I. Náhradu příspěvku na výživu dítěte přiznaného do 31. 12. 2002 vymáhá po tomto datu namísto okresního úřadu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jako organizační složka státu. II. Od 1. ledna 2003 rozhodují o přiznání příspěvku na výživu dítěte obecní úřady s rozšířenou působností

2 24Co 49/2003-45 U s n e s e n í Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. VH a soudců Mgr. Z.S. a Mgr. P.K. ve věci oprávněné Č.r. - Ú. pro z.s. ve v. m. se sídlem v P. 2, R. n.í 42, PSČ 128 00, pro doručování pracoviště pro s. Č., P. 1, n. R. 3, proti povinnému J.K., nar. xxx, bytem P., T.P. 136, PSČ 535 01 P., o vymožení 12.800,- Kč prodejem movitých věcí povinného, k odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v P. ze dne 10.4.2001, č.j. 21E 51/2001-10 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 9.10.2002, č.j. 21E 51/2001 – 33, t a k t o : Usnesení okresního soudu se ve znění doplňujícího usnesení v napadených výrocích I. a II. a IV. potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud výše označeným usnesením nařídil podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v P. ze dne 31.5.1993, č.j. 13P 223/93-10 ve spojením s vykonatelnými rozhodnutími Okresního úřadu v K. H. ze dne 9.12.1998 zn. PV 25/98, ze dne 5.2.1999 zn. PV 25/98 a ze dne 20.3.2000 zn. PV 25/98, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 12.800,-- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného (výrok I.), povinnému zakázal nakládat s věcmi, které vykonavatel podle tohoto usnesení sepíše (výrok II.) a zamítl návrh oprávněné v části o nařízení výkonu rozhodnutí k vymožení 853,-- Kč jakožto úroku z prodlení, neboť exekuční titul (rozhodnutí Okresního úřadu v K.H. z 20.3.2000 zn. PV 25/98 – poznámka krajského soudu) není materiálně vykonatelný, protože neobsahuje ani výši úroku, ani počátek prodlení, tedy přesný rozsah a obsah plnění (výrok III.). Doplňujícím usnesením, výrokem IV., rozhodl okresní soud o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádnému z nich nepřiznal právo na jejich náhradu. Proti usnesení podal povinný včas odvolání, ve kterém namítal, že není schopen platit soudem určené výživné, protože je nezaměstnaný a byť se domáhal, aby mu byla umožněna rekvalifikace, Úřad práce v P. mu to neumožnil. Po mnohaleté práci v chemičce – VCHZ S. a dále i u Č. d. musel ze zdravotních důvodů zaměstnání zanechat. Nyní nic nikoho nezajímá. I když mu bylo doporučeno, aby si podal u soudu návrh na snížení výživného, neučinil tak, protože se domníval, že zaměstnání najde. Poukázal, že věci, které vykonavatel sepsal, nejsou jeho vlastnictvím, měl pouze právo je užívat. Povinný v odvolání rozebíral i svůj vlastní pohled na situaci ve společnosti. Protože se však jeho argumentace týkala pouze příčin jeho nezaměstnanosti, krajský soud se nemohl blíže zabývat dalšími námitkami povinného, protože v dané věci s nimi právní předpisy žádné důsledky nespojují. Byť povinný neučinil návrh na věcné vyřízení odvolání, jeho obsah svědčil o tom, že se domáhal, aby změnou usnesení ve znění usnesení doplňujícího v napadených výrocích I. a II. a IV. byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí proti němu zamítnut. Krajský soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje veškeré zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen o.s.ř.), přezkoumal usnesení okresního soudu v mezích, v nichž se povinný domáhal jeho přezkumu (§ 212 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Odvolání povinného důvodným neshledal. V posuzovaném případě je nesporné, že rozsudkem Okresního soudu v P. označeným v prvém odstavci odůvodnění tohoto usnesení bylo otci uloženo platit výživné pro jeho nezletilé děti M. a M. po 400,-- Kč měsíčně a stejně tak bylo nesporné, že otec výživné neplatil. Oprávněná doložila exekučními tituly, vydanými tehdejším Okresním úřadem v K. H. (blíže označenými rovněž v prvém odstavci odůvodnění tohoto usnesení), že rozhodla postupem podle § 19 zák. č. 114/1988 Sb., § 74 odst. 1 zák. č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení, podle § 5 odst. 1, odst. 2 zák. č. 482/1991 Sb. o sociální potřebnosti a rozhodnutími přiznala příspěvek na výživu obou nezletilých dětí za otce J. K., nar. 13.3.1949 za dobu od 1.11.1998 do 1.3.2000 ve výši výživného určeného otci rozsudkem soudu, to je po 400,-- Kč měsíčně pro každé z dětí, to je v celkové výši 12.800 ,-- Kč. Podle § 101 odst. 1 zákona o rodině, kdo zcela nebo zčásti splnil za jiného vyživovací povinnost, je oprávněn na něm požadovat úhradu tohoto plnění. To platí i tehdy, jestliže příspěvek na výživu v zájmu oprávněného poskytne orgán stanovený zvláštním předpisem. Podle § 102 zákona o rodině, jestliže orgán stanovený zvláštním předpisem poskytl příspěvek na výživu a výživné bylo určeno soudním rozhodnutím, přechází na něj nárok toho, jenž je z rozhodnutí oprávněn, a to až do výše poskytnutého příspěvku. Z posledně citovaného zákonného ustanovení plyne, že jím byla založena zákonná cese (přechod práv ze soudního rozhodnutí) na orgán, který poskytl za výživným povinného rodiče příspěvek na výživu. Takovýto orgán proto, doloží-li poskytnutí příspěvku vykonatelným rozhodnutím, což se v dané věci stalo, je oprávněn podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251, § 274 písm. e/ občanského soudního řádu) a okresnímu soudu nic nebrání v tom, aby návrhu vyhověl. Jde-li o příspěvek na výživu poskytnutý ze státních prostředků, a tak je tomu i v případě, jedná-li se o příspěvek na výživu poskytnutý podle zák. č. 482/1991 Sb. o sociální potřebnosti, který byl matce vyplacen ve výši 12.800,-- Kč pro nezletilé děti, vymáhá jej Česká republika a za ni orgán, který byl podle zákona oprávněn o příspěvku na výživu rozhodnout. Tímto orgánem byl do 31.12. okresní úřad (viz § 19 zák. č. 114/1988 Sb. – ve znění do 31.12.2002) a námitky povinného uplatněné v odvolání jsou pro posouzení věci právně nezávažné. Předně ve vykonávacím řízení nemůže soud zkoumat, zda soudem určené výživné může otec platit se zřetelem ke svým možnostem a schopnostem, protože mu to zákon, občanský soudní řád, nedovoluje. Ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí nemůže soud rovněž zkoumat, zda k movitým věcem, které vykonavatel sepsal, má právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, tedy kupř. právo vlastnické, někdo jiný než povinný. V takovýchto případech by si musel ten, kdo tvrdí, že má k věci právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, podat podle § 267 o.s.ř. samostatnou vylučovací žalobu proti oprávněné. Jestliže se povinný ocitl v takové sociální situaci, že nebyl buď vůbec schopen platit soudem určené výživné, anebo byl schopen platit výživné jen nižší, měl v takovémto případě svým návrhem u soudu zahájit řízení o snížení výživného pro nezletilé děti anebo o zrušení povinnosti platit výživné. Sám ostatně v odvolání přiznal, že o tomto svém právu byl poučen a zůstal-li přesto nečinný, důsledky z toho plynoucí nemůže přičítat k tíži někomu jinému. Krajský soud proto námitky povinného obsažené v odvolání důvodnými neshledal. Jako další se však musel krajský soud zabývat otázkou, který orgán za Českou republiku jedná po 31.12.2002, kdy došlo k zániku okresních úřadů, jde-li o vymáhání příspěvku na výživu přiznaného (a vyplaceného) do 31.12.2002. Krajský soud si je vědom toho, že od 1.1.2003 rozhodují o přiznání příspěvku na výživu dítěte obecní úřady obcí s rozšířenou působností (jejich seznam viz zák. č. 314/2002 Sb.) podle novelizovaného § 19 zák. č. 114/1988 Sb. (zákonem č. 320/2002 Sb. – jeho čl. XXVI.), které v přenesené působnosti vykonávají státní správu. Ty jsou proto oprávněny také přiznaný příspěvek na výživu i vymáhat. To však platí, jak shora uvedeno, pro případy příspěvku na výživu dítěte přiznaného od 1.1.2003. Zbývalo proto vyřešit otázku, který orgán je oprávněn vymáhat příspěvek na výživu dítěte přiznaný do 31.12.2002. Tuto otázku žádný právní předpis výslovně neřeší, proto bylo třeba ji řešit v rámci přechodu působnosti podle právních předpisů, které tuto otázku řeší v rovině obecné. Protože za stát původně jednal okresní úřad, pak se zřetelem k § 29 odst. 1, odst. 4 a § 31 zák. č. 201/2002 Sb. ve spojení s § 11 odst. 2, odst. 4 zák. č. 219/2000 Sb. (srovnej jeho znění do 30.6. 2002 a jeho platné znění, to je od 1.7.2002), třeba dovodit, že orgánem vymáhajícím příspěvek na výživu dítěte přiznaný do 31.12.2002 je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jakožto organizační složka státu, jeho příslušné územní pracoviště (viz § 19 odst. 1 zák. č. 201/2002 Sb.). Protože dosud (do 31.12.2002) za stát jednal Okresní úřad v K.H., je od 1.1.2003 tímto územním pracovištěm pracoviště pro Střední Čechy se sídlem v Praze 1, náměstí Republiky 3. Tato skutečnost se promítla pouze v záhlaví tohoto usnesení, neboť Česká republika jako subjekt práva k 31.12.2002 nezanikla, ale jedná za ni jiný orgán, než ten, který k tomu byl oprávněn do konce r. 2002. Protože krajský soud shledal usnesení okresního soudu ve znění doplňujícího usnesení v napadených výrocích I., II. a IV. věcně správné, postupem podle § 219 o.s.ř. je potvrdil. Krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, protože povinný v odvolacím řízení neuspěl a úspěšnému oprávněnému podle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1, § 254 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustné odvolání. Proti tomuto usnesení by mohl připustit právo dovolání pouze dovolací soud, jestliže by shledal, že usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Má-li účastník řízení za to, že uvedený předpoklad toto usnesení splňuje, může si proti němu podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení u Okresního soudu v P. O přípustnosti dovolání a jeho případné následné důvodnosti by v takovémto případě rozhodoval dovolací soud, jímž je Nejvyšší soud ČR se sídlem v Brně. V H.K. dne 28. března 2003