Dohoda o výši spoluvlastnických podílů ke stavbě nemovitosti nemusí mít písemnou formu, je-li uzavírána do doby vzniku stavby jako samostatné věci v právním smyslu.

10 17Co 150/2003-279 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl ve věci dědictví po O. L., naposledy bytem v Č. D. 243, zemřelém 13.11.1992, za účasti 1/ M. L., nar. xxx, bytem v ČD 243, zastoupené JUDr. J. S., advokátem se sídlem ve V., P. 61; 2/ O. H., nar. xxx, bytem v L. 258, zastoupené JUDr. H. N., advokátkou se sídlem ve V., K. 27; 3/ M. L., nar. xxx, bytem v L. 179, zastoupeného rovněž JUDr. H. N.; 4/ Z. B., nar. xxx, bytem v L. 179, zastoupené rovněž JUDr. H. N., k odvolání M. L. proti usnesení Okresního soudu v T. ze dne 24. ledna 2003, č.j. D 1712/92-262, takto: Usnesení okresního soudu se zrušuje a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví citovaným usnesením okresní soud určil obecnou cenu majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou M. L. v bezpodílovém spoluvlastnictví, ve výši ke dni smrti zůstavitele 642.545,40 Kč. Dále určil, že z tohoto majetku patří do dědictví ideální jedna třetina domu čp. 243 na stavební parcele č. 366, ideální jedna třetina této stavební parcely, poz. parcely č. 511/5 ostatní plocha a stavební parcely č. 367, a dále ideální jedna třetina zděné kolny na stavebních parcelách č. 367 a 368 v obci a katastrálním území Č. D. (dále jen dům, pozemky, kolna), dvě tam popsané movité věci a pohledávka zůstavitele za pozůstalou manželkou z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví 68.784,70 Kč, a že pozůstalé manželce patří ideální třetina domu, pozemků a kolny, zůstatek na blíže popsané vkladní knížce a řada tam označených movitých věcí. Své rozhodnutí odůvodnil následovně. Zůstavitel zanechal platnou vlastnoručně psanou závěť z 2.1.1991, v níž ustanovil dědici tam uvedeného majetku děti O. H., M. L. a Z. B. a manželku M. L. Pojednal v ní mimo jiné o 1/3 domu se zahradou a 1/2 kolny. Děti a manželka jako zůstavitelovi dědici a tím účastníci řízení dosáhli shody v tom, které movité věci a pohledávku (vklad na vkladní knížce) zůstavitel ke dni úmrtí vlastnil a jaká byla jejich cena poté, co o obecné ceně některých z věcí provedl okresní soud důkaz posudkem znalce a co výši úspor zjistil ze zprávy banky. Mezi účastníky zůstal spor o to, v jakém podílu vlastnili zůstavitel, pozůstalá manželka a její syn B. M. dům s pozemky a kolnu. Bylo prokázáno, že dům stavěli všichni tři společně. Podle Oldřišky H. a M. L. spoluvlastnický podíl zůstavitele na domě a pozemcích byl ve výši 1/3, tedy v bezpodílovém spoluvlastnictví (dále jen BSM) byl podíl 2/3. Podle M. L. měla ona se zůstavitelem v BSM podíl 1/2 a druhou polovinu měl její syn B. M. Podle O. H. spoluvlastnické podíly na kolně byly stejné jako na domě, podle M. L. kolnu stavěl zůstavitel sám, podle B. M. je kolna ve vlastnictví jeho samého. Stavebního řízení se účastnili všichni tři, v katastru nemovitostí jsou na listech vlastnictví různé postupně měněné zápisy vlastnických vztahů. Okresní soud vzal za prokázané, že dům a kolna byly stavěny zůstavitelem, jeho manželkou a B. M. společně. Nepřikládal váhu výpisům z katastru nemovitostí z 10.1.1995, z doby po smrti zůstavitele, neboť byly provedeny podle listin, které měl k dispozici a které postrádaly údaj o spoluvlastnických podílech. B. M. předložená písemná prohlášení 14 tam vyjmenovaných osob, většinou jeho příbuzných, o existenci ústní dohody, podle níž ve vlastnictví zůstavitele a jeho manželky je 1/2 domu a že kolnu oba manželé nestavěli, se okresnímu soudu jevila jako účelová. Jak uvedl i proto, že je činili příbuzní pozůstalé