Závazkový vztah mezi účastníky mezinárodní silniční nákladní dopravy se neřídí obchodním zákoníkem, ale Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), která byla publikována vyhláškou č.11/1975 Sb. Stejně jako v dopravě vnitrostátní ( viz § 619 ObchZ) může však i v dopravě mezinárodní uplatňovat po dojití zásilky na místo určení právo na náhradu škody, vzniklé na zásilce, jen příjemce zásilky a nikoli její odesilatel.

7 23Co 344/2002 23Co 344/2002-113 Krajský soud v H.K. - pobočka v P. rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. V. a soudců JUDr. B. H. a Mgr. J. D. ve věci žalobce ICOM t. a.s. se sídlem v J., J. 78, IČO 46346040, proti žalovanému D. s.r.o. se sídlem v L. n. S., S. 1047, IČO xxx, zast. JUDr. J. F., advokátkou se sídlem v L. n. S., H. n. 14, o 91.909,40 Kč s přísl., k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v H. B. ze dne 31. května 2002, č.j. 8C 13/2002-84, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích pod body I a IV p o t v r z u j e . II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 821,30 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud ve výroku pod bodem I uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 85.009,70 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 25.000,- Kč za dobu od 25.10.2000 do 4.10.2001, z částky 18.100,30 Kč za období od 5.10.2001 do zaplacení, z částky 30.909,40 Kč za období od 6.12.2000 do zaplacení, z částky 36.000,- Kč za období od 13.2.2001 do zaplacení a to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku pod bodem II zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaný zaplatil úroky z prodlení ve výši 2% z částky 25.000,- Kč od 25.10.2000 do zaplacení, z částky 30.909,40 Kč od 6.12.2000 do zaplacení a z částky 36.000,- Kč od 13.2.2001 do zaplacení. Ve výroku pod bodem III řízení o částku 6.899,68 Kč zastavil a ve výroku pod bodem IV žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení 19.206,- Kč k rukám advokáta žalobce do 15 dnů od právní moci rozsudku. Předmětem žaloby byl nárok žalobce na zaplacení úplaty za přepravu zboží v celkové výši 91.909,40 Kč s přísl. Žalobce tvrdil, že pro žalovaného na základě přepravní smlouvy provedl silniční nákladní přepravu, kterou řádně vyúčtoval a to ve třech případech. Žalovaný mu však úplatu za přepravu neuhradil. Žalovaný nesporoval objednání přepravy, nesporoval ani výši úplaty. Tvrdil však, že při jedné z přeprav, která se uskutečnila dne 2.10.2000, došlo k poškození přepravovaného zboží, a to během přepravy. V důsledku poškození zboží pak žalovaný svému zákazníkovi musel uhradit náhradu škody na tomto zboží a výši této náhrady započetl proti nároku žalobce na zaplacení přepravného. Žalobce pak v průběhu řízení namítl, že nárok, který uplatnil žalovaný nebyl řádně uplatněn, neboť jej nepodepsala oprávněná osoba, tedy statutární zástupce žalovaného, pohledávka nebyla dostatečně konkretizována, nárok byl promlčen a navíc žalobce jako dopravce nezavinil škodu na přepravovaném zboží. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byly uzavřeny tři smlouvy o přepravě věci ve smyslu § 610 obch. zák., ve kterých žalovaný vystupoval jako odesílatel a žalobce jako dopravce. Tyto přepravy zboží se uskutečnily a mezi účastníky byla ujednána výše úplaty. Žalobci tedy vznikl nárok na zaplacení úplaty za provedení přepravy v mezinárodní silniční nákladní dopravě. Nezaplacená část úplaty pak ke dni rozhodnutí okresního soudu činila 85.009,70 Kč. Okresní soud proto žalobě vyhověl a žalovanému uložil zaplatit žalobci uvedenou částku spolu s příslušenstvím, úrokem s prodlení podle § 369 a § 502 obch.zák. Úrok z prodlení pak soud prvého stupně přiznal ve výši 8% ročně a ve zbývající části žalobu o zaplacení úroku z prodlení zamítl. V důsledku zpětvzetí žaloby v částce 6.899,68 Kč řízení ohledně této částky zastavil. Okresní soud se dále zabýval námitkou započtení, kterou učinil žalovaný. V této části dospěl k závěru, že námitka započtení byla učiněna řádně a včas, když případný nárok žalovaného na náhradu škody nebyl promlčen podle článku 32 bod 1 vyhl. č. 11/1975 Sb. Rovněž projev žalovaného směřující k započtení okresní soud posoudil jako určitý, srozumitelný a učiněný osobou oprávněnou k tomuto