Odpovědnost advokáta za škodu vzniklou v souvislosti s výkonem advokacie je odpovědností bez zřetele na zavinění a je založena na splnění těchto předpokladů: výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Advokát porušuje povinnost chránit práva a ochráněné zájmy svého klienta ( § 14 zák. č. 128/1990 Sb.) i tím, že nepoučí klienta o právních důsledcích právního úkonu, který doporučuje klientu učinit. Uvedenou povinnost porušuje rovněž tím, když – byť i na pokyn klienta- podá žalobu, aniž klienta poučil o důvodech, pro které pokládá žalobu za nedůvodnou.

Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. ŠP a soudců JUDr. JP a JUDr. MK ve věci žalobce U.d. se sídlem v H. v Č., R. čp. xx, IČO: xxx, zastoupeného JUDr. J.L., advokátem se sídlem v Ú. n. O., K. čp. xx proti žalované JUDr. A.R., advokátce se sídlem v HK, nám. 5. k. čp. xx, zastoupené JUDr. M.C., advokátkou se sídlem v P. 1, B. čp.xx, o zaplacení 625.096,- Kč, o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 9. 5. 2002, čj. 11 C 183/98-253, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku pod bodem I/, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do požadavku na zaplacení 16.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení z této částky od 11. 9. 1998 do zaplacení a co do požadavku na zaplacení 18 % úroku z prodlení z částky 577.350,- Kč za dobu od 11. 9. 1998 do 23. 10. 1998, a ve výroku pod bodem III/ p o t v r z u j e . II. Jinak se rozsudek okresního soudu z r u š u j e a v tomto rozsahu se mu věc v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora citovaným rozsudkem zamítl žalobu co do částky 593.350,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 11. 9. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem I/), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 31.746,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 24. 10. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem II/) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 18 % z částky 31.746,- Kč od 11. 9. 1998 do 23. 10. 1998 (výrok pod bodem III/). Současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce 1.589,- Kč (výrok pod bodem IV/) a povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 470,- Kč (výrok pod bodem V/) a dále uložil žalované zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 24,80 Kč (výrok pod bodem VI/). Okresní soud vycházel z toho, že žalobce žalobou uplatnil proti žalované nárok na náhradu škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaná jako advokátka zastupující žalobce uzavřela dodatek ke kupní smlouvě ze dne 14. 6. 1993, uzavřený 3. 10. 1994, aniž by tento dodatek obsahoval ujednání o placení úroků z prodlení již naběhlých ke dni podpisu dodatku, přičemž ho žalovaná jako advokátka nepoučila o právních důsledcích, které z toho vyplynou, měl za to, že ho uzavření dodatku nezbaví možnosti domáhat se úhrady příslušných úroků z prodlení. Tím mu měla vzniknout škoda rovnající se výši úroků z prodlení vzniklých do 3. 10. 1994 a v důsledku bezúspěšně podané žaloby mu vznikla škoda, představující zaplacený soudní poplatek 22.816,- Kč, náhradu nákladů řízení protistraně 15.905,- Kč a odměnu žalované za právní pomoc 16.000,- Kč. Okresní soud vzal za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena mandátní smlouva dle ust. § 566 a násl. obch. zák., a to na období od 1. 2. 1994 do 31. 10. 1995. Uzavřel, že námitka promlčení, vznesená žalovanou, je nedůvodná. Vycházel z toho, že dle § 397 obch. zák. je promlčecí doba čtyřletá. Dodatek ke kupní smlouvě byl uzavřen 3. 10. 1994 a další tvrzená škoda měla vzniknout v roce 1995, žaloba byla podána 11. 9. 1998, tedy před uplynutím čtyř let od podpisu dodatku ke kupní smlouvě. Předpoklady odpovědnosti za škodu okresní soud posuzoval podle ust. § 373 obch. zák. a uzavřel, že jimi jsou protiprávní úkon, vznik škody, příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním úkonem a neexistence okolností vylučujících protiprávnost. Povinnosti žalované ze smluvního vztahu se žalobcem hodnotil podle ust. § 567 obch. zák. a podle § 16 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii. Ohledně nároku žalobce na náhradu škody ve výši 570.375,- Kč učinil závěr, že není opodstatněný, neboť jednak žalobci žádná škoda v této výši nevznikla a jednak žalovaná neporušila žádnou svoji povinnost. Nepodepsaným dodatkem a zápisem z jednání ze dne 4. 8. 1994 měl okresní soud prokázáno, že nepodepsaný dodatek ke kupní smlouvě neodpovídal zápisu z jednání, při jednání o dodatku totiž nebylo vůbec jednáno o majetkových sankcích. To bylo, podle závěru okresního soudu, prokázáno i výpovědí J. Š., Mgr. S. a dokonce samotného žalobce. Okresní soud z toho dovodil, že vzhledem k tomu, že o majetkových sankcích nebylo jednáno, žalovaná neporušila svoji povinnost, když ujednání o majetkové sankci do dodatku zakotveno nebylo. Tvrzení žalobce, že mu žalovaná poskytla mylné poučení měl vyvráceno dopisem ze dne 21. 6. 1994, v němž žalobce J.Š. nabídl snížení splátek za účelem mimosoudního vyřešení věci s tím, že teprve v případě nepřistoupení na tyto snížené splátky bude vymáháno penále. Tím tedy bylo vyvráceno, že by dodatek byl uzavřen na výslovné doporučení žalované a naopak uvedeným dopisem bylo prokázáno, že za předpokladu přistoupení J.Š. k návrhu žalobce, neměl žalobce vůli požadovat majetkové sankce. Na základě těchto skutkových zjištění okresní soud uzavřel, že žalovaná neporušila svoji právní povinnost postupovat při zastupování žalobce s odbornou péčí. Dále vzal za prokázané výpovědí Š., S. a žalované, samotným textem dodatku, že žalobce poskytl Š. vadné plnění, Š. vady reklamoval a měl proto právo kupní cenu o slevu snížit. Proto, podle závěru okresního soudu, Š. nebyl v prodlení, když navíc předpokladem placení kupní ceny bylo vystavení daňových dokladů na jednotlivé splátky kupní ceny. Žalobce vystavil žalovanému daňový doklad na celou daň z přidané hodnoty a daňový doklad na částku 955.625,- Kč bez uvedení data splatnosti, čímž se odchýlil od ujednání v kupní smlouvě. S ohledem na tyto skutečnosti neměl žalobce ani před podepsáním dodatku právo na majetkové sankce, proto mu ani nemohla vzniknout škoda ve výši majetkové sankce. Současně okresní soud uzavřel, že žalovaná porušila svoji povinnost jednat s odbornou péčí v případě podaného návrhu na změnu žaloby u Krajského soudu v HK. Neuznal za důvodnou obranu žalované, že jednala v důsledku pokynu žalobce, když existenci tohoto pokynu měl za prokázanou. Uzavřel, že povinností žalované jako advokátky bylo, aby v případě takového pokynu žalobce poučila o neúspěšnosti žaloby, a to právě s ohledem na podepsaný dodatek ke kupní smlouvě, kterými účastníci změnili splatnost jednotlivých splátek kupní ceny. Teprve pokud by i po tomto poučení žalobce na žalobě trval, neporušila by žalovaná podáním návrhu na změnu žaloby svoji povinnost postupovat s odbornou péčí. Žalovaná přitom neprokázala, že by žalobce poučila o neúspěchu žaloby právě s ohledem na uzavřený dodatek ke kupní smlouvě. Důkaz, kterým žalovaná prokazovala, že postupovala s odbornou péčí, výpověď svědkyně D.P. okresní soud hodnotil jako účelový, neboť svědkyně sama sepisovala důkazní návrh v této věci a byla tedy předem seznámena s tvrzením žalované v této věci. Podáním návrhu na změnu žaloby tak žalobci vznikla škoda spočívající v zaplacení soudního poplatku v částce 22.816,- Kč a v úhradě nákladů řízení protistraně. Z těchto nákladů protistrany však okresní soud přiznal jako náhradu škody, za kterou žalovaná odpovídá, pouze částku 8.930,- Kč a nikoli požadovaných 15.905,- Kč. To je pouze ty náklady, které protistraně vznikly v době zastupování žalobce žalovanou, neboť náklady vynaložené J.Š. v řízení před krajským soudem v době, kdy již zástupcem žalobce byl JUDr. L., nejsou v příčinné souvislosti s jednáním žalované. Okresní soud také zamítl žalobu žalobce co do požadavku na zaplacení 16.000,- Kč, představující zaplacenou odměnu žalované za zastupování s tím, že podle žalované za zastupování ve sporu proti J. Š., žádnou odměnu od žalobce neobdržela a žalobce svými důkazy toto tvrzení nevyvrátil. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání oba účastníci. Žalobce svým odvoláním brojil proti výrokům pod body I/, III/, IV/ a V/ napadeného rozsudku. Vytýkal okresnímu soudu některá nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Namítal, že v rozporu s provedeným dokazováním je závěr okresního soudu, že mu žádná škoda nevznikla a že žalovaná neporušila žádnou svoji povinnost. Zdůraznil, že dodatek ke kupní smlouvě uzavřel právě proto, že jej žalovaná nepoučila o právních důsledcích, které z toho vyplynou. Vycházel z poučení žalované a jí prezentovaného názoru, že uzavření předmětného dodatku v té podobě, jak uzavřen byl, jej nezbaví oprávnění domáhat se úhrady příslušných úroků z prodlení. Přitom jeho zájem na těchto majetkových sankcích plyne již z toho, že odmítl uzavřít dodatek ke kupní smlouvě v podobě navrhované protistranou, tj. s výslovným ujednáním o vzdání se těchto sankcí. Namítal, že důkazy provedenými v řízení byla skutečnost poskytnutí nesprávného poučení ze strany žalované prokázána. Tvrdil, že pro posouzení věci je nerozhodné, že ze svědeckých výpovědí Š. a S. vyznívá, že k uzavření dodatku by nedošlo, pokud by jím byly majetkové sankce požadovány. Závěr okresního soudu o tom, že neměl vůli požadovat majetkové sankce, je rozporný i s ohledem na to, že později právě ohledně těchto majetkových sankcí byla podána žaloba. Ta je také jednoznačným průkazem skutečnosti, že se mu ze strany žalované dostalo nesprávného poučení o majetkových sankcích. Zdůraznil, že také škoda a její výše byla v řízení prokázána. Uvedl, že v důsledku porušení povinnosti žalovanou došlo ke ztrátě jeho nároku na úhradu úroku z prodlení v uplatňované výši, když tento nárok by mu byl zachován, nebýt uzavřeného dodatku ke kupní smlouvě. Vytýkal okresnímu soudu nesprávný závěr, že neměl nárok na majetkové sankce ani před uzavřením dodatku ke kupní smlouvě. Vycházel-li okresní soud z toho, že J. Š. se mělo dostat vadného plnění, pak tato skutečnost nebyla v řízení prokázána. To znamená, že nebylo postaveno najisto, že předmět prodeje (autobus) vadami skutečně trpěl. Namítal, že z jeho vyjádření v rámci smírného řešení věci nelze dovozovat, že by s namítanými vadami souhlasil. Existenci vad rovněž nelze mít za prokázanou svědeckou výpovědí Š., Mgr. S. a výpovědí samotné žalované. V případě prvních dvou výpovědí se jedná o výpovědi stran případného sporu a v případě žalované o výpověď zástupce žalobce v dané věci, které nemohou prokazovat skutečnou existenci údajných vad. Vyjádřil názor, že i v případě nároku Š. na slevu z kupní ceny, by jej existence takové pohledávky nezbavovala jeho povinnosti k úhradě kupní ceny ve sjednaných splátkách. Zdůraznil, že odkaz okresního soudu na ust. § 439 odst. 2 obch. zák. není namístě, neboť Š. svého případného oprávnění podle tohoto ustanovení nevyužil a neučinil vůči němu žádný úkon v tomto směru. Namítal, že závěr okresního soud, že předpokladem placení kupní ceny bylo vystavení příslušných daňových dokladů, neodpovídá výkladu smluvního ujednání. Splatnost jednotlivých splátek na kupní cenu nastávala i bez daňových dokladů již na základě samotného smluvního ujednání o splatnosti. Vytýkal okresnímu soudu, že mu jako náhradu škody přiznal pouze jím uhrazené náklady protistraně, jež protistrana vynaložila v době, kdy byl v řízení zastupován žalovanou a později vzniklé náklady protistrany jako náhradu škody nepřiznal. Zdůraznil, že i po změně v osobě právního zástupce byly úkony v tomto řízení nutně činěny v příčinné souvislosti s podáním žaloby. Pokud jde o náhradu škody představující zaplacenou odměnu žalované jako advokátce, uvedl, že vycházel z povahy paušálního právního zastoupení, které bylo mezi nimi sjednáno, a z něhož vyplývá, že odměna za jednotlivé úkony právní služby je zahrnuta právě již ve sjednané měsíční paušální odměně. Požadoval, aby byl rozsudek okresního soudu v napadených částech změněn a jeho žalobě vyhověno. Žalovaná svým odvoláním brojila pouze do výroků pod body II/, IV/, V/ a VI/. Zdůraznila, že bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce neunesl důkazní břemeno v otázce její odpovědnosti jako advokátky při poskytování právní pomoci. Připomenula, že její odpovědnost je třeba posuzovat pouze podle zvláštního zákona – zákona o advokacii, platného v době poskytování právní pomoci, tj. podle zák. č. 128/1990 Sb. Namítala, že v ust. § 13 až 24 zák. č. 128/1990 Sb. není stanovena žádná poučovací povinnost, povinností advokáta je pouze chránit práva a oprávněné zájmy klienta. Vytýkala okresnímu soudu nesprávný skutkový závěr, že žalobce nepoučila o neúspěchu žaloby právě s ohledem na podepsaný dodatek. Namítala, že takový závěr by byl důvodný pouze v případě, kdyby jediným důvodem pro zamítnutí návrhu žalobce na přiznání majetkové sankce byl pouze podepsaný dodatek z 3. 10. 1994. Zdůraznila, že však existovaly další důvody pro zamítnutí návrhu, o nichž žalobce poučila a věděl o nich. Poukazovala na to, že rozhodnutí Krajského soudu v HK ze dne 19. 12. 1996 sp. zn. 30Cm 186/95 je závazné pouze pro účastníky, ona však účastníkem nebyla a pro soud je závazný jen potud, pokud posuzuje mezi týmiž účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny. Zdůraznila, že neměla žalobce poučovat o § 517 a § 521 o. z., když dodatek neměl žádný dopad na úroky z prodlení. V kupní smlouvě účastníci dojednali majetkovou sankci jako smluvní pokutu. Uvedla, že v době ukončení poskytování právní pomoci, tj. 31. 10. 1995, žalobci žádná škoda nevznikla. Poukazovala na to, že okresním soudem bylo přehlédnuto, že uplatňování nároků obou sporujících stran bylo provázeno taktickými kroky, které u každého z nich směřovaly k uspokojení jejich nároků. Uzavřít spor mezi žalobcem a J.Š. se v době skončení zastupování nepodařilo. Zdůraznila, že veškerý její postup směřoval k ochraně práv a zájmů žalobce jako klienta. Všechny právní úkony směřovaly k zajištění pohledávky žalobce proti Š. a za účelem splnění tohoto cíle postupovala podle svého nejlepšího přesvědčení, ale také podle příkazů klienta (žalobce). Namítala, že podstatou změny žaloby bylo vyvolat nátlak na Š., který opětovně, ačkoli získal slevu na kupní cenu autobusu, nejen že platil se zpožděním, ale vůči žalobci prováděl různé zápočty na splátky. To, že vyhověla žalobci a změnila žalobu, učinila v souladu se zákonnou úpravou a s vědomím, že v průběhu řízení dojde k vyřešení sporu. Šlo o určitou taktiku žalobce v postupu při jednání s dlužníkem. Namítala, že následnému zástupci žalobce lze vytknout, že pokračoval v žalobě, kterou podala, tedy že při převzetí zastoupení postupoval ze stejných příkazů jako ona a že nevyčerpal opravné prostředky a spokojil se s právním názorem soudu I. stupně, který žalobu žalobce proti Š. zamítl. Požadovala, aby v napadeném výroku pod bodem II/ byl rozsudek okresního soudu změněn a žaloba zamítnuta a ve výrocích I/ a III/ aby byl rozsudek potvrzen. K odvolání žalované žalobce zdůraznil, že bylo prokázáno, že porušila svoji povinnost advokáta poskytovat klientovi řádné poučení. Uvedl, že není rozhodné, z jakých dalších důvodů mohla být předmětná žaloba rovněž zamítnuta, ale právě to, že na žádný z těchto důvodů nebyl upozorněn s poučením o riziku bezúspěšnosti žaloby. Vyslovil názor, že povinnost advokáta poučit klienta pro jeho rozhodnutí o postupu ve věci je obecně přijímána jako esenciální součást výkonu advokacie. Zdůraznil, že škodě mohlo být zabráněno, pokud by žalovaná ohledně nároku na majetkové sankce po uzavření dodatku ke kupní smlouvě nezastávala mylný a opakovaně prezentovaný názor. Pro případ vyhovění odvolání žalované se žalobce též vyjádřil k jejím nákladům vzniklým v souvislosti s jejím zastoupením advokátkou v této věci, když právního zástupce si žalovaná zvolila až po podání odvolání s tím, že doplnění odvolání nepřineslo do věci nic nového. Připomenul, že žaloba byla podána již 11. 9. 1998. Namítal, že volba právního zástupce žalovanou nebyla účelná a nelze proto na něm spravedlivě požadovat případnou náhradu nákladů řízení. Dovolával se aplikace ust. § 150 o. s. ř. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání účastníků jsou důvodná. V souzené věci žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody, kterou mu měla žalovaná způsobit při poskytování právní pomoci svojí činností advokátky na základě smluv o poskytování právní pomoci ze dne 1. 2. 1994, 21. 12. 1994 a 1. 7. 1995. Úprava odpovědnosti advokáta za škodu vzniklou v souvislosti s výkonem advokacie v době poskytování právní pomoci žalované žalobci byla obsažena v ust. § 22 zák. č. 128/1990 Sb., o advokacii, účinném do 30. 6. 1996. Podle § 22 odst. 1 věta prvá tohoto zákona, advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení advokát se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění a je založena na současném splnění těchto předpokladů: výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení § 14 zákona č. 128/1990 Sb. Podle tohoto ustanovení advokát je oprávněn a povinen chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta. Jedná při tom čestně a svědomitě, důsledně využívá všechny zákonné prostředky a uplatňuje vše, co podle svého přesvědčení a příkazu klienta pokládá za prospěšné. Okresní soud věc nesprávně právně posoudil, když na právní vztah účastníků aplikoval ust. § 373 a § 567 obch. zák. a ust. § 16 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, účinného od 1. 7. 1996. Vztah mezi žalobcem a žalovanou je vztahem obchodněprávním ve smyslu ust. § 261 odst. 1 obch. zák., neboť jde o vztah mezi podnikateli, jenž se týká jejich podnikatelské činnosti. Žalovaná je podnikatelem dle ust. § 2 odst. 2 písm. c/ obch. zák., když podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštního zákona (zákona o advokacii) a žalobce je podnikatelem – osobou zapsanou v obchodním rejstříku s vymezeným předmětem činnosti. Ve smluvním vztahu mezi žalobcem a žalovanou žalovaná poskytovala žalobci jako svému klientovi právní pomoc (předmět své činnosti) pro výkon jeho podnikatelské činnosti, resp. v přímém vztahu k ní. Přes tuto právní kvalifikaci vztahu mezi žalobcem a žalovanou, však nebylo na místě posuzovat odpovědnostní vztah mezi účastníky podle obchodního zákoníku, neboť tu je speciální úprava odpovědnosti advokáta za škodu v zákoně o advokacii. Tato speciální úprava má přednost před obecnou úpravou. Okresní soud přes nesprávné právní posouzení odpovědnosti žalované za škodu, správně kvalifikoval vztah účastníků jako vztah obchodněprávní a na základě toho pak také správně posoudil žalovanou vznesenou námitku promlčení. Jelikož zákon o advokacii neobsahuje úpravu promlčení nároku z odpovědnosti za škodu, bylo třeba v tomto případě posuzovat promlčení dle obecných ustanovení obchodního zákoníku, a to dle § 397 a § 398 obch. zák. Ohledně běhu promlčecí lhůty učinil okresní soud správné skutkové i právní závěry. Přestože okresní soud nesprávně právně kvalifikoval žalobcem uplatněný nárok, zabýval se dvěma předpoklady odpovědnosti za škodu, když zkoumal, zda žalovaná porušila povinnost ze závazkového právního vztahu a zda vznikla škoda, v případě škody tvrzené ve výši 54.721,- Kč, jež měla vzniknout v souvislosti s podáním žaloby proti J.Š., se dokonce zabýval existencí příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Jeho skutkové závěry ohledně předpokladů odpovědnosti za škodu a jejich právní posouzení nejsou správné. Skutkové závěry ohledně porušení povinnosti žalovanou vycházejí z nesprávné právní představy okresního soudu o povinnostech žalované jako advokátky a z nesprávného hodnocení důkazů. Okresní soud závěr o tom, že žalovaná neporušila své povinnosti, staví na tom, že se mezi účastníky právního úkonu (žalobcem a J.Š.) nejednalo o majetkových sankcích, a proto, podle jeho názoru, nebylo povinností žalované zajistit, aby do dodatku kupní smlouvy bylo zakotveno ujednání o majetkových sankcích. Pro posouzení toho, zda žalovaná splnila své povinnosti při výkonu advokacie, je však nezbytné provést zjištění k tomu, jaké příkazy pro smírné jednání s J.Š. jí dal žalobce, jakým způsobem žalovaná žalobce informovala o procesu smírného jednání a jak ho poučila o právních úkonech, jež zamýšlel učinit. Tímto směrem bylo třeba zaměřit dokazování a zhodnotit provedené důkazy. Také závěry okresního soudu o tom, že žalobci žádná škoda ve výši 570.375,- Kč nevznikla jsou předčasné a nepodložené dostatečnými skutkovými zjištěními, tudíž jsou i nepřezkoumatelné. Okresní soud dovozoval závěr o tom, že žalobci škoda nevznikla z toho, že J.Š. jako dlužník, který měl povinnost zaplatit kupní cenu, nebyl v prodlení s jejím zaplacením, když majetková sankce, kterou v této věci žalobce požaduje na žalované jako škodu, byla vázána právě na prodlení Jiřího Šonského se zaplacením kupní ceny. Závěr, že Š. nebyl v prodlení pak dovozoval z toho, že žalobcem mu bylo poskytnuto vadné plnění a Š. vady reklamoval, proto měl právo o slevu snížit kupní cenu dle § 439 odst. 2 obch. zák. Tyto závěry učinil, aniž by se vypořádal s tím, zda byly vady Š. vytýkány řádně a zda vůbec mohl jednostranným úkonem ve smyslu ust. § 439 odst. 2 obch. zák. odečíst slevu z kupní ceny. Pokud měl Š. nárok na slevu z kupní ceny, pak se okresní soud nevypořádal s tím, jaká by byla výše této slevy a zda mohl být Š. v prodlení se zaplacením snížené kupní ceny či nikoli s ohledem na dohodnuté termíny splatnosti jednotlivých dohodnutých splátek. Nesprávný je též závěr okresního soudu, že předpokladem placení kupní ceny Š. bylo vystavení daňových dokladů na jednotlivé splátky kupní ceny žalobcem. Účastníky kupní smlouvy bylo dohodnuto zaplacení kupní ceny ve splátkách a jednoznačně byla dohodnuta výše splátek. Ujednání o vystavování daňových dokladů má význam jen pro daňové účely, ale není podmínkou pro to, aby se splátka stala splatnou. Pokud jde o žalobcem tvrzenou škodu ve výši 54.721,- Kč, jež měla žalobci vzniknout v souvislosti s podáním žaloby proti Š. na zaplacení částky 570.375,- Kč, jsou za daného stavu skutkových zjištění v zásadě správné závěry okresního soudu o vzniku a výši škody a o porušení povinnosti žalovanou za předpokladu, že bylo povinností žalované s ohledem na uzavřený dodatek ke kupní smlouvě poučit žalobce, že již nemá právo na majetkové sankce, na něž mu vznikl nárok dle kupní smlouvy ve znění před dodatkem z 3. 10. 1994. To, o čem bylo povinností žalované poučit žalobce v souvislosti s uzavřením dodatku ze dne 3. 10. 1994, resp. zda měla žalobce poučovat o tom, že s ohledem na uzavřený dodatek již nemá nárok na majetkové sankce, na něž mu ke dni podpisu dodatku měl vzniknout nárok, dosud nebylo dostatečně zjišťováno. Okresní soud se totiž dosud nezabýval výkladem dodatku ke kupní smlouvě a jeho právními důsledky. V důsledku toho ani nemohl dostatečně zvážit příčinnou souvislost mezi vznikem škody a případným porušením povinnosti žalované. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu, vyjma části výroku pod bodem I/ o zamítnutí žaloby co do částky 16.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení z této částky od 11. 9. 1998 do zaplacení a co do požadavku na zaplacení 18 % úroku z prodlení z částky 577.350,- Kč za dobu od 11. 9. 1998 do 23. 10. 1998 a vyjma výroku pod bodem III/, zrušil v souladu s ust. § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 221 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Odvolací soud v části výroku pod bodem I/ o zamítnutí žaloby co do požadavku na zaplacení částky 16.000,- Kč s příslušenstvím a co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 18 % z částky 577.350,- Kč za dobu od 11. 9. 1998 do 23. 10. 1998 a ve výroku pod bodem III/ rozsudek okresního soudu jako věcně správný v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. O nároku žalobce na zaplacení částky 16.000,- Kč představující škodu, která mu měla vzniknout tím že žalované zaplatil odměnu za poskytování právní pomoci, okresní soud rozhodl věcně správně, byť jeho právní závěry ohledně tohoto nároku správné nejsou. Uvedený nárok okresní soud zamítl pro neunesení důkazního břemene o zaplacení odměny v této částce žalované. Žalobce netvrdil, že by uvedenou částku žalované zaplatil jako odměnu za zastupování v případu s J.Š., ale jako paušální měsíční odměnu, na níž se se žalovanou dohodl. Zaplacení paušální odměny není škodou. Právě proto, že jde o paušální odměnu bez ohledu na kvantitu a kvalitu žalovanou provedených úkonů v rámci poskytování právní pomoci, bylo by povinností žalobce tuto odměnu žalované zaplatit, i kdyby k tvrzené škodné události v souvislosti s případem J.Š. nedošlo. Také závěry okresního soudu ohledně nároku na úrok z prodlení ve výši 18 % za dobu od 11. 9. 1998 do 23. 10. 1998 jsou správné. Pokud by žalobce měl nárok na náhradu škody vůči žalované v požadované výši (což dosud nebylo postaveno na jisto, jak vyplývá se shora uvedeného), v žádném případě by mu nemohl vzniknout nárok na úroky z prodlení již od podání žaloby (11. 9. 1998), jak požadoval, a to z důvodů, které správně uvedl okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku. S těmito důvody se odvolací soud zcela ztotožňuje a odkazuje na ně. Po rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení zůstává požadavek žalobce na zaplacení částky 609.096,- Kč s 18 % úrokem z prodlení za dobu od 24. 10. 1998 do zaplacení. Z toho 570.375,-Kč představuje, dle tvrzení žalobce, škodu spočívající ve ztrátě nároku na majetkové sankce vůči J.Š. vzniklé ke dni uzavření dodatku (3. 10. 1994) a zbývající částka 38.721,- Kč představuje škodu vzniku v souvislosti s podáním žaloby na zaplacení majetkových sankcí vůči J.Š. V dalším řízení bude okresní soud vycházet z následujícího právního názoru odvolacího soudu, závazného ve smyslu ust. § 226 odst. 1 o. s. ř.: Odpovědnost žalované jako advokátky za škodu způsobenou žalobci, jemuž ve vymezeném období poskytovala právní pomoc, je třeba posuzovat podle ust. § 22 a § 14 zák. č. 128/1990 Sb., o advokacii. Důkazní břemeno ohledně splnění předpokladů odpovědnosti za škodu, jež jsou vymezeny shora, má poškozený, tedy žalobce. Je na něm, aby tvrdil a prokázal, že mu žalovaná v souvislosti s výkonem advokacie způsobila škodu a že škoda vznikla právě a jedině následkem výkonu advokacie (příčinná souvislost). V souzené věci žalobce tvrdil, že škoda mu vznikla tím, že na doporučení žalované uzavřel dne 3. 10. 1994 dodatek ke kupní smlouvě z 14. 6. 1993, aniž by tento dodatek obsahoval ujednání o placení úroků z prodlení již naběhlých ke dni podpisu dodatku a aniž by jej žalovaná poučila, že při znění dodatku v podobě, v jaké ho uzavřel, ztratí nárok na již naběhlé úroky z prodlení. Dále tvrdil, že mu škoda vznikla také tím, že žalovaná podala proti J.Š. žalobu o zaplacení úroků, které naběhly ke dni podpisu dodatku, aniž by ho poučila o neúspěšnosti takové žaloby. Je nepochybně porušením povinnosti advokáta řádně vykonávat advokacii (chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta), jestliže advokát nepoučí klienta o právních důsledcích právního úkonu, který klientovi doporučí učinit, a jestliže na pokyn klienta podá žalobu k vymožení bezúspěšného nároku, aniž by ho o správných důvodech bezúspěšnosti poučil. K tomu, zda ze strany advokáta došlo k porušení povinnosti řádně vykonávat advokacii je třeba zjišťovat, jaký příkaz dal klient advokátovi pro učinění určitého právního úkonu (jak vymezil podmínky právního úkonu) a zda a jakým způsobem advokát klienta poučil o právních důsledcích tohoto úkonu. Základem pro posouzení, o jakých právních důsledcích měl advokát klienta poučit, je vyložit obsah právního úkonu, o který jde. Škodou je jakákoli újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi. Škodou je též ušlý zisk, tj. ušlý majetkový prospěch, který spočívá v nenastalém zvětšení majetku poškozeného, jež by bylo možné důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, kdyby nebylo škodné události. Z hlediska vzniku škody je třeba vyřešit jako předběžnou otázku, zda žalobci skutečně vůči J.Š. vzniklo právo na majetkovou sankci a pokud ano, zda nepřiznání této majetkové sankce žalobci vůči J.Š. je důsledkem porušení povinnosti žalovanou jako advokátkou. Jen v rozsahu, v němž povinnost J.Š. byla dána, by za škodu uplatněnou v této věci mohla odpovídat žalovaná. I kdyby však bylo prokázáno, že žalovaná o právních důsledcích právního úkonu žalobce nepoučila a že škoda žalobci vznikla, nemusí ještě za tuto škodu odpovídat žalovaná, která v době učinění sporného úkonu žalobce zastupovala. Pro závěr o odpovědnosti za škodu totiž musí být splněna i podmínka vztahu příčinné souvislosti mezi okolností, že klient (poškozený) na doporučení advokáta učinil určitý právní úkon s důsledky s tím spojenými a vznikem škody, tj. tím, že nebyl úspěšný s uplatněním nároku, který i po uzavření dodatku ke kupní smlouvě z kupní smlouvy dovozoval. Závěr o příčinné souvislosti v uvedeném smyslu by bylo možné učinit jen tehdy, jestliže jedině v důsledku nesprávného postupu žalované při uzavírání dodatku ke kupní smlouvě, mohl žalobce právo na zaplacení majetkových sankcí v částce 570.375,- Kč proti J.Š. úspěšně uplatnit, pokud takové právo skutečně existovalo. Rovněž pro učinění závěru o příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovanou jako advokátkou a vznikem škody je třeba zkoumat obsah advokátkou doporučeného právního úkonu (obsah kupní smlouvy ze dne 14. 6. 1993 ve znění dodatku z 3. 10. 1994) a jeho právní důsledky. Především je nezbytné posoudit právní povahu uzavřeného dodatku ke kupní smlouvě v tom smyslu, zda jde o kumulativní novaci ve smyslu ust. § 516 obč. zák. či privativní novaci ve smyslu ust. § 570 obč. zák. nebo dohodu o narovnání dle § 585 obč. zák. Teprve na základě tohoto posouzení bude možné dovodit, jaké právní důsledky učiněný právní úkon pro vztah mezi žalobcem a J.Š. měl (tedy především závěr o tom, zda i po uzavření dodatku ze dne 3. 10. 1994 měl žalobce vůči J.Š. nárok na již vzniklé majetkové sankce či nikoli), o čem bylo povinností žalované žalobce poučit a zda vznik škody, spočívající v nepřiznání majetkových sankcí žalobci vůči Jiřímu Šonskému, je v příčinné souvislosti s výkonem advokacie žalované. Nebude-li možné na právní povahu dodatku z 3. 10. 1994 usoudit z vlastního obsahu tohoto právního úkonu, bude muset okresní soud vycházet z výkladových pravidel podle ust. § 35 odst. 2 obč. zák. Při posuzování právního úkonu (kupní smlouvy ze dne 14. 6. 1993 ve znění dodatku ze dne 3. 10. 1994) a nároků žalobce z této smlouvy plynoucích vůči J.Š. není soud v souladu s ust. § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. vázán rozsudkem Krajského soudu v HK ze dne 19. 12. 1996, č. j. 30Cm 186/95-78 , jímž byla žaloba žalobce, kterou se domáhal, aby J.Š. byla uložena povinnost zaplatit mu částku 570.375,- Kč , zamítnuta. Podle ust. § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Pro soud je citovaný rozsudek závazný jen potud, pokud mezi účastníky (tj. mezi žalobcem a J.Š.) posuzuje právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny uvedeným soudním rozhodnutím. Žalovaná v uvedené věci (30Cm 186/95) nebyla účastníkem řízení a ani podle zákona vůči ní není rozhodnutí závazné (§ 159a odst. 2 o. s. ř.), rozsudek krajského soudu ze dne 19. 12. 1996, č. j. 30Cm 186/95-78, tudíž pro ni není závazný. Proto ani soud při posuzování věci nemůže vůči žalované vycházet ze závěru, že o této věci bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Za účelem shora naznačeného posouzení okresní soud znovu provede a zhodnotí již soustředěné důkazy, případně provede další účastníky navržené důkazy. Poté ve věci znovu rozhodne, přičemž neopomene rozhodnout o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Dovolání je přípustné jen v případech a za podmínek upravených v části čtvrté hlavě třetí občanského soudního řádu. Lze je podat do dvou měsíců od doručení u Okresního soudu v HK a rozhodoval by o něm Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně. V HK dne 18. června 2003