manželky a jejího syna. Okresní soud ocitoval text § 137 odst. 2 obč. zák., podle něhož není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech spoluvlastníků stejné. Poukázal na ustan. § 853 obč. zák., upravující možnost analogie. Konstatoval, že žádný právní předpis podíly neurčuje. Dospěl k závěru, že i když účastníci tvrdí, že se zůstavitel, jeho manželka a její syn na určení podílů dohodli, avšak o obsahu dohody uvádí každý něco jiného, nedá se dovodit, že by k dohodě skutečně došlo. Nebylo totiž prokázáno, že by určitou nabídku (návrh smlouvy) druhá strana přijala. Podle výsledků dokazování k dohodě vůbec nedošlo, popř. sice došlo, ale její obsah se nepodařilo prokázat. Potom spoluvlastnické podíly všech tří osob jsou stejné a manželé L. měli v bezpodílovém spoluvlastnictví podíl 2/3. Konečně smyslem dědického řízení není řešení sporů. K tomu slouží sporné řízení u soudu a účastníci mohou podat příslušnou žalobu po skončení tohoto řízení. K pozemkům bylo zřízeno právo osobního užívání dohodami z 5.7.1977 (jen s manžely L) a 25.11.1977 (s manžely L. a B. M.). Okresní soud vycházel z v pořadí druhé z nich s ohledem na právní jistotu jako z dohody platné. Určil podle § 137 odst. 2 a § 872 odst. 3 obč. zák. podíly shodně jako u staveb. Obecnou cenu všech nemovitostí měl okresní soud prokázanou posudkem znalce. Rozhodl podle § 34 not. řádu. Proti tomuto usnesení se odvolala pozůstalá manželka. Vytýkala okresnímu soudu, že se neřídil pokyny krajského soudu v předchozím zrušujícím usnesení. Rozhodl shodně bez provedení potřebného dokazování a některé z provedených důkazů nehodnotil. Nevyslechl navržené svědky a pouze konstatoval, že jejich písemná prohlášení jsou účelová. Nepřihlížel k nim. Dá se pak jen dohadovat, o jaké důkazy své rozhodnutí opřel. Nerespektoval právní názor krajského soudu, že nelze použít ustanovení § 137 odst. 2 obč. zák. Domněnka okresního soudu, že stavba zděné kolny byla prováděna společně, není podložena důkazy. Ty, které byly předloženy, svědčí o opaku. Odvolatelka vytkla okresnímu soudu, že nepřikládal váhu výpisům z katastru nemovitostí ze dne 10.1.1995. Byly provedeny jistě odpovědnou osobou na základě pro to postačujících dokladů. Zpochybňuje-li někdo (pozůstalé děti) jejich správnost, měl by to prokázat. Okresní soud mohl k tomu vyslechnout např. pracovníka katastrálního úřadu, který zápisy provedl. Odvolatelka dále mínila, že zůstavitelova závěť jako celek je snad neplatná. To proto, že zůstavitel do ní pojal i majetek, který mu nepatřil (např. kolnu) a navíc určil své podíly na nemovitostech bez ohledu na podíly B. M. Dále předložila k důkazu dvě listiny. Navrhla, aby krajský soud usnesení okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. O. H., M. L. a Z. B. pokládali usnesení okresního soudu za správné a jako takové mělo být potvrzeno. Vychází ze zjištěného skutkového stavu. Krajský soud rozhodl o odvolání podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb., to je před 1.1.2001 (dále jen o.s.ř.). Postupoval podle části dvanácté, hlavy I., bodu 12 a 15 cit. novely, neboť odvolání směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydaném po řízení provedeném podle dosavadních předpisů. Po zjištění, že odvolání podala osoba k tomu oprávněná včas (§ 201 a § 204 odst. 1 věta prvá o.s.ř.) a že je přípustné (a contrario § 201 a § 202 o.s.