úkonu. Okresní soud však přesto nárok žalovaného na náhradu škody neuznal jako oprávněný. Dospěl totiž k závěru, že žalovaný není aktivně legitimován k uplatnění tohoto nároku, protože v případě, že ve smlouvě o přepravě věci je určen příjemce zásilky, tento se okamžikem, kdy požádá o vydání zásilky po jejím dojití do místa určení, stává oprávněnou osobou k uplatnění nároků týkajících se škody na zásilce. Ve sporné přepravě zboží byl určen příjemce a to společnost F., která požádala o vydání zásilky. Tímto okamžikem se uvedená společnost stala oprávněnou osobou k uplatnění nároků týkající se škody na zásilce a proto se takovéhoto nároku nemůže úspěšně domáhat žalovaný jako odesilatel. K přechodu práva na náhradu škody na příjemce došlo podle § 619 obch. zák. Okresní soud dále dovodil, že žalovaný se nemůže úspěšně domáhat náhrady škody ani podle obecných ustanovení odpovědnosti za škodu podle § 373 obch.zák. Právo na náhradu nákladů řízení okresní soud přiznal žalobci, který byl v rozsahu 85% v řízení úspěšný. Proti rozsudku, ale pouze do výroku I a IV podal žalovaný odvolání. Namítl v něm, že okresní soud nesprávně rozhodl, když nárok na náhradu škody posuzoval podle obchodního zákoníku. Vzhledem ke skutečnosti, že v tomto konkrétním případě se jednalo o přepravu zboží z jednoho státu do jiného státu, měl okresní soud výhradně použít vyhlášku č. 11/1975 Sb., která řeší postavení smluvních stran a jejich práva a povinnosti též z odpovědnosti za škodu způsobenou na zboží. Žalovaný ve svém odvolání setrval na tvrzení, že škodu na přepravovaném zboží způsobil řidič žalobce a tudíž nárok žalovaného na náhradu škody proti žalobci je dán. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl, nebo aby rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozsudek v napadených výrocích potvrdil jako věcně správný. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení v mezích, kterých se odvolatel domáhal jeho přezkoumání a to ve výrocích I a závislém výroku o nákladech řízení IV (§ 212 o.s.ř.). Přihlížel přitom k důvodům, které byly v odvolání uplatněny, tedy že rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzením věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). Odvolání není důvodné. Okresní soud náležitě zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho odpovídající skutkové závěry, na které krajský soud odkazuje. Okresní soud vycházel ze správného zjištění, že mezi účastníky byly uzavřeny tři smlouvy o přepravě věci podle § 610 obch.zák., ve kterých žalobce vystupoval jako dopravce a žalovaný jako odesilatel. Mezi účastníky byla sjednána úplata za přepravu zboží a přeprava byla ve všech třech případech provedena. Žalobci tak vznikl nárok na úhradu úplaty za přepravené zboží. Okresní soud dále správně dovodil, že nárok, který žalovaný uplatnil proti žalobci v rámci započtení byl proveden řádně a včas, ale že k uplatnění tohoto nároku není žalovaný aktivně legitimován. Nedostatek aktivní legitimace žalovaného k uplatnění nároku na náhradu škody však podle odvolacího soudu nelze vyvodit z ust. § 619 obch.zák. jak učinil okresní soud. Odvolací výhrada žalovaného spočívá v tom, že okresní soud nesprávně právně posoudil věc, když použil ust. § 619 obch.zák., ač měl vycházet z mezinárodní smlouvy, která je komplexní úpravou přepravních smluv při přepravě zboží z jednoho státu do státu jiného. Podle této úpravy je pak žalovaný oprávněn požadovat náhradu za poškozené zboží, když k poškození došlo v průběhu přepravy zboží. Krajský soud se částečně ztotožňuje z námitkou žalovaného. V daném případě je nutné na závazkový vztah mezi účastníky aplikovat vyhlášku č. 11/1975 Sb. (Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní přepravě, dále jen úmluva). Touto úmluvou je Česká republika vázána, neboť je smluvní stranou a proto okresní soud za užití § 756 obch.zák. měl i na odpovědnostní vztahy ze smlouvy o přepravě věci použít znění úmluvy, když mezi účastníky byla uzavřena smlouva o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem a místo převzetí zásilky a předpokládané místo dodání leželo ve dvou různých státech (článek I úmluvy). Tato úmluva se aplikuje i v případech, že jde o smluvní vztah dvou tuzemských subjektů, pokud jsou splněny shora uvedené