Jmění vyskytnuvší se po odevzdání pozůstalosti není ležící pozůstalost, ale patří již dědicům, jimž byla pozůstalost odevzdána.

22Co249/2003 Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. J. a soudců JUDr. P. J. a V. K. ve věci žalobců a) S. B. b) MUDr. Z.B., c) A.B., d) J. B., e) B.B., všech zastoupených Mgr. J. Č. advokátem se sídlem v H. H., proti žalované Č.r. – M. f.se sídlem v P. 1, L. čp. 15, o určení ležící pozůstalosti, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v S ze dne 11. března 2003, č.j. 5C 270/2001-56, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se m ě n í tak, že žaloba o určení, že cennosti uvedené v žalobním petitu tvořily ke dni podání návrhu na dodatečné projednání dědictví, tedy k 21.8.2000, a dodnes tvoří ležící pozůstalost po A. B., zemřelém dne 31.5.1941, se z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani odvolacím soudem. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud napadeným rozsudkem určil, že cennosti popsané v bodě I napadeného rozsudku tvořily ke dni podání návrhu na dodatečné projednání dědictví, tedy k 21.8.2000 a dodnes tvoří ležící pozůstalost po A. B., zemřelém dne 31.5.1941 (I) a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobcům do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 33.205,60 Kč (II). V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobci podali žalobu na základě usnesení Okresního soudu v S ze dne 19.2.2001, č.j. D 778/2000-63, kterým jim bylo uloženo, aby ve lhůtě 2 měsíců podali u Okresního soudu v S návrh na určení, že věci uvedené ve výroku I napadeného rozsudku tvořily ke dni podání návrhu na dodatečné projednání dědictví tj. ke dni 21.8.2000 a dodnes tvoří ležící pozůstalost po A. B., zemřelém dne 31.5.1941. Okresní soud se odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ve věci 4Cdo 237/94, který řešil otázku, jakým režimem se spravovala ležící pozůstalost v době smrti zůstavitele do jejího odevzdání. Dále dospěl k závěru, že žalovaná je s ohledem na ustanovení § 4 zákona č. 2/1969 Sb. ve věci pasivně legitimována, a že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení, že pozůstalost po A. B. je dosud ležící pozůstalostí, neboť není sporu o tom, že movité věci, o něž se jedná, nebyly nikdy v dědickém řízení projednány a nedošlo k jejich odevzdání a přijetí dědictví. Z těchto důvodů žalobě vyhověl. Žalovaná v odvolání namítala, že ve sporu není pasivně legitimována, neboť není příslušná k hospodaření s majetkem, který je předmětem tohoto sporu ve smyslu § 9 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a rovněž pasivní legitimaci nelze dovodit z ustanovení zákona č. 2/1969 Sb. Příslušným hospodařit s tímto majetkem byla S.B.Č, která má právního nástupce a od ministerstva financí je zcela odlišným subjektem. Dále namítala, že se nevypořádal s námitkou promlčení. Celá věc podle právního názoru žalované měla být řešena podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, a proto ji podle zásady “lex specialis derogat generali” nelze řešit podle obecných předpisů. Navrhla změnu napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby. Odvolací soud po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba (§ 201 o.s.ř.) a včas (§ 204 odst. 1 věta první o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek. Učinil tak nejen z pohledu odvolacího důvodu žalovanou uplatněného (nesprávné právní posouzení věci podle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.), ale i s přihlédnutím k dalším přípustným odvolacím důvodům (§ 205 odst. 2 o.s.ř., § 212a odst. 1 o.s.ř.). Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Odvolací soud nesdílí právní názor okresního soudu spočívající v tom, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení, že pozůstalost po zemřelém A. B. je dosud ležící pozůstalostí. Při dědění se užije práva platného v den smrti zůstavitele (§ 859 odst. 1 věta před středníkem obč. zák., neboť zemřelý A. B. nezanechal závěť). Protože A. B. zemřel dne 31.5.1941, je třeba věc posuzovat podle obecného občanského zákoníku z roku 1811 (o.z.o.) platného do 31.12.1950 a podle zákona č. 208 ř. z., o soudních řízeních v nesporných věcech právních, resp. podle zákona č. 100/1931 Sb. o základních ustanoveních soudního řízení nesporného. Odevzdání dědictví je řešeno ustanovením § 819 o.z.o., podle kterého, jakmile bude v podané dědické přihlášce soudem uznán někdo dědicem po právu a jím budou splněny povinnosti, odevzdává se mu dědictví a projednání se skončí. Vydání odevzdací listiny je závěrečným aktem pozůstalostního řízení, takže po odevzdání pozůstalosti už nemůže pozůstalostní soud v nesporném řízení nijak zasahovat do uspořádání majetkových poměrů. Odevzdací listina má charakter jak deklarativní tak konstitutivní. Je v ní deklarováno, že v ní uvedený delát odkázal svůj a jaký dědický titul a současně utvořen nový od dosavadního odlišný právní vztah spočívající v tom, že pozůstalost přechází do právní držby dědice a stává se jejím vlastníkem podle § 179 zákona č. 208/1854 ř.z. (Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému, autoři Rouček, Sedláček, díl III, Praha 1936, str. 561 – dále jen Komentář). Podle tohoto zákona, nalezne-li se po odevzdání pozůstalostní jmění dříve neznámé, bude též o něm dodatečně provedena potřebná úřední jednání a zejména učiněna opatření k napravení nebo zajištění zákonných poplatků. Přitom není třeba nové dědické přihlášky a odevzdání. Platná judikatura k tomuto ustanovení uvedla, že jmění vyskytnuvší se po odevzdání pozůstalosti není ležící pozůstalost, nýbrž patří již dědicům, jímž byla pozůstalost odevzdána (23.3.1920, Rv I 109/20 sv 458, str. 389 publikace Nesporné řízení, 2. vydání, Ant. Hartmann, Praha 1931). Obsahem přílohového spisu Okresního soudu v S, sp. zn. D 778/2000 je prokázáno, že dědici po zemřelém A. B. dne 31.5.1941 (synové S. B., J. B., Z. B. a A. B.) mezi sebou uzavřeli dědickou dohodu, která byla schválena (čl. 49) a dědicům byla dne 26.11.1941 vydána odevzdací listina, kterou bylo dědictví skončeno. Proto movité věci, které byly nalezeny po odevzdání pozůstalosti a které jsou předmětem tohoto řízení, jsou jměním nepatřící do ležící pozůstalosti, jak bylo shora vysvětleno. Dědici, resp. jejich právní nástupci, se však mohou domáhat pouze dodatečného projednání dědictví, což také žalobci učinili. O tom, zda ten který předmět patří či nepatří do pozůstalostního majetku, musí proto rozhodnout sám pozůstalostní soud na základě svého vlastního šetření (Komentář díl III, str. 496). O obdobném postupu se zmiňuje citované publikace Nesporné řízení na str. 86, která uvádí “není žádné příčiny nutiti nesporného soudce, aby jde-li o otázky skutkové, odkázal je na pořad práva”. Odvolací soud proto s ohledem na shora uvedené důvody postupoval podle § 220 odst. 1 o.s.ř., napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, aniž se již zabýval dalšími odvolacími námitkami. Právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani odvolacím soudem nepřiznal žádnému z účastníků, neboť žalobci úspěšní nebyli (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) a žalovaná tyto náklady nepožadovala, resp. ji náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné a lze je podat ve dvojím vyhotovení ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v S k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. V HK dne 18. prosince 2003 Předsedkyně senátu