I. Jestliže Okresní národní výbor uzavřel jménem státu kupní smlouvu o nemovitosti a nevyžádal si k ní souhlas Krajského národního výboru, ač takový souhlas měl být podle § 16 odst. 2 vyhl. č. 156/1975 Sb. k účinnosti smlouvy zapotřebí, nestala se smlouva účinnou ( § 47 odst. 1 ObčZ ve znění zák. č. 131/1982 Sb.). V nevyžádání souhlasu nelze však spatřovat nesprávný úřední postup ( § 18 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb.). II. Náhradu za zhodnocení vydávané nemovitosti upravují zvláštní předpisy (§ 7 odst. 4, § 10 odst. 1 a 3 zák. č. 87/1991 Sb. § 10 odst. 3, § 15 odst. 1, § 19a) zák. č. 403/1990 Sb.) Ty nevylučují aplikaci předpisu obecného, jímž je občanský zákoník. Současnou aplikaci dvou speciálních předpisů (tj. zákona č. 87/1991 Sb. či zák. č. 403/1990 Sb. na straně jedné a zák. č. 58/1969 Sb. na straně druhé) však přiípustit nelze.

5 U s n e s e n í Krajský soud v HK – pobočka v P. rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. M.Z. a soudkyň JUDr.A.S. a JUDr. M.V. ve věci žalobce Ing. L.S., nar. xxx, bytem H.B. 27, zast. Mgr. J.Č., advokátem se sídlem v H.K., K. 241, proti žalované Č.r. – M.f.ČR se sídlem v P. 1, L. 15, zast. JUDr. A. K., advokátem se sídlem v P. 5, N. 14. Ř. 3, o náhradu škody v částce 1.862.919,- Kč, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ch.. ze dne 21. února 2003, č.j. 7 C 136/98-157, t a k t o: Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se okresnímu soudu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud shora označeným mezitímním rozsudkem shledal, že odpovědnost žalované za škodu vzniklou žalobci nesprávným úředním postupem Okresního národního výboru v Ch. a Státního notářství v Ch. při uzavření a registraci kupní smlouvy ze dne 23.8.1983 mezi Československou socialistickou republikou – Okresním národním výborem v Ch. (dále jen ONV) jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím, jejímž předmětem byla nemovitost – mlýn čp. 5 se všemi přilehlými budovami a přístřeškem s turbínou malé vodní elektrárny, vše na st.p. č. 26, zapsané na listu vlastnictví č. xxx v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Ch. pro oběc B., k.ú. P., je ve smyslu ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb. dána. Po provedeném dokazování uzavřel, že protiprávní jednání spatřuje v porušení právní povinnosti ONV v Ch., které nevyžádalo pro převod shora označených nemovitostí souhlas bývalého Krajského národního výboru (dálen jen KNV) v H. K., jenž byl podle § 16 odst. 2 zákona č. 156/1975 Sb. (správně vyhlášky federálního ministerstva financí ČSSR) podmínkou účinnosti kupní smlouvy. Smlouva proto neměla být ani registrována státním notářstvím. Pro převod v rozporu s právními předpisy bylo žalobci uloženo uzavřít dohodu o vydání nemovitostí dle restitučního zákona. Žalobci, který do nemovitosti investoval, tak vznikla majetková újma (škoda) minimálně v rozsahu vložených investic do nemovitosti, kterou dlouhou dobu vlastnil a užíval. Okresní soud shledal i příčinnou souvislost mezi uvedeným protiprávním jednáním státu a vznikem škody. O tomto základu předmětu řízení rozhodl mezitímním rozsudkem. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná. Namítala zejména, že býv. ONV v Ch. nevystupoval při uzavření kupní smlouvy se žalobcem jako subjekt práva veřejného, nýbrž jako subjekt soukromého práva. Nejednalo se totiž o výkon státní správy a tedy nemohlo jít o úřední postup. Oba účastníci tak měli rovné postavení. Žalovaný si měl ohlídat, zda smlouva má všechny náležitosti a bylo na jeho vůli, zda takovou smlouvu uzavře. Způsobil-li ONV v Ch. svým jednáním neúčinnost smlouvy, jedná se stále o vztah soukromoprávní. Žalobce se tak má domáhat náhrady škody vzniklé porušením povinnosti vyplývající ze smluvního vztahu a nikoliv z úředního postupu. Uvedené dovozovala z vymezení působnosti správního řádu (§ 1 odst. 1 zák.č. 71/1967 Sb.), který se vztahuje na řízení v oblasti státní správy. Aplikaci zákona č. 58/1969 Sb. proto považovala za nepřípadnou. Okresnímu soudu pak vytýkala, že se s uvedenou argumentací v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal. Z obsahu odvolání je zřejmé, že žalovaná uplatnila odvolací důvod dle ust. § 105 odst. 2 písm. c) a g) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci, nepřezkoumatelnost rozhodnutí z pohledu jí uplatněné obrany). Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup není dána (zřejmě zamítnutí žaloby). Žalobce ve vyjádření k odvolání zdůraznil, že povinnost ONV opatřit si souhlas dle vyhl.č. 156/1975 Sb. byla jeho úřední povinností, neboť bylo úkolem státních orgánů kontrolovat charakter převáděného státního majetku ( jeho souladu s právními předpisy). Navíc i k podání návrhu na udělené souhlasu národního výboru s převodem dle § 490 odst. 2 obč. zák. byl oprávněn ONV. Neudělení souhlasu mělo zásadní vliv na právní vztah subjektů smlouvy a nemohlo se tak jednat o pouhý interní vztah dvou státních orgánů. Navrhl potvrzení věcně správného rozsudku. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k němu oprávněnou, je přípustné a obsahuje náležitosti dle ust. § 205 odst. 1 o.s.ř. a způsobilé odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2 písm. c) a g) o.s.ř., z jeho podnětu napadený rozsudek přezkoumal (§ 212 o.s.ř.). Přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným (§ 212a odst. 1 o.s.ř.). O odvolání rozhodl bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř.). Krajský soud předně uvádí, že se okresní soud ani zčásti nevypořádal s opakovanými námitkami žalované, že při uzavření kupní smlouvy ze dne 23.8.1983 ONV v Ch. nejednalo jako státní orgán a nemohlo se proto jednat o výkon státní správy. Argumentace žalované byla založena na tom, že se jednalo o typický soukromoprávní vztah dvou subjektů, v nichž každý měl rovné postavení (bylo na vůli žalobce, zda smlouvu uzavře), a proto nelze dovozovat odpovědnost žalované dle § 18 zákona č. 58/1969 Sb. za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem státu (jeho orgánů). Odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. a pro nedostatek důvodů v uvedeném směru nepřezkoumatelné. Z uvedeného pak vyplývá opodstatněnost uplatněného odvolacího důvodu dle ust. § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř. (jiná vada řízení). Právní závěry okresního soudu pak jsou nutně jen předčasné (§ 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.). Okresní soud totiž zcela pominul vyložit (a vypořádat se tak i s obranou žalované), proč postup žalované (býv. ONV) považovala za úřední postup, který jako pojem není v ust. § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. vymezen. Ustálený výklad pak vychází z pojetí úředního postupu jako jednání, při kterém jde o výkon státní moci k tomu zřízenými orgány. Úvaha, zda postup ONV, jednajícího za stát při prodeji státního majetku občanovi, lze za výkon státní moci považovat, však v odůvodnění rozsudku chybí, ačkoliv okresní soud zcela zřejmě z tohoto předpokladu ve svých dalších závěrech vychází. Zde krajský soud poznamenává, že ve zrušovacím usnesení ze dne15.3.2000, č.j. 20 Co 239/99-70 (č.l. 74) odvolací soud tuto otázku také nastolil (…pokud se při uzavření kupní smlouvy jednalo o úřední postup..) a teprve po jejím zodpovězení napovídal, co je třeba nesprávností úředního postupu rozumět a jaké skutečnosti bude nutno následně zkoumat pro příslušný právní závěr. Zcela nepřezkoumatelným a nutno dodat, že i mimo předmět řízení (vymezený žalobou-skutkovými tvrzeními), je závěr okresního soudu o tom, že základ nároku žalobce je opodstatněn i v důsledku nesprávného úředního postupu Státního notářství v Ch. při registraci kupní smlouvy ze dne 23.8.1983. Důvody, které okresní soud k tomuto závěru vedly, se z odůvodnění rozsudku nepodávají. Je pak nutno poznamenat, že registrace kupních smluv státním notářstvím byla jeho rozhodovací činností (§ 1 zákona č. 58/1969 