Jestliže dlužník učinil právní úkon ve prospěch svých nezletilých dětí, lze tomuto právnímu úkonu odporovat, ledaže opatrovník nezletilých dětí, který za děti právní úkon vykonal, úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat.

6 pokračování 22Co 402/2002 22Co 402/2002-95 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M.J. a soudců JUDr. P.J. a V.K. ve věci žalobce Finančního úřadu v Ch. se sídlem v Ch., P. 275, proti žalovaným 1) nezletilému J. H., a 2) nezletilému L. H., oběma bytem v Ch., V. 1012, zastoupeným svými rodiči, a to J. H., a Mgr. I. H., bytem v Ch., V. 1012, zastoupeným JUDr. S. K., advokátkou se sídlem v P., B. N. 930, o určení neúčinnosti právního úkonu, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ch. ze dne 20. března 2002, č.j. 6C 31/2001-51, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu o určení, že darovací smlouva uzavřená dne 26. 7. 2000 mezi J. H. a Mgr. I. H. jako dárci a nezletilými J. a L. H. jako obdarovanými týkající se převodu vlastnického práva k domu čp. 1012 na st. parc. č. 5706 a parcel č. 5706, č. 2047/25, 2047/75 v kat. území Ch., je vůči žalobci právně neúčinná (výrok pod bodem I.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení 11.544,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem II.). Okresní soud již ve věci rozhodoval podruhé, když předchozí zamítavý rozsudek okresního soudu ze dne 19. 4. 2001, č.j. 6C 31/2001-41 krajský soud zrušil usnesením ze dne 11. 2. 2002, č.j. 21Co 281/2001-49 a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Podle něho osoba dlužníku blízká se může úspěšně ubránit žalobě odpůrčí podle § 47a obč. zákoníku jen pokud prokáže, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaný právní úkon věřitele nevěděla ani vědět nemohla, i když vyvinul náležitou pečlivost. Okresní soud předně dospěl k závěru, že účastníci jsou k vedení sporu legitimováni, neboť otec žalovaných J. H. dluží žalobci na základě platebních výměrů na daních z příjmu fyzických osob za rok 1998 a za rok 1999 celkem 192.475,- Kč a na dani z přidané hodnoty za rok 1998 dalších 162.211,- Kč. Přitom společně s manželkou I. H. daroval oběma žalovaným po jedné polovině domu čp. 1012 s pozemky v kat. území Ch. a to na základě smlouvy ze dne 26. 7. 2000. Za nezletilé obdarované byl tento právní úkon, při kterém zastupovala nezletilé jejich babička z matčiny strany E. P., schválen rozsudkem Okresního soudu v Ch. ze dne 28. 8. 2000, č.j. 10Nc 243/2000-12. Poněvadž seznam movitého majetku žalovaní prokázali, že žalobcův dlužník J. H. je vlastníkem věcí movitých v účetní hodnotě nejméně 1.347.271,- Kč nacházejících se v jeho provozovně v obci K. u Ž. nad S., soud prvého stupně uzavřel, že z jejich prodeje mohou být pohledávky žalobce uspokojeny. Proto žalobu opět zamítl. I přes toto zjištění, které již samo o sobě bylo podle přesvědčení okresního soudu důvodem k zamítnutí žaloby, se okresní soud zabýval i tím, zda ve smyslu § 42a odst. 2 obč.zák. prokázali žalovaní, že úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohli poznat. Žalovaní, kteří jsou ve smyslu § 116 obč. zák. osobami blízkými k dlužníku žalobce, byli v době uzavření darovací smlouvy nezletilými (bylo jim 9 a 13 let), neměli žádnou vědomost o podnikání otce a nešlo na nich proto požadovat, aby zjistili, že úmyslem jednání rodičů může být ve skutečnosti krácení věřitele. V tomto smyslu podle názoru okresního soudu leželo důkazní břemeno na E. P., která z důvodu nebezpečí střetu zájmů mezi rodiči a dětmi při uzavření darovací smlouvy nezletilé chlapce zastupovala (§ 37 odst. 2 zák. o rodině). Ani tato kolizní opatrovnice nemohla podle přesvědčení soudu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele rozpoznat, neboť z její výpovědi vzal za prokázané, že nebydlí v jednom domě se žalovanými a jejich rodiči, o zastupování nezletilých byla požádána matkou dětí a smysl převodu vlastnického práva k nemovitostem na žalované spatřovala v zajištění vnuků. Žalobce v podaném odvolání nesouhlasil se skutkovými závěry okresního soudu. Upozornil, že smyslem daňového řízení je mj. i nezatížit a neomezit daňový subjekt v jeho podnikatelské činnosti. Namítal, že prodej movitých věcí otce žalovaných by stěží stačil k úhradě pohledávek, jejichž výše v době odvolacího řízení již přesáhla 500.000,- Kč. Při dražebním prodeji navíc činí vyvolávací cena pouze 1/3 odhadu a takový zisk nedává dostatečnou záruku úhrady daňového nedoplatku a jeho penále. Připomněl, že věci v seznamu byly stanoveny v účetních hodnotách a ty podle odvolatele dostatečným způsobem neodrážejí jejích opotřebení a stáří. Tvrzení E. P., že nic nevěděla o způsobu podnikání otce žalovaných, považoval za účelové a vytkli jí, že nedostála svojí výpovědí požadavkům občanského zákoníku. Upozornil dále, že při sepsání darovací smlouvy rodiče žalovaných zatajili existenci zákonného zástavního práva na převáděných nemovitostech, které vzniklo dnem doručení příslušného rozhodnutí o vyměření daně. Tímto postupem nevyvinuli náležitou pečlivost, kterou občanský zákoník v ustanovení § 42 odst. 2 předpokládá. Rozhodnutí převést nemovitosti na žalované nepochybně urychlilo i vydání exekučních příkazů žalobcem na účty dlužníka, které byly doručeny 30. 6. 2000. Za nepravdivé pokládal i tvrzení matky žalovaných, že nic nevěděla o výsledcích podnikání manžela, když přiznala povědomí o zabavení určitých peněz správcem daní (žalobcem). Navrhl, aby krajský soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě odpůrčí vyhověl. Žalovaní ve vyjádření k odvolání znovu opakovali, že o podnikání otce nic nevěděli, neboť ten je nikdy neinformoval o svých obchodních záměrech a výsledcích. Ani jejich matka neměla o podnikání otce přehled, protože s ním doma o tom nehovořila. Žalobu považovali proto za nedůvodnou a navrhli, aby krajský soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Krajský soud po zjištění, že odvolání podala osoba k tomu oprávněná a včas (§ 201, § 204 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu spolu s řízením, které mu předcházelo. Učinil tak při veřejném zasedání nejen z pohledu žalobcem uplatněných odvolacích důvodů, tedy že okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a tedy i k nesprávnému právnímu posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.), ale i s přihlédnutím ke všem dalším odvolacím důvodům, které být uplatněny mohly (§ 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.). Odvolání shledal opodstatněným. Okresní soud se správně nejprve zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce (věřitele) ve smyslu § 42a odst. 1 obč. zák. Nepochybil, když uzavřel, že žalobce má za věřitele otcem žalovaných vymahatelné pohledávky, jejichž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekucí). Na rozdíl od okresního soudu však krajský soud nepovažoval otcem žalovaných předložený seznam movitých věcí, kterým krajský soud také provedl důkaz za takový, na jehož základě by bylo možné uzavřít, že otec žalovaných má další majetek, ze kterého by bylo možno uspokojit žalobcovy vymahatelné pohledávky. Věci jsou v tomto seznamu označeny jen cenou zůstatkovou, která sama o sobě nevypovídá dostatečným způsobem o tom, jakou částku by bylo možné jejich prodejem získat. Navíc při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí činí podle § 329 odst. 1 o.s.ř. nejnižší podání jednu třetinu buď odhadní nebo úředně stanovené ceny (§ 5 zák. č. 526/1990 Sb., o cenách). O takových cenách provedený důkaz nehovoří, proto nelze z něho dovodit, v jakém rozsahu by šlo vymahatelné pohledávky žalobce uspokojit. Odvolací soud při jednání seznámil žalované se svým závěrem dovozeným z provedeného důkazu, tedy že se jim nepodařilo předloženým seznamem věcí movitých bezpečně prokázat jejich tvrzení, že dlužník má jiný (další) majetek, který by mohl sloužit k uspokojení pohledávek žalobce a že by případně z důvodu neunesení důkazního břemene nemuseli být s touto obranou ve věci úspěšní (§ 118a odst. 3 o.s.