Podle ustanovení § 120 odst. 1 ObčZ součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím znehodnotila. "Povahou" ve smyslu uvedeného ustanovení dlužno rozumět účel, jemuž má součást věci sloužit tím nemůže logicky být jiný účel, než kterému má sloužit věc samotná. Jestliže původní neobezděný přístřešek měl sloužit jinému účelu než obytný dům a jestliže se na tom nic nezměnilo ani po jeho obezdění, přístřešek součástí domu není.

3 19Co 14/2003 Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. MN CSc. a soudců JUDr. PM a JUDr. MK v právní věci žalobkyně AM, bytem v Č.T., A. 927, zast. JUDr. R.M., advokátem se sídlem v L., M. 58, proti žalovanému V.M., bytem v K., V B. 664, o vyklizení nemovitosti, k odvolání žalobkyně do rozsudku Okresního soudu v Ú. n. O.,č.j. 11C 268/97-145 z 1.10.2002, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud zamítl žalobu o vyklizení dílny označené ve výroku rozsudku, vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení České republiky. Rozhodl tak proto, že dílna, o jejíž vyklizení ve sporu šlo, není součástí zemědělské stavby, jejíž vlastnicí je žalobkyně – ta se z toho důvodu “nemůže vykázat aktivní věcnou legitimací, jakožto vlastníka dílny, k nároku na vyklizení žalovaného z uvedených nebytových prostor”. Toto rozhodnutí napadá včas podaným odvoláním žalobkyně, domáhá se jeho změny a vyhovění žalobě. V odůvodnění svého opravného prostředku uvádí, že objekt dílen těsně sousedící s budovou čp. 126 je součástí této stavby; žalobkyně se tak stala vlastníkem nejen původní stavby čp. 126, nýbrž i přistavěných dílen, které jako součást věci sdílejí osud věci hlavní. Žalovaný navrhl napadený rozsudek z jeho správných důvodů potvrdit. Krajský soud dospívá po projednání podaného odvolání k těmto závěrům: Skutkový stav věci zjistil okresní soud správně – ani odvolatelka ostatně netvrdí, že by soud prvého stupně při provádění dokazování pochybil; vytýká mu však, že provedené důkazy nesprávně posoudil, a proto dospěl i k nesprávnému právnímu závěru. Odvolací soud však tuto výhradu odvolatelky nesdílí a považuje naopak jak skutkové, tak i právní závěry prvostupňového soudu za správné. Jen pro přesnost uvádí, že z posudku znalce S. nevyplývá, že by v případě přístavby dílny šlo o “typickou přístavbu z důvodu rozšíření původní stavby”, nýbrž že – podle tohoto posudku – o takovou přístavbu nešlo (při převzetí tohoto závěru, obsaženého na str. 5 uvedeného posudku, do odůvodnění napadeného rozsudku na str. 3, došlo ke zřejmému nedopatření vynecháním záporu u významového slovesa). S tímto upřesněním považuje tedy odvolací soud za správná jak skutková zjištění, jež okresní soud z provedeného dokazování vytěžil, tak i jejich právní hodnocení. Odkazuje na ně, ztotožňuje se s nimi a jen vzhledem k obsahu podaného odvolání k nim dodává: Podstatou sporu bylo vyřešení otázky, zda dílna, o jejíž vyklizení šlo, je či není součástí domu čp. 126 v obci K., katastrální území D.B. (který je vlastnictvím žalobkyně). Podle § 120 odst. 1 obč. zák. je pro posouzení určitého předmětu jako součásti věci rozhodující jednak to, že součást “podle její povahy” k věci náleží, jednak to, že nemůže být oddělena, “aniž by se tím věc znehodnotila”. V projednávané věci vznikla dílna (více než 100 let poté, co byl postaven dům čp. 126) původně jako třídírna brambor – šlo o přístřešek, který byl asi rok poté, co byl postaven, oplechován. Později byl obezděn a byly v něm prováděny opravy zemědělských strojů, přičemž – jak vyplynulo z výpovědi svědků, kteří si zrod dílny pamatovali – “nikdy nebyl prostor dílny a hlavní budovy č. 126 využíván ke společnému účelu” (výpověď O. J. na č.l. 86 p.v.). “Povahou” ve smyslu ust. § 120 odst. 1 obč. zák. dlužno nepochybně rozumět účel, k němuž má součást věci sloužit – a tím nemůže být logicky jiný účel, než kterému má sloužit věc samotná. Jak patrno, původní neobezděný přístřešek měl sloužit jinému účelu než dům čp. 126 a na této odlišnosti se nic nezměnilo ani poté, co byl později obezděn. I vznik dílny dokládá, že o součást domu čp. 126 nejde – její původní konstrukce byla vzdálena asi 50 cm od obvodového zdiva čp. 126 (str. 5 posudku znalce S.S., vypracovaného pro potřeby Okresního úřadu v Ú.n.O.). Pokud jde o druhý předpoklad, resp. charakteristický rys součásti věci, ani ten není v daném případě dán. Jak znalec Ing. Z., tak i S.S. uvedli, že “dílna po provedení stavebních úprav .... není vázána na osud věcí hlavních” (výpověď znalce Ing. Z. na č.l. 78), resp. že “provozním oddělením se původní součást (dílny) stala samostatnou věcí”. Podle znalce Ing. Z. “úpravy vedoucí k oddělení dílny a hlavního objektu by spíše vedly ke zhodnocení”. Přitom z provedeného dokazování je zřejmé, že toto oddělení je technicky dobře možné – v podrobnostech (pokud jde o tento závěr) odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku na str. 3. I odvolací soud je tedy přesvědčen, že dílna, o jejíž vyklizení žalobkyně usiluje, se součástí jejího domu čp. 126 nestala, neboť jde o věc samostatnou, která žalobkyni nepatří. Z toho důvodu rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Pro úplnost však dodává, že výrokem sub. III napadeného rozsudku rozhodl okresní soud (rovněž správně) o povinnosti žalobkyně zaplatit náhradu nákladů České republice, že však tuto povinnost žalobkyně již splnila (č.l. 153). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v Ú.n.O. dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V HK dne 11. února 2003 Předseda senátu: