Odevzdání pozůstalosti činí dědice zůstavitelovým generálním sukcesorem, tj. nástupcem stran všech práv a povinností, které tvoří předmět dědictví, a to bez ohledu na to, že snad v textu odevzdací listiny a předtím ani v místopřísežném seznání jmění není o té či oné věci nebo právu zmínka a že jejich existence vůbec nevyšla v řízení o projednání pozůstalosti najevo. Odevzdací listina je pro dědice také legitimací, opravňující ho domáhat se na třetích osobách vydání věcí či uspokojení práv do pozůstalosti patřících, a to opět bez ohledu na to, zda byly v místopřísežném seznání jmění a v odevzdací listině uvedeny nebo nikoliv.

6 17Co 154/2003 U s n e s e n í Krajský soud v H. K. rozhodl ve věci projednání dědictví po E. T., nar. xxx, naposledy bytem ve Z. 13, zemřelém 5. 6. 1945, za účasti A. K., nar. xxx, bytem v H. K., H. 298, zast. obecnou zmocněnkyní E. Š., bytem tamtéž, k odvolání A. K. proti usnesení Okresního soudu v RK ze dne 25. 2. 2003, č.j. E 885/99-38, t a k t o : Usnesení okresního soudu se v napadeném výroku pod bodem II. o schválení místopřísežného seznání jmění, které může být předmětem odevzdání, z r u š u j e a v tomto rozsahu se věc v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením okresní soud přijal bezvýhradnou dědickou přihlášku A. K. jako dědičky ze zákona (výrok pod bodem I.) a schválil místopřísežné seznání jmění, které může být předmětem odevzdání v tomto řízení, v té podobě, že jmění činí 300,- Kč, dluhy představují 0,- Kč a čistá pozůstalost tedy má hodnotu 300,- Kč (výrok pod bodem II.). V odůvodnění především vyložil, že A. K., zůstavitelovu sestřenici (dokládáno zůstavitelovým rodným listem, vystaveným Městským úřadem v R. nad K. v lednu 1993), pokládá za jedinou dědičku ze zákona (§ 738-§ 740 zák. č. 946/1811 Sb. z.s., obecného zákoníku občanského, účinného ke dni zůstavitelova úmrtí), a její řádnou dědickou přihlášku, jak kvalifikoval její podání pojmenované jako návrh na zahájení dědického řízení, přijímá podle § 123 zák. č. 208/1854 ř.z., kterým se zavádí nový zákon o soudním řízení v nesporných právních věcech, účinného ke dni zůstavitelova úmrtí. Dále konstatoval, že zůstaviteli v den jeho smrti sice náležela i polovina domů čp. 13 a čp. 20 s pozemky, vše zapsáno v knihovních vložkách č. 39 a 54 pozemkové knihy pro kat. území M. Z., a “celé hospodářství včetně hospodářského nářadí”, avšak že veškerý tento majetek byl následně konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a dědičce tak zůstaly jen dřevěné hodiny, ručně malovaný obrázek svatých a zrcadlo s vyřezávaným rámem. Právě tyto věci také dědička uvedla do místopřísežného seznání jmění podle § 114 zák. č. 208/1854, které je schvalováno. Konfiskovaný majetek předmětem schválení být nemůže, poněvadž jeho vydání náleží do pravomoci jiného státního orgánu. Proti tomuto usnesení, avšak jen do výroku pod bodem II., se A. K. odvolala a navrhla jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Mínila, že konfiskovaný majetek, popř. nárok na jeho vydání, do zůstavitelova jmění být zařazen měl. Bez toho by totiž podle ní mohl být její návrh na vydání tohoto majetku, podaný u příslušného správního orgánu, zamítnut pro nedostatek její věcné aktivní legitimace. Krajský soud věc projednal a rozhodl o ní podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v jeho znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen “o.s.ř.”). Podle bodu 15 hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl zákon č. 99/1963 Sb. s účinností k 1.1. 2001 novelizován, se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou rovněž podle dosavadních právních předpisů. Okresní soud v souladu s bodem 12 hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., ustanovením § 660 zák. č. 142/1952 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, § 106 odst. 3 zák. č. 95/1963 Sb., o státním notářství a řízení před státním notářstvím, a čl. II bod 2 zák. č. 263/1992 Sb., kterým byl změněn a doplněn občanský soudní řád, projednal věc podle zák. č. 208/1854 ř.z. Po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.) a včas (§ 204 odst. 1 věta první o.s.ř.), krajský soud v neveřejném zasedání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) napadené usnesení v odvoláním vymezeném rozsahu (jen v jeho výroku pod bodem II., viz § 212 věta první o.s.ř.) přezkoumal včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Dospěl k následujícím závěrům: Na prvním místě je třeba uvést, že pokud se snad odvolatelka domnívá, že by na ni odevzdáním pozůstalosti přešel jen ten majetek, který by byl s odkazem na schválené místopřísežné seznání jmění uveden v odevzdací listině, pak se mýlí. Odevzdání pozůstalosti činí dědice zůstavitelovým generálním sukcesorem, tj. nástupcem stran všech práv a povinností, které tvoří předmět dědictví, a to bez ohledu na to, že snad v textu odevzdací listiny a předtím ani ve schváleném místopřísežném seznání jmění není o té či oné věci nebo právu zmínka a že jejich existence vůbec nevyšla v průběhu dědického řízení najevo. To vyplývá z § 179 zák. č. 208/1854. Odevzdací listina je pro dědice také legitimací, opravňující jej domáhat se na třetích osobách vydání věcí či uspokojení práv do pozůstalosti patřících, a to opět bez ohledu na to, zda byly v místopřísežném seznání jmění a v odevzdací listině uvedeny nebo nikoliv. Lichost uplatněné odvolací námitky ale neznamená, že by mohlo být napadené usnesení hodnoceno jako správné. Tak především z obsahu spisu vyplývá, že závěr o tom, že A. K. je zůstavitelovou jedinou dědičkou, a to ze zákona, učinil okresní soud pouze na základě jejího sdělení, že byla zůstavitelovou sestřenicí (protože jejich otcové byli bratři) a že zůstavitelovi rodiče zemřeli dříve než on a sourozence neměl. Podle příslušných ustanovení obecného zákoníku občanského však zůstavitelovi bratranci a sestřenice byli v době účinnosti tohoto předpisu dědici ze zákona až v tzv. třetí třídě. Dědici se tak stávali teprve v případě, že tu v den zůstavitelova úmrtí nebyli jeho manželka, děti ani jejich potomci a ani sourozenci a jejich děti. Navíc, aby mohlo celé dědictví připadnout jedinému zůstavitelovu bratranci či sestřenici, nesměl by zůstavitel v den svého úmrtí mít ani žádného děda a babičku, strýce či tetu a ani žádného jiného bratrance nebo sestřenici, než právě jen dědícího. V projednávané věci se ze spisu nepodává, že by okresní soud po dalších osobách, které by ve smyslu shora uvedeného přicházely v úvahu jako dědici před A. K. anebo spolu s ní, vyjma výslechu obecné zmocněnkyně A. K. jakkoli pátral. Sama A. K. se v tomto ohledu zmínila jen o svém a zůstavitelovu dědu, o zůstavitelovu otci a o svém otci (zůstavitelovu strýci), kteří podle ní zemřeli ještě před zůstavitelem (ve své výpovědi z 6. 12. 2001 ovšem uvedla, že zůstavitel “odmítl” – zřejmě myšleno bezprostředně po skončení války – “odejít i kvůli stáří rodičů”), a dále o zůstavitelově manželce a dceři, které byly, stejně jako zůstavitel, prohlášeny za mrtvé ke dni 5. 6. 1945. Za situace, kdy ve smyslu § 25 obecného zákoníku občanského platí, že zůstavitel, jeho manželka a jejich dcera zemřeli současně a “o přenášení práv z jednoho na druhého mezi těmito osobami hovořit nelze”, měl se okresní soud pokusit dostupnými prostředky pátrat, zda zůstavitel přecejen neměl žádné další děti, zda ke dni 5. 6. 1945 nežili ještě jeho rodiče (narození podle obsahu spisu v letech 1860 a 1869) nebo některý z nich, zda opravdu neměl sourozence, popř. snad některého z prarodičů, dále jestli nežil některý z jeho strýců či tet (počítaje v to i oba rodiče A. K.) a nějaká další sestřenice nebo bratranec. Zjišťování osob, které přicházejí v úvahu jako dědici, bylo ve smyslu § 39 a § 40 zák. č. 208/1854 součástí sestavování tzv. “úmrtního zápisu”. Takto zjištěné tzv. “domnělé dědice” bylo třeba o dědickém nápadu vyrozumět a vyzvat je, aby podali dědickou přihlášku (a to v případě potřeby i ediktálně - § 128 a § 131 zák. č. 208/1854). Pokud by se tak ve vztahu k některému z domnělých dědiců nestalo a tento dědic by dědickou přihlášku bez vyrozumění a výzvy nepodal sám, bylo by pozůstalostní řízení stiženo vadou zmatečnosti (§ 41 odst. 2 písm. g/ zák. č. 100/1931 Sb., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného). Tím, že okresní soud případné další v úvahu přicházející dědice náležitě nezjišťoval a plně se spolehl na pouhé ústní informace A. K., resp. její obecné zmocněnkyně (a to ještě z protokolu sepsaného s obecnou zmocněnkyní není jasné, zda údaje o sourozencích a prarodičích zůstavitele byly řádně zjišťovány – viz tam uvedené poznámky “nezjišťuje se”), v každém případě pochybil a bude třeba to napravit. A.K. ve svém místopřísežném seznání jmění nemovitosti a další majetek, který byl podle následného závěru okresního soudu konfiskován, uvedla. Krajský soud sice sdílí právní názor soudu okresního, že konfiskace původně zůstavitelova majetku, ke dni účinnosti konfiskačního dekretu patřícího do ležící pozůstalosti, obecně právně možná byla a že správnost (nikoliv úplnost) místopřísežného seznání má soud po stránce právní přezkoumat (srov. § 23 zákona č. 100/1931 Sb. a § 114 a § 97 zák. č. 208/1854), ale postrádá v napadeném usnesení k právnímu závěru o tom, že sporná část majetku byla konfiskována, potřebnou bližší právní argumentaci. Čerpal-li okresní soud svůj právní závěr o konfiskaci ze zjištění, že dané nemovitosti byly jako konfiskované sepsány, že podle výpovědi A. K. byl majetek zůstavitelovy rodiny zabrán vyhláškou ze 7. září 1945, č.j. 48/45, dále z poznámky v pozemkové knize a z toho, že podle zápisu v pozemkové knize byla ohledně předmětných nemovitostí v roce 1958 vydána přídělová listina, a konečně z toho, že o konfiskaci tohoto majetku hovoří bývalý Okresní úřad v RK ve svém rozhodnutí z 15. 3. 1993, pak tyto okolnosti vzhledem k souvislostem projednávané věci pro bezpečný právní závěr o konfiskaci ještě nestačí. Úsudek o konfiskaci totiž předpokládá zjištění, že rozhodnutí správního orgánu o konfiskaci majetku dané osoby, které je nutnou podmínkou konfiskace, bylo řádně doručeno a nabylo právní moci. S touto stránkou věci se soud prvního stupně skutkově ani právně nevypořádal a jeho právní závěr, že příslušná část zůstavitelova majetku přešla podle dekretu č. 12/1945 Sb. na stát, tak prozatím postrádá na přesvědčivosti. Krajskému soudu tak nezbylo než napadené usnesení v přezkoumávané části zrušit a vrátit v tomto rozsahu věc okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 věta první, odst. 2 o.s.ř.). V jeho průběhu bude nejprve třeba zaměřit se na zjištění, zda tu v době zůstavitelova úmrtí přecejen nebyly další osoby, jimž by dědické právo svědčilo vedle A. K., popř. před (namísto) ní. Za tím účelem soud prvního stupně učiní příslušné dotazy u matričních úřadů a případně znovu vyslechne A. K. a provede další potřebná šetření. V každém případě je zapotřebí v dědickém řízení pokračovat se správným a úplným okruhem účastníků. Krajský soud zdůrazňuje, že přijetí dědické přihlášky A.K. ještě neznamená, že jí bude pozůstalost odevzdána. Zároveň s pátráním po dalších případných dědicích okresní soud uváží, jestli za situace, kdy byl zůstavitel prohlášen za mrtvého rozsudkem až z 16. května 1994 bylo konfiskační rozhodnutí řádně doručeno. K tomu je zapotřebí v obecné rovině podotknout, že ležící pozůstalost mohl při doručování takového rozhodnutí zastupovat jen dědic, který podal přihlášku, a do přihlášení dědiců toliko ustanovený opatrovník. Dospěje-li soud prvního stupně k tomu, že k řádnému doručení konfiskačního rozhodnutí dosud nedošlo (dojít nemohlo), dá příslušnému správnímu orgánu podnět k doručení. Dokončení konfiskačního řízení pak v každém případě vyčká. Zda majetek určité osoby konfiskaci podléhá, totiž může řešit jen správní orgán v konfiskačním řízení, kdežto soud tuto otázku nemůže zodpovídat ani jako předběžnou. Při úvaze o tom, zda sporné věci, pokud snad nebyly a nebudou konfiskovány, do děděného jmění zahrnout lze, se okresní soud vypořádá i s otázkou vydržení vlastnického práva k těmto věcem třetími osobami. Je totiž třeba mít na paměti, že se při dědění v režimu obecného zákoníku občanského dědictví nabývá teprve jeho odevzdáním. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V H.K. dne 25. září 2003 Předsedkyně senátu: