Skutečnosti známé soudu z jeho činnosti není sice třeba dokazovat, soud však musí v rozhodnutí uvést, jak je zjistil.

7 19Co 478/2003 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. M. N., CSc. a soudců JUDr. L. S. a JUDr. M. K. v právní věci žalobce Ing. R. P., nar. xxx, bytem v H. K., U. 295, zast. Mgr. M. J., advokátkou se sídlem v P., Z. 70, proti žalované MUDr. H. J., nar. xxx, bytem v H. K., D. 775, zast. JUDr. V. K., advokátem se sídlem v H. K., S. n. l63, o zaplacení 309.075,- Kč, k odvolání žalované do rozsudku Okresního soudu v HK, č.j. l7C 175/98-181 z 6. března 2003, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se tomuto soudu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud zavázal žalovanou, aby žalobci zaplatila 309.075,- Kč jako sjednanou provizi za činnost, kterou žalobce na základě smluvního ujednání pro žalovanou vyvíjel pro prosazení jejích restitučních nároků: “žalobce prokázal, že splnil svou povinnost z uzavřené smlouvy a povinností žalované je zaplatit mu za to odměnu”. Na základě výroku o věci samé uložil žalované též povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Rozsudek s tímto obsahem napadá včas podaným odvoláním žalovaná, domáhá se jeho změny a zamítnutí žaloby. Smlouva, o niž žalobce svůj požadavek opírá, je absolutně neplatná, neboť předmět plnění, jak je v ní vymezen, byl “právně zcela nemožný” - lhůty pro uplatnění restitučních nároků v době jejího uzavření již uplynuly, takže nebylo možné je uplatňovat. Soud prvého stupně špatně vyložil příslušné ustanovení smlouvy, dovodil-li, že žalobce měl vyvíjet činnost vedoucí k tomu, aby žalovaná splnila podmínky k uzavření dohod o vydání nemovitostí. Tyto podmínky stanovil zákon a žalobce svou činností jejich splnění nemohl nijak ovlivnit podobně, jako to nemohla učinit ani sama žalovaná. Správný není ani odkaz soudu prvého stupně na povahu zprostředkovatelské činnosti realitní kanceláře žalobce, neboť v nařízení vlády č. 469/2000 Sb., jež upravuje obsahovou náplň volné živnosti “realitní činnost”, není ta činnost, ke které se měl žalobce smluvně zavázat, uvedena; proto také není správné přihlížet k provizím realitních kanceláří. Soud prvého stupně také vůbec nepřihlédl k činnosti, kterou měl žalobce údajně vyvíjet – hodnotí ji sice jako velice aktivní a uvádí, že se žalobce o získání pozemku 280/7 v K velmi zasloužil, avšak z jeho rozhodnutí není patrno, na základě čeho k takovému hodnocení dospěl ani jaký význam měla pro vyřízení restituční věci žalobcova faktická činnost. K nesprávnému závěru dospěl prvostupňový soud i pokud jde o namítaný rozpor smlouvy s dobrými mravy, uvádí-li, že pokud je smlouva uzavřena v souladu se zákonem, nemůže být s dobrými mravy v rozporu. Soud měl při svém rozhodování posoudit, zda požadavek žalobce na úhradu žalované částky je či není v rozporu s dobrými mravy zejména po přihlédnutí k hodnotě úkonů, které podle jeho názoru žalobce učinil, “a to zejména z hlediska, kolik času bylo nutné vynaložit na vykonání těchto úkonů”. Nárok na provizi nemohl žalobci podle uzavřené smlouvy vzniknout též proto, že byl podmíněn převodem vlastnického práva k pozemku na žalovanou, k čemuž však nedošlo; žalobce splnění této podmínky tak ani nemohl prokázat. Žalobce navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Ze smlouvy, kterou účastníci uzavřeli, je (ve spojení s plnou mocí, která byla žalobci udělena) dostatečně zřejmé, k jakému cíli vůle stran směřovala a vyplývá z ní i to, jakého právního účinku mělo být dosaženo. Žalobce uznává, že v době uzavření smlouvy byly již restituční nároky žalované formálně uplatněny. Z provedeného dokazování však jasně vyplynulo, že žalobce svou činností žalované k navrácení majetku pomohl. Nemohl sice ovlivnit zákonné podmínky pro vydání nemovitostí, avšak účelem a cílem uzavřené dohody bylo jednat za žalovanou a prokázat jejich splnění. To se v projednávané věci stalo, takže nebylo sjednáno plnění nemožné. Správné není ani tvrzení, že smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. V době jejího uzavření jednání o vydání nemovitostí probíhala a ze spisu pozemkového úřadu je zřejmé, že byla velmi složitá. Žalovaná se jich nikdy neúčastnila; za této situace by bylo v rozporu s dobrými mravy naopak to, kdyby žalovaná za činnost žalobce sjednanou provizi nezaplatila. Krajský soud dospěl po projednání podaného odvolání k těmto závěrům: Pokud jde o právní posouzení smlouvy “o zprostředkování” (čl. 6), je názor soudu prvého stupně správný. Úmyslem stran bylo nepochybně dohodnout, že žalobce bude v zastoupení žalobkyně prosazovat její (již uplatněné) restituční nároky a že v případě úspěchu mu žalovaná zaplatí sjednanou provizi. Svým obsahem tak toto ujednání odpovídá (z režimu obchodního zákoníku, jehož účinnost pro svůj vztah kontrahenti smlouvy sjednali) nejspíše smlouvě mandátní (§ 566 a násl. obch. zák.). Její posouzení jako smlouvy nepojmenované však nemá na dále uvedené závěry prvostupňového soudu (s nimiž se odvolací soud ztotožňuje) žádný vliv, neboť rozhodující jsou hlediska, z nichž uložil posoudit uzavřenou smlouvu krajský soud na str. 4 i.f. a na str. 5 svého rozhodnutí č.j. 20Co 126/2002-169 z 30.10.2002. Soudu prvého stupně je třeba přisvědčit, že ve smlouvě je dostatečně určitě vymezen obsah činnosti, kterou se pro žalovanou zavázal žalobce vykonat – plyne to jak z textu samotné smlouvy, tak i z plné moci (založené v přílohovém správním spise), kterou žalovaná žalobci udělila dne 15.11.1994 a která je – pokud jde o rozsah zmocnění k jednání o navrácení majetku žalované – zcela identická se smlouvou “o zprostředkování”. Ze smlouvy žádné pochybnosti o tom, co měl žalobce pro žalobkyni vykonat, neplynou. Měl se zasazovat o kladné vyřízení ve smlouvě (a v plné moci z 15.11.1994) uvedených restitučních nároků po dobu tří let a v případě, že by v této době “zájemce” (tj. žalovaná) získala k určeným nemovitostem vlastnické právo, měl žalobce obdržet sjednanou provizi ve výši 5 % z jejich tržní ceny. I když to není ve smlouvě uvedeno, je třeba její text vyložit tak (§ 266 obch. zák.), že předpokladem práva na tuto provizi byla zásluha žalobce na úspěchu vymáhaných restitučních nároků. Krajský soud vykládá uzavřenou smlouvu tak, že pokud by žalobce určitou činnost uvedenou v čl. 2.1. smlouvy sice pro žalovanou vyvíjel, ale žádoucí výsledek by se dostavil bez souvislosti s ní (tj. ve vztahu k vyvíjené činnosti mimoběžně), žalobci by právo na provizi nevzniklo. Úmysl obou smluvních stran, tj. k čemu (a za jakých podmínek) se každá z nich zavázala, lze tedy ze smlouvy bezpečně vyvodit. Námitkám, jež proti smlouvě vznáší žalovaná, nelze přisvědčit. Je sice pravda, že formulace, jichž bylo při jejím sestavování užito, jsou místy neobratné, resp. nepřesné, to však nemůže vést k závěru, že je smlouva neplatná. I když v době jejího uzavírání restituční nároky žalované byly již uplatněny (takže nepřicházelo v úvahu vytvářet příležitost je uplatnit), nezavázal se žalobce k plnění “právně nemožnému” (z čehož žalovaná dovozuje neplatnost smlouvy). Zcela zřejmě šlo o to, aby žalobce svou činností dosáhl vydání ve smlouvě přesně uvedených nemovitostí zájemci, tj. žalované – jinak smlouvu podle mínění odvolacího soudu dost dobře ani vyložit nelze. Žalovaná sice tvrdí, že žalobcův závazek, zakotvený ve smlouvě, je právně nemožný, sama však nesděluje, proč tedy smlouvu vůbec uzavírala a jaký věcný obsah a význam jí přisuzuje. I když tedy restituční nároky žalovaná v době uzavření smlouvy již uplatnila, nebyly tehdy ještě uspokojeny; a za tím účelem, aby se tak (přičiněním žalobce) stalo, byla smlouva právě uzavřena. Není pochyb o tom, že tento závazek žalovaného, totiž vyvíjet ke zmíněnému cíli činnost, možný byl. Případný nárok žalobce na sjednanou provizi nelze odmítnout ani s odkazem na to, že na žalovanou neměly být nemovitosti převedeny, nýbrž že jí měly být (jak se i stalo) vydány – činnost žalobce měla směřovat právě k tomuto výsledku. Nepřípadná je rovněž námitka, že zákonné podmínky pro vydání nemovitostí nemohl svou činností vytvořit žalobce, jestliže je stanovil právní předpis. Smlouvu, z níž žalobce svůj požadavek odvozuje, považuje tedy odvolací soud za platnou a za dále uvedených předpokladů považuje za správný i závěr soudu prvního stupně, že plnil-li podle ní žalobce, je i žalovaná povinna dostát závazku, který na sebe vzala, totiž zaplatit žalobci sjednanou odměnu. Zásada, že smlouvy musí být dodržovány, je stěžejní zásadou závazkového práva; bylo by s ní v rozporu, jestliže by žalobci nebylo dohodnuté právo přiznáno proto, že žalovaná, která smlouvu uzavřela (a musela být tedy srozuměna s tím, že sjednanou provizi žalobci za splnění dalších podmínek také vyplatí), to nyní odmítá. Bude-li proto možné dospět k závěru, že nemovitosti byly žalované vydány také proto, že k tomuto výsledku přispěla sjednaná činnost žalobce, bude třeba považovat žalobou uplatněný nárok za oprávněný. Jedinou překážkou takového úsudku by mohl být rozpor žalobcova požadavku s dobrými mravy. Rozhodnutí pozemkového referátu Okresního úřadu v HK., č.j. ---, jímž bylo určeno, že žalovaná je vlastnicí pozemku č.kat. 280/7 o výměře 8.242 m2, bylo vydáno dne 30.11.1995 a právní moci nabylo dne 5.1.1996, tedy v době, pro kterou platila smlouva uzavřená mezi účastníky tohoto sporu. Přesto nelze bez dalšího dospět k závěru, že žaloba je důvodná. Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že “žalobce vyvíjel velice aktivní činnost pro získání pozemku 280/7 v k.ú. K. a že se o jeho získání skutečně velmi zasloužil”, a odkazuje v té souvislosti na důkazy, jež byly během řízení provedeny. I když výtka odvolatelky, že napadený rozsudek neuvádí důvody, proč soud takto hodnotil činnost žalobce, není namístě, bude třeba, aby v dalším řízení žalobce (po poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř.) nabídl důkazy ke svému tvrzení, obsaženému ve výpovědi z 11.3.1999 na čl. 42. Bude třeba, aby uvedl a doložil, které konkrétní ”materiály” dohledal, které doplnil o ověřené výpisy z pozemkové knihy, resp. ze sbírky listin (ve zmíněném protokolu uvedeno zřejmě nesprávně z knihy listin) a které nabývací a vyvlastňovací tituly získal (a jak). Dále (po poučení dle § 118a odst. l o.s.ř.) podrobněji popíše obsah jednání s povinnou osobou, jakož i jednání na katastrálním úřadě, při nichž měl prokázat, že “část zastavěná není a je užívána vodohospodářskými stavbami jednak jako zařízení staveniště a jednak jako skládka”, a uvede, v čem tento důkaz spočíval a jaký měl význam – patrně mělo jít o vyvrácení námitky, že pozemek nelze vydat z důvodu jeho zastavění. O tom se zmiňuje žalobcovo podání na čl. 44, kde je ovšem uvedeno (na rozdíl od výpovědi žalobce), že jednání probíhalo na pozemkovém referátu Okresního úřadu v H. K. Zejména však bude třeba, aby žalobce nabídl důkaz o svém tvrzení, že dokázal “i to, že ing. arch. R. pozemky státu nedaroval”. Ze záznamu z jednání na pozemkovém úřadě ze dne 16.3.1995, jež se týkalo pozemků v K. (a jehož se za žalovanou zúčastnil na základě plné moci žalobce) vyplývá, že za rozhodující pro posouzení uplatněných restitučních nároků považoval pozemkový úřad prokázání způsobu přechodu vlastnictví na stát, případné vyplacení náhrady, eventuelně tíseň, v níž byly nemovitosti převáděny. Bude třeba, aby žalobce podrobně uvedl, jak se po jednání z uvedeného data záležitost vyvíjela, jaké důkazy byly opatřeny a co vedlo k tomu, že přibližně za půl roku vydal pozemkový úřad ve věci kladné rozhodnutí. Teprve po provedení tohoto dokazování bude možné učinit bezpečný závěr o tom, zda k vydání pozemků žalované došlo (také) v důsledku činnosti, kterou žalobce pro dosažení tohoto cíle vynaložil jako zástupce žalované. Dospěje-li okresní soud ke kladné odpovědi, zváží, zda sjednaná provize neodporuje dobrým mravům. Je přitom nepochybné, že byla-li by dohodnuta ve výši naprosto nepřiměřené té činnosti, za kterou by měla být vyplacena, šlo by o výkon práva, který by v rozporu s dobrými mravy byl (§ 3 odst. l obč.zák.). Prvostupňový soud se s námitkou žalované (že se o takový rozpor v daném případě jedná) vypořádal jednak úvahou, že “pokud je smlouva uzavřena v souladu se zákonem, nemůže být v rozporu s dobrými mravy”, jednak odkazem na skutečnost, známou soudu z úřední činnosti, “že realitní kanceláře za zprostředkování transakcí s nemovitostmi účtují provizi kolem l0 % ceny nemovitosti, takže sjednanou úplatu ve výši 5 % nelze vůbec považovat za nemravnou”. První argument, jak správně namítá odvolatelka, neobstojí, neboť je skutečně možné, aby byla v rozporu s dobrými mravy i taková smlouva, která byla uzavřena podle zákona. Pokud jde o odkaz na provize účtované realitními kancelářemi, není v projednávané věci bez významu. Jde o takovou skutkovou okolnost, která může být pro zvažovanou přiměřenost sjednané provize použita. K tomu, aby soud k této provizi, “účtované” realitními kancelářemi, přihlédl, však nestačí všeobecný odkaz na úřední činnost soudu. To, co je soudu známo “z jeho činnosti” (§ 121 o.s.ř.), skutečně není třeba dokazovat; aby se ale toto pravidlo mohlo uplatnit, musí být blíže osvětleno, jakým způsobem se stalo, že je soudu určitá skutečnost z jeho činnosti známa. Přesto, že ji není třeba dokazovat, podléhá správnost jejího zjištění případnému odvolacímu přezkumu; nelze totiž vyloučit, že to, co má být touto cestou zjištěno, nebylo zjištěno správně. Je tedy nezbytné, aby v případě, že soud odkazuje na skutečnost známou z jeho činnosti, uvedl, jak ji zjistil (v projednávané věci např. odkazem na konkrétní zprávy realitních kanceláří či na smlouvy jimi uzavírané, jimiž byl v jiných – před soudem vedených konkrétních řízeních – proveden důkaz). V té souvislosti nepovažuje odvolací soud za případnou odvolací námitku žalované, která se týká výměru živnosti – realitní činnosti, provedeného v nařízení č. 469/2000 Sb. Jednak jde o předpis, účinný až od l.l.2001 (kdežto činnost žalobce pro žalovanou byla časově ohraničena datem l.12.1997), jednak – a to zejména – není možné považovat za nesprávné, jestliže při úvaze o přiměřenosti sjednané provize přihlédne soud k výši, jakou by požadovala realitní kancelář za činnost, jež se obsahově blíží té, kterou vynaložil žalobce pro žalovanou. Rozhodne-li se proto soud prvého stupně znovu vyjít ze skutečností, jež mu jsou známy z jeho činnosti (o výši provizí, jež jsou uváděny ve smlouvách uzavíraných realitními kancelářemi), bude třeba, aby pramen svého skutkového zjištění konkrétně označil. Přiměřenost sjednané provize (a tedy to, zda její výše není v rozporu s dobrými mravy) vyplyne ale zejména z podrobnějšího popisu (a doložení) té činnosti, kterou žalobce pro žalovanou (a v jejím zastoupení) vykonal podle své výpovědi ze dne 11.3.1999. Jak patrno, pro nezbytnost dalšího dokazování nezbylo než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvého stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1, 2 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne okresní soud i o nákladech odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V HK dne 4. listopadu 2003