podmínky. Pro výklad nároku na náhradu škody z přepravní smlouvy je nutné nejprve vyložit samu smlouvu o přepravě věci. Tato smlouva upravuje především vztah mezi odesilatelem a dopravcem. Pokud je v ní ale uveden příjemce zásilky (jak tomu bylo v tomto případě) vznikají i jemu určitá práva a povinnosti, která jsou odvozena od práv odesilatele, např. právo k zásilce včetně nároku vzniklých v důsledku škody na zásilce, požádá-li o její vydání po dojití do místa určení. Příjemce tedy vstupuje do práv odesilatele týkajících se zásilky v okamžiku, kdy mu vznikne právo disponovat se zásilkou. Tento výklad nachází oporu v článku 12 odst. 1 a 2 úmluvy. Závěr, že na příjemce přechází s právem dispozice se zásilkou i právo na náhradu škody za úplnou či částečnou ztrátu zásilky, či její poškození a tato práva zanikají odesilateli plyne s pojetí odpovědnostního vztahu. Škůdce odpovídá poškozenému za škodu, kterou způsobil. Poškozený pokud se týká přepravní smlouvy ve vztahu k poškození zásilky může být jen ta osoba, které svědčí práva k zásilce, tedy se zásilkou disponuje. V případě, že se příjemce rozhodne na sebe převzít právo disponovat se zásilkou, přebírá také práva a povinnosti k této zásilce. Je tedy nepochybné, že na příjemce zásilky přechází i nároky týkající se škody na zásilce, neboť jemu tato škoda ve skutečnosti vznikla. Odesilatel, kterému zaniklo právo dispozice se zásilkou tím, že příjemci byl odevzdán nákladní list (zásilka) článek 12 odst. 1 úmluvy se již poté nemůže úspěšně domáhat náhrady škody za úplně či částečně ztracenou nebo poškozenou zásilku, či náhradu za překročení dodací lhůty proti dopravci, podle článku 18 odst. 1 úmluvy. Tyto závěry potvrzuje i úprava úmluvy, podle které odesilateli zůstává pouze právo na náhradu škody proti dopravci ve smyslu článku 21 úmluvy, pokud zásilka byla vydána příjemci, aniž by ve smyslu podmínek přepravní smlouvy byla vybrána dobírka. Těmto závěrům odpovídá i kapitola 5 nazvaná reklamace a žaloby, článek 30 úmluvy, podle kterého výhrady týkající se stavu zásilky má vůči žalobci výhradně příjemce, pokud zásilku převezme. V této věci bylo prokázáno, že příjemce společnost F. zásilku, ač poškozenou dne 3.10.2000 převzala. Nejpozději tímto okamžikem na ní přešla práva týkající se zásilky včetně práv na náhradu škody způsobené poškozením zásilky. Právo na náhradu škody mohl příjemce podle článku 17 odst. 1 úmluvy uplatnit vůči dopravci (tzn. žalobci), což neučinil. Žalovaný (odesilatel dle přepravní smlouvy), ale okamžikem, kdy práva ze zásilky, tedy i práva na náhradu škody na zásilce nabyl příjemce, tato práva pozbyl (článek 12 odst. 2 úmluvy) s výjimkou práva na náhradu škody podle článku 21 úmluvy, kterou však žalovaný neuplatňuje. Žalovanému proto nelze přiznat právo na náhradu škody z poškozené zásilky žalobcem, neboť mu toto právo nepřísluší. Žalovaný nemůže být se svým nárokem úspěšný ani pokud by se jej domáhal podle obecných ustanovení obch.zák. § 373 a násl. Nárok na náhradu škody ze smlouvy o přepravě věci v mezinárodní nákladní silniční dopravě je komplexně upraven v mezinárodní smlouvě (vyhl.č. 11/1975 Sb.), která obsahuje i úpravu odpovědnostních vztahů. Na tento vztah tedy již nelze aplikovat obecnou národní úpravu obchodního zákoníku (§ 756 obch.zák.). Krajský soud tedy shodně s okresním soudem, ač za použití jiné právní úpravy dospěl k závěru, že žalovaný není aktivně legitimován k uplatňování nároku na náhradu škody způsobené na přepravovaném zboží. Rozsudek okresního soudu proto v napadených výrocích pod bodem I a závislém nákladovém výroku pod bodem IV jako věcně správný potvrdil podle § 219 o.s.ř. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 za užití § 142 odst. 1 o.s.ř. bylo přiznáno žalobci, který byl v odvolacím řízení zcela úspěšný. Náklady odvolacího řízení spočívají v cestovném žalobce 821,30 Kč. Práva na případnou náhradu dalších nákladů odvolacího řízení se žalobce vzdal. Náklady odvolacího řízení je žalovaný povinen nahradit žalobci do 15-ti dnů od právní moci rozsudku shodně s náklady řízení před soudem prvého stupně. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání lze podat do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v H. B. k Nejvyššímu soudu ČR. V P. dne 3. dubna 2003