ř.), projednal odvolání v neveřejném zasedání podle § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. Odvolání je opodstatněné, i když nikoli ze všech v něm uplatněných důvodů. Okresní soud pro dědění použil zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění platném v den smrti zůstavitele – dále jen obč. zák. (§ 873 nyní platného obč. zák.). Jako procesní předpis aplikoval zák. č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění pozdějších změn a doplňků (část dvanáctá, hlava I., bod 12 zák. č. 30/2000 Sb., čl. II, bod 2 zák. č. 263/1992 Sb., jimiž byl změněn a doplněn zák. č. 99/1963 Sb.). Okresní soud správně jednal jako s účastníky řízení s pozůstalou manželkou M. L. a s pozůstalými dětmi O. H., M. L. a Z. B.. Podle § 28 věty prvé not. řádu účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici. Zůstavitel zanechal závěť z 2.1.1991, vlastnoručně psanou a podepsanou, v níž ustanovil dědici svého majetku pozůstalou manželku a shora uvedené děti. Tyto osoby by nebýt závěti byly povolány k dědění ze zákona podle § 473 odst. 1 obč. zák. Pro rozhodnutí o obecné ceně majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou v bezpodílovém spoluvlastnictví, a následně pro určení podle zásad uvedených v § 150 obč. zák., co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalé manželce podle § 34 odst. 1 not. řádu, nebylo proto v této věci zapotřebí provádět rozbor toho, proč není z důvodů v odvolání přednesených závěť jako celek neplatná. Na vymezení okruhu účastníků tato námitka totiž nic nemění. Nicméně i přesto krajský soud dodává, že sdílí názor okresního soudu, že závěť není neplatná proto, že v ní zůstavitel pořizoval bez souhlasu manželky o majetku, který byl v jejich BSM. Její neplatnost jako celku by nezpůsobilo ani to, že by snad zůstavitel (bylo-li by to prokázáno) v závěti rozhodl o tom majetku, který nevlastnil ať už zčásti nebo zcela. V takovém případě by ustanovení závěti ve vztahu k tomuto majetku (jeho části) bylo pouze bez právních následků. Podstatné je, že v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, která jim mají připadnout (§ 477 odst. 1 věta prvá obč. zák. ve znění platném v době pořízení závěti, § 873 věta druhá obč. zák. nyní platného). Tyto náležitosti závěť zůstavitele z 2.1.1991 obsahovala, byla vlastnoručně psaná a podepsaná, je platná. Okresní soud po vyřešení této otázky přikročil ke zjišťování majetku v BSM. Proti jeho závěrům ohledně movitých věcí a pohledávky neměli účastníci námitky. Zda ale zařadil do masy BSM a posléze vypořádal spoluvlastnický podíl k domu, pozemkům a kolně ve správné výši, krajský soud posoudit nemůže. To proto, že zčásti jsou skutkové závěry k tomu směřující neúplné, zčásti jsou založené na vadném dokazování, a zčásti jsou neúplné právní závěry. Účastníci shodně uváděli, že dům společně stavěli zůstavitel, jeho manželka M. L. a její syn B. B. a že se ústně dohodli o tom, že se stanou spoluvlastníky domu (věci). Vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil. Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil, s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe. Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení a kolaudační rozhodnutí. Při posouzení vlastnických vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, je-li z jejího obsahu a s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Účastníci řízení byli zajedno v tom, že k sjednání této dohody mezi zůstavitelem, jeho manželkou a jejím synem došlo. Jejich tvrzení jsou ve shodě s dalšími provedenými důkazy, zejména se závětí, v níž se zůstavitel o svém spoluvlastnictví zmiňuje. Přitom nebylo k platnosti dohody zapotřebí, aby se účastníci současně dohodli i o výši spoluvlastnických podílů. Pro případ, že nebyla uzavřena platná dohoda o určení výše spoluvlastnických podílů, upravuje § 137 odst. 1 a 2 obč. zák., ve znění v době do vzniku stavby jako věci v právním smyslu – viz dále - § 868 