ř.). Proto vyzval žalované, aby navrhli další důkazy k prokázání tvrzení o majetku J. H., ze kterého by bylo možné uspokojit pohledávku finančního úřadu. Ti žádali, aby byl do řízení přibrán znalec, který by zjistil hodnotu věcí. Takový důkaz lze pokládat za odpovídající, který však krajský soud nemůže sám učinit, neboť se jedná o dokazování prvotní, rozsáhlé a které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o.s.ř.). Krajský soud dále shledal správný názor okresního soudu, podle kterého nešlo na žalovaných v době uzavření darovací smlouvy spravedlivě požadoval, aby vzhledem ke svému věku rozpoznali úmysl dlužníka (jejich otce) krátit věřitele, a nemohli vyvíjet jakoukoliv činnost k těmto zjištěním. Tato povinnost však byla, jak rovněž správně uzavřel okresní soud, přenesena na jejich opatrovnici E.P., která za ně jednala. Ta ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. měla jménem obdarovaných osob dlužníkovi blízkých (§ 116 o.z.) prokázat, jak již uvedl krajský soud v citovaném zrušujícím usnesení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovatelným právním úkonem věřitele (žalobce) nevěděla a vědět nemohla. Krajský soud zopakoval důkaz jejím výslechem a na rozdíl od soudu prvého stupně dospěl k názoru, že tato osoba náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu dlužníka nevyvinula. Vynaložení náležité pečlivosti totiž předpokládá, že osoba dlužníku blízká vykoná s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou aktivitu, aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovatelného právního úkonu, poznala. Jinak řečeno, aby se o tomto úmyslu dověděla. Vypověděla-li tato opatrovnice stejně jako před okresním soudem, že se nezajímala, z jakého důvodu převádí rodiče bezúplatně na žalované nemovitosti, pokládala-li uzavření darovací smlouvy za běžný právní úkon a prohlásila-li, že o zeťových (dlužníkových) podnikatelských aktivitách neměla přehled, nelze pak uzavřít, že vyvinula náležitou pečlivost k poznání úmyslu dárců, proč tento narychlo realizovaný právní úkon činí. Opatrovnice žila ve stejném městě a nebyla dlouhodobě nepřítomna od rodiny. K prokázání nemožnosti vystihnutí úmyslu dlužníka nestačí pouhé tvrzení, že o podnikání zetě nic nevěděla, a že se o ně nezajímala. Okresní soud podle názoru krajského soudu tedy rovněž nesprávně dovodil, že žalovaní důkaz požadovaný § 42a odst. 2 obč. zák. podali. I z tohoto důvodu není napadený rozsudek věcně správný a odvolací námitky jsou opodstatněné. Odvolací námitky žalobce týkající se tvrzení, že i matka žalovaných musela vědět o vymahatelných pohledávkách, že vydání exekučních příkazů žalobcem v červnu 2000 jen urychlilo vznik odporovatelného právního úkonu a že v době uzavření darovací smlouvy existovalo na majetku dlužníka podle § 72 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (ve znění pozdějších předpisů) zástavní právo k věcem daňového dlužníka, nejsou i vzhledem k již uvedeným úvahám odvolacího soudu z hlediska práva hmotného tak významné, aby mohly ovlivnit rozhodnutí o věci samé. Nevypovídají nic o tom, za jakých podmínek lze úspěšně darovací smlouvě odporovat. Proto nebylo třeba se jimi zabývat. Proto odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/ a § 221 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. V dalším řízení se okresní soud zaměří na vyřešení otázky, zda má dlužník žalobce odpovídající majetek k uspokojení pohledávek. Provede důkaz znaleckým posudkem navržený žalovanými ke zjištění, jakou cenu mají věci nacházející se v provozovně dlužníka a sloužící k jeho podnikání. Provede i další důkazy, jestliže budou označeny nebo potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyjde v řízení najevo (§ 120 odst. 3 o.s.ř.). Pak znovu posoudí, vázán právním názorem odvolacího soudu, zda má nebo nemá otec žalovaných další majetek, ze kterého lze reálně uspokojit pohledávky žalobce a rozhodne. V novém rozhodnutí o věci rozhodne okresní soud nejen o náhradě nákladů řízení nového, ale i původního a odvolacího. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V HK dne 21. října 2003 Předsedkyně senátu: