Ustanovení § 142 ObčZ a ustanovení § 5 odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů nejsou navzájem v poměru zákona obecného a speciálního. Vypořádání podle § 5 zák. č. 72/1994 Sb. lze proto provést jedině na návrh (vzájemný návrh) na takové vypořádání, nikoli v rámci žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podané podle § 142 ObčZ. Proto je-li předmětem řízení zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 ObčZ, rozhodne soud o vypořádání některým ze způsobů uvedenýchv tomto ustanovení. Překážkou postupu podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb. je absence návrhu na takové vypořádání a v případě, že je návrh podán, nesouhlas spoluvlastníka, který se chce vyvázat ze spoluvlastnického vztahu, s takovým vypořádáním, protože i při tomto vypořádání se uplatní obecná zásada, že nikoho nelze proti jeho vůli nutit, aby setrval ve spoluvlastnickém vztahu.

10 21Co 38/2003-186 Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. ŠP a soudců JUDr. JP a JUDr. MK ve věci žalobce Ing. M.D. CSc, nar. xxx, bytem H.K., N. 887/26, zast. JUDr. J.D., advokátem v H.K., V.n. 147, proti žalovanému MUDr. J.D., CSc, nar. xxx, bytem P. 10, N. P. 408, zast. JUDr. V.K., advokátem v H.K., F. 520, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v HK ze dne 14.8.2002, č.j. 14C 138/2000-165, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 57.330,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem zrušil okresní soud podílové spoluvlastnictví účastníků k rodinnému domu č.p. 887 v N. ulici v H.K., část obce P.P., na zastavěné ploše parc. č. st. 1524, k zastavěné ploše parc. č. st. 1524 a zahradě parc. č. 843/5, vše v katastrálním území P.P. zapsaných u Katastrálního úřadu v HK na listu vlastnictví č. 5657 pro obec HK a katastrální území PP (výrok I), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému částku 1.711.654,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 119.104,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce (výrok IV) a České republice na účet Okresního soudu v HK náklady řízení ve výši 1.846,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V). Okresní soud vzal za prokázané, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky – každý jednou polovinou – nemovitostí označených ve výroku rozsudku na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 27.5.1991. Mezi spoluvlastníky dochází k neshodám v důsledku rozdílných názorů stran péče o nemovitosti a financování nákladů na jejich údržbu. Náklady hradí žalobce sám. Na nabídku žalobce o odkoupení podílu žalovaného žalovaný nepřistoupil. V domě bydlí žalobce s rodinou v bytě v prvním nadzemním podlaží a otec účastníků obývá byt v druhém nadzemním podlaží na základě věcného břemene. Žalovaný bydlí v P. a vlastní bytovou jednotku (společné jmění s L. D.) č. 724/421 s podíly na pozemcích a společných částech domu čp. 721, 722, 723, 724 na parcelách st. 1218, 1219, 1220, 1221 v kat. území PP v obci HK. Žalobce nehodlá dál setrvat ve spoluvlastnickém vztahu se žalovaným. Důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by soud podílové spoluvlastnictví nezrušil a nevypořádal, nebyly prokázány. Takovým důvodem není pouhý zájem žalovaného na zachování podílového spoluvlastnictví. Nepostačí ani to, že neshody mezi spoluvlastníky jsou řešitelné postupem podle § 139 obč. zák. Zrušením podílového spoluvlastnictví není dotčeno věcné břemeno doživotního práva užívání bytu ve druhém nadzemním podlaží ve prospěch otce účastníků, které podle § 151n odst. 2 obč. zák. přechází na nabyvatele. Protože znaleckým posudkem znalce Ing. J. H. ze dne 29.3.2002 a výslechem znalce bylo prokázáno, že stavba není reálně dělitelná tak, aby vznikly dvě samostatné nemovitosti, a výlučným vlastnictvím žalobce bude zajištěno optimální využití nemovitostí, vyhověl okresní soud návrhu žalobce a zrušil podílové spoluvlastnictví k nemovitostem, které přikázal do výlučného vlastnictví žalobce. Ten je současně schopen ve lhůtě určené soudem zaplatit žalovanému vypořádací podíl, vycházející z obecné ceny nemovitostí podle znaleckého posudku. Okresní soud nepřistoupil ani k reálnému rozdělení zahrady, protože s ohledem na přikázání stavby a stavebního pozemku do výlučného vlastnictví žalobce to nepokládal za účelné. Protože nedošlo k reálnému rozdělení nemovitostí, nemohl zřídit věcné břemeno ke garáži ve vlastnictví žalovaného na pozemku žalobce. Nevyhověl požadavku žalovaného (který nebyl podán jako vzájemný návrh), aby vypořádání spoluvlastníků bylo provedeno podle zák.č. 72/94Sb tak, aby žalobce se stal vlastníkem bytové jednotky v prvním nadzemním podlaží a žalovaný vlastníkem bytové jednotky v druhém nadzemním podlaží se zachováním spoluvlastnictví společných prostor, neboť to by neřešilo vztahy spoluvlastníků komplexně, žalobce s takovým řešením nesouhlasí a je nutno respektovat zásadu, že nikdo není povinen setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu a není povinen uvádět důvody, které ho vedou k požadavku na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že návrhu žalobce vyhověl zcela. Neshledal na straně žalovaného důvody hodné zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci podle § 150 o.s.ř. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný. Namítl, že až po vyhlášení rozsudku zjistil, že jsou pochybnosti o platnosti smlouvy, jíž účastnící řízení nabyli nemovitosti do podílového spoluvlastnictví. V archivu bývalého Státního notářství v HK ani u Katastrálního úřadu v HK není založen prvopis smlouvy, na kterém by byly notářem ověřené podpisy účastníků, ač tato povinnost vyplývá z ust. § 62 odst. 2 a § 100 odst. 2 zák.č. 95/63Sb. Dále namítal, že okresní soud nedostatečně posoudil, o jaký druh nemovitosti se jedná. Jde o objekt bydlení sestávající ze dvou samostatných bytových jednotek. Okresní soud zcela pominul otázku, zda nepřichází v úvahu postup v souladu s ust. § 5 zák. č. 72/94Sb jako speciální právní normy upravující právní vztahy k objektům s bytovými jednotkami, nebytovými a společnými prostory. Ust. § 5 odst. 2 zák. č. 72/94Sb předpokládá vznik vlastnictví jednotky v případě rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, když v pozn. pod čarou přímo odkazuje na ust. § 141 a 142 obč. zák. Pokud ust. § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví pořadí způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví, pak nelze pominout přikázání do vlastnictví účastníků bytové jednotky za předpokladu splnění specifických podmínek předpokládaných zák. č. 72/94 Sb. Nebrání tomu neexistence dohody o prohlášení vlastníků o vyčlenění jednotek, společných částí, zařízení a vybavení. Ust. § 5 odst. 3 zák. č. 72/964Sb stanoví, že rozhodnutí soudu, v případě že vysloví zánik podílového spoluvlastnictví objektu, v kterém jsou jednotky, musí obsahovat i náležitosti prohlášení ve smyslu § 4 cit. zák. Toto ust. deklaruje možnost nahrazení projevu vůle účastníků rozhodnutím soudu pro případ, že mezi účastníky není dohoda. Překážkou tomuto postupu není, že zůstane zachováno podílové spoluvlastnictví určitých částí, protože zák. č. 72/94Sb tento stav předpokládá. Nesouhlasil ani se závěrem soudu o nemožnosti zřídit věcné břemeno pro právo cesty k objektu garáže žalovaného. Tvrdil, že soud měl postupoval podle § 151o obč. zák. namítal, že o nákladech řízení měl okresní soud rozhodnout podle § 150 o.s.ř. neboť jsou zde okolnosti hodné zvláštního zřetele s ohledem na charakter projednávané věci. Obecně platí, že účastník, který podal návrh, bude vždy úspěšný, protože žalobce nemusí návrh odůvodňovat a na druhé straně není soud vázán ohledně způsobu vypořádání. Navrhl proto, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, v němž by byl doplněn znalecký posudek tak, aby znalec označil jednotlivé části nemovitosti podle § 4 zák. č. 72/94Sb jako podklad pro rozhodnutí soudu nahrazující projev vůle účastníků ve formě vyčlenění jednotek, společných částí a zařízení, spoluvlastnických podílů a dalších náležitostí ve smyslu § 4 zák. č. 72/94 Sb. Při odvolacím jednání pak zejména ještě doplnil, že okresní soud nezjišťoval, zda nejsou podmínky pro rozdělení nemovitostí a teprve pak mohl uvažovat o dalších způsobech vypořádání. O vyčlenění bytových jednotek odmítl žalobce v rámci pokusu o mimosoudní vypořádání jednat. Není třeba, aby vypořádání podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/94 Sb. uplatnil žalovaný vzájemným návrhem, neboť jde o řízení, v němž soud není vázán návrhem. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Zpochybňoval námitky žalovaného co do platnosti darovací smlouvy s odkazem na ust. § 46 obč. zák. a § 62 odst. 2, 65 odst. 2 a 100 odst. 2 zák.č. 95/63 Sb. Zdůraznil, že smlouva byla uzavřena písemně, byla registrována státním notářstvím a tím došlo k přechodu vlastnictví na nabyvatele. Platná právní úprava nevyžadovala notářské ověření podpisů účastníků. Prvopis smlouvy státní notářství s vyznačením registrace smlouvy doručovalo nabyvateli, případně jednomu z nich.. Příslušnému územnímu orgánu geodezie zasílalo státní notářství ověřený opis smlouvy s vyznačením její registrace. Povinnost ověřit podpisy na darovací smlouvě nevyplývá ani z ust. § 100 odst. 2 cit. zák., které vůbec nevymezuje případy, v nichž by k platnosti podpisu na listinách bylo zapotřebí notářského ověření. Za nedůvodné pokládá žalobce i námitky, že soud nepostupoval výlučně podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/94Sb jako speciální normy k ust. § 142 obč. zák. Vyložil, že zatímco právní úprava § 142 obč. zák. upravuje způsoby soudního zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k jakýmkoliv věcem, ust. § 5 odst. 2 zák. č. 72/94 Sb. upravuje zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jen k nemovitostem, které vykazují znaky budovy ve smyslu uvedeného zákona. Není ale speciální v tom smyslu, že v případě budovy ve smyslu zák. č. 72/94Sb. je postup upravený v § 5 odst. 2 tohoto zák. jediným možným způsobem vylučujícím použití způsobů podle § 142 obč. zák. Samotným odkazem na ust. § 142 obč. zák. je přiřazeno vypořádání podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/94Sb ke způsobům zakotveným v § 142 obč. zák., tj. vedle nich, nikoli namísto nich. Základní zásadou zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zůstává reálné rozdělní věci a teprve pak způsoby další. Nebylo proto povinností soudu postupovat podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/94Sb. Na rozdíl od tohoto ust. vedou způsoby stanovené v ust. § 142 obč. zák. k likvidaci spoluvlastnictví všech spoluvlastníků nebo některých z nich, zatímco způsob podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/94Sb. vede pouze k transformaci podílového spoluvlastnictví budovy na výlučné vlastnictví jednotky se zachováním podílového spoluvlastnictví společných částí budovy, s níž je spojeno spoluvlastnictví pozemku, na němž budova stojí. Důsledkem tak není vyvázání spoluvlastníka ze spoluvlastnického poměru. Jestliže stěžejním principem právní úpravy zakotvené v ust. § 142 obč. zák. je, že nikdo nemůže být proti své vůli nucen setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu (s výjimkou zamítnutí žaloby podle § 142 odst. 2 obč. zák., pro které nebyly důvody shledány) a žalobce jasně projevil vůli ve spoluvlastnickém vztahu se žalovaným nesetrvat, pak by rozhodnutím podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/94 Sb. byl porušen uvedený zákonný princip. Bez souhlasu žalobce proto nelze vypořádání podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/94 Sb provést. Věcné břemeno cesty přes pozemek přikázaný do vlastnictví žalobce ve prospěch žalovaného nemohlo být zřízeno, protože nebylo spoluvlastnictví vypořádáno rozdělením společné věci. Za správné pokládal žalobce i rozhodnutí o nákladech řízení. Není pravda, že žalobce musí být v řízení vždy úspěšný a pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř. nebyly shledány důvody. Při odvolacím jednání pak zejména doplnil, že řešení nabízené žalovaným je polovičaté, neboť jen transformuje spoluvlastnický poměr na jiný spoluvlastnický poměr. Krajský soud po zjištění, že odvolání je proti rozsudku přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou v zákonné lhůtě a opírá se o způsobilý odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. b) a g) o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vyhlášení předcházelo. Předesílá, že neshledal, že by řízení bylo postiženo vadami, k nimž je povinen přihlížet podle § 212a odst. 5 o.s.ř. Poté přezkoumal věcnou správnost napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že okresní soud provedl dokazování o právně významných tvrzeních účastníků v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci, provedené důkazy řádně hodnotil, jeho dílčí skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu odpovídají provedeným důkazům. Tento skutkový stav pak správně posoudil po právní stránce. Napadený rozsudek proto odvolací soud jako věcně správný potvrdil podle § 219 o.s.ř., když odkazuje pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku, k němuž vzhledem k odvolacím námitkám dodává: Námitka neplatnosti darovací smlouvy z důvodů uváděných žalovaným (a jiné důvody tvrzeny nebyly a ani jinak nevyšly najevo) není důvodná. Okresní soud se platností smlouvy zabýval, byť to přímo nevyjádřil v rozsudku, když vzal za prokázané, že účastníci řízení se stali podílovými spoluvlastníky nemovitostí na základě darovací smlouvy z 27.5.1991. V době uzavření darovací smlouvy (i v současné době) vyžadoval obč. zák. písemnou formu smlouvy o převodu nemovitostí a podpisy účastníků na téže listině (§ 46 odst. 2 obč. zák.). Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou (§ 40 odst. 3 obč. zák.). Tyto náležitosti bezezbytku darovací smlouva ze dne 27.5.1991 splňuje. Smlouva byla registrována stáním notářstvím, takže účastníci řízení nabyli vlastnictví podle § 133 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Občanský zákoník nevyžadoval jako podmínku planosti smlouvy o převodu nemovitostí úřední ověření podpisu účastníků smlouvy. Takovou povinnost nelze dovodit ani z ust. § 62 odst. 2 a § 100 odst. 2 zák. č. 95/63 Sb. Neplatnost smlouvy nelze dovodit ani ze skutečnosti, že ve spise státního notářství ani katastrálního úřadu není založen prvopis smlouvy. To odpovídá ust. § 65 odst. 2 zák. č. 95/63 Sb. Žalovaný netvrdí ani neprokazuje, že pravý obsah smlouvy se lišil od obsahu zachyceného ve smlouvě založené ve spise, na níž je vyznačena registrační doložka Státního notářství v HK (č.l. 6-8 spisu). Naznačené pochybnosti žalovaného o pravém obsahu smlouvy jsou jen spekulací ničím nepodloženou. Nepřípadná je námitka žalovaného, že se okresní soud nezabýval v první řadě možností rozdělit nemovitosti. Okresní soud si byl vědom závazného pořadí způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví stanoveného v § 142 odst. 1 obč. zák. a zjišťoval znaleckým posudkem možnost reálného rozdělní zejména stavby. V odůvodnění rozsudku zdůvodnil, že reálné rozdělení možné není. Námitky žalovaného míří především k tomu, že okresní soud nevypořádal spoluvlastnictví postupem podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/94 Sb. Žalovaný dovozuje, že měl takto postupovat, protože to odpovídá speciálnímu předpisu a protože není vázán návrhem. Občanský zákoník upravuje v § 142 zrušení podílového spoluvlastnictví a současně určuje možné způsoby vypořádání a pořadí těchto způsobů. Navrženým způsobem vypořádání není soud vázán. Podle § 142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Přihlédne přitom, k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák. může být podán, aniž by musel být zdůvodněn, jen proto, že některý ze spoluvlastníků nadále nechce ve spoluvlastnickém vztahu setrvávat. To je vyjádřením zásady, že nikoho nelze proti jeho vůli nutit, aby setrvával v tomto majetkovém společenství. Jedinou výjimkou je možnost zamítnutí návrhu podle § 142 odst. 2 obč. zák., jestliže jsou pro to důvody hodné zvláštního zřetele, a to jen tehdy, když není možné rozdělení věci. Návrh podaný podle § 142 obč. zák. směřuje buď k úplné likvidaci spoluvlastnických vztahů nebo omezení počtu subjektů tohoto vztahu. Podle tohoto ustanovení lze postupovat v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k jakýmkoliv věcem. Uplatní se proto i tehdy, je-li předmětem spoluvlastnictví budova ve smyslu zák. č. 72/94 Sb. (tj. dům, který má nejméně dva byty nebo samostatné nebytové prostory, nebo obojí). Podle § 1 odst. 1 zák. č. 72/97Sb. upravuje tento zákon spoluvlastnictví budovy, u něhož spoluvlastník budovy je vlastníkem bytu nebo nebytového prostoru jako prostorově vymezené části budovy a zároveň podílovým spoluvlastníkem společných částí budovy. Podle odst. 2 tohoto ust. zákon upravuje vznik spoluvlastnictví budovy, práva a povinnosti vlastníků bytů a nebytových prostorů, jejich vzájemné vztahy, spoluvlastnictví společných částí budovy a některá práva a povinnosti stavebníků při výstavbě bytů a nebytových prostorů v budově ve spoluvlastnictví podle tohoto zákona. Podle odst. 3 cit. ust. zákon upravuje též práva a povinnosti jiných subjektů v souvislosti se vznikem a s převodem nebo přechodem spoluvlastnictví budovy podle odst. 1. Ust. § 5 zák.č. 72/94 Sb. upravuje vznik vlastnictví jednotky, jemuž předchází specifická právní úprava vypořádání podílového spoluvlastnictví , jehož předmětem je budova ve smyslu zák. č. 72/94 Sb. Z citovaných ust. vyplývá, že nejde o speciální úpravu (k obecné úpravě podle § 142 obč. zák.) zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k budově (ve smyslu zák. č. 72/97Sb.), ale o specifickou přeměnu podílového spoluvlastnictví na vlastnictví jednotky a spoluvlastnictví společných částí domu, které je tímto zákonem upraveno. Podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/94 Sb. vlastnictví jednotky může vzniknout rovněž na základě dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy nebo na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů. Je-li předmětem vypořádání podílové spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví jednotek vzniknout jen po předchozím vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy tak, že velikost spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu stanovených podle § 8 odst. 2. To platí obdobně, je-li předmětem vypořádání společného jmění manželů budova. Tento způsob vypořádání nevede k likvidaci spoluvlastnického vztahu, ale jeho přeměně na vlastnictví jednotek a spoluvlastnictví společných částí. Ust. § 142 obč. zák. a ust. § 5 odst. 2 zák. č. 72/94 Sb. upravují věcně odlišnou problematiku a mají odlišné důsledky a nejsou navzájem v poměru zákona obecného a speciálního. Zatímco ust. § 142 obč. zák. upravuje zrušení podílového spoluvlastnictví, tedy jeho likvidaci (zcela nebo vůči některým spoluvlastníkům), ust. § 5 odst. 2 zák. č. 72/94 Sb. upravuje transformaci podílového spoluvlastnictví budovy na vlastnictví jednotek a spoluvlastnictví společných částí domu. Výsledkem proto není nikdy likvidace spoluvlastnických vztahů. Vlastník jednotky musí být současně spoluvlastníkem společných částí domu (§ 5 odst. 4 zák. č. 72/94 Sb.). Z toho plyne, že ust. § 5 odst. 2 zák. č. 72/94 Sb. nepřiřazuje k ust. § 142 obč. zák. další způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale upravuje specifický způsob vypořádání spoluvlastnictví k budově (ve smyslu zák. č. 72/94 Sb.)jako předpoklad vzniku vlastnictví jednotky. Vypořádání podle § 5 zák. č. 72/94 Sb. lze proto provést jedině na návrh (vzájemný návrh) na takové vypořádání, nikoli v rámci žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podané podle § 142 obč. zák. Protože soud není vázán návrhem jen v mezích ust. § 142 odst. 1 obč. zák., nemůže v řízení o návrhu podaném podle § 142 obč. zák. a v rámci tohoto ust. provést vypořádání podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/94 Sb. Proto je-li předmětem řízení zrušení podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák., rozhodne soud o vypořádání některým ze způsobů uvedených v tomto ustanovení. Postup podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/94 Sb. je možný jedině na návrh (vzájemný návrh). Nadto nepřichází v úvahu vůči tomu spoluvlastníku, který nechce ve spoluvlastnickém vztahu setrvat. I zde se musí uplatnit zásada platící pro spoluvlastnictví obecně, že totiž žádného ze spoluvlastníků nelze proti jeho vůli nutit, aby ve spoluvlastnictví setrval. Překážkou postupu podle § 5 odst. 2 zák. č. 72/94 Sb. je proto absence návrhu na takové vypořádání a v případě, že je návrh podán, nesouhlas spoluvlastníka, který se chce vyvázat ze spoluvlastnického vztahu, s takovým vypořádáním. Okresní soud nepochybil, pokud nezřídil věcné břemeno práva cesty ve prospěch žalovaného přes pozemek žalobce ke garáži ve vlastnictví žalovaného. Věcné břemeno ve smyslu § 142 odst. 3 obč. zák. lze zřídit jen k nově vzniklé nemovitosti ve prospěch vlastníka jiné nově vzniklé nemovitosti, tedy pouze v případě rozdělení věci. Garáž žalovaného nebyla vůbec předmětem vypořádání, a proto, i kdyby došlo k rozdělení věci, nemohlo by být podle tohoto ustanovení zřízeno věcné břemeno cesty ke garáži. Zřízení věcného břemene postupem podle § 151o odst. 3 obč. zák. lze jen na návrh, který v řízení před okresním soudem podán nebyl a v odvolacím řízení jeho uplatnění brání ust. § 216 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud se ztotožňuje s rozhodnutím okresního soudu o nákladech řízení. Není důvod jen s ohledem na povahu řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví aplikovat ust. § 150 o.s.ř. I v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemusí být žalobce vždy úspěšný. Návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví může být zamítnut, případně vypořádání může být provedeno jiným než navrhovaným způsobem. Jestliže soud návrhu vyhověl a zrušil spoluvlastnictví způsobem, který byl navržen, není důvod k tomu, aby náhradu nákladů řízení nepřiznal žalobci. O nákladech řízení se i v tomto řízení rozhoduje podle § 142 o.s.ř., tedy podle zásady úspěchu ve věci. Jiné důvody pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř. nebyly tvrzeny a nevyšly ani jinak najevo. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Podle zásady úspěchu ve věci má žalobce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení představovaných paušální odměnou advokáta podle § 3 vyhl. č. 484/2000Sb ve výši 57.180,- Kč a dvěma paušálními náhradami hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. Lhůta k zaplacení nákladů byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání. Dovolání je přípustné jen v případě a za podmínek upravených v části čtvrté, hlavě třetí o.s.ř. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu o Okresního soudu v HK. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud ČR se sídlem v Brně. V HK dne 17. března 2003