Výše náhrady za neoprávněnou stavbu přikázanou do vlastnictví vlastníku pozemku by zpravidla měla odpovídat výši nákladů, jež by bylo v současné době třeba vynaložit na výstavbu téže stavby v daném místě podle stavu ke dni rozhodnutí soudu, snížené o míru opotřebení v závislosti na době, po kterou je stavba užívána.

10 21Co 108/2003 Usnesení Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. J. Č. a soudců Mgr. Š. P. a JUDr. J. P. ve věci žalobců a) Ing. J. T., narozeného xxx, bytem H. K. 4, P. 672 a b) L. T., narozené xxx, bytem H. K. 4, P. 672, obou zastoupených JUDr. M. J., advokátem se sídlem H. K., D. 15, proti žalovaným 1) V. H., narozenému xxx, bytem H. K. 4, P. 672 a 2) D. H., narozené xxx, bytem H. K. 4, P. 672, zastoupeným Mgr. J. Č., advokátem se sídlem H. K. 3, K. 241, o vypořádání poměrů ke stavbě na cizím pozemku, k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 6.12. 2002, č.j. 7C 339/99-206 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 14.1. 2003, č.j. 7C 339/99-207, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u je a věc se v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 6.12. 2002, č.j. 7C 339/99-206 soud prvního stupně rozhodl takto, cit.: "I. Stavba garáže na stavební parcele p. č. 3979 v katastrálním území P. P., zapsaná na LV č. 96 u Katastrálního úřadu v XX pro obec XX a katastrální území P. P., se přikazuje do vlastnictví žalobců. Žalobci jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, náhradu za stavbu uvedené garáže v částce 103.050,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku. II. Žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, v plném rozsahu náhradu nákladů řízení k rukám advokáta žalobců, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení. III. Žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit státu - do pokladny Okresního soudu v HK, plném rozsahu náhradu nákladů řízení, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení." Doplňujícím usnesením ze dne 14.1. 2003, č.j. 7C 339/99-207 pak rozhodl takto, cit.: "I. Žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů řízení částku 19.600,- Kč k rukám advokáta žalobců do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. II. Žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit státu - do pokladny Okresního soudu v HK - náhradu nákladů řízení v částce 2.234,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení." V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu (viz. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.12. 2001, č.j. 25Co 296/2001-152) dospěl k závěru, že žalovaní postavili garáž na pozemku, který nyní vlastní žalobci, aniž by k tomu měli právo dle právní úpravy platné v době jejího vzniku. Dohoda mezi právním předchůdcem žalobců a prvním žalovaným ze dne 31.7. 1984 o přenechání části pozemku č. kat. 975/4 v k. ú. P. P. je totiž absolutně neplatná pro rozpor se zákonem; v rozporu s tehdy platnou vyhláškou č. 156/1975 Sb. byl dohodou přenechán do dočasného užívání pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví za účelem výstavby garáže jako nemovité stavby, což v sobě zahrnovalo prvky trvalého užívacího práva a v konečném důsledku se tímto způsobem mělo nepřípustně dosáhnout cíle, k jehož dosažení sloužily jiné právní instituty, zejména právo osobního užívání pozemku. Neoprávněným zřízením stavby garáže na cizím pozemku vznikl mezi vlastníkem, resp. dnes spoluvlastníky pozemku a vlastníkem, resp. spoluvlastníky garáže právní vztah, jehož vypořádání se upraveno v § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ.). Námitku promlčení, kterou vznesli žalovaní, shledal nedůvodnou s poukazem na skutečnost, že vlastnické právo je nepromlčitelné a že jeho součástí je i jeho ochrana. Podotkl, že předmětem řízení je nárok žalobců na ochranu jejich vlastnického práva k pozemku, do něhož bylo zasaženo neoprávněnou stavbou žalovaných, tedy nárok na specifickou ochranu vlastnického práva ve smyslu § 135c ObčZ., který je nepromlčitelný. S přihlédnutím k dobré víře žalovaných, že jsou oprávněni garáž na pozemku jiného postavit, jakož i k účelovému určení a způsobu užívání garáže, dospěl k závěru, že odstranění funkční a nadále využitelné stavby garáže na náklady žalovaných by bylo neúčelné. Pro uložení povinnosti žalovaným odstranit garáž na vlastní náklady tedy neshledal zákonné podmínky, a to i s přihlédnutím k § 3 odst. 1 ObčZ. Naopak opodstatněným shledal návrh žalobců na přikázání garáže do jejich vlastnictví za náhradu ve smyslu § 135c odst. 2 ObčZ. Výši náhrady stanovil volnou úvahou dle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.). Východiskem mu byl názor, že výše náhrady by měla odpovídat výši bezdůvodného obohacení žalobců na úkor žalovaných ve smyslu § 451 a násl. ObčZ. za předpokladu, že by žalobcům byla přikázána garáž do vlastnictví bez náhrady. Proto vycházel z výše nákladů, které by bylo třeba vynaložit na stavbu garáže na daném místě a podle jejího stavu ke dni rozhodnutí a přihlédl i k okolnostem postavení garáže. Výše nákladů je základem pro stanovení ceny garáže nákladovým způsobem dle § 2 odst. 3 písm. a/ zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění zákona č. 121/2000 Sb. a § 3 a násl. vyhlášky č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů. Konkrétní cenu garáže stanovenou nákladovým způsobem pak zjistil z posudku znalkyně J. E. ze dne 15.8. 2002, který je zapsán ve znaleckém deníku jmenované znalkyně pod č. 050/019/2002. Pro účely stanovení výše náhrady však dle jeho názoru nelze zjištěné náklady, které by bylo nutné vynaložit v současnosti na výstavbu garáže, navyšovat použitím koeficientu polohy Kp a koeficientu prodejnosti Kp, které jsou právním předpisem určeny k tomu, aby cena určená nákladovým způsobem měla vypovídací hodnotu o tzv. ceně tržní. Proto ve výši náhrady nijak nepromítl oba zmíněné koeficienty a naopak zohlednil znalkyní určenou míru opotřebení garáže. Součinem obestavěného objemu 58,06 m3 a jednotkové ceny 1.375,- Kč/m3 násobeným dále koeficientem vybavení 0,97 a koeficientem změny ceny 1,589 dospěl výsledku 123.048,23 Kč, který ponížil o míru znalkyní stanoveného opotřebení, a tak dospěl k výši náhrady 103.050,- Kč po zaokrouhlení, kterou uložil žalobcům zaplatit žalovaným v prodloužené lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. O náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř.; neúspěšným žalovaným proto uložil, aby ve smyslu § 140 odst. 1 o.s.ř. společně a nerozdílně nahradili žalobcům, oprávněným rovněž společně a nerozdílně, jimi účelně vynaložené náklady řízení, dle § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám jejich zástupce. Samostatným usnesením ve smyslu § 155 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. pak stanovil výši náhrady nákladů; náklady za zastoupení advokátem vyčíslil za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb. a vyhlášky č. 484/2000 Sb. O náhradě nákladů řízení státu rozhodl podle výsledku řízení dle § 148 odst. 1 o.s.ř.; žalovaným, kteří v řízení podlehli, uložil, aby ve smyslu § 140 odst. 1 o.s.ř. společně a nerozdílně nahradili státu (ČR) na účet Okresního soudu v HK náklady řízení zálohované z rozpočtových prostředků státu. Samostatným usnesením ve smyslu § 155 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. pak stanovil výši náhrady nákladů (za znalecké posudky Ing. K. D. a J. E.). Proti rozsudku podali žalovaní odvolání. Předně uvedli, že nemají "podstatných námitek ke skutkovým zjištěním soudu první instance". Vědomi si, že právní názor odvolacího soudu ohledně neoprávněnosti dotčené stavby, obsažený v jeho usnesení ze dne 11.4. 2001, č.j. 7C 339/99-135, byl pro soud prvního stupně závazný, jen zopakovali, že s ním nesouhlasí. Odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. odůvodnili tvrzením, že soud prvního stupně "porušil právo rovnosti účastníků řízení, když při jednání dne 6.12. 2002 vyzval žalobce ke změně žaloby tak, aby vyslovili souhlas s přikázáním stavby garáže do vlastnictví, nebude-li soud považovat jimi do té doby výlučně požadované odstranění stavby za účelné." Takový postup podle nich nedopovídá požadavku předcházení nepředvídatelným rozhodnutím. Odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř. odůvodnili sdělením, že nesdílí právní názor ohledně nedůvodnosti námitky promlčení a navíc současně uplatnili i námitku vydržení "práva zastavět a jako zastavěný užívat část pozemku č. kat. 975/4 v k.ú. P. P., dnes stavební parcelu č. 3979 v k.ú. Pražské Předměstí." Dále se ztotožnili se závěry o neúčelnosti případného odstranění stavby garáže a o jejich dobré víře v souvislosti s výstavbou garáže a naopak namítli nesprávné určení výše náhrady. K námitce promlčení dodali, že právo domáhat se vypořádání neoprávněné stavby je právem majetkovým a upozornili na to, že právní předchůdce žalobců neměl proti výstavbě garáže jejímu provozování žalovanými minimálně 13 let žádné námitky. Teprve v souvislosti s privatizací majetku dal žalovaným výpověď a následně zahájil soudní řízení, čímž realizoval své právo ve smyslu § 135c ObčZ a nikoli právo na ochranu vlastnictví. K námitce vydržení připomněli, že právo odpovídající věcnému břemeni lze nabýt i vydržením a souvislosti s tím uvedli, že nehledě na platnost dohody ze dne 31.7. 1984 V. e. z., koncernový podnik dal prvnímu žalovanému souhlas k zastavění pozemku č. 975/4 stavbou garáže už dopisem z 30.6. 1993, zn.: 2.82 6000-ing.Kal/Fi, který "by měl být považován za právní úkon zakládající ve prospěch prvního žalovaného právo stavby na cizím pozemku." Bylo by namístě "obdobně pohlížet i na dohodu z 31.7. 1984, minimálně rovněž jako na titul, od kterého se případně odvíjí počátek běhu vydržecí doby." Zmíněné "právo zastavět cizí pozemek" vykonávali v dobré víře nepřetržitě do roku 1996, kdy obdrželi výpověď z nájmu pozemku. Nezohlednění koeficientů K5 a Kp při určování výše náhrady označili za neoprávněné, neboť jejich použití předvídá zákon č. 151/1997 Sb. ve spojení s vyhláškou č. 279/1997 Sb. ke zjištění ceny nemovitosti, a zakládající bezdůvodné obohacení na straně žalobců v případě přikázání stavby garáže do jejich vlastnictví. Závěrem dodali, že měla-li by být stavba garáže považována za stavbu neoprávněnou, pak jedinou spravedlivou variantou uspořádání vzájemných vztahů účastníků by bylo zřízení věcného břemene za náhradu v souladu se znaleckým posudkem Ing. D. Z těchto důvodů navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá. Žalobci ve vyjádření k odvolání uvedli, že řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a kde tedy soud není vázán návrhem účastníků. Jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci navržené vypořádání neoprávněné stavby není přijatelné, byl nejen oprávněn, ale i povinen upravit vztah mezi účastníky i jiným způsobem vyplývajícím z § 135c ObčZ. Žalovaným tedy nemohla postupem soudu prvního stupně vzniknout žádná újma. Způsob vypořádání poměrů k neoprávněné stavbě spočívající v omezení vlastnického práva vlastníka pozemku zřízením věcného břemene ve prospěch stavebníka by měl být mimořádným opatřením ve výjimečných případech. K námitce promlčení uvedli, že se ztotožňují s názorem soudu prvního stupně. Názor žalovaných o promlčitelnosti práva na vypořádání neoprávněné stavby nemá oporu v žádném právním předpise. K námitce vydržení upozornili, že žalovaní vždy věděli o tom, že jejich právo užívat pozemek k vybudování garáže je časově omezeno a že stavba garáže je tudíž stavbou dočasnou. Závěrem se ztotožnili i se způsobem určení náhrady za neoprávněnou stavbou. Proto navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobami k němu oprávněnými (§ 201 o.s.ř.), že je přípustné (§ 201 a § 202 a contr. o.s.ř.) a obsahuje obecné náležitosti ve smyslu § 205 odst. 1 o.s.ř. a odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c/ a g/ o.s.ř., rozsudek i jemu předcházející řízení bez jednání (§ 214 odst. 2 písm. f/ o.s.ř.) v mezích odvolání přezkoumal (§ 212 o.s.ř.), přičemž přihlížel i k důvodům v odvolání neuvedeným (§ 212 odst. 1 a 5 o.s.ř.), načež shledal odvolání opodstatněným. Soud prvního stupně v souladu s § 226 o.s.ř. respektoval závazný právní názor odvolacího soudu vyložený v jeho usnesení ze dne 21.12. 2001, č.j. 25Co 296/2001-152, podle něhož je garáž na stavební parcele číslo 3979 v katastrálním území P. p. neoprávněnou stavbou, kterou je třeba vypořádat podle nyní platné právní úpravy. Od uvedeného právního názoru nemá odvolací soud důvodu se odchýlit, a proto na něm trvá. Řízení o vypořádání právního vztahu, založeného neoprávněnou stavbou, je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a kde tedy soud není vázán návrhem účastníků (§ 153 odst. 2 o.s.ř.). Z toho plyne, že pokud se v průběhu řízení ukáže být žalobcem navržené vypořádání nepřijatelným, musí soud z úřední moci upravit vztah mezi účastníky jiným způsobem, předvídaným v § 135c ObčZ (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.11. 2000, sp. zn. 22Cdo 1627/99 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 42/2001). Z protokolu o jednání, které se konalo dne 6.12. 2002 za přítomnosti obou stran, je zřejmé, že poté, co zástupci obou stran přednesli procesní stanoviska, “k dotazu soudu” zástupce žalobců navrhl, aby soud připustil změnu žaloby v ten smysl, že žalovaní jsou povinni na vlastní náklady odstranit předmětnou stavbu garáže, případně přikázat tuto stavbu do vlastnictví žalobců za náhradu. Žádná námitka, a to ani proti znění protokolu ani návrh na jeho doplnění v protokolu o jednání zachycen není (§ 40 odst. 3 o.s.ř.). V souvislosti s tím je třeba dodat, že žalobci o své vůli, nikoli z podnětu soudu, projevili ochotu převzít garáž do svého vlastnictví za náhradu již ve svém podání ze dne 28.12.2000 a posléze znovu např. v podání z 25.3. 2002. V závěru podání ze dne 14.5. 2002 dokonce výslovně uvedli, cit.: “Navrhuje se tedy, aby soud především rozhodl tak, že žalovaným uloží povinnost stavbu odstranit a nebude-li to považovat za účelné, přikáže ji do vlastnictví žalobců za náhradu, jejíž výši určí podle znaleckého posudku.” Ve světle uvedených skutečností je zřejmé, že soud prvního stupně neporušil zásadu rovnosti účastníků před soudem či zásadu nestrannosti, neboť neučinil nic více, než že na základě znalosti spisového materiálu vznesl dotaz na žalobce ohledně znění žalobního návrhu. Nehledě na to, že soud je povinen poskytnout účastníkům poučení o jejich procesních právech, tedy i o právu navrhnout změnu žaloby, je zřejmé, a v tom mají žalobci pravdu, že postupem soudu prvního stupně žalovaným žádná újma vzniknout ani nemohla, neboť soud, jak již bylo také uvedeno, není v tomto řízení vázán žalobním návrhem. První odvolací námitka žalovaných je tedy nedůvodná. Právní názor žalovaných, že právo domáhat se vypořádání neoprávněné stavby je právem majetkovým, které se promlčuje, odvolací soud nesdílí. Naopak je toho názoru, že právo vlastníka pozemku navrhnout, aby soud vydal rozhodnutí, kterým vypořádá vztah založený neoprávněnou stavbou ve smyslu § 135c ObčZ, se nepromlčuje. Jde totiž o právo žádat soud o vydání konstitutivního rozhodnutí, které neobsahuje hmotněprávní nárok vztahující se k žalovanému. Nárok vzniká až v okamžiku, kdy konstitutivní rozhodnutí nabude právní moci (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.4. 2002, sp. zn. 22Cdo 432/2002 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 23/2003, usnesení Krajského soudu v HK ze dne 20.6. 2002, sp. zn. 24Co 299/2002, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.8. 2002, sp. zn. 18Co 234/2001). Ani druhá odvolací námitka žalovaných tedy důvodná není. Shodně se soudem prvního stupně je odvolací soud přesvědčen o neúčelnosti odstranění stavby garáže z důvodů, které jsou v odůvodnění napadeného rozsudku v podstatě správně vystiženy. Stručně vyjádřeno, stavba je v dobrém technickém stavu, způsobilá dalšího užívání k účelu, pro který byla vybudována a nelze pominout ani okolnosti jejího vzniku ani dobu, po kterou ji původní vlastník pozemku trpěl, jakož i další skutečnosti (i k tomu srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.4. 2002, sp. zn. 22Cdo 432/2002 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 23/2003). Žalovaní až v odvolacím řízení vznesli námitku vydržení “práva zastavět a jako zastavěný užívat část pozemku č. kat. 975/4 v k.ú. P. P., dnes stavební parcelu č. 3979 v k.ú. P. P.”, kterou odůvodnili poukazem na § 151o ObčZ, podle něhož právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením). Touto námitkou se soud prvního stupně nezabýval a vzhledem k okolnostem ani zabývat nemohl, a proto se jí nemohl blíže zabývat ani odvolací soud jako soud přezkumný, aniž by tak nenahrazoval soud prvního stupně jakožto soud nalézací. Odvolací soud sdílí názor žalobců, že vypořádání právního vztahu založeného neoprávněnou stavbou zřízením věcného břemene ve prospěch stavebníka je krajním opatřením, jež má své místo jen ve zcela výjimečných případech. Mezi takové posuzovaný případ nepatří, neboť nelze ztratit ze zřetele zejména umístění stavby a rozsah omezení vlastníka pozemku, přes který jediný je do garáže přístup a kterým jsou právě žalobci. Omezení vlastnického práva žalobců jako vlastníků stavební parcely číslo 1174 v katastrálním území P. p., přes níž je do garáže přístup, ve smyslu závěru znaleckého posudku Ing. K. D. ze dne 9.12. 2000, který je zapsán ve znaleckém deníku jmenovaného pod číslem 17/2000, je v nepoměru s výhodou, které by se žalovaným zřízením věcného břemene v uvedeném rozsahu dostalo, a proto je neakceptovatelné. K řešení otázky výše náhrady přistoupil soud prvního stupně metodicky správně, jestliže mu byl východiskem názor, že výše náhrady by měla odpovídat výši bezdůvodného obohacení žalobců, pokud by jim byla garáž přikázána do vlastnictví bez náhrady. Odvolací soud se ale ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně jen potud, že výše náhrady by měla odpovídat výši nákladů, jež by bylo v současné době třeba vynaložit na výstavbu garáže v daném místě podle jejího stavu ke dni rozhodnutí, snížené o míru opotřebení. Pro další úvahy tedy není podstatná ani tak cena garáže dle oceňovacího předpisu (tzv. administrativní cena) ani cena garáže obvyklá v daném místě a čase (tzv. cena tržní), nýbrž výše nákladů, jichž by skutečně bylo třeba na postavení téže garáže na tomtéž místě v současnosti (tzv. reprodukční cena). Jinak vyjádřeno, tzv. administrativní cena jakkoli upravená neposkytuje jednoznačnou odpověď na otázku výše náhrady za přikázanou stavbu. Relativně přesným základem pro spravedlivé stanovení výše náhrady se naopak jeví podrobný položkový rozpočet stavby (dle vykázaných výměr za použití cen uvedených v Cenových zprávách, které vydává ÚRS PRAHA, a.s. se sídlem P. 10, P. 18) co do stavebního provedení totožné garáže v současných poměrech a míra opotřebení vypořádávané garáže odvozená od doby, po kterou je užívána. V souvislosti s výše uvedeným odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně veden správným názorem na způsob stanovení výše náhrady přibral do řízení J. E., znalkyni v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací na oceňování nemovitostí a v oboru stavebnictví, odvětví stavební odvětví různá se specializací rozpočtování staveb, kalkulace a ceny, jíž uložil, cit.: "... po prohlédnutí stavby garáže na stavební parcele č. p. 3979 v kat. úz. P. p., zapsané na LV č. 96 u Katastrálního úřadu HK pro obec HK a její stavební dokumentace, příp. po prostudování ostatních potřebných materiálů určila výši nákladů, které by bylo nutno vynaložit na pořízení této garáže v daném místě a podle stavu této garáže ke dni vypracování znaleckého posudku." Znalkyni tedy nebylo uloženo zjistit cenu garáže nákladovým způsobem, nýbrž určit výši nákladů na její pořízení v současných podmínkách. Oproti zadání byl soudu prvního stupně doručen posudek o ceně garáže určené nákladovým způsobem a paradoxně mimo vlastní znalecký úkon i vyplněný formulář nazvaný "Krycí list rozpočtu" s dovětkem znalkyně, že "ještě spočítala orientační cenu, která by odpovídala stavbě garáže nové, v současné době." Přesto, co bylo právě uvedeno, soud prvního stupně učinil znalecký posudek základem svých dalších úvah. Jak již bylo naznačeno, soud prvního stupně odvodil výši náhrady ceny garáže stanovené nákladovým způsobem ve smyslu § 2 odst. 3 písm. a/ zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění zákona č. 121/2000 Sb. a § 3 a násl. vyhlášky č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů. Po vynesení napadeného rozsudku však navíc označená vyhláška pozbyla účinnosti; byla zrušena vyhláškou č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku). Porovnáním zrušené a platné "oceňovací vyhlášky" lze zjistit, že došlo ke změně i ve způsobu oceňování garáže nákladovým způsobem (odlišně se stanoví koeficient vybavení stavby). Odvolací námitku žalovaných, spočívající v tvrzení, že výše náhrady za garáž byla stanovena nesprávně, tedy odvolací soud shledal opodstatněnou, ovšem z jiných důvodů, než které uvedli žalovaní. Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný, jakož i to, že ke zjištění skutkového stavu je třeba provést další důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 2 o.s.ř.), a proto odvolací soud napadený rozsudek zrušil s tím, že se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ a c/, odst. 2 o.s.ř.). Soud prvního stupně v dalším řízení především posoudí oprávněnost námitky vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, kterou vznesli žalovaní v odvolacím řízení. Za účelem rozhodnutí o uvedené námitce si zřejmě bude muset zodpovědět jako tzv. předběžnou otázku, zda žalovaní, resp. žalovaný a původní vlastník pozemku měli vůli uzavřít smlouvu o věcném břemeni, potažmo zda věcné břemeno mělo být vázáno na konkrétní osobu či nemovitost, a pokud jím měla být zatížena nemovitost, pak jakým způsobem a v jakém rozsahu, atd. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.8. 2002, sp. zn. 22Cdo 2720/2000, publikovaný v časopise AD NOTAM č. 1 ročník 2003 na straně 17). Za předpokladu, že shledá námitku vydržení neopodstatněnou, uloží ustanovené znalkyni Jiřině Eršilové, aby splnila původní zadání posudku, resp. zpracovala podrobný položkový rozpočet stavby garáže stavebnětechnicky shodné s vypořádávanou garáží podle výkazu výměr za použití cen uvedených v Cenových zprávách ÚRS PRAHA, a.s. a aby stanovila současnou míru opotřebení vypořádávané garáže. Na základě takto doplněného dokazování pak bude moci dospět ke spravedlivé výši náhrady za garáž jinak důvodně přikázanou do vlastnictví (společného jmění manželů) žalobců. V novém rozhodnutí soud prvního stupně samozřejmě rozhodne i o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V HK dne 28. dubna 2003