I. Za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím je třeba pokládat i poštovné, které poškozený zaplatil při úhradě nezákonně uložené pokuty, a rovněž i náklady, které vynaložil v souvislosti s řízením u Ústavního soudu, u něhož se domohl zrušení usnesení o uložení pokuty. II. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, musí být ve výroku rozsudku vyčíslena částka, ohledně níž se žaloba zamítá.

Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Š. P. a soudců JUDr. J. P. a JUDr. M. K. ve věci žalobce L. U., bytem Č., Z. 369 proti žalované Č. r. – M. s. Č. r., se sídlem v P. 2, V. 16, o zaplacení částky 83.476,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v H. K. ze dne 27.11.2002, č.j. 10C 5/2001-94, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku pod bodem I. p o t v r z u j e. II. Jinak se rozsudek okresního soudu ve výrocích II. a III. z r u š u j e a v tomto rozsahu se mu věc v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud výrokem I. odvoláními napadeného rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 4.896,10 Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení z částky 18,- Kč od 29.12.2000 do 20.11.2001 a dále 10% úrok z prodlení z částky 5000,- Kč od 23.4.2000 do 16.3.2001, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a výrokem III. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalobce se po žalovaném domáhal náhrady škody, která mu byla způsobena nesprávným usnesením Krajského soudu v HK ze dne 18.7.1997, č.j. 16C 1/97-77 ve spojení s potvrzujícím usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1998, č.j. 2Co 46/98-105 o uložení pořádkové pokuty ve výši 5.000,- Kč. Obě rozhodnutí byla zrušena nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 10.4.2000, sp. zn. IV. ÚS 100/99. Žalobce tvrdil, že mu těmito později zrušenými rozhodnutími byla způsobena škoda spočívající jednak v částce 18,- Kč, kterou žalobce zaplatil za poštovní poukázání pořádkové pokuty na účet soudu, v nákladech zastoupení v řízení před Ústavním soudem v částce 4.878,10 Kč a dále mu vznikla škoda v podobě ušlého zisku a různých administrativních nákladů (poštovné, kancelářské potřeby atd.). Žalobce dále žádal úrok z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 18,- Kč poštovného a z částky 5.000,- Kč, neboť pořádková pokuta mu nebyla včas soudem vrácena. Okresní soud věc po právní stránce posoudil především podle § 1, § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně dalších zákonů, a to s ohledem na úpravu obsaženou v § 36 tohoto zákona. Dovodil, že v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími soudů je škoda, která žalobci vznikla zaplacením poštovného při poukázání pořádkové pokuty na účet soudu ve výši 18,- Kč a zaplacením odměny advokátovi za zastoupení v řízení před Ústavním soudem ČR o jeho ústavní stížnosti proti rozhodnutím o uložení pořádkové pokuty. Námitku žalované, že náhradu nákladů měl žalobce uplatnit podle § 83 zák. č. 182/1993 Sb., shledal okresní soud nedůvodnou. Podle citovaného ustanovení má totiž účastník řízení před Ústavním soudem právo na zaplacení nákladů povinného zastoupení státem pouze výjimečně při splnění stanovených podmínek. Žalobci toto právo přiznáno nebylo a tím, že odměnu advokátovi zaplatil ze svého, mu vznikla škoda. Právo žalobce na placení úroků z prodlení je dáno § 517 a § 563 obč. zákoníku, neboť žalovaná byla povinna škodu nahradit do šesti měsíců ode dne, kdy ji žalobce požadoval (28.12.2000). Vázán žalobním návrhem okresní soud úrok přiznal až ode dne 20.11.2001. Pořádková pokuta měla být žalobci vrácena následujícího dne poté, co o ni požádal (§ 451, § 456, § 563 obč. zákoníku), tj. dne 22.4.2000. Od následujícího dne byla žalovaná v prodlení, které trvalo až do dne 16.3.2001 a za toto období žalobci rovněž náleží právo na úroky z prodlení (§ 517 obč. zákoníku). Proto okresní soud žalobě v části uvedené ve výroku I. rozsudku vyhověl. Ve zbývající části žalobu zamítl s odůvodněním, že jednak dále žádaná škoda není v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími soudů a nebo její vznik nebyl žalobcem prokázán. Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci včasná a řádná odvolání. Žalobce svým odvoláním napadl výrok II. rozsudku okresního soudu, kterým byla jeho žaloba ve zbytku zamítnuta. Namítal, že skutečná škoda mu vznikla nikoli rozhodnutím Vrchního soudu, ale má počátek v období shánění prostředků k úhradě protiústavní pokuty. Neměl prostředky na úhradu pokuty, a proto, aby předešel exekuci, musel dát své dva fotoaparáty do zastavárny. V důsledku toho mu vznikla škoda, která je v příčinné souvislosti s uložením pokuty. Pokud by nebylo příčiny – protiústavní pokuty a jejího nevracení bezprostředně, nebyly by uvedené následky v podobě jeho značného poškození. Žalobce rovněž ve svém odvolání vzal žalobu ohledně některých nároků zpět a žalobu rovněž i změnil tak, že vyčíslená škoda činí celkem 347.065,66 Kč. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil v bodu II. a III. a věc vrátil okresnímu soudu k pokračování v řízení. Žalovaná svým odvoláním napadala výrok I., kterým bylo žalobě v tam uvedené části vyhověno. Okresnímu soudu vytýkala, že nepřihlédl k její námitce, že náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem měl žalobce uplatnit podle § 83 zák. č. 182/1993 Sb. Náhradu takto vzniklé škody nelze žádat, pokud existuje zvláštní předpis, který případnou náhradu upravuje. Tímto zvláštním předpisem je právě zák. č. 182/193 Sb., o Ústavním soudu, kdy podle § 62 odst. 3 tohoto zákona náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, nahradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 62 odst. 4 pak může Ústavní soud v určitých případech povinnost k náhradě nákladů řízení uložit jinému účastníkovi. Ostatní škoda pak již byla žalobci vypořádána. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že náklady před Ústavním soudem byly vyvolány protiústavními rozhodnutími obecných soudů. Za tuto škodu odpovídá stát a je nepodstatné, zda ke splnění této povinnosti je vydáno rozhodnutí Ústavním soudem nebo soudem obecným. Žalovaná k odvolání žalobce uvedla, že v něm žalobce žádné nové skutečnosti neuvádí. Při jednání před odvolacím soudem žalobce dále uvedl, že byl poškozen tím, že mu byla uložena pokuta a musel se zachovat tak, aby nedošlo k exekuci. Žalovaná při jednání před odvolacím soudem dále uvedla, že částka ve výši 18,- Kč poštovného nemůže být škodou vzniklou v souvislosti se zrušením rozhodnutí Ústavním soudem. Pokud jde o úroky z prodlení, byla částka 5.000,- Kč žalobci vrácena hned, jak to bylo možné a žalovaná se proto do prodlení nedostala. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolání žalobce je opodstatněné, i když zatím ze zcela jiných, než v odvolání uváděných důvodů a odvolání žalované opodstatněné není. Okresní soud věc správně posoudil jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle § 1, § 3 písm. a), § 5 písm. a), § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně některých zákonů. Užití tohoto právního předpisu je odůvodněno úpravou obsaženou v § 36, věta prvá tohoto zákona, podle kterého odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona. Zákon č. 82/1998 Sb. nabyl účinnosti dnem 15.5.1998 (§ 39). Potvrzující rozhodnutí Vrchního soudu bylo vydáno dne 30.11.1998. Podle této úpravy tedy není pro aplikaci tohoto právního předpisu významným okamžik vzniku škody, jak namítal žalobce. Okresní soud správně žalobě vyhověl v části, ve které se žalobce domáhal náhrady škody, která mu vznikla tím, že musel ze svého zaplatit poštovné za poukázání pokuty na účet soudu a odměnu advokátovi za zastoupení v řízení před Ústavním soudem a dále úroků z prodlení z částky 18,- Kč a úroků z prodlení z částky 5.000,- Kč. Odvolací soud v této části zcela odkazuje na úplné a výstižné odůvodnění rozsudku okresního soudu, na které odkazuje a které sdílí. Jen pro úplnost a k odvolacím námitkám žalované dodává následující. Skutkový základ těchto nároků nebyl mezi účastníky sporným a nebyl žádným z účastníků nijak zpochybněn ani v odvolacím řízení. Podle § 26 zák. č. 82/1998 Sb. pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Podle občanského práva je jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nutno poznamenat, že nestačí pouhá pravděpodobnost její existence, ale příčinnou souvislost je třeba vždy prokázat. Důkazní břemeno leží na žalobci (poškozeném). Je na snadě, že nebýt nezákonných rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty, nemusel by tuto žalobce platit, tedy ani poukazovat na účet soudu poštou. Náklady ve výši 18,- Kč jsou proto škodou, která je v přímé příčinné souvislosti se škodou. Placení poštou je obvyklý způsob platby a žalobce proto svým vlastním jednáním škodu nezvýšil. Pokud by nebylo uvedených nezákonných rozhodnutí, nemusel by se žalobce ani domáhat nápravy ústavní stížností podle zák. č. 182/1993 Sb. Žádné jiné příčiny k podání ústavní stížnosti nebylo. Obecně vzato lze proto náklady, které žalobci vznikly v souvislosti s tímto uplatněním práva, pokládat za škodu, která mu nezákonnými rozhodnutími vznikla (za splnění všech dalších zákonných podmínek). Právo na náhradu škody nezaniklo tím, že žalobce z jakéhokoliv důvodu právo na náhradu nákladů řízení neuplatnil. O náhradě nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb. Ústavní soud rozhoduje z úřední povinnosti. Z ustanovení § 62 tohoto zákona nevyplývá, že by tak rozhodl pouze na návrh účastníka. V posuzovaném případě Ústavní soud o právu žalobce na náhradu nákladů řízení nerozhodl a takto vzniklá majetková újma žalobce tak nebyla v tomto stádiu zhojena. Stejně tak nelze k tíži žalobce klást, že nepožádal o to, aby náklady zastoupení za něho platil stát podle § 83 odst. 1 tohoto zákona. I pokud by tak učinil a jeho návrhu by bylo vyhověno, platil by náklady jeho zastoupení stát, který jinak současně odpovídá i za škodu podle zák. 82/1998 Sb. Žalobce tedy tím, že nárok před Ústavním soudem neuplatnil, tuto škodu svým jednáním nezpůsobil (respektive mu nelze přičíst spoluzavinění na jejím vzniku tím, že jí mohl předejít procesním úkonem v řízení před Ústavním soudem). Škoda v tomto rozsahu a takto skutkově vymezená mu objektivně vznikla, je v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím a proto za ni stát odpovídá podle § 1, § 5 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. Žalobce má tedy ve svém vyjádření k odvolání žalované do jisté míry pravdu v tom, že je nerozhodné, zda by mu tuto částku zaplatil stát na základě rozhodnutí Ústavního soudu nebo některého z obecných soudů. Zcela pak lze odkázat na dobré důvody okresního soudu, pokud jde o úroky z prodlení přiznané ve výroku I. rozsudku. S ohledem na úpravu obsaženou v 563 obč. zákoníku nelze klást k tíži žalobce, že žalovaná nebyla schopna pořádkovou pokutu vrátit dříve, než jak učinila. Tyto okolnosti na straně žalované, byť by byly i objektivní povahy (například její technické možnosti atd.), ji nemohou její povinnosti plnit prvního dne poté, co byla o splnění dluhu požádána ( § 563 obč. zákoníku ), zprostit. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. jako věcně správný potvrdil podle § 219 obč. soudního řádu. Jinak tomu je u zamítavého výroku II. rozsudku okresního soudu. Rozsudek musel odvolací soud ohledně tohoto výroku a závislého výroku III. o náhradě nákladů řízení zrušit a věc v tomto rozsahu okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení již z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti podle § 221 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) obč. soud. řádu. Podle § 155 odst. 1, věta první obč. soud. řádu obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. To platí i pro výrok zamítavý. Nemůže obstát formulace použitá okresním soudem: ”Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá”. Takto nelze ve výroku rozsudku odkázat na obsah návrhu, když nadto není peněžitá částka, která je předmětem řízení, uvedena ani v záhlaví rozsudku. V něm okresní soud místo toho uvedl právní důvod žaloby – náhrada škody. Ale ani pokud by výši částky v záhlaví uvedl, tuto vadu výrokové části rozsudku by nezhojil. Ani odůvodnění rozsudku ovšem není v zamítavé části zcela určité a proto i přezkoumatelné. Je tomu tak z následujících důvodů. Obsahem každého závazkového vztahu včetně vztahu odpovědnostního (§ 492 obč. zákoníku) může být a u odpovědnosti za škodu tomu tak zpravidla i bývá, více dílčích nároků, které mají různý skutkový základ. Tyto nároky je třeba při rozhodování o nich od sebe odlišit jejich přesnou identifikací. Je to nutné a potřebné z mnoha důvodů. Prvně to jsou důvody ryze procesní povahy. Soud i účastníci musí mít jasno o tom, jaké nároky jsou předmětem řízení, jaké byly žalobou uplatněny, zda soud vyčerpal žalobní návrh nebo zda jej nepřekročil (§ 152 odst. 2, § 153 odst. 2 obč. soud. řádu). Pokud žalobce, využiv svých procesních dispozičních práv, žalobu mění nebo ji bere z části zpět (§ 95, § 96 obč. soud. řádu), je třeba mít jistotu o tom, ohledně kterých nároků je žaloba vzata zpět nebo naopak rozšířena. Tato potřebnost se může dále objevit například i při rozhodování částečným rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 1, věta druhá obč. soud. řádu atd. Ohledně některých nároků může být také například dán důvod k zastavení řízení podle § 104 obč. soud. řádu nebo odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 obč. soud. řádu atd. Proto musí být jednotlivé nároky od sebe důsledně odlišeny. Na věc je přitom potřebné nahlížet nikoli pouze formálně, tedy například tak, že žaloba je vzata zpět o určitou částku, aniž by v žalobě o náhradu škody s více nároky nebylo postaveno na jisto, kterého z těchto dílčích nároků se zpětvzetí týká. Stejně tak, pokud je žaloba z části zamítnuta, musí být z rozsudku jasné, kterých dílčích nároků se zamítavý výrok týká a odůvodnění se musí dotknout každého nároku zvlášť. Tato identifikace a odlišení jednotlivých nároků jsou potřebné i pro posouzení věci podle hmotného práva a pro závěry skutkové. Každý jednotlivý nárok má svůj vlastní skutkový základ (byť jsou všechny součástí jednoho závazkového vztahu – zde nároku na náhradu škody, která byla způsobena nezákonným rozhodnutím o uložení pořádkové pokuty). U každého dílčího nároku na náhradu konkrétní škody musí být podmínky odpovědnosti zkoumány zvlášť. Zejména vznik a výše škody a existence příčinné souvislosti. Například může soud dojít k závěru, že žalobce vznik škody spočívající v ušlém zisku neprokázal a škodu na věci ano, nebo že ohledně určité konkrétní škody není dána příčinná souvislost, ale ohledně další naopak je . Vždyť k takovým závěrům nakonec dospěl i okresní soud v napadeném rozsudku, když z části žalobu zamítl. Jen své úvahy a závěry nepřesně vyjádřil. Podmínkou srozumitelnosti rozhodnutí je, aby i v zamítavém výroku byla uvedena povinnost, ohledně které byla žaloba zamítnuta (zde povinnost zaplatit určitou částku). V odůvodnění musí být přesně identifikovány jednotlivé uplatněné nároky a to jednak výší částky a jednak nezaměnitelným skutkovým popisem a musí být jasně uvedeny skutkové i právní závěry soudu ke každému z nich. Vady rozsudku okresního soudu se projevily nepříznivě i v odvolacím řízení, kdy žalobce svoji žalobu jednak poměrně složitě měnil i bral z části zpět a odvolací soud, vázán mimo jiné například i § 216 odst. 2 obč. soud. řádu, ani nemohl o těchto procesních úkonech žalobce rozhodnout, neboť se nemohl opřít o dostatečně určité rozhodnutí soudu prvního stupně. Tolik k náležitostem rozhodnutí. O jednotlivých nárocích co do jejich kvantifikace i skutkového základu musí být ovšem jasno již od podání žaloby. Případné vady žaloby soud odstraní postupem podle § 43 obč. soud. řádu a pokud se mu to nezdaří, žalobu v této části odmítne. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v uvedeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a to aniž by se zabýval věcnými námitkám odvolání žalobce. V dalším řízení se okresní soud bude zabývat identifikací a vzájemným odlišením jednotlivých nároků, které žalobce uplatňuje včetně toho, co uvedl v odvolání. Každý jednotlivý nárok musí žalobce vymezit jednak uvedením jeho výše (uvést peněžitou částku případně včetně příslušenství) a musí jej dostatečně skutkové vymezit (§ 79 odst. 1 obč. soud. řádu). Protože žalobce žalobu opakovaně a podstatně mění, bude to sice úkol obtížný, ale bez jeho splnění nelze v řízení pokračovat. Pokud okresní soud dojde k závěru, že v některých částech žaloba trpí vadami, použije postupu podle § 43 obč. soud. řádu . Poučení o odstranění vad však musí být konkrétní. Teprve poté, co bude postaveno najisto, co je předmětem žaloby a tedy i řízení, bude moci soud v řízení pokračovat. Pokud by i poté žalobce v některých jejich částech bral žalobu zpět nebo ji měnil, bude muset okresní soud žalobce opět vést k určitosti těchto podání postupem podle § 43 obč. soud. řádu a až poté o těchto procesních úkonech rozhodne (např. § 95, § 96 obč. soud. řádu). Nárokům se bude muset okresní soud věnovat jednotlivě i například při postupu podle § 118a obč. soud. řádu a při procesních úkonech soudu vůbec. Při písemném vyhotovení rozhodnutí bude okresní soud dbát shora nastíněných zásad. Důsledné rozlišení jednotlivých nároků je zásadním způsobem významné i z jiného procesního důvodu, který vyplývá ze speciální úpravy obsažené v zák. č. 82/1998 Sb. Podle § 14 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím se uplatňuje u orgánu uvedeného v § 6 (zde Ministerstvo spravedlnosti České republiky). Podle § 15 odst. 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Smyslem obligatorního projednání nároku na náhradu škody je, aby se pokud možno předešlo soudním řízením a státu jako škůdci byla dána možnost tímto neformálním způsobem poškozeného uspokojit. Předběžné projednání nároku je podmínkou soudního řízení. Žaloba by proto měla obsahovat i tvrzení a důkaz o tom, že došlo k bezvýslednému předběžnému projednání nároku podle citovaných ustanovení zákona. Pokud poškozený nárok uplatní u soudu, přesto, že jej předběžně neuplatnil u příslušného orgánu (zde Ministerstva spravedlnosti České republiky), jde o odstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 104 odst. 2 obč. soud. řádu). Povinností soudu je postarat se o odstranění tohoto nedostatku a to postupem podle § 43 obč. soud. řádu. Konkrétně tak, že žalobce by byl poučen o tom, že ohledně toho kterého konkrétního nároku je zde tento nedostatek podmínky řízení (nárok nebyl předběžně uplatněn podle § 14 odst. 1 zákona), a současně by byl vyzván, aby v přiměřené lhůtě tento nárok u ministerstva uplatnil. Pokud tak neučiní, musí soud řízení ohledně tohoto nároku zastavit podle § 104 odst. 2, věta druhá obč. soud. řádu. O tom musí být účastník poučen (viz. § 43 obč. soud. řádu). Pokud žalobce nárok předběžně uplatní, musí soud vyčkat do konce lhůty podle § 15 odst. 2 zákona, popř. do sdělení ministerstva, že nárok odmítá uspokojit. Na tomto místě je identifikace nároků důležitá proto, že podmínka uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 zákona musí být soudem zkoumána ve vztahu ke každému nároku jednotlivě. Nepostačí, pokud poškozený u příslušného orgánu uplatní pouze některý nárok a pak v řízení žalobu dále rozšiřuje o další a další nároky, předtím ovšem předběžně neuplatněné podle § 14 odst. 1 zákona. Bude na soudu, aby porovnal podání žalobce, kterým nárok předběžně uplatnil u Ministerstva spravedlnosti ČR s obsahem jeho žaloby po odstranění jejich případných vad a řádné identifikaci jednotlivých nároků (jinak není ani komparace možná). Poté co si okresní soud učiní jasno o rozsahu žaloby co do identifikace jednotlivých nároků a přezkoumá naplnění podmínky řízení podle § 15 odst. 1 zák. č. 92/1998 Sb. včetně postupu podle § 104 odst. 2 obč. soud. řádu se všemi procesními důsledky shora nastíněnými, bude se věci věnovat po stránce skutkové a po stránce jejího posouzení podle hmotného práva a rozhodne o ní. S ohledem na stav, ve kterém se řízení nyní nachází, nemohou být dispozice odvolacího soudu podrobnější. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné. V HK dne 15. října 2003 Předsedkyně senátu