 57,- Kč měsíčně. Připomněl dále, že před okresním soudem žalobce dovozoval, že dluh k datu výpovědi činil celých 9.819,- Kč. Ve skutečnosti mohl opravdu představovat jen 514,- Kč, a to ještě se zřetelem na nesplatné nájemné za červen jako částky splatné a bez započtení nesporného přeplatku na službách 317,- Kč. Kdyby bylo počítáno jen s nájemným skutečně splatným a zohledněn zmiňovaný přeplatek, měl žalovaný k datu výpovědi ve skutečnosti přeplaceno 573,- Kč. Žalobce mu navíc dlužil za to, že žalovaný po celé období od listopadu 1999 do října 2000 platil za “energie” do bytu dodávané. Že bude nájemné, které v lednu 1999 zaplatil na listopad a prosinec toho roku, započteno na úhradu nájemného za první dva měsíce po nastěhování, se účastníci ústně dohodli. Stalo se tak v rámci dohody o uvolnění bytu k 1. listopadu 1999. V písemném vyjádření k odvolání žalovaný avizoval, že o zápočtu nájemného za listopad a prosinec 2000, o výši své pohledávky vůči žalobci z titulu plateb “energie” a o úkonu k jejímu započtení proti nájemnému je připraven podat důkazy. Konečně mínil, že ustanovit účastníku zástupcem justičního čekatele žádný právní předpis nezakazuje a že si svůj neúspěch v řízení žalobce způsobil sám. Pokud by tato část žalobcových výtek měla být pokládána za námitku podjatosti soudkyně, která věc před okresním soudem projednala a rozhodla, měl ji žalovaný jednak za opožděnou a jednak za nedůvodnou, a obšírně o tom argumentoval. Po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.) a včas (§ 204 odst. 1 věta první o.s.ř.), krajský soud napadený rozsudek přezkoumal včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Učinil tak nejen z pohledu odvolacích námitek žalobcem přednesených, nýbrž i s přihlédnutím k dalším odvolacím námitkám, jež obecně uplatněny být mohly (§ 205 odst. 2 o.s.ř.; § 212a odst. 1 o.s.ř.). I se zřetelem k tomu, co uvedli účastníci v průběhu odvolacího řízení, pak dospěl k následujícím závěrům: Nejprve je třeba vypořádat se s námitkou, že bylo řízení před okresním soudem zatíženo vytýkanou procesní vadou. Ustanovení § 30 o.s.ř., podle něhož má předseda senátu účastníku, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (§ 138 o.s.ř.), ustanovit na jeho žádost zástupce, pokud je to třeba k ochraně jeho zájmů, neurčuje, koho zástupcem účastníka ustanovit lze a koho nikoliv. Nerozlišuje tedy ani podle typu či složitosti projednávané věci. Je vždy na soudu, aby zástupcem ustanovil osobu po všech stránkách vhodnou. Za takovou by - nazíráno z úhlu pohledu žalobcem vznesené námitky - nebylo možné pokládat jen tu, k níž by měl soudce, který věc projednává, takový vztah, jenž by jej z projednávání a rozhodování sporu vylučoval (§ 14 odst. 1 o.s.ř.). Že by v daném případě šlo právě o takovou situaci, žalobce netvrdí (námitku vyloučení nevznáší) a ani obsah spisu tomu nenasvědčuje. Svůj dojem, že právě osoba původně ustanoveného zástupce byla důvodem, proč se okresní soud nevypořádal s určitou částí jeho právní argumentace a že provedené důkazy hodnotil tak, jak se stalo, žalobce ničím konkrétním nedokládá. Za situace, kdy tyto okolnosti nepochybně mohly mít i příčiny jiné, taková dedukce zůstává právě pouhým dojmem. Ustanovování justičních čekatelů zástupci či opatrovníky účastníků řízení je podle zkušeností krajského soudu z důvodů praktických poměrně obvyklé, a byť snad obecně je namístě zaujmout k tomuto zvyku právě s přihlédnutím k dojmům, které může v ostatních účastnících řízení vyvolávat, postoj spíše rezervovaný, nelze v ustanovení justičního čekatele zástupcem účastníka v konkrétní věci bez dalšího spatřovat procesní vadu ve smyslu § 212a odst. 5 o.s.ř. Pokud jde o věc samu, krajský soud především sdílí právní závěry soudu okresního, že podle výsledků dokazování trvá mezi účastníky nájemní vztah, jehož předmětem je dotčený byt, že dal žalobce žalovanému z tohoto nájmu formálně bezvadnou výpověď, která byla žalovanému doručena, a že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku nebyl prokázán. V těchto ohledech stačí odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Skutkové okolnosti, na nichž okresní soud tyto právní závěry vybudoval, se v průběhu řízení postupně vesměs ukázaly či staly nespornými, respektive závěr o neprokázání zmíněného výpovědního důvodu nakonec akceptoval i sám žalobce. Spor účastníků se tak zredukoval na při o existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku. Ve výpovědi z nájmu žalobce tento výpovědní důvod specifikoval jako nezaplacení nájemného za dobu od 1. ledna 2001 “do současnosti”, to je do 7. června 2001, kdy byla výpověď sepsána, a konstatoval, že platba 4.106,- Kč uskutečněná žalovaným 15. května 2001, “byla započtena na starší dluhy na nájemném za rok 2000”. V odvolacím řízení vysvětlil, že v okamžiku sepisování výpovědi vycházel z toho, že žalovanému vznikal na úhradách za byt dluh už od července 2000 (viz i jeho dopis žalovanému datovaný 16. únorem 2001). Účastníci nakonec shodně tvrdili, že za užívání bytu měl žalovaný do obdržení výpovědi (a z dopisu žalobce žalovanému datovaného 20. květnem 1998 vyplývá, že od 1. května 1998) platit 770,- Kč měsíčně (z toho vlastní nájemné 660,- Kč, 20,- Kč za vybavení bytu, 90,- Kč jako zálohu na služby poskytované s užíváním bytu). Krajský soud se v odvolacím řízení především pokusil zjistit, na úhradu čeho přesně měla být podle úmyslu žalovaného určena platba z 15. května 2001. Žalovaný nejprve tvrdil, že je schopen zopakovat a předložit výpočet, kterým k částce 4.106,- Kč dospěl, posléze však prohlásil, že už tento výpočet vysvětlit nedokáže a nakonec pouze obecně - avšak nikoli v rozporu se svými předchozími přednesy před okresním soudem - uvedl, že mělo jít o rozdíl mezi celkovým nájemným, které měl zaplatit v roce 2001, a jeho pohledávkou vůči žalobci z titulu vrácení úhrad za služby, které platil v době, kdy svůj byt nemohl užívat; vysvětlil, že při výpočtu vycházel z poznatků, které o výši nájemného a úplatě za služby v té době měl, a že jeho další platba (6.304,- Kč), provedená 16. července 2001, byla důsledkem pozdějšího zvýšení nájemného a vyúčtování služeb. Žalovaný tedy mimo jiné tvrdil, že platbou z 15. května 2001 nemínil platit nájemné a zálohy za služby za rok 2000. To korespondovalo s jeho předchozí obranou, že za rok 2000 žádné nájemné platit neměl, protože do 31. října toho roku byt nemohl užívat a podle předchozí dohody mělo být na úhradu za listopad a prosinec použito přeplatku za stejné měsíce předchozího roku (kdy bylo zaplaceno, ale žalovaný nakonec nemohl byt užívat). Teprve alespoň obecným vysvětlením toho, proč platba z 15. května 2001, představující prý dokonce rozdíl vzájemných pohledávek, podstatně přesahovala dluh, který mohl při povinnosti platit 770,- Kč měsíčně žalovanému vzniknout (a skutečně vznikl) od 1. ledna do 15. května 2001 (při splatnosti úhrady za květen celkem 3.850,- Kč), se obrana žalovaného stala z hlediska logického úplnou. Svědkyně J. M. před okresním soudem vypověděla, že rekonstrukce jejího bytu probíhala od 5. února 2000, že si věci ze svého bytu přestěhovala do bytu žalovaného a že pak tento byt uvolnila v polovině září 2000. Svědek V. K., který při rekonstrukci domu působil jako stavbyvedoucí, uvedl, že opravy v bytě žalovaného skončily někdy počátkem léta 2000, a potvrdil, že J. M. uvolnila byt žalovaného v září. Z jeho výpovědi dále vyplynulo, že na tom, že žalovaný svůj byt “půjčí” J. M., se předtím dohodli účastníci. Oba tito svědci vypovídali po řádném poučení, a tak zajisté vědomi si významu svých výpovědí a následků, které by jim přinesla výpověď nepravdivá. O věrohodnosti jimi sdělovaných údajů není třeba pochybovat ani vzhledem k osobám těchto svědků (nebylo zjištěno, že by někdo z nich měl k některému z účastníků takový vztah, který by mohl vést k zájmu vylíčit popisované skutečnosti přece jen ve prospěch té či oné strany, anebo že by šlo o svědky, jejichž výpověď je třeba hodnotit rezervovaně z nějakého jiného důvodu) ani vzhledem k obsahu výpovědí (žádný jiný přesvědčivý důkaz není s jejich popisem v rozporu, výpovědi se nevyznačují zásadními vnitřními rozpory či nelogičnostmi). Ani účastníci k nim podle protokolu o jednání z 6. prosince 2001 nepřednesli výhrady. Z dokladu o platbě 5.058,- Kč, datovaného 3. březnem 2000 či 2001, je patné, že žalobce touto sumou zaplatil žalovanému “úhradu rozdílu elektrické energie a plynu za XI, XII/1999 a I/2000”. Co do správnosti obsahu tohoto dokladu neměli účastníci žádných námitek a pochybnost v tomto ohledu nevznikla ani jinak. Především z uvedených důkazů lze pak učinit skutkový závěr, že žalovaný svůj byt nemohl užívat od 1. listopadu 1999 přinejmenším do poloviny měsíce září 2000 a že umístění nábytku J. M. v jeho bytě nebylo výsledkem, jak žalobce v průběhu odvolacího řízení přednesl, jeho vlastní dohody s jmenovanou, nýbrž dohody s žalobcem (respektive, že vše vzniklo, jak se vyjádřil žalovaný, z žalobcova popudu). Dále je zřejmé, že žalobcovo tvrzení, že žalovaného vyzýval k návratu do bytu už v prosinci 1999, nemůže být pravdivé. Žalovaný tvrdil, že se na tom, že kvůli “přeplatku” za měsíce listopad a prosinec 1999 nemusí platit úhradu za užívání bytu v týchž měsících roku 2000 (šlo o první dva měsíce po jeho opětovném nastěhování do bytu) dohodl ústně v roce 1999 s tehdejším jednatelem žalující společnosti Ing. J. J. Žádný přímý důkaz k tomu nebyl schopen nabídnout. Žalobce to popřel. Že žalovaný žalobci v lednu 1999 zaplatil úhradu za užívání bytu i na měsíce listopad a prosinec, však bylo mezi účastníky nesporné. Žalobce pak v odvolacím řízení prohlásil, že platbu z ledna 1999, kterou pokládá za svoje bezdůvodného obohacení na úkor žalovaného, žalovanému nevrátil jen proto, že k tomu nebyl vyzván. Z nadepsaného je zřejmé, že v době výpovědi (a právě a pouze tento okamžik je pro zkoumání existence uplatněných výpovědních důvodů rozhodný) měl žalovaný na období leden až květen nájemné zaplaceno platbou z 15. května 2001 (při hodnocení, zda dluh sankcionovatelný výpovědí k datu výpovědi trval, je třeba zohlednit tuto platbu v plné výši, byť podle žalovaného vlastně mělo jít o dlužnou část nájemného na celý rok) a - přinejhorším, totiž není-li pravdivé jeho neprokázané tvrzení o dohodě o zohlednění úhrady zaplacené na listopad a prosinec 1999 na první dva měsíce po opětovném nastěhování - pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení (ať už je jeho vznik dovozován způsobem popisovaným žalobcem nebo tak, že žalovaný na listopad a prosinec 1999 zaplatil nájemné, ale pak byt kvůli rekonstrukci nemohl užívat), vzniklo zaplacením dvou měsíčních nájemných dopředu. I kdyby bylo možné přisvědčit žalobci jak v tom, že je namístě klást počátek opětovného vzniku povinnosti žalovaného platit nájemné už do měsíce září 2000 (kdy jej prý žalobce k návratu do bytu vyzýval s tím, že byt je připraven k okamžitému nastěhování), tak v tom, že podle práva nedošlo ke skutečnému vyrovnání úhrady za užívání bytu za listopad a prosinec 2000 (“přeplatek” za listopad a prosinec 1999 nebyl ve smyslu § 580 občanského zákoníku započten a nebyla prokázaná žalovaným tvrzená dohoda) a nakonec třeba i v tom, že odpovídající část platby 4.106,- Kč byla “započtena na” (správně pokládána za platbu na) dluhy za rok 2000 (nanejvýš 2.645,- Kč za období od poloviny září do 31. prosince - tři a půl měsíce po 770,- Kč), nedalo by se dovodit, že zkoumaný výpovědní důvod naplněn je. Pronajímatel, který má nájemci vracet “neprávem předplacené” dvouměsíční nájemné, totiž jistě nemůže zároveň spravedlivě uplatňovat v užitém výpovědním důvodu nezaplacení nájemného za jiné dva měsíce. Z celého období od poloviny září 2000 do 7. června 2001 (úhrada za červen ale ještě splatná nebyla) by tak výpovědí oprávněně sankcionovatelný dluh žalovaného činil 899,- Kč (osm a půl měsíce x 770,- Kč, to je 6.545,- Kč, mínus 5.646,- Kč jako součet 4.106,- Kč + “přeplatku” 1.560,- Kč). Protože tedy ani kdyby bylo dáno žalobci ve shora uvedených námitkách za pravdu, nebylo by možné žalobě vyhovět, ztratilo hodnocení důkazní situace ohledně žalovaným tvrzené dohody o “započtení” přeplatku a o přesném datu opětovného vzniku povinnosti žalovaného platit nájemné (po odstěhování nábytku J. M. z bytu) a o datu, kdy byl žalovaný po definitivním uvolnění bytu vyzván k opětovnému nastěhování, smysl a krajský soud je proto neprováděl. Bez právního významu pro rozhodnutí daného sporu pak je i to, zda žalovaný má nějakou pohledávku vůči žalobci kvůli platbám za služby za období, kdy byt neužíval, zda má právo na vrácení jiného přeplatku na zálohách za služby, jak se má záležitost s platbou z 16. července 2001 (co přesně jí mělo být či bylo zaplaceno) a jestli žalovanému vznikl nějaký dluh vůči žalobci po výpovědi z nájmu. Právní názor žalobce o potřebě či možnosti připočítávání poplatku z prodlení k dluhu krajský soud nesdílí. Podle § 711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku lze nájem vypovědět v případě, že nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Nepraví se tu, že by důvodem výpovědi byl “dluh přesahující trojnásobek nájemného”. Ani o poplatku z prodlení se tu nic neříká. Kdyby byl právní názor žalobce správný, vyplývalo by z něj nutně, že daný výpovědní důvod může být naplněn i zůstane-li nájemce dlužen nájemné či úhradu za služby za dobu kratší než tři měsíce, ale v důsledku dluhu na poplatku z prodlení jeho celkový dluh přesáhne trojnásobek měsíčního nájemného. Tomu znění citovaného ustanovení neodpovídá. Muselo by pak navíc zřejmě i platit, že je třeba do výpovědí sankcionovatelného dluhu započítávat i další částky v souvislosti s nájmem nájemcem dlužné a možná i dluhy s nájmem nesouvisející. To se již se slovním znění citovaného ustanovení míjí zcela očividně. Krajský soud proto shledal přezkoumávaný rozsudek o věci samé věcně správný. Přiléhavý byl i výrok o nákladech řízení. Úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu skutečně výdaje nevznikly a sám žádnou náhradu nežádal. Napadený rozsudek byl tedy ve všech výrocích potvrzen (§ 219 o.s.ř.). Žalovaný měl úspěch i v odvolacím řízení a žalobce by mu měl nahradit výlohy i za tuto procesní fázi (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.; žalobce si musí nést vlastní výlohy ze svého). Poněvadž se ale žalovaný práva na tuto náhradu vzdal, krajský soud rozhodl, že nepřísluší nikomu z účastníků. Ustanovený zástupce advokát JUDr. K. vykonal při zastupování žalovaného tři úkony právní služby v odvolacím řízení (převzal a připravil zastoupení, sepsal podání týkající se věci samé a účastnil se odvolacího jednání; § 11 odst. 1 písm. a/, d/ , g/ vyhlášky MSČR 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů, v nyní platném znění, dále jen “advokátní tarif”), za něž mu náleží odměna v souhrnné výši 1.500,- Kč (3x500,- Kč, § 7, § 9 odst. 1 advokátního tarifu). Vedle ní mu krajský soud přiznal i náhradu režijních výdajů 225,- Kč (3x75,- Kč, § 13 odst. 3 advokátního tarifu) a cestovních výloh 455,40 Kč (při cestě ze sídla advokáta do sídla odvolacího soudu a zpět najeto 90 km, základní sazba 3,40 na kilometr, benzin 24,90 Kč na litr, což představuje 1,66 Kč na kilometr). Při výpočtu odměny nemohl krajský soud postupovat podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., jak se advokát svým vyúčtováním domáhal, protože ta upravuje pouze paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem při rozhodování o náhradě nákladů řízení, a o takovou situaci při určování odměny ustanoveného advokáta nejde. Vyhláška č. 484/2000 Sb. nedává pro určení odměny ustanoveného advokáta zvláštní pravidlo, a proto je třeba postupovat podle advokátního tarifu (§ 1 odst. 2 věta první, odst. 3 advokátního tarifu). Přiznaná odměna a náhrada nákladů bude advokátu vyplacena po právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady státu na ustanoveného advokáta v celkové částce 2.180,40 Kč uložil krajský soud k náhradě v řízení podlehnuvšímu žalobci (§ 148 odst. 1 o.s.ř.). Že by u něj byly naplněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků v řízení najevo nevyšlo. P o u č e n í : Proti tomuto typu rozhodnutí není dovolání zásadně přípustné. Podané dovolání může shledat přípustným dovolací soud, dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Okresního soudu v N. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může být nařízen soudní výkon rozhodnutí. V H.K. dne 13. srpna 2003