Listinná akcie je hmotným předmětem a tedy věcí ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 ObčZ jako např. bankovka. Může být proto i předmětem vlastnického práva. Je možné ji i vydržet. Na tom nic nemůže změnit ani okolnost, že je jen "nositelem" obligačního práva, které je v ní vtěleno a které z ní vyplývá.

U s n e s e n í K.S. v H.K. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. M. N., CSc. a soudců JUDr. P. M. a JUDr. M. K. v právní věci žalobce Z. V., a.s.,zast. JUDr. J. Š., advokátem, proti žalovanému J. S., zast. JUDr. Mgr. V. S., advokátem, o vrácení akcií a zaplacení částky 5.972,- Kč, o odvolání žalobce do rozsudku Okresního soudu v Ú. O. č.j. 5C 7/2002-20 ze dne 17.4.2002, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se tomuto soudu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud výrokem sub I zamítl žalobu o vrácení akcií (jež ve výroku svého rozhodnutí označil) v celkové nominální hodnotě 134.000,- Kč a o zaplacení 5.972,- Kč. Dalším výrokem (sub II) uložil žalobci, aby žalovanému nahradil náklady řízení. Pokud jde o vrácení akcií, dospěl k závěru, že požadavek žalobce je promlčen, přičemž žalovaný navíc tyto akcie vydržel. Žalobu o zaplacení 5.972,- Kč zamítl proto, že smlouvu, podle níž byla tato částka žalovanému vyplacena, neplatnou neshledal. Toto rozhodnutí napadl včas podaným odvoláním žalobce a navrhl, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého opravného prostředku uvádí, že k námitce promlčení nemělo být podle § 107 odst. 3 obč. zák. přihlédnuto, neboť odvolatel se obdobně proti žalovanému bránit nemůže. Ani námitka vydržení nebyla vznesena důvodně, neboť cenné papíry lze za věc movitou považovat teprve od účinnosti zákona č. 362/2000 Sb. Žalovaný navrhl napadený rozsudek jako správný potvrdit. Částka 5.972,- Kč mu byla vyplacena na základě platné dohody o skončení nájmu, uzavřené s RVOD V., k níž žalobce přistoupil. Pokud jde o akcie, mohl by se žalobce domáhat jejich vydání jen tehdy, kdyby byl sám schopen vrátit žalovanému to, co za ně podle neplatné smlouvy přijal. To však možné není, neboť RVOD V. je v konkurzním řízení a majetkové podíly, které před sedmi lety žalobce na základě neplatné smlouvy převzal, již ztratily svou hodnotu. Krajský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospívá k těmto závěrům: Pokud jde o skutkový stav v projednávané věci, zjistil ho okresní soud správně. Za správný považuje odvolací soud i závěr, k němuž soud prvého stupně dospěl při právním hodnocení smlouvy o postoupení pohledávky z 29.12.1995. Kromě těch důvodů neplatnosti této smlouvy, jež okresní soud čerpal z rozhodnutí Krajského soudu v H. K. č.j. 19Co 316/2000-56 z 19.4.2001, považuje odvolací soud za výstižný poukaz okresního soudu na okolnost, že žalovaný o vydání majetkového podílu vůči Rolnickému a výrobnímu družstvu V. “nikdy” (výpověď žalovaného při jednání soudu dne 21.3.2002) nepožádal; potom ovšem byla dne 29.12.1995 mezi účastníky řízení uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, která neexistovala, neboť žalovaný vůči RVOD V. požadavek na zaplacení částky 149.291,- Kč neuplatnil. Prvostupňový soud považoval požadavek na vrácení akcií z neplatné smlouvy o postoupení pohledávky za promlčený. Tomuto názoru nelze přisvědčit, a to z důvodu, který ve svém odvolání uplatňuje žalobce: proti požadavku na vrácení plnění z neplatné smlouvy se lze námitkou promlčení bránit jen tehdy, má-li tuto možnost i protistrana (§ 107 odst. 3 obč. zák.). Tuto možnost, tj. namítat promlčení, však žalobce nemá, neboť neexistuje pohledávka, kterou by měl z neplatné smlouvy za žalobcem žalovaný a proti níž by žalobce mohl promlčení namítat. Správným však shledává odvolací soud závěr, podle něhož žalovaný mohl akcie vydržet. K odůvodnění příslušné části napadeného rozsudku na str. 4 i.f. a v prvém odstavci na str. 5 (s nímž souhlasí), dodává: Je nepochybné, že listinná akcie je hmotným předmětem a tedy věcí ve smyslu § 118 odst. 1 obč. zák. podobně, jako např. bankovka. Může být proto i předmětem vlastnického práva. Na tom nemůže nic změnit okolnost, že je jen “nosičem” obligačního práva, které je v ní vtěleno, resp. s ní spojeno a které z ní vyplývá. I ze zákona o cenných papírech, účinného v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky (č. 591/1992 Sb.) je zřejmé, že jde o věc v právním slova smyslu – o úplatném převodu cenných papírů mohla by být podle tohoto předpisu uzavřena kupní smlouva (§ 13 odst. 1), přičemž kupující se stával majitelem cenného papíru (§ 20). Z toho plyne, že akcie byly (a jsou) způsobilé stát se předmětem vlastnického práva. Potom ovšem dlužno shodně se soudem prvého stupně dovodit, že je žalovaný mohl za podmínek stanovených v zákoně (§ 130 odst. 1, § 134 odst. 1 obč. zák.) vydržet, tj. vydržením se stát jejich vlastníkem. Zda se tak stalo, nelze však mít dosud za prokázané. Soud prvého stupně ve svém rozsudku správně vysvětlil, proč nelze přisvědčit tvrzení žalovaného, že s akciemi “více než 6 let v dobré víře hospodařil”. Přesto však na jejich vydržení usoudil, když vyšel z předpokladu, že “akcie byly vydány v průběhu roku 1998”. Tento údaj však zcela správný není – z dodatku ke smlouvě o vydání akcií z 24.9.1998 vyplývá, že akcie v nominální hodnotě 40.000,- Kč žalovaný převzal v průběhu roku 1999, takže do podání žaloby by od té doby tříletá doba potřebná k vydržení nemohla uplynout. Okresní soud se proto bude muset otázkou tvrzeného vydržení akcií znovu zabývat. Především je třeba přesně zjistit, kdy žalovaný akcie převzal (resp. kdy převzal které z nich); dále bude třeba objasnit, dokdy mohl být objektivně v dobré víře, že jde o předmět jeho vlastnictví. Na základě takto získaných poznatků okresní soud znovu posoudí, zda žalobě o vydání akcií (případně jaké její části) nelze vyhovět proto, že je žalovaný vydržel. Žalobce v podání z 10.2.2003 tuto možnost popírá s odůvodněním, že ve sporu je žalováno na ochranu vlastnického práva, “které žalobce nikdy nepozbyl”, a které se nepromlčuje. Posléze uvedený závěr je správný, správnost předchozího však není nepochybná – účinky vydržení s sebou nesou ztrátu vlastnického práva ve prospěch oprávněného držitele. To, zda žalovaný akcie vydržel (případně které z nich), bude prvostupňový soud znovu posuzovat vzhledem k tomu, co o této držbě uvedl žalovaný, jakož i k tomu, čím se snaží vydržení akcií vyvrátit žalobce; přitom provede důkazy, jež o svých tvrzeních obě sporné strany případně označí. Pokud jde o požadavek na zaplacení částky 5.972,- Kč, odvolací soud nesdílí náhled okresního soudu, že by šlo o plnění na základě platné smlouvy. Především byla podle smlouvy ze dne 17.9.1998, podle níž žalobce žalovanému plnil a na niž v žalobě – pokud jde o požadavek vrácení této částky - také odkázal, úhrada částky 5.972,- Kč podmíněna uzavřením smlouvy o vydání akcií v celkové nominální hodnotě 134.000,- Kč. Taková smlouva byla týž den sice uzavřena, avšak protože vycházela z neplatné smlouvy o postoupení pohledávky, je třeba ji považovat rovněž za neplatnou. Potom se ovšem nesplnila podmínka, na kterou byl závazek zaplatit částku 5.972,- Kč vázán (čl. III smlouvy), takže žalobce nebyl k tomuto plnění povinen. Kromě toho částka 5.972,- Kč představuje dvojnásobek částky 2.986,- Kč, sjednané jako roční “nájemné” z pohledávky 149.291,- Kč ve výši 2% z této (údajné) pohledávky. Již bylo vysvětleno, že (a proč) nelze přijmout závěr, že žalovaný v době uzavírání smluv s RVOD V za družstvem tuto pohledávku měl. Kromě toho je vyloučeno pohledávku “pronajmout”. Z těchto důvodů je třeba považovat závazek žalobce k zaplacení částky 5.972,- Kč za neplatný, resp. neexistující. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost (uváděná soudem prvého stupně), že “žádný z účastníků neplatnost těchto ujednání nenamítal”. Jestliže za této situace žalobce žalovanému částku 5.972,- Kč zaplatil (tato okolnost je mezi účastníky nesporná), potom plnil na základě neplatné smlouvy, takže by žalovaný byl povinen částku 5.972,- Kč žalobci vrátit (§ 457 obč. zák.). Žalovaný se však i proti tomuto požadavku brání námitkou promlčení. Soud prvého stupně žalobu o zaplacení částky 5.972,- Kč zamítl proto, že byla žalovanému vyplacena na základě platné smlouvy. Již bylo vyloženo, proč odvolací soud tento názor nesdílí, jakož i to, proč je třeba považovat smlouvu (o nájmu pohledávky ze dne 15.3.1995) za neplatnou. Okresní soud neměl vzhledem ke svému názoru na oprávněnost platby 5.972,- Kč důvod se námitkou promlčení tohoto nároku zabývat; jak již uvedeno, odvolací soud je ale přesvědčen, že ani k zaplacení této částky nebyl dán žádný právní důvod, takže žalovaného tíží povinnost ji žalobci vrátit – ledaže je ovšem toto právo promlčeno. A protože se soud prvého stupně touto námitkou nezabýval, muselo být jeho rozhodnutí i ohledně tohoto požadavku žaloby zrušeno – okresní soud bude vycházet z názoru, že k zaplacení 5.972,- Kč došlo, aniž by k tomuto plnění byl žalobce povinen. O požadavku na vrácení této částky bude tedy rozhodnuto v závislosti na posouzení důvodnosti námitky promlčení, kterou se proti této části žaloby žalovaný brání. V novém rozhodnutí o věci rozhodne prvostupňový soud i o náhradě nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V H. K. dne 11. února 2003 Předseda senátu: