Soudní exekutor není v podání návrhu na prohlášení o majetku povinného časově omezen návrh může podat i po nařízení exekuce

24Co 751/2002 3 U s n e s e n í Krajský soud v H.K. rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. V.H. a soudců Mgr. P.K. a Mgr. Z.S. ve věci exekuce oprávněného M.V., bytem v P., O., S. 56, podnikatele s IČ xxx, zast. JUDr. D. S., advokátkou se sídlem v P., B. 542, proti povinné J. Č., nar. 26. 3. 1974, bytem ve V. H. 112, pro uspokojení pohledávky oprávněného 13.664 Kč s přísl., k odvolání soudní exekutorky Exekutorského úřadu v H. K. JUDr. M. D., se sídlem v H. K., G. 1105/36, proti usnesení Okresního soudu v P. ze dne 3O. lO. 2OO2, č. j. l2Nc 9Ol6/2OO2-8, takto: Usnesení okresního soudu se z r u š u j e a věc se v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Usnesením shora označeným okresní soud zamítl návrh soudní exekutorky JUDr. M. D. na prohlášení majetku povinné J. Č.. Vyšel přitom z právního názoru, že po nařízení exekuce již není exekutor oprávněn soudu navrhnout, aby povinného předvolal a vyzval ho k prohlášení o svém majetku, jak mu jinak § 53 zák. č. 120/2001 Sb. umožňuje. Takový návrh lze dle § 260a o. s. ř. (za použití § 53 odst. 2 o. s. ř.) učinit pouze před podáním návrhu na výkon rozhodnutí. Exekutorka jej však učinila až poté, co byla exekuce nařízena. Usnesení napadla včasným odvoláním soudní exekutorka. Právní názor okresního soudu označila za nesprávný. Ustanovení § 53 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. je v exekuci k příslušným ustanovením občanského soudního řádu v poměru speciálním. Neplyne z něj, že by byl exekutor v podání návrhu na prohlášení majetku povinného časově omezen. Oprávnění provádět exekuci, a tedy i podat návrh na prohlášení majetku povinného, mu přitom vzniká až rozhodnutím o pověření k provedení exekuce, které je součástí usnesení o nařízení exekuce. Navrhla, aby krajský soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud dříve, než přistoupil k věcnému přezkoumání napadeného usnesení, se zabýval tím, zda odvolání bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a zda je objektivně přípustné (§ 202 o. s. ř.). Podle § 201 o. s. ř. (za použití § 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád) může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Podle § 53 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, má exekutor stejná práva, jaká ustanovení občanského soudního řádu upravující prohlášení o majetku přiznávají oprávněnému. Výkladem výše uvedených ustanovení zákona krajský soud dovodil, že ač exekutor vykonává exekuci z pověření soudu a jeho úkony jsou úkony soudu (§ 52 odst. 2 exekučního řádu) a zásadně proto není osobou oprávněnou napadnout rozhodnutí soudu odvoláním, v řízení o prohlášení majetku tak učinit může, neboť zákon mu přiznává stejná procesní práva jako oprávněnému (§ 53 odst. 3 exekučního řádu). Protože odvolání bylo současně podáno i včas (§ 204 o. s. ř.) a obsahuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal krajský soud napadené usnesení po stránce věcné. Shledal, že je odvolání opodstatněné. Podle § 53 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, je exekutor oprávněn nahlédnout do soudního spisu o prohlášení majetku povinného nebo soudu navrhnout, aby předvolal povinného a vyzval ho k prohlášení o svém majetku. Zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, je přitom k zák. č. 99/1963 Sb., občanskému soudnímu řádu, v poměru speciálním, kdy lze příslušných ustanovení občanského soudního řádu užít přiměřeně pouze tehdy, nestanoví-li exekuční řád jinak (§ 52 odst. 1). To platí i v případě ustanovení § 250a až 260h občanského soudního řádu, na které v případě prohlášení majetku exekuční řád výslovně odkazuje (§ 53 odst. 2). Ustanovení § 53 odst. 1 exekučního řádu přitom právo exekutora navrhnout u soudu prohlášení o majetku povinného nekoncentruje pouze k okamžiku podání návrhu na nařízení exekuce (jak jinak u návrhu oprávněného v řízení vykonávacím stanoví § 260a odst. 1 o. s. ř.). K uvedenému lze dospět i systematickým výkladem zák. č. 120/2001 Sb., kdy příslušné ustanovení (§ 53) je systematicky řazeno nikoliv před ustanovení upravující nařízení a provedení exekuce (jak je tomu v případě výkonu rozhodnutí), ale je součástí ustanovení týkajících se provádění exekuce. Lze přitom přisvědčit argumentu soudní exekutorky, že oprávnění provádět exekuci (a tedy v jejím průběhu navrhnout i prohlášení o majetku povinného) jí vzniká až rozhodnutím soudu o pověření k provedení exekuce, které je součástí usnesení o nařízení exekuce (§ 44 odst. 2 exekučního řádu). Výklad, že exekutor je oprávněn žádat soud o předvolání povinného a podání prohlášení o majetku, pouze před nařízením exekuce, se i z tohoto důvodu jeví jako nesprávný. Jeho praktickým důsledkem by bylo vyloučení exekutorky z uvedeného úkonu. Z důvodů výše uvedených krajský soud uzavřel, že rozhodnutí okresního soudu věcně správné není. Proto jej podle § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 221 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). V něm okresní soud, jsa vázán právním názorem krajského soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.), povinnou předvolá a vyzve ji k prohlášení o svém majetku (§ 53 exekučního řádu). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V H.K. dne 16. ledna 2003 Předsedkyně senátu