Nahrazení německé marky měnou EURO není třeba prokazovat, neboť jde o skutečnost obecně známou. EURO bylo ve Spolkové republice Německo zavedeno od 1.ledna 2002 na základě nařízení rady ze dne 19.6.1997 č. 1003/97 a nařízení rady ze dne 3.5.1998 č. 974/98 o zavedení EURO a podle nařízení rady ze dne 31.12.1998 č. 2866/98 o přepočítatelných kurzech mezi EUREM a měnami členských států, které EURO zavádějí. Dne 16.12.1999 byl v SRN přijat tzv. třetí zákon o změně nových předpisů v důsledku zavedení platidla EURO, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 21.12.1999 a nabyl účinnosti dnem 1.1.2002. Tento třetí zákon v sobě obsahuje další zákony, mimo jiné i zákon o ukončení způsobilosti bankovek a spolkových mincí znějících na německou marku být platidlem. Německá spolková banka na základě článku 16 nařízení rady č. 974/98 vyměnila bankovky a spolkové mince za EURO bankovky a EURO mince v neodvolatelně stanoveném přepočítacím kurzu daném na základě nařízení rady ze dne 31.12.1998 č. 2866/98.

25Co 451/2002 U s n e s e n í Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudců JUDr. Vladimíra Lanžhotského, Ph.D. a Mgr. Milana Plhala ve věci žalobců a) Dr. E.S. narozeného xxx, bytem SRN, xxx, 2) Dr. U.S., narozené xxx, bytem tamtéž, obou zastoupených JUDr. xxx, advokátem, proti žalovaným 1. JUDr. D.Š., narozené xxx, bytem xxx, 2. J.Š., narozenému xxx , bytem tamtéž, oběma zastoupeným JUDr. xxx, advokátem, 3. M.B., narozenému xxx, bytem xxx, 4. xxx, spol. s.r.o. se sídlem xxx, IČ xxx, oběma zastoupeným JUDr. xxx, advokátem, o zaplacení 15.338,75 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. dubna 2002, č.j. 8C 38/2001-205, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se z r u š u j e a věc se tomuto soudu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud shora označeným rozsudkem žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům 15.338,75 EUR s 10% úrokem z prodlení od 6.9.2000 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných. V souvislosti s tím žalobcům přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 164.995,- Kč k rukám jejich advokáta rovněž s dovětkem, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných. Šlo o právní vztahy s cizím prvkem, neboť žalobci jsou cizími státními příslušníky a v článku IX smlouvy o půjčce ujednali podle § 9 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, volbu práva České republiky. Okresní soud uzavřel, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 6.9.1995 poskytli žalobci čtvrtému žalovanému půjčku ve výši 30.000,- DM, přičemž splatnost byla sjednána na dobu 5 let. První až třetí žalovaní převzali stejného dne závazek ručení. První až třetí žalovaní nepotvrdili ani nepopřeli, že žalobci půjčku čtvrtému žalovanému skutečně poskytli. Podle výpisu z účtu a) žalobce u Investiční banky, a. s., z 6.9.1995 a) žalobce převedl na tento účet 30.500,- DEM a tato suma byla v hotovosti vybrána. Podle výpovědí prvního až třetího žalovaných, které učinili v trestní věci, vedené u Okresního státního zastupitelství v Náchodě, sp. zn. 2ZT 723/2000, žalobci čtvrtému žalovanému půjčku ve výši 30.000,- DEM skutečně poskytli. Žalovaní vznesli námitkou promlčení, kterou odůvodňovali tím, že žalobci podali žalobu až dne 5.12.2000, tedy po uplynutí tří let ode dne, kdy právo mohli žalobci poprvé uplatnit ve smyslu § 101 občanského zákoníku. Splatnost půjčky totiž podle čl. XI smlouvy o půjčce nastala na jaře 1997, protože už