Věřitel, který s úspěchem odporoval právnímu úkonu, může požadovat uspokojení z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, pouze v rozsahu své pohledávky, pro kterou byla právní neúčinnost dlužníkova právního úkonu určena.

U s n e s e n í Krajský soud v H. K. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. P. M. a soudců Mgr. M. P. a JUDr. V. L., Ph.D. ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. ú. v J., se sídlem v J., V. n. 1, proti povinné V. K., r.č. xxx, bytem v J., J. 1013, zastoupené JUDr. A. J., advokátkou v H. K., tř. K. IV. 502, pro 4.608.050,- Kč, prodejem nemovitostí, k odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu v J. ze dne 20. února 2003, č.j. E 384/2001-114,t a k t o : I. Usnesení okresního soudu se ve výroku označeném I. m ě n í tak, že výkon rozhodnutí nařízený usnesením Okresního soudu v J. ze dne 15.3.2001, č.j. E 384/2001-21 ve spojení s usnesením Okresního soudu v J. ze dne 11.4.2001, č.j. E 384/2001-43 se z a s t a v u j e co do částky 4.343.349,- Kč. II. Usnesení okresního soudu se ve výroku označeném I. p o t v r z u j e , pokud jím byl zamítnut návrh na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením Okresního soudu v J. ze dne 15.3.2001, č.j. E 384/2001-21 ve spojení s usnesením Okresního soudu v J. ze dne 11.4.2001, č.j. E 384/2001-43 co do částky 264.701,- Kč. III. Oprávněný je povinen nahradit povinné náklady řízení o zastavení výkonu rozhodnutí před okresním soudem ve výši 2.347,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně povinné. IV. Oprávněný je povinen nahradit povinné náklady odvolacího řízení ve výši 1.174,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně povinné. O d ů v o d n ě n í Okresní soud shora označeným usnesením zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí nařízený usnesením Okresního soudu v J. ze dne 15.3.2001, č.j. E 384/2001-21 ve spojení s usnesením Okresního soudu v J. ze dne 11.4.2001, č.j. E 384/2001-43 (bod I. výroku napadeného usnesení) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že oprávněná disponuje exekučními tituly proti manželovi povinné a rozsudkem, kterým bylo vyhověno odpůrčí žalobě. Ten představuje podklad, podle kterého se věřitel může domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovatelným úkonem ušlo z majetku dlužníka, nikoli však proti dlužníkovi, ale proti tomu, kdo měl z odporovatelného úkonu prospěch. Okresní soud v této otázce vyšel z předchozího kasačního usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.12.2002, č.j. 21Co 197/2002-110. K dalšímu důvodu pro (částečné) zastavení výkonu rozhodnutí uplatněnému povinnou, a sice že se oprávněný může uspokojit z jejího majetku maximálně do výše své pohledávky, která mu za jejím manželem existovala v době, kdy zaniklo a bylo vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví manželů K. a kdy byla deklarována neúčinnost dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ve prospěch oprávněného jen pro vymahatelnou pohledávku 264.701,- Kč (tedy k nesouhlasu povinné s uspokojením z jejího majetku jiných pohledávek oprávněného, ohledně nichž okresní soud v této exekuci připustil rozšíření návrhu), zaujal okresní soud následující stanovisko: “Podmínkou odporovatelnosti právního úkonu dlužníka je, že věřitel musí mít za dlužníkem pohledávku. Protože je možné odporovat právním úkonům, které zkracují věřitele, postačí, aby dlužník svým jednáním sledoval zkrácení kterékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou nebo nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro uplatnění odporovací žaloby je rozhodující pouze to, že věřitel má vůči dlužníkovi pohledávku a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele. Tyto podmínky byly v rámci řízení sp. zn. 7C 70/98 (pod touto sp. zn. bylo u Okresního soudu v Jičíně vedeno nalézací řízení o neúčinnosti právního úkonu, kterým se nemovitosti postižené exekucí staly vlastnictvím povinné - poznámka odvolacího soudu) splněny. V daném případě výkazy nedoplatků předložené oprávněným byly sestaveny na základě provedené kontroly daňových nedoplatků, přičemž ve všech případech se jedná o nedoplatky daní, které vznikly a byly splatné v období let 1996 až 2000.” Výrok o nákladech řízení opřel okresní soud o ustanovení § 270 občanského soudního řádu (dále jen “OSŘ”). Proti usnesení podala odvolání povinná. Okresnímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci. Podle jejího názoru se věřitel může domáhat uspokojení z majetku převedeného odporovaným právním úkonem pouze do výše pohledávek, které existovaly v době uzavření odporovaného právního úkonu, které byly vymahatelné do skončení sporu o neúčinnost právního úkonu a pro něž byla neúčinnost právního úkonu vyslovena. Nemůže se domáhat uspokojení pohledávek, které v době uzavření odporovatelného úkonu vůbec neexistovaly. Povinná navrhla zrušení napadeného usnesení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Oprávněný se k podanému odvolání nevyjádřil. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§§ 201, a contr. 202, 204 OSŘ), projednal věc v mezích podaného odvolání (§ 212 OSŘ) bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 lit. c/ OSŘ), přezkoumal řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, a dospěl k závěru, že odvolání je z převážné části důvodné. Povinná ve svém návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí uplatnila dva důvody. Především tvrdila, že nikdy nebyla dlužnicí oprávněného, proto proti ní nemůže být vedena ani tato exekuce. Vyslovením neúčinnosti dohody o vypořádání majetkového společenství na ni nepřešla povinnost podle § 256 OSŘ, oprávněný tedy vůči ní nedisponuje exekučním titulem a navrhla proto podle § 268 odst. 1 lit. h/ OSŘ zastavení výkonu rozhodnutí v celém rozsahu. Dále pak tvrdila, že v řízení o neúčinnost předmětného právního úkonu uplatnil oprávněný svou existující a vymahatelnou pohledávku za dlužníkem (manželem povinné) ve výši 264.701,- Kč. Oprávněný se v této exekuci proto nemůže domáhat uspokojení jiných svých pohledávek z jejího majetku, rozhodně ne pohledávek neexistujících v době vzniku odporovatelného právního úkonu či vzniklých až po právní moci rozsudku, kterým byla neúčinnost předmětného právního úkonu vyslovena. Z tohoto důvodu navrhla povinná zastavení výkonu rozhodnutí (pro případ neúspěchu primárního důvodu dříve uvedeného) co do částky 4.343.349,- Kč. Prvním ze shora uvedených důvodů, uplatněných povinnou v návrhu na zastavení exekuce, se zabýval Krajský soud v H. K. jako soud odvolací již ve svém usnesení ze dne 20.12.2002, č.j. 21Co 197/2002-110, ve kterém zaujal právní názor, kterým byl okresní soud v dalším řízení vázán (§ 226 OSŘ) a podle kterého zmíněný důvod pro zastavení exekuce posoudil jako neopodstatněný. Na tomto místě odvolacímu soudu nezbývá než odkázat na posledně zmíněné kasační usnesení, vycházející ze současné rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu České republiky. Podle jeho stanoviska zaujatého (mimo rozhodnutí citovaná již v předchozím kasačním usnesení) v R 26/2000 a R 63/1998 (zde v jeho odůvodnění) představuje rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno žalobě na určení, že právní úkon dlužníka je vůči věřiteli neúčinný (§ 42a občanského zákoníku - dále jen “OZ”), podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V projednávané věci bylo rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 8.7.1998, č.j. 7C 70/98-33 vyhověno m.j. žalobě oprávněného vůči povinné v tom smyslu, že za právně neúčinnou byla vůči oprávněnému určena dohoda o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřená mezi povinnou a jejím manželem M. K. (dlužníkem oprávněného) datovaná 6.5.1996, kterou m.j. z majetku dlužníka ušly nemovitosti postižené touto exekucí. Z toho vyplývá, že exekuce je vedena vůči osobě, která měla prospěch z odporovaného právního úkonu. Odvolací soud z důvodů výše uvedených dospěl k závěru, že návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí byl správně zamítnut potud, pokud se povinná domáhala zastavení exekuce pro částku 264.701,- Kč. Povinnost k zaplacení této částky byla dlužníkovi oprávněného M. K. uložena výzvou k zaplacení daňového nedoplatku ze dne 31.7.1997, č.j. 29323/97/238921/3946, přičemž právě tato pohledávka byla důvodem pro vyhovění odpůrčí žalobě podané oprávněným proti povinné. Další důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí uplatněný povinnou se posledně zmíněné pohledávky oprávněného netýká, proto bylo v této části rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219 OSŘ jako věcně správné potvrzeno (srov. bod II. tohoto usnesení). K posouzení druhého povinnou uplatněného důvodu pro zastavení (částečné) výkonu rozhodnutí je nutno připomenout ustanovení § 42a OZ. Podle jeho prvého odstavce se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Podle jeho čtvrtého odstavce právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. Základní otázkou je, zda se může věřitel domáhat v exekuci vedené proti osobě, v jejíž prospěch byl učiněn věřitelem úspěšně odporovaný právní úkon, postižení majetku (který odporovaným právním úkonem ušel z majetku dlužníkova) této osoby jen v rozsahu pohledávky uplatněné věřitelem v odpůrčím řízení, či zda se může z tohoto majetku domáhat uspokojení i jiných svých pohledávek, které má za dlužníkem. Jinými slovy, zda je rozsah exekuce vedené věřitelem na majetek ušlý jím úspěšně odporovaným právním úkonem omezen výší pohledávky, která byla v nalézacím řízení důvodem pro vyslovení relativní neúčinnosti právního úkonu vůči věřiteli, nebo zda se může věřitel z tohoto majetku domáhat uspokojení jakékoli své vymahatelné pohledávky , kterou má za dlužníkem, nebo konečně zda se může věřitel domáhat uspokojení všech svých pohledávek, které existovaly v době vzniku odporovaného právního úkonu. Odvolací soud se kloní k první ze shora uvedených možností. Je totiž nutno především vycházet z jazykového výkladu shora uvedeného § 42a OZ. Právní norma obsažená v jeho čtvrtém odstavci, hovořící o “možnosti věřitele požadovat uspokojení své pohledávky”, je zjevně vázána na právní normu obsaženou v odstavci prvním, upravujícím samu možnost domáhat se vyslovení neúčinnosti právního úkonu. Již z toho jsou patrny meze dané výší pohledávky uplatněnou věřitelem v řízení o vyslovení neúčinnosti právního úkonu. Pouze v těchto mezích se věřitel může domáhat uspokojení své pohledávky. Právní význam pravomocného rozsudku vyslovujícího neúčinnost právního úkonu spočívá v tom, že napadený právní úkon dlužníka nemá vůči věřiteli, a to pouze vůči němu a navíc v rozsahu v jakém je zkrácen, právní účinky. (srov. Jehlička, O. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, 7. vydání, C.H.Beck, Praha 2002, s. 213) Relativnost neúčinnosti právního úkonu je tedy daná osobou věřitele (právní úkon je bez účinků pouze vůči němu) a pohledávkou, jejíž uspokojení bylo zkráceno (právní úkon je neúčinný pouze v rozsahu pohledávky, která byla posuzována nalézacím soudem v řízení o vyslovení neúčinnosti právního úkonu). Tento výklad je dále podpořen užitím spojky “potud” ve čtvrtém odstavci § 42a OZ, jakož i samotným smyslem relativní neúčinnosti, které nevzbuzují pochybnost o tom, že právní úkon, resp. právní poměr jím založený, je neúčinný jen v té míře, ve které zkracuje uspokojení pohledávky věřitele (Knapp, V.: Odporovatelnost. Právo a zákonnost, roč. 1992, č. 7, s. 378). Na podporu zmíněného výkladu je nutno uvést ještě následující. Jestliže je přijat závěr, že exekučním titulem proti osobě mající prospěch z odporovaného právního úkonu je exekuční titul vydaný proti dlužníkovi ve spojení s rozhodnutím vyslovujícím neúčinnost právního úkonu (srov. R 26/2000), pak by (v případě připuštění postižení předmětného majetku pro jiné pohledávky věřitele) byl exekučním titulem pouze exekuční titul, kterým věřitel disponuje vůči svému dlužníkovi, nikoliv vůči povinnému v exekuci. Rozsudek, kterým byla vyslovena neúčinnost právního úkonu, byl totiž vydán z důvodu jiné pohledávky věřitele. Osoba povinná v exekuci by v takovém případě byla zbavena možnosti bránit se této jiné vymáhané pohledávce, např. námitkou její neexistence v době vzniku právního úkonu. Je totiž nutno podotknout, že ten kdo v době, kdy byl učiněn odpůrčí žalobou napadený právní úkon, pohledávku za dlužníkem ještě neměl, se nemůže úspěšně domáhat neúčinnosti tohoto úkonu, a to ani s poukazem na okolnost, že dlužník jednal v úmyslu zkrátit uspokojení jiné tehdy existující pohledávky.(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.1.2002, sp. zn. 21Cdo 549/2001 publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 959). Konečně je pak možno zmínit, že rovněž z hlediska vývoje právního institutu odporovatelnosti v našem právním řádu má shora uvedený výklad své opodstatnění. Zde je možno odkázat na § 13 odpůrčího řádu (4. část zák. č. 64/1931Sb.), podle kterého měl věřitel za povinnost přímo v odpůrčí žalobě uvést, v jakém rozsahu má žalovaný pro jeho uspokojení něco plnit či něco strpět. Je tedy možno shrnout, že věřitel, který s úspěchem odporoval právnímu úkonu, může požadovat uspokojení z toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, pouze v rozsahu své pohledávky, pro kterou byla právní neúčinnost dlužníkova právního úkonu určena. K právní argumentaci zaujaté okresním soudem (vycházející ze třetí shora uvedené možnosti výkladu § 42a OZ) je nutno především uvést, že při takovém výkladu by exekuční soud v podstatě obnovoval předchozí nalézací řízení (či suploval nalézací řízení nové), neboť by zkoumal, zda pohledávka uplatněná věřitelem v exekučním řízení (a neuplatněná v předchozím řízení odpůrčím) existovala ke dni vzniku odporovaného právního úkonu a zda se stala vymahatelnou a k jakému okamžiku. Soud prvního stupně v projednávané věci navíc zaměnil problematiku rozsahu výkonu rozhodnutí s otázkou věcné aktivní legitimace v odpůrčím řízení, když se výslovně zabýval splněním podmínek odporovatelnosti v řízení vedeném pod sp. zn. 7C 70/98. Takové zkoumání věcné správnosti pravomocného soudního rozhodnutí exekučnímu soudu v žádném případě nepřísluší. Odvolací soud z důvodů výše uvedených napadené usnesení podle § 220 odst. 1 OSŘ změnil a výkon rozhodnutí zastavil ohledně částky 4.343.349,- Kč (srov. bod I. výroku tohoto usnesení), když v této části byl výkon rozhodnutí nařízen v rozsahu širším, než stanoví exekuční titul proti dlužníkovi (výzva k zaplacení daňového nedoplatku ze dne 31.7.1997, č.j. 29323/97/238921/3946) ve spojení s rozsudkem vyslovujícím neúčinnost právního úkonu z důvodu existence pohledávky ve zmíněném exekučním titulu obsažené (§ 263 odst. 1, § 268 odst. 3 a § 269 odst. 1 OSŘ). Pohledávka oprávněného za dlužníkem M. K. ve výši 4.343.349,- Kč je dána výkazy nedoplatků č.j. 32268/99/238921/3946 ze dne 21.7.1999 ohledně částky 20.547,- Kč; č.j. 28964/00/238921/8521 ze dne 7.6.2000 ohledně částky 413.596,- Kč; č.j. 1931/01/238921/8521 ze dne 15.1.2001 ohledně částky 4.813,- Kč; č.j. 2005/01/238921/8521 ze dne 16.1.2001 ohledně částky 3.922.818,- Kč, to vše při zohlednění platby dlužníka ve výši 18.425,- Kč. Žádná z posledně vyčtených pohledávek nebyla důvodem pro určení neúčinnosti předmětného právního úkonu vůči oprávněnému, který se proto nemůže domáhat uspokojení těchto pohledávek z majetku ušlého odporovaným právním úkonem. O náhradě nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí před okresním soudem bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 a § 271 OSŘ. K částečnému zastavení exekuce došlo z toho důvodu, že se oprávněný domáhal výkonu rozhodnutí v širším rozsahu, než stanoví exekuční titul. Povinná se domáhala úplného zastavení exekuce vedené oprávněným pro částku 4.608.050,- Kč, úspěšná byla co do částky 4.343.349,- Kč, tedy v 94,3%. Pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení je nutno od jejího procesního úspěchu odečíst procesní úspěch oprávněného, tedy 5,7%. Povinná má proto nárok na náhradu 88,6% nákladů v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí účelně vynaložených. Tyto náklady jsou dány odměnou advokátky povinné ve výši 2.500,- Kč (§ 12 odst. 1 lit. b/, § 19 odst. 1 vyhl. č. 484/2000Sb., v platném znění) a dvěma paušálními náhradami hotových výdajů po 75,-Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996Sb., advokátního tarifu, v platném znění). 88,6% z částky 2.650,-Kč činí 2.347,90 Kč. Tuto částku uložil odvolací soud oprávněnému k zaplacení povinné k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1 OSŘ) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 160 odst. 1 OSŘ). Náhrada nákladů řízení odvolacího má své odůvodnění v § 224 odst. 1 a § 271 OSŘ a v úvahách o částečném úspěchu povinné shora již uvedených. Náklady povinné v odvolacím řízení jsou představovány odměnou advokátky ve výši 1.250,- Kč (§ 12 odst. 1 lit. b/, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000Sb., v platném znění) a jednou paušální náhradou hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu výše označeného), celkem tedy povinná v odvolacím řízení vynaložila 1.325,- Kč, z čehož 88,6% činí 1.174,- Kč. Stanovení platebního místa a lhůty k plnění je opřeno o § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je možno podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení u Okresního soudu v Jičíně k Nejvyššímu soudu v Brně. Proti výroku tohoto usnesení označenému II. je dovolání možno podat pouze tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V H. K. dne 21. května 2003