Advokát, který byl účastníku řízení ustanoven opatrovníkem ( § 29 odst. 1 OSŘ), nevystupuje v řízení jako advokát a nemá proto právo na odměnu podle vyhl. č. 484/2000 Sb. ani na paušální náhrady podle vyhl. č. 177/1996 Sb.

5 19Co 516/2003 Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. L. S. a soudců JUDr. M. K. a JUDr. E. V. ve věci žalobce J. K., nar. xxx, bytem B. Č. 190, N. M. nad M., zast. Mgr. R. M., advokátem se sídlem v H. K., K. 1087 jako opatrovníkem, proti žalovanému L. H., nar. xxx, bytem V. V. 124, zast. Mgr. J. Š., advokátem se sídlem v H. K., M. n. 112, o určení vlastnického práva k nemovitostem, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 21. května 2003,č.j.8C 172/2002-49, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. a III. p o t v r z u j e . II. Ve výroku II. se rozsudek okresního soudu m ě n í tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení v částce 3.000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Okresní soud výše označeným rozsudkem určil, že žalobce je vlastníkem pozemků blíže specifikovaných ve výroku I., zapsaných na listu vlastnictví č. 166 pro katastrální území Ž., obec H. u Katastrálního úřadu v H. K. a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13.300,- Kč a České republice ve výši 6.000,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. a III.). Okresní soud po zhodnocení provedených důkazů vzal za prokázané, že žalobce jako prodávající uzavřel dne 17.1.2002 se žalovaným kupní smlouvu, jejímž předmětem byly pozemky specifikované ve výroku I., přičemž žalobce při uzavírání kupní smlouvy jednal v duševní poruše zapříčiněné tzv. demencí vaskulárního typu, v důsledku které nebyl schopen rozpoznat důsledky svého jednání a ovládnout své chování. Kupní smlouva je tedy úkonem neplatným podle § 38 odst. 2 obč. zák. a žalobce je i nadále vlastníkem kupní smlouvou převáděných pozemků. Žalovaný v odvolání namítal, že znalecký posudek z oboru psychiatrie, ze kterého okresní soud při svém rozhodování vycházel, je neobjektivní a neúplný, protože znalkyně vycházela z nedostatečných podkladů zejména ohledně skutečností uzavření předmětné smlouvy a nepřibrala pro vypracování posudku znalce z oborou psychologie, který by objektivně zjistil rozpoznávací schopnosti žalobce. Znalkyně zkoumala stav žalobce rok po podpisu smlouvy a dovozovala, že žalobce byl při podpisu vytržen ze svého prostředí a klidu. Znalkyně přitom vycházela jen z vyjádření žalobce, smlouva však byla dlouhodobě připravována, a to v místě, kde žalobce každý týden po několik let dlouhodobě pobývá. Tato skutková tvrzení chtěl žalovaný prokázat svědeckou výpovědí svědků V. S., M. Z., otce žalovaného a D. V., pracovnice notáře, která byla přítomna podpisu smlouvy. Soud však důkazní návrh zamítl, stejně jako návrh, aby byl vypracován revizní znalecký posudek. V době podpisu smlouvy byl žalobce dle vyjádření znalkyně ve středním stádiu vaskulární demence, což podle odborné literatury znamená, že paměť je narušena natolik, že to interferuje se schopností soběstačnosti. Žalobce však doposud řídí motorové vozidlo a dojíždí autobusem či vlakem z místa bydliště do místa, kde se nacházejí předmětné nemovitosti. Pro nepřihlédnutí k tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům a pro neúplné zjištění skutkového stavu se žalovaný domáhal zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku s odůvodněním, že znalkyně svůj závěr učinila na základě testu pro diagnostiku demencí a ačkoliv skutečnost, zda žalobce řídí či nikoliv osobní vozidlo a dojíždí vlakem či autobusem není právně významná, dle vyjádření znalkyně se jedná o stereotyp v rámci možností žalovaného zvládnutelný. Uzavření kupní smlouvy však není všední záležitostí. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), bylo podáno proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné a bylo podáno osobou oprávněnou (§ 201 o.s.ř.). Nevyšlo najevo, že by řízení bylo zatíženo vadami, které má na mysli ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř. Podle obsahu odvolání se žalovaný domáhá odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. Jeho výhrady však nejsou opodstatněné. Odvolací soud považuje rozhodnutí okresního soudu v plném rozsahu za správné a odkazuje proto i na správné odůvodnění napadeného rozsudku. K odvolacím námitkám žalovaného pak považuje na nezbytné uvést následující. I odvolací soud, stejně jako bylo vysloveno již okresním soudem, považuje provedení navržených důkazů výslechem svědků na nadbytečné, neboť skutečnosti, které mají potvrdit nejsou a nebyly ze strany žalobce sporovány, a to ať již se jedná o dlouhodobější jednání o kupní smlouvě nebo řízení motorového vozidla, případně používání vlaku nebo autobusu. Provedení revizního znaleckého posudku rovněž není důvodné, neboť tvrzená neobjektivnost a neúplnost není dána. K zjištění duševní poruchy je samostatně způsobilý znalec z oboru psychiatrie. Spolupráce se znalcem z oboru psychologie není pro řízení zadaného úkolu nezbytná. Závěry znaleckého posudku zcela korespondují i s vyjádřením praktického lékaře, který měl možnost zdravotní stav žalobce sledovat dlouhodobě, a to jak v době před podpisem kupní smlouvy, tak i následně. Vzhledem k tomu, že existence mozkové příhody po podpisu smlouvy byla v řízení zprávou praktického lékaře vyloučena, je rovněž vyloučeno, že by zjištěný typ a stupeň duševní poruchy vznikl až po 17.1.2002, tedy po podpisu kupní smlouvy. Znalkyně pak při zjišťování duševního stavu žalobce vycházela nejen z pohovoru s ním, ze zprávy ošetřujícího lékaře MUDr. M. z 8.2.2002, který již v dubnu 2001 zaznamenal poruchy paměti žalobce, ale zejména z testu pro diagnostiku demencí, tzn. MiniMental State Examination. Při výslechu před okresním soudem pak znalkyně ještě dále i k dotazům zástupce žalovaného objasnila projevy choroby, která má tzv. plíživý nástup s tím, že teprve tehdy, když jsou pro praktického lékaře příznaky duševní choroby již nápadné na první pohled, potom se to projeví záznamem ve zdravotní dokumentaci, neboť praktický lékař nedělá s pacienty speciální testy na zjištění duševní choroby. Projev choroby spočívá mimo jiné v tom, že žalobce má potíže s chápáním souvislostí, abstraktních pojmů a je snadno manipulovatelný. Duševní choroba však neznamená, že není schopen samostatného života, což je podmíněno zachováním denních stereotypů. Tedy je schopen např. i řídit vozidlo na známé trase. Jinou otázkou je pozornost a koncentrace při řízení. Znalkyně tedy zodpověděla věrohodně na všechny kladené otázky, odůvodnění závěrů posudku odpovídá pravidlům logického myšlení, znalkyně přihlédla ke všemu, co jí bylo k posouzení předestřeno. Nic nenasvědčuje tomu, že by závěry znalkyně nebyly objektivní. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve věci samé jako věcně správný potvrdil podle § 219 o.s.ř., když ve skutkových závěrech okresního soudu neshledal žádné pochybení a stejně tak je tomu i ohledně právních závěrů, neboť přímým důsledkem úkonu učiněného osobou jednající v duševní poruše, která ji činí k právnímu úkonu neschopnou, je neplatnost takového úkonu (§ 38 odst. 2 o.z.). Potvrzen jako věcně správný byl rovněž výrok o nákladech dokazování, neboť odpovídá zásadám ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř., podle kterého stát má podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení vůči účastníku, který nebyl ve věci úspěšný a u něhož nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky byl změněn pouze co do výše přiznané náhrady, neboť co do základu byl žalobce zcela úspěšný a náleží mu proto náhrada nákladů řízení ve smyslu § 142/1 o.s.ř. Má tedy právo na náhradu zaplaceného soudního poplatku v částce 3.000,- Kč. Advokát, který jej v řízení zastupoval byl ustanoven jeho opatrovníkem ve smyslu § 29 odst. 1 o.s.ř. Správnost ustanovení opatrovníka byla osvědčena závěrem znalkyně z oboru psychiatrie v tom směru, že žalobce není schopen rozpoznat následky zastoupení i výsledek sporu. Vzhledem ke své duševní chorobě nechápe hodnotu peněz a není sám schopen dospět ke skutkovým závěrům. Za výkon funkce opatrovníka nepřísluší žádná odměna. Náklady, které opatrovníku za řízení vznikly jsou součástí nákladů řízení jím zastupovaného účastníka (§ 137). Opatrovník v takovém případě v řízení nevystupuje jako advokát a nemá tedy právo na odměnu a jiné paušální náhrady náležející z titulu vyhl. č. 484/2000 Sb., případně vyhl. č. 177/1996 Sb. Jiné náklady, které by bylo možno přiznat, jako např. cestovné, opatrovníku nevznikly. O odvolacích nákladech bylo rozhodnuto podle § 224/1 ve spojení s § 142/1 o.s.ř. Žalovaný neměl v řízení úspěch, a proto mu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřísluší. Žalobci ani jeho opatrovníku náklady odvolacího řízení nevznikly, když jak bylo uvedeno výše, odměnu a paušální náhrady dle vyhl. č. 484/2000 Sb. a vyhl. č. 177/1996 Sb. nelze opatrovníku přiznat. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného účastníkem do 2 měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím okresního soudu, dospěje Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V HK dne 13. listopadu 2003