tehdy čtvrtý žalovaný nezaplatil splátku úroků. Při řešení otázky splatnosti půjčky okresní soud vycházel z ujednání účastníků smlouvy v článku X, kde je výslovně uvedeno, že zánik smlouvy před lhůtou sjednanou “může” nastat, tedy nikoli nastane, v případě prodlení dlužníka. Naproti tomu článek XI podle názoru okresního soudu hovoří o tom, že v tomto případě se půjčka stává “ihned splatnou a splatitelnou”. Okresní soud konfrontoval tyto 2 články a dovodil, že striktním výkladem nelze spolehlivě zjistit, že by projevená vůle účastníků směřovala jednoznačně k tomu, aby se dluh stal splatným jenom samotným prodlením, které je předpokládáno shodně v obou článcích. Podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku proto vyložil vůli účastníků smlouvy a uzavřel, že skutečným obsahem smlouvy bylo ujednání, které pouze dávalo žalobcům možnost svým projevem vůle adresovaným dlužníkovi přivodit splatnost celého dluhu, nebude-li dlužník řádně platit úroky. Oporu okresní soud nalezl ve výpovědích první žalované, a) žalobce a korespondenci před uzavřením smlouvy o půjčce. Dotčené ujednání okresní soud posoudil jako tzv. ztrátu výhody splátek ve smyslu § 565 občanského zákoníku, které založilo žalobcům právo žádat zaplacení celé pohledávky pro nesplnění některé splátky. Ke splatnosti proto došlo uplynutím 5ti let, na které byla půjčka sjednána (6.9.2000), protože žalobci neuplatnili právo žádat zaplacení celého dluhu dříve. Okresní soud nepřijal ani námitku žalovaných, že smlouva o půjčce je podle § 39 občanského zákoníku absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, neboť byla uzavřena bez devizového povolení tak, jak požadoval devizový zákon č. 528/1990 Sb. Okresní soud uvedl, že pro uzavření smlouvy o půjčce mezi žalobci a čtvrtým žalovaným nebylo devizové povolení nutné, protože se nejednalo o nákup nemovitosti v zahraničí, nákup zahraničních cenných papírů, popř. přijetí peněžního úvěru od devizového cizozemce ve smyslu § 14 odst. 1 devizového zákona. Nejednalo se o úvěr ve smyslu ustanovení § 497 obchodního zákoníku, nýbrž o půjčku podle § 657 občanského zákoníku. Pojem úvěru sám devizový zákon nedefinoval. Za neplatné podle § 39 občanského zákoníku okresní soud nepovažoval ani ručitelské závazky prvního až třetího žalovaného. Ručitelské závazky byly převzaty devizovými tuzemci – fyzickými osobami, které byly omezeny ustanovením § 23 devizového zákona. Uzavření takového smluvního závazku bez devizového povolení byla umožněno jen tehdy, jestliže fyzická osoba mohla svůj závazek splnit devizovými prostředky uvedenými v ustanovení § 23 odst. 1 písm. a) – e) devizového zákona. Podle výkladu okresního soudu nebylo v řízení prokázáno, že by takové devizové prostředky první až třetí žalovaní neměli. Okresní soud vyjádřil názor, že ručitelé se zavazovali k plnění, ke kterému mohlo objektivně dojít až v roce 1996, neboť splatnost první splátky smluvních úroků byla účastníky smlouvy o půjčce ujednána na konec prosince 1995. Od 1.10.1995 nabyl účinnosti nový devizový zákon č. 219/1995 Sb., který již obdobná omezení pro případy závazků tuzemců vůči cizozemcům neobsahoval. K námitce třetího a čtvrtého žalovaného, že žalobci neprokázali, že by měna, ve které závazek vznikl, se transformovala do měny, která je nyní žalobci požadována, okresní soud uvedl, že přechod německé marky na EURO není třeba prokazovat, neboť podle § 121 o.s.ř. jde o tzv. notorietu, tedy skutečnost obecně známou. Rovněž obrana žalovaných spočívající v tom, že žalobci porušili článek XII smlouvy o půjčce, neboť půjčku neposkytli na konto dlužníka, nebyla podle názoru okresního soudu úspěšná. Okresní soud tento názor odůvodnil tím, že čtvrtému žalovanému byla půjčka skutečně poskytnuta a na platnost smlouvy nemá vliv to, že se tak nestalo přímo na jeho konto. V odvolání první a druhý žalovaní opakovali, že nárok žalobců je promlčen, neboť podali žalobu až 5.12.2000 a splatnost půjčky podle článku XI nastala už v roce 1997. Okresnímu soudu vytýkali, že jeho výklad článku X a XI smlouvy o půjčce je v rozporu s tím, co tyto články obsahují. Formulaci těchto článku označil za určitou, přičemž článek X upravuje zánik smlouvy, tedy zcela odlišný institut od splatnosti půjčky, tak jak je upraven v článku XI. Zdůraznili, že v článku XI byla zcela zjevně a podle vůle žalobce sjednána splatnost půjčky a nikoliv ztráta výhody splátek. Ztráta výhody splátek ani nemohla být sjednána, neboť se v daném případě nejednalo o splátky jistiny, ale o platby sjednaných úroků. Odvolatelé dále uvedli, že smlouva o půjčce je absolutně neplatná pro rozpor s devizovým zákonem, protože při převzetí ručitelského závazku neměli devizové prostředky. Zdůraznili, že pro rozpor s devizovým zákonem absolutně neplatný právní úkon se nemůže zhojit tím, že v důsledku přijetí nového devizového zákona odpadne důvod neplatnosti. Za nepatřičnou označili argumentaci okresního soudu, že se nikdo nemůže s úspěchem dovolávat své vlastní nepoctivosti, jelikož šlo o oboustranný právní úkon, který uzavírali i žalobci a bylo povinností obou stran, aby postupovaly v souladu se zákonem. Navrhli rozsudek okresního soudu změnit tak, že žaloba bude zamítnuta. Třetí a čtvrtý žalovaní namítali, že žalobci nesplnili svou povinnost ze smlouvy o půjčce, protože nepřevedli 30.000,- DEM na konto čtvrtého žalovaného. Upozornili na to, že smlouva byla uzavřena písemně a k její změně ve smyslu § 40 odst. 2 občanského zákoníku nedošlo. Převzetí ručení bez devizového povolení označili za absolutně neplatný právní úkon ve smyslu § 39 občanského zákoníku, přičemž na tuto neplatnost nemá vliv, že pozdější právní úprava již devizové povolení nevyžadovala. 6.9.1995, kdy byla uzavřena smlouva o půjčce a převzaty ručitelské závazky nedošlo ani k vyhlášení nové právní úpravy. Články X a XI smlouvy o půjčce označili za zcela jednoznačné a poukázali na to, že nebylo možno uvažovat o ztrátě výhody splátek ve smyslu § 565 občanského zákoníku, neboť tak toto ujednání nechápali ani sami žalobci. V tomto směru poukázali na znění žaloby a výzvu čtvrtému žalovanému k úhradě ze dne 31.10.2000, v nichž bylo uvedeno, že mělo dojít ke splatnosti celého dluhu. Shrnuli, že splatnost nastala již v jarních měsících roku 1997 a v okamžik podání žaloby 5.12.2000 byla již eventuální pohledávka žalobců zcela promlčena. Upozornili dále na to, že okresní soud v odůvodnění svého rozsudku neuvádí předpisy, kterými došlo k přeměně DEM na EURO. Odvolatelé dodali, že k prodlení nemohlo dojít od 6.9.2000, protože půjčka podle názoru okresního soudu byla téhož dne splatná. Navrhli rozsudek okresního soudu směřující proti nim změnit tak, že žaloba bude v těchto mezích zamítnuta. Žalobci se ve vyjádření k odvolání ztotožnili s rozsudkem okresního soudu a navrhli jeho potvrzení. Zdůraznili, že provedené důkazy dovolují přijmout závěr, že čtvrtému žalovanému byla poskytnuta půjčka. Uvedli, že s převzetím ručitelských závazků devizovými tuzemci bez devizového povolení, devizový zákon nespojoval absolutní neplatnost, nýbrž kvalifikoval toto pochybení jako devizové přestupky. Podtrhli, že podle vůle účastníků smlouvy, jak ji správně okresní soud vyložil, bylo možno přivodit splatnost dluhu až na základě projevu vůle adresovanému čtvrtému žalovanému. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a řízení mu předcházející a shledal, že doposud nejsou splněny podmínky pro jeho potvrzení či změnu. Předně je nutno zdůraznit, že okresní soud správně aplikoval právní řád České republiky, který účastníci podle § 9 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, zvolili v článku IX smlouvy o půjčce. Souhlasit s okresním soudem lze i v tom, že půjčka byla čtvrtému žalovanému skutečně poskytnuta. Tento závěr totiž má spolehlivou oporu v okresním soudem provedených důkazech a okolnost, že se tak snad nestalo zcela podle smlouvy o půjčce (podle článku XII na konto čtvrtého žalovaného) nemůže mít za následek neplatnost smlouvy. Ztotožnit se s okresním soudem lze i v tom, že smlouva o půjčce a ručitelská prohlášení nejsou absolutně neplatnými právními úkony ve smyslu § 39 občanského zákoníku, neboť byly učiněny bez devizového povolení ve smyslu § 14 odst. 1 devizového zákona a § 23 tohoto právního předpisu. Pro uzavření smlouvy o půjčce devizový zákon nevyžadoval devizové povolení, a to proto, že se nejednalo o úvěr, tak jak správně uzavřel okresní soud. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu. Devizový zákon nespojuje neplatnost s porušením § 23, tedy provedením právního úkonu - převzetím závazku ručení. Sankce za porušení toho zákonného ustanovení nastupuje pouze na jednu stranu smlouvy, a to na stranu prvního až třetího žalovaného, kteří onen zákonný zákaz porušili. Z dikce a účelu daného ustanovení nevyplývá, že bylo zamýšleno, aby právní úkony učiněné v rozporu s ním byly ze zákona neplatné. O absolutní neplatnosti by se dalo hovořit v případě, že by zákonná podmínka směřovala proti oběma stranám. Za této situace odvolací soud zvažoval, zda vedle sankce za přestupek je namístě ještě uvažovat o neplatnosti tohoto druhu právního úkonu a shledal, že nikoliv. Přeměna měny DEM na EURO je obecně známou skutečností ve smyslu § 121 o.s.ř.. EURO pak bylo v SRN zavedeno na základě nařízení rady č. 974/98 ze dne 3.5.1998 o zavedení EURO, nařízení rady č. 1003/97 ze dne 19.6.1997 a nařízení rady č. 2866/1998 ze dne 31.12.1998 o přepočítatelných kurzech mezi EUREM a měnami členských států, které EURO zavádějí. Ve Spolkové republice Německo bylo dne 16.12.1999 přijat tzv. zákon o změně nových předpisů v důsledku zavedení platidla EURO. Jedná se o tzv. třetí zákon o zavedení EURA. Zákon byl vyhlášen ve sbírce zákonů dne 21.12.1999 a dne 1.1.2002 nabyl účinnosti. Tento třetí zákon v sobě obsahuje další zákony, mimo jiné i zákon o ukončení způsobilosti bankovek a spolkových mincí znějících na německou marku být platidlem. Tento zákon říká, že uplynutím 31.12.2001 ztrácejí bankovky a spolkové mince znějící na německou marku vydané Německou spolkovou bankou způsobilost být zákonným platidlem. Německá spolková banka na základě článku 16 nařízení rady č. 974/1998 vyměnila bankovky a spolkové mince k 1.1.2002 za EURO bankovky a EURO mince a sice v neodvolatelně stanoveném přepočítacím kurzu daném na základě nařízení rady č. 2866/98 ze dne 31.12.1998. Okresnímu soudu je však nutno vytknout, že při uložení platební povinnosti prvnímu až třetímu žalovanému důsledně nepřihlížel k ustanovení § 548 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého je ručitel povinen dluh splnit, nesplní-li jej dlužník, ačkoliv byl k tomu věřitelem písemně vyzván. V žalobce sice žalobci navrhli provést důkaz výzvou čtvrtému žalovaného k placení a třetí a čtvrtý žalovaní dokonce o takovéto výzvě v odvolání hovoří, avšak tento důkaz okresní soud neprovedl a není ano ve spise obsažen. Za výzvu ve smyslu § 548 odst. 1 občanského zákoníku by bylo možno považovat žalobu proti čtvrtému žalovanému, o které však není zcela zřejmé, zda byla tomuto účastníkovi vůbec doručena. Rozhodně se tak nestalo 6.9.2000, tedy v okamžik, od kterého okresního soud odvíjí počátek prodlení. Na dodejce připojené k usnesení o připuštění čtvrtého žalovaného jako dalšího účastníka do řízení ze dne 16.1.2002, č.j. 8C 38/2001-112, adresované advokátovi čtvrtého žalovaného je uveden údaj “usn. z 16.1. + N (čl. 101-103)”. Není tudíž zcela zřejmé, zda pod písm. “N” je označován návrh, tedy žaloba, popř. návrh na přistoupení účastníka do řízení, který se nachází na čl. 101 – 103 spisu. Toto podání byla doručena zástupci čtvrtého žalovaného dne 22.1.2002. Podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým výkladem. Uvedené ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. V žádném případě již jednou jazykově vyjádřený obsah právního úkonu nelze doplňovat či měnit. Takto musí soud postupovat i tehdy interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem. Okresní soud vyložil čl. X a XI. smlouvy o půjčce jako úzce spolu související. Neřešil, jak namítají žalovaní, že tato dvě ujednání by snad bylo možné vyložit i zcela samostatně tak, že čl. X upravuje zánik smlouvy a čl. XI splatnost půjčky se sjednanými úroky. Ne zcela uspokojivě se okresní soud vypořádal i s obsahem čl. XI, zejména výkladem použitého slova “ihned”. Navíc při výkladu projevu vůle okresní soud v rozporu s § 132 o.s.ř. nepřihlížel pečlivě ke všemu, co vyšlo v průběhu řízení najevo. Nedbal plně obsahu žaloby, kde žalobci skutečně uvádějí, že splatnost smlouvy nastala, aniž by tvrdili, že se tak muselo stát na základě práva, které měli uplatnit. Obdobný obsah by měla mít i výzva čtvrtému žalovanému k placení. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu podle § 221 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) o.s.ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Na okresním soudu nyní bude, aby vyzval žalobce k předložení výzvy čtvrtému žalovanému k plnění, na kterou žalobci v žalobě upozornili a navrhli touto listinou provést důkaz. Tuto listinu přečte a stejně tak provede důkaz i výzvami ostatním žalovaným k plnění, které žalobci jako důkazy rovněž označili. Přezkoumá, zda čtvrtému žalovanému byla doručena žaloba a v případě, že se tak nestalo, tak mu ji doručí. Při posuzování splatnosti půjčky a na tom závislém počátku běhu promlčecí doby ve smyslu § 101 občanského zákoníku, vyloží opětovně články X a XI smlouvy o půjčce s přihlédnutím k obsahu žaloby a výzev. Při výkladu bude dbát shora vyjádřených zásad ust. § 35 odst. 2 občanského zákoníku. V případě, že žalobě opětovně vyhoví, tak se přesvědčivě vypořádá i s otázkou prodlení. Při rozhodování o náhradu nákladů řízení přihlédne k tomu, že přiznat lze jen účelně vynaložené náklady, za které nelze považovat odměnu za jakákoliv písemná podání soudu. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolá- ní přípustné. V Hradci Králové dne 11. června 2003