Jestliže zkušební doba měla skončit dne 8. ledna 2002 a zaměstnanec byl od 17. prosince 2001 (a nadále až do 31. května 2002) pro nemoc neschopen práce, ke dni 15. února 2002, kdy byl zaměstnanci doručen dopis o zrušení pracovního poměru ve zkušební době, dosud neuplynula. Trvá po takový počet pracovních dnů, který z ujednání o zkušební době vyplývá, snížený v důsledku překážek v práci nanejvýše o deset.

Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Z. J. a soudců JUDr. E. V. a Mgr. T. Š. ve věci žalobce J. Š., narozeného xxx, bytem v N. M. nad M., N. F. čp. 657, zastoupeného JUDr. I. P., advokátkou se sídlem v N. M. nad M., K. čp. 29, proti žalovanému R., spol. s r. o., s. r. o. se sídlem v N. – B., V N. čp. 101, IČ xxx, o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v N ze dne 24. června 2002, č.j. 4C 20/2002-30, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se m ě n í tak, že se žaloba o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru účastníků dopisem žalované, datovaným 4.1.2002, z a m í t á . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Výrok pod bodem III rozsudku okresního soudu o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek se z r u š u j e. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému nákladů odvolacího řízení 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem okresní soud určil, že je zrušení pracovního poměru účastníků dopisem žalované, datovaným 4.1.2002, který žalobce obdržel 15.2.2002, neplatné (výrok pod bodem I) a uložil žalované, aby žalobci nahradila náklady řízení (výrok pod bodem II) a aby zaplatila soudní poplatek (výrok pod bodem III). V odůvodnění vyložil, že podle jeho zjištění, účastníci pracovní smlouvou z 8.10.2001 sjednali pracovní poměr s tříměsíční zkušební dobou, že žalobce byl od 17.12.2001 do 31.5.2002 práce neschopen a že dopis žalované obsahující projev její vůle směřující ke zrušení pracovního poměru ve zkušební době s odkazem na § 58 odst. 1 zákoníku práce byl žalobci doručen 15.2.2002. Z toho dovodil, že bylo zrušení pracovního poměru neplatné, protože k němu došlo až po skončení zkušební doby. Podle § 31 odst. 2 zákoníku práce se doba překážek v práci, pro které zaměstnanec nemůže během zkušební doby konat práci, započítává do zkušební doby v rozsahu nejvýše 10 pracovních dnů. Zkušební doba měla podle ujednání účastníků skončit 8.1.2002, žalobce před tímto datem kvůli pracovní neschopnosti neodpracoval 13 dnů a zkušební doba se tak prodloužila o 3 dny a skončila 11.1.2002. Že v té době, a také v den, kdy obdržel dopis žalované o zrušení pracovního poměru, byl žalobce stále v pracovní neschopnosti, bylo podle okresního soudu nerozhodné. Výrok o nákladech odůvodnil soud prvého stupně odkazem na § 142 odst. 1 o.s.ř. a závěrem o žalobcově úspěchu v řízení a výrok o soudním poplatku opřel o ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v nyní platném znění. Proti tomuto rozsudku se žalovaná odvolala a navrhla jeho změnu v ten smysl, že se žaloba zamítá. Mínila, že okresní soud věc posoudil nesprávně. Zopakovala, že podle ní nemohla zkušební doba skončit, dokud překážka v práci, kvůli níž došlo k prodloužení zkušební doby, tedy žalobcova pracovní neschopnost, trvala. Jen takový výklad odpovídá účelu zkušební doby, kterým je umožnit zaměstnavateli i zaměstnanci, aby si vyzkoušeli výhodnost navázaného pracovněprávního vztahu. Interpretace, k níž přikročil okresní soud, by vedla k jistě neudržitelnému důsledku, že by zaměstnanec mohl zkušební dobu “promarodit” celou. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí. Do zkušební doby se nezapočítává jen takový počet pracovních dní, o který trvání překážky v práci přesáhl 10 dnů v průběhu zkušební doby, nikoli po ní. Názor žalované, že prodloužení zkušební doby začíná běžet až poté, kdy překážka v práci odpadne, a že účel zkušební doby vyžaduje, aby v jejím průběhu byla práce konána, je nesprávný a ustanovení § 31 odst. 2 zákoníku práce z této koncepce nevychází. Žalobce navíc onemocněl až 13 pracovních dnů před ukončením sjednané zkušební doby, a žalovaná tedy měla na úsudek o, jak uvádí, výhodnosti pracovněprávního vztahu, času dostatek. Po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.) a včas (§ 204 odst. 1 věta první o.s.ř.), krajský soud napadený rozsudek přezkoumal včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Učinil tak nejen z pohledu odvolacího důvodu žalovanou předneseného, nýbrž i s přihlédnutím k dalším odvolacím důvodům, jež obecně uplatněny být mohly (§ 205 odst. 2 o.s.ř.; § 212a odst. 1 o.s.ř.). Dospěl k následujícím závěrům: Skutkový stav zjistil okresní soud správně a pro rozhodnutí projednávané věci úplně. Klíčové skutkové okolnosti byly ostatně nesporné. Ani v průběhu odvolacího řízení je nikdo z účastníků nezpochybňoval, a krajskému soudu tak pro stručnost stačí na výstižné skutkové závěry soudu okresního odkázat. Právní názor, na němž soud prvního stupně své rozhodnutí vystavěl, však sdílet nemůže. V tomto ohledu dává naopak za pravdu žalované. O tom, že je účelem institutu zkušební doby vytvořit stranám pracovního poměru možnost získat poznatky, na jejichž základě se mohou do sjednaného termínu rozhodnout, zda pracovní vztah jednostranným úkonem ukončí, se nedá pochybovat. I když je možné připustit, že i pracovní neschopnost zaměstnance v průběhu zkušební doby je skutečností, která obecně může hrát při rozhodování o ukončení pracovního poměru ve zkušební době úlohu, a to zpravidla bezpochyby především při rozhodování zaměstnavatele, má zkušební doba v první řadě sloužit k získávání informací jiných. U zaměstnavatele jde o poznatky o schopnosti zaměstnance dosahovat kýžených pracovních výsledků a o jeho pracovní kázni, u zaměstnance o podmínkách výkonu sjednané práce v nejširším slova smyslu. Pokud by byl výklad zastávaný soudem prvního stupně a žalobcem správný, význam zkušební doby by se podstatně oslabil. Kdyby například zaměstnanec prvního dne po nástupu do zaměstnání onemocněl a jeho pracovní neschopnost by nepřetržitě trvala i po skončení zkušební doby po takový počet dnů, o který se zkušební doba podle § 31 odst. 2 zákoníku práce prodlužuje, zaměstnavatel ani zaměstnanec by žádné odpovídající poznatky získat nemohli. Už z toho je patrno, že interpretace okresního soudu správná být nemůže. Prodloužení zkušební doby nemůže začít běžet v době, kdy tu je překážka v práci (a to třeba i jiná než ta, kvůli níž se zkušební doba prodlužuje), ale až po jejím odpadnutí. O kolik dní se zkušební doba ve smyslu § 31 odst. 2 zákoníku práce prodlužuje, tedy jde-li – tak jako v daném případě – například jen o 3 dny, ani kolik dní zaměstnanec v průběhu zkušební doby skutečně odpracoval, pak nemůže být právně významné. Jde o to, že sjednají-li si zaměstnavatel a zaměstnanec zkušební dobu určitého trvání, mají možnost “vyzkoušet si sjednaný pracovní poměr” po takový počet pracovních dnů, který z ujednání o zkušební době vyplývá, snížený v důsledku překážek v práci nanejvýš o 10. Pro úplnost je namístě doplnit, že pokud není k prodloužení zkušební doby zákonný důvod (jestliže doba trvání překážek v práci v průběhu zkušební doby nepřesáhla 10 dnů), pak to, že překážka v práci ke dni sjednanému jako den skončení zkušební doby trvá a pokračuje i po něm, nemá žádný význam. Zkušební doba v takovém případě skončí tak, jak bylo dohodnuto. K tomuto závěru ostatně soudní praxe dospěla již v minulosti. Poněvadž žalovaná pracovní poměr účastníků způsobem předvídaným v § 58 odst. 1 zákoníku práce ukončila v době, kdy žalobcova pracovní neschopnost trvala, prodloužení zkušební doby v důsledku toho ještě nezačalo běžet a zkušební doba proto neskončila, nešlo o úkon opožděný. Žádný jiný důvod neplatnosti tohoto úkonu žalobce netvrdil a nevyšel najevo ani jinak. Pracovní poměr lze zrušit ve zkušební době i přesto, že je zaměstnanec v pracovní neschopnosti – žádné ustanovení platného právního řádu tomu nebrání. Neplatnost úkonu žalované jako celku není založena ani tím, že ve svém dopise uvedla, že pracovní poměr končí ke 4.1.2002, a dopis byl žalobci doručen až 15.2.2002. Zrušením ve zkušební době nelze pracovní poměr ukončit se zpětnou účinností, ale to, že se o to jedna ze stran pracovního poměru pokusí, má za ten následek, že pracovní poměr končí v den, kdy byl projev směřující k ukončení pracovního poměru druhé straně doručen. Neplatný je takovýto projev jen v té části, která obsahuje označení dne skončení pracovního poměru (§ 242 odst. 1 písm. a) ve spojení s odst. 3 zákoníku práce). Neplatnost zrušení tu nepůsobí ani nedodržení minimální lhůty 3 dnů, o něž má doručení zrušovacího projevu den skončení pracovního poměru předcházet. Ustanovení § 58 odst. 2 zákoníku práce, které tuto lhůtu konstituuje, je totiž “jen” povahy pořádkové. Protože bylo žalovanou provedené zrušení pracovního poměru platné, krajský soud změnil přezkoumávaný rozsudek ve výroku o věci samé tak, že se žaloba zamítá (§ 220 odst. 1 o.s.ř.). V důsledku změny napadeného rozsudku musel krajský soud rozhodnout o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). V řízení byla nakonec úspěšná žalovaná a náklady proto musí podle § 142 odst. 1 o.s.ř. (pro odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.) hradit žalobce jí (sám si vlastní výdaje ponese ze svého). V řízení před okresním soudem žalované podle jejího prohlášení žádné náklady nevznikly a v řízení odvolacím platila jen poplatek z odvolání 1.000,- Kč. Krajský soud tedy rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení prvostupňového nemá nikdo z účastníků a že na náhradě nákladů odvolacího řízení je žalobce povinen žalované nahradit právě soudní poplatek z odvolání. Výrok napadeného rozsudku o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek z žaloby krajský soud zrušil, protože byla žalované uložena s odůvodněním, že žalobce, který byl od placení soudních poplatků osvobozen a poplatek tudíž nezaplatil, v řízení uspěl (viz okresním soudem zmiňované ustanovení § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích). Ve světle měnícího rozhodnutí krajského soudu však tento předpoklad odpadl a povinnost platit poplatek z žaloby proto žalované ukládat nelze. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze do 2 měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně. Dovolání se podává prostřednictvím Okresního soudu v N, dvojmo. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V HK dne 28. dubna 2003 Předsedkyně senátu