Sb.) a nikoliv jen úředním postupem. Podmínkou uplatnění nároku na náhradu škody, vzniklé nesprávným rozhodnutím, bylo zrušení pravomocného rozhodnutí pro jeho nezákonnost příslušným orgánem (§ 4 zákona č. 58/1969 Sb.), které však nebylo žalobcem ani tvrzeno. Zřejmě již z tohoto důvodu žalobce žalovaný nárok ve skutkovém vylíčení opírá jen o tvrzený nesprávný úřední postup býv. ONV v Ch.. Je tak znovu opodstatněn odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Okresnímu soudu však je nutno vytknout, že se nevypořádal ani s argumentací žalované, že žalobce mohl svůj nárok opírat jen o obecná ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, a také, že v řízení není pasivně legitimována. Naznačila rovněž, že při řešení otázky případných náhrad za vydaný majetek dle restitučních zákonů, je nutno postupovat právě podle těchto předpisů. Uvedené otázky okresní soud zcela pominul. Přitom je zřejmé, že žalobce ve vylíčení rozhodných skutečností tvrdil, že škoda mu vznikla v důsledku vydání nemovitostí (rozhodnutí soudu o uzavření dohody o vydání věci) podle zákonů č. 403/1990 Sb. a 87/1991 Sb. pro shora uvedené pochybení ONV v Ch. Nabízí se tak i možné právní posouzení věci soudem jinak, než podle právního názoru žalobce (§ 118a odst. 2 o.s.ř.), s nutným poučením soudu o tomto názoru a případnou výzvou k doplnění vylíčení rozhodujících skutečností. Zodpovězení této otázky je však pro rozhodnutí ve věci podstatné. Vraťme se k řešení zásadní otázky v dané věci, zda postup Čsl. státu- jednajícího tehdejším Okresním národním orgánem v Ch. - při uzavření kupní smlouvy o převodu státního (národního) majetku na žalobce lze podřadit pod pojem “úřední postup”. Zde je nutno uvést, že ONV byly orgány, kterým byla vedle výkonu státní moci svěřena také správa národního majetku. Smlouvou o převodu majetku (kupní smlouvou z 23.8.1983) totiž stát převáděl na žalobce budovu mlýna v P. čp. 5 se všemi součástmi a příslušenstvím, postavenou na st.p. č. 26 v kat. území P., obec B. Za stát (tehdejšího vlastníka) jednal ONV v Ch., který se žalobcem kupní smlouvu (smlouvu o převodu národního majetku) také uzavřel. Oba tak byli účastníky občanskoprávního vztahu, při němž mají účastníci rovné postavení. Ze žádného právního předpisu nevyplývala povinnost státu - ONV smlouvu o převodu uvedené nemovitosti právě se žalobcem uzavřít a žalobci také nesvědčila povinnost nemovitost koupit. Bylo tak na jeho vůli, zda smlouvu uzavře, či nikoliv. Ze strany tehdejšího ONV se tak jednalo o výkon vlastnického práva ke státnímu majetku. Jeho jednání bylo završeno uzavřením občanskoprávního úkonu (kupní smlouvy) podle ust. § 399 a 47 obč. zák. v tehdy účinném znění. Takové jednání však nelze zaměňovat s výkonem státní moci (správy), tedy rozhodovací pravomocí orgánu státní správy s předepsaným “úředním postupem” podle norem práva veřejného. Krajský soud proto dovozuje, že postup správou národního majetku pověřeného orgánu státu (býv. ONV) při jeho prodeji fyzické osobě není výkonem státní moci (správy), aby bylo lze uvažovat o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem dle ust. § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Proto je v daném případě vyloučena také aplikace zákona č. 58/1969 Sb., jakožto předpisu speciálního, upravujícího povinnost státu k náhradě škody, vzniklé v důsledku nesprávného úředního rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu při výkonu státní moci (tedy ve vztazích upravených předpisy práva veřejného, kde nemají účastníci rovné právní postavení). Podle ust. § 47 obč. zák. ve znění zákona č. 131/1982 Sb. platilo, že nedošlo-li na návrh podaný do tří let od uzavření smlouvy k rozhodnutí příslušného orgánu nebo registraci státním notářstvím, nastupovala nevyvratitelná právní domněnka, že účastníci od smlouvy odstoupili (s účinky ex tunc). Vzhledem k registraci smlouvy, avšak absenci souhlasu příslušného orgánu (rozhodnutím) dle vyhl.č. 156/1975 Sb. s převodem národního majetku, nutno dovodit nikoliv účinky nevyvratitelné právní domněnky, nýbrž neúčinnost shora uvedené kupní smlouvy (§ 47 odst. 1 obč. zák.), ale také její neplatnost ve smyslu ust. § 39 obč. zák. (srov. např. R 22/75 ). Vzhledem k tomu, že žalobce majetek ke dni účinnosti restitučních zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991Sb. držel, stal se povinnou osobou k jeho vydání. Na uvedený právní vztah tak navíc plně dopadají jen uvedené (speciální) restituční předpisy, které současně upravují i povinnost oprávněných osob k náhradě v případě zhodnocení vydávaných nemovitostí povinnou osobou. Použití těchto speciálních předpisů pak současnou aplikaci dalšího speciálního předpisu (zák.č. 58/1969 Sb.) vylučují. Zákon č. 87/1991 Sb. řeší náhradu povinné osobě vůči oprávněné osobě při vydání zhodnocené věci v ust. § 7 odst. 4. Pasivní legitimace k tomuto nároku svědčí osobě oprávněné ( § 10 odst. 1 zákona). Zákon č 403/1990 Sb. (§ 15 odst. 1) zakládá povinné fyzické osobě právo na vrácení kupní ceny, nikoliv však zhodnocení nemovitosti (ten nárok svědčí za podmínek daných § 10 odst. 3 a § 19a zákona příslušnému ministerstvu). Oba uvedené (speciální) restituční zákony však podle přesvědčení odvolacího soudu, jestliže určitý nárok povinné fyzické osoby vůči osobě, které byla věc vydána, nebo vůči státu, vylučují (nezakládají- srovnej ust. § 10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), nevylučují současně aplikaci předpisu obecného. Tím je v daném případě občanský zákoník, který obsahuje příslušná ustanovení o náhradě škody, byly-li naplněny předpoklady vzniku tohoto odpovědnostního vztahu, popř. i ustanovení o bezdůvodném obohacení (žalobce byť na základě neplatného titulu nemovitost držel, proto ji byl povinen vydat a tvrdí, že zhodnotil investicí). Současnou aplikaci dvou speciálních předpisů (tedy restitučního či zákona č. 58/1969 Sb.), jak již bylo řečeno na posuzovaný případ připustit nelze (poměr speciality). Vzhledem k tomu, že vylíčení rozhodujících skutečností žalobcem nevylučuje také shora naznačené právní posouzení věci (§ 118a o.s.ř.), okresní soud se bude uplatněným nárokem zabývat při aplikaci shora uvedených restitučních předpisů (ve spisu založené rozhodnutí o vydání nemovitosti na tyto zákony poukazuje). Který z nich na posuzovaný případ dopadá vyloží (jestliže nenajde oporu v rozhodnutí Okresního soudu v Ch ze dne 26.7.1994, č.j. 6C 42/92-79 ani v rozhodnutí Krajského soudu v HK ze dne 9. 6. 1995 č.j.14 Co 835/94 –107) s ohledem na jimi vymezený předmět úpravy (§ 1 obou uvedených zákonů). Závěr o tom, který z uvedených restitučních zákonů v daném případě použít, mu pak bude vodítkem pro příslušný závěr, zda žalované svědčí pasivní legitimace (viz ust. § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) pro žalobcem uplatněný nárok zcela či zčásti. Důkazní břemeno o prokázání porušení právní povinnosti, škody a příčinné souvislosti (při presumovaném zavinění), tedy předpokladů odpovědnostního vztahu k náhradě škody leží na poškozeném. Rovněž tak i případného bezdůvodného obohacení. K tomu okresní soud poskytne účastníkům patřičné poučení (§ 118a o.s.ř.). Krajskému soudu proto nezbylo, když neměl podmínky ani pro potvrzení ani změnu rozsudku (okresní soud na shora nastíněných úvahách své rozhodnutí nezaložil), než napadený rozsudek podle ust. § 221 odst. 1 o.s.ř. zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení. V něm se okresní soud bude řídit shora vysloveným názorem, poskytne účastníkům potřebná procesní poučení (§ 118a o.s.ř., možnost doplnění důkazního řízení a o věci (tak, jak bude její předmět žalobou vymezen) znovu rozhodne. Své závěry neopomene vyjádřit v odůvodnění rozhodnutí způsobem, který předvídá ust. § 157 odst. 2 o.s.ř., aby rozhodnutí bylo také přezkoumatelné. Neopomene v konečném rozhodnutí rozhodnout i o nákladech tohoto odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V P. dne 26. srpna 2003