obč. zák., že podíly všech spoluvlastníků jsou stejné. Okresní soud správně vyložil mechanismus vzniku takové dohody (smlouvy). Podle správních rozhodnutí stavba domu byla povolena 11.7.1977 a kolaudována 20.8.1979. Znalec v posudku o obecné ceně domu uvedl, že dům byl dokončen v roce 1979 bez bližšího časového údaje. Dohoda o výši spoluvlastnických podílů mohla tedy být uzavřena podle dosavadních zjištění zhruba do konce roku 1979 z důvodů, které budou vysvětleny dále. Opět platí podle § 868 obč. zák. v nyní platném znění, že vznik této dohody se posuzuje podle tehdy platných předpisů (o.z. v tehdy platném znění). Podle § 44 obč. zák. tehdy platného smlouva je uzavřena, jakmile se účastníci shodnou na jejím obsahu. Podle jeho § 45 smlouva jako dvoustranný právní úkon se skládá ze dvou jednostranných právních úkonů – návrhu a přijetí, jehož obsah musí být shodný s návrhem a musí být učiněn včas. Aby M. L. uspěla se svým tvrzením, že spoluvlastnický podíl na domě jí samé a zůstavitele byl ve výši 1/2 a B. M. rovněž 1/2, muselo by být prokázáno, že dohoda o právě takové výši spoluvlastnických podílů byla uzavřena. Povinnost tvrdit a prokazovat k tomu potřebné skutečnosti spočívá na ní. Nicméně nezbavuje soud povinnosti vyhledávat potřebné důkazy z vlastní iniciativy, neboť řízení je ovládáno zásadou oficiality, jak již v jednom z předchozích zrušujících rozhodnutí krajský soud vysvětlil. Jestliže existence dohody o výši spoluvlastnických podílů prokázána nebude, pak platí, jak rovněž správně dovodil okresní soud, že podíly tří spoluvlastníků jsou stejné. To znamená u každého ve výši 1/3, přičemž podíly zůstavitele a pozůstalé manželky, kteří uzavřeli sňatek 8.1.1971, připadly do jejich bezpodílového spoluvlastnictví tak, že se stali bezpodílovými spoluvlastníky 2/3 domu (§ 143 obč. zák. ve znění tehdy platném). Okresní soud tím nebyl v rozporu s dříve vysloveným právním názorem krajského soudu, podle jehož části ustan. § 137 odst. 2 nelze na danou věc aplikovat. Krajský soud sice v usnesení ze dne 19.2.2001, č.j. 17Co 549/2000-197, tuto větu použil, avšak ve všech souvislostech lze mít za to, že takový názor mínil pro případ, že uzavření dohody o výši spoluvlastnických podílů bude prokázáno. Okresnímu soudu tehdy uložil, aby po doplnění dokazování znovu rozhodl, jaká část domu, kolny a pozemků patřila do masy zaniklého BSM. Pokud by dohodu o výši spoluvlastnických podílů měl za prokázánu, neukládal by, aby okresní soud tuto vyřešenou otázku řešil. Jestliže ale existence dohody, a tím je míněn i její obsah, neboť bez zjištění obsahu je vyloučené posoudit, o jakou dohodu vlastně šlo, nebude prokázána, pak platí ustan. § 137 odst. 2 obč. zák. Toto ustanovení jako jediné upravuje výši podílů spoluvlastníků tam, kde účastníky nejsou dohodnuty ani nejsou stanoveny právním předpisem. Dohoda o výši spoluvlastnických podílů však mohla být platně uzavřena pouze do okamžiku, který by vzniku stavby jako věci v právním smyslu časově předcházel. Dohoda uzavřená již po vzniku stavby jako věci v právním smyslu by musela být písemná podle § 141 odst. 1 obč. zák., jinak nemá právní účinky. Účastníci netvrdili ani jinak nevyšlo najevo, že by spoluvlastníci domu kdykoli sjednali písemně dohodu o výši spoluvlastnických podílů nebo o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání. K tomu, aby podíly tří spoluvlastníků byly jiné než stejné ve smyslu § 137 odst. 2 obč. zák., musel by být podán důkaz o uzavření dohody (zřejmě ústní) o jiných spoluvlastnických podílech, a to do doby vzniku stavby jako věci v právním smyslu. Stavba rodinného domku jako věc ve smyslu práva zpravidla vzniká v okamžiku, kdy je již jednoznačným a nezaměnitelným způsobem patrné alespoň dispoziční uspořádání prvního nadzemního podlaží. Pouze do doby, časově i kvalitativně tomuto okamžiku předcházející, lze hovořit o originárním způsobu nabytí vlastnictví ke stavbě vytvořením věci. Okresní soud pochybil, když časově neohraničil období, v němž mohla být platně uzavřena smlouva o výši spoluvlastnických podílů. Dokazování k tomu směřující nevedl a ani účastníci, zejména M. L., svá tvrzení časově nikam nezařazovali. Dosud se neví, kdy stavba jako věc ve smyslu právním vznikla. M. L. neposkytla ani dostatečná tvrzení (natož aby je doložila) o tom, kdy, s kým, kde, za jakých okolností, v přítomnosti kterých osob apod. proběhlo jednání, a zejména co bylo obsahem tohoto jednání, z něhož dovozuje, že vyústilo v uzavření jí tvrzené dohody. Okresní soud se jí na tyto skutkové okolnosti cíleně nedotazoval, ač měl. Kromě toho okresní soud pochybil, když důkaz listinami – písemnými prohlášeními osob, které sdělovaly svou vědomost o dohodě o výši spoluvlastnických podílů – neprovedl, označil je jako účelové “i proto, že některá byla učiněna příbuznými pozůstalé manželky a některá příbuznými B. M." a “jako k věrohodnému důkazu k nim nepřihlížel”. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní odvolací soud musí vždy přihlédnout (§ 212 odst. 2 o.s.ř.). Bez toho, že by soud důkaz listinou provedl tak, že ji nebo její část při jednání notář jako soudní komisař pověřený úkony v řízení o dědictví přečte nebo sdělí její obsah (§ 25 not. řádu, § 129 odst. 1 o.s.ř.), si nemůže utvořit úsudek o účelovosti a nevěrohodnosti takového důkazu. Je vyloučené, aby neprovedený důkaz takto hodnotil. Navíc krajský soud poznamenává, že důkaz prohlášením nějaké osoby není možné už jen proto, že tato osoba je v příbuzenském vztahu k účastníku, odmítnout nebo bez dalšího brát za nevěrohodný. O.s.ř. nevylučuje důkaz svědectvím či prohlášením osob příbuzných účastníku. Tuto okolnost však soud bude mít na zřeteli při volném hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. Odůvodnění okresního soudu postrádá skutková zjištění učiněná odkazem na příslušné důkazy a právní posouzení v části o výši spoluvlastnického podílu zůstavitele a pozůstalé manželky na kolně a pozemcích. Ohledně kolny není patrné, proč okresní soud uvěřil jedněm tvrzením a důkazům (a kterým konkrétně) a proč neuvěřil tomu odporujícím tvrzením a důkazům (opět kterým konkrétně). Ohledně pozemků okresní soud nesdělil, jaké právem podložené úvahy (s odkazem na příslušná zákonná ustanovení) ho vedly k tomu, že “vycházel z pozdější dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku”. Jeho rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné. Konečně v rozhodnutí o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, kterým je i část rozhodnutí podle § 34 odst. 1 not. řádu, musí být z odůvodnění jednoznačně zřejmé, jak soud došel k částce, kterou je povinen jeden z účastníků zaplatit na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví druhému účastníku. Výpočet této částky musí být vysvětlen a být natolik přehledný, aby bylo možné se přesvědčit o jeho správnosti. Odůvodnění takový výpočet neobsahuje vůbec a usnesení okresního soudu je v této části nepřezkoumatelné. Navíc u pohledávky chybí určení lhůty plnění. Ze všech těchto důvodů krajskému soudu nezbylo, než aby usnesení okresního soudu zrušil podle § 221 odst. 1 písm. a/ a c/ o.s.ř. a věc vrátil podle § 221 odst. 2 o.s.ř. okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresnímu soudu se ukládá, aby nejprve ve smyslu shora vyloženého právního názoru od účastníků zjistil, kdy stavba domu jako věc vznikla. Poté vyzve účastníky, aby uvedli všechny ty skutkové okolnosti, z nichž dovozují, že byla uzavřena dohoda o výši spoluvlastnických podílů mezi zůstavitelem, jeho manželkou JL a jejím synem BM a že se tak stalo před vznikem věci – stavby domu. Zejména JL nechť sdělí, kdy se tak stalo, co přesně bylo obsahem ujednání, kdo všechno byl přítomen, kde jednání proběhlo apod. Vybídne ji stejně jako ostatní účastníky, aby k svým tvrzením označili důkazy. Bude dbát důsledně na to, aby bylo dodrženo pořadí procesních úkonů v tom, že povinnosti důkazní předchází povinnost tvrzení. Účastník musí nejprve tvrdit určité skutečnosti a označí-li nebo předloží důkaz, je jeho povinností sdělit, na podporu kterého tvrzení tak činí (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 2 o.s.ř.). Jen tak bude moci okresní soud uvážit, zda navržené důkazy jsou potřebné pro rozhodnutí, a tím zda je má provést. Není totiž povinen provést všechny označené důkazy, ale jen ty, které jsou pro věc rozhodné a mohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, to je ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy (§ 25 not. řádu, § 120 odst. 1 o.s.ř.). Pokud účastník jen soudu předkládá listiny a označuje třeba svědky bez potřebných tvrzení (viz např. návrhy v odvolání), musí ho soud vybídnout k poskytnutí příslušného tvrzení. Krajský soud pro úplnost dodává, že zásadní pro zjištění, zda platná dohoda o výši spoluvlastnických podílů byla uzavřena, nejsou důkazy o zápisech v katastru (jak přiléhavě uvedl okresní soud), ani o financování stavby, poskytnutí stabilizačních půjček, uzavření dohod o zřízení práva osobního užívání pozemku apod. Tyto důkazy mají jen podpůrnou funkci. Stěžejní bude výsledek dokazování o tom, zda dohoda byla uzavřena a jaký byl její obsah. K tomu by mohly snad přispět výpovědi svědků, kteří poskytli ve spise předložená prohlášení. Před tím bude zapotřebí zjistit, z jakých konkrétních svých poznatků a z které doby má každý z nich za to, že spoluvlastnické podíly na domě jsou v jimi uvedené výši. Až po tomto doplnění bude moci okresní soud uvážit, zda důkaz výslechem těchto svědků nebo některého z nich provede. Navržené svědky může vyzvat písemně. Okresní soud bude mít při hodnocení důkazů o dohodě na zřeteli názor samotného zůstavitele na výši spoluvlastnických podílů projevený v jeho závěti. Pokyny k doplnění dokazování ohledně kolny a pozemků krajský soud dát nemůže vzhledem k tomu, že závěry okresního soudu k tomu se vztahující jsou nepřezkoumatelné. Okresní soud doplní řízení naznačeným směrem. Při provádění důkazu listinami bude dbát toho, aby způsob provedení zaznamenal v protokolu. S ohledem na složitost věci uváží, zda v zájmu hospodárnosti řízení by nebylo vhodné rozhodnout nejprve o obecné ceně majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví zůstavitele s pozůstalou manželkou podle § 34 odst. 1 a § 17 odst. 1 věty druhé not. řádu a teprve po právní moci tohoto usnesení rozhodnout o určení, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalé manželce podle § 34 odst. 1 not. řádu. Své rozhodnutí vždy řádně odůvodní po stránce skutkové a právní i v dílčích otázkách. Při hodnocení důkazů vyloží i to, proč případně některé z navržených důkazů neprovedl. Bude se řídit procesními předpisy platnými a účinnými v době smrti zůstavitele i přesto, že podle současné právní úpravy by ke sporným skutečnostem nepřihlížel. Jak správně uvedl, tato úprava byla platná až od 1.1.1993, necelé dva měsíce po úmrtí zůstavitele. Na souzenou věc se proto nevztahuje. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V HK dne 26. listopadu 2003