Rozhodnutí správního orgánu, jímž byl dle ustanovení § 6 zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půde) vlastníku ponechán pozemek, který v době vydání tohoto rozhodnutí vlastnicky náležel jinému je paaktem.

25Co 567/2001 U s n e s e n í K.S. v H.K. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. J.Č. a soudců Mgr. Š.P. a JUDr. J.P. ve věci žalobců a) H.O., bytem H. st. 11, 429 10 M.A., I. a b) D.K., bytem K.G. 123, 25 I. obou zastoupených Mgr. J.H., advokátem se sídlem S.n. 23, P. 1, proti žalovaným 1) J.B., narozenému xxx, bytem H. 16, Z, zastoupenému JUDr. M.J., advokátem se sídlem V. 834, H.K. 2 a 2) Z.R., bytem M. 30, P. 2, zastoupené prvním žalovaným, o určení vlastnického práva k nemovitostem, k odvolání žalobců proti rozsudku O.s. v H.K. ze dne 15. 5. 2001, č. j. 24C 158/2000-241, t a k t o : I. Odvolání žalobců, pokud jím napadli výrok IV rozsudku okresního soudu o částečném zamítnutí vzájemného návrhu žalovaných, se o d m í t á . II. Ve výrocích I, II, III, V a VI se rozsudek okresního soudu z r u š u j e a jen v tomto rozsahu se věc v r a c í okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem okresní soud rozhodl takto, cit.: “I. Žaloba, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky, každý jedné poloviny, nemovitostí zapsaných na LV 5479 a 21950 v k.ú. K., obci H.K. a okrese H.K., se zamítá. II. Žalovaní jsou spoluvlastníky, a to první z nich ideálních 7/8 a druhá ideální 1/8 stavební parcely č. 2026/6 o výměře 460 m2 - zastavěné plochy bez stavby, stavební parcely č. 2026/12 o výměře 1003 m2 - zastavěné plochy, dvora, stavební parcely č. 2026/13 o výměře 25 m2 - zastavěné plochy bez stavby, stavební parcely č. 2026/14 o výměře 91 m2 - zastavěné plochy bez stavby, stavební parcely č. 2392/1 o výměře 548 m2 - zastavěné plochy bez stavby, stavební parcely č. 2392/4 o výměře 271 m2 - zastavěné plochy bez stavby, stavební parcely č. 2392/5 o výměře 60 m2 - zastavěné plochy bez garáže, stavební parcely č. 2468/1 o výměře 566 m2 - zastavěné plochy bez stavby, stavební parcely č. 2556/1 o výměře 444 m2 - zastavěné plochy, dvora, stavební parcely č. 2557 o výměře 573 m2 - zastavěné plochy bez stavby, pozemkové parcely č. 887/7 o výměře 305 m2 - ostatní plochy, manipulační plochy, pozemkové parcely č. 891/5 o výměře 187 m2 - ostatní plochy, hřiště - stadionu, pozemkové parcely č. 891/6 o výměře 352 m2 - zahrady, pozemkové parcely č. 891/15 o výměře 182 m2 - ostatní plochy, hřiště - stadionu, pozemkové parcely č. 2029 o výměře 254 m2 - ostatní plochy, jiné plochy, pozemkové parcely č. 2031 o výměře 237 m2 - ostatní plochy, jiné plochy a pozemku ve zjednodušené evidenci - parcely původního pozemkového katastru č. 957/2 o výměře 5185 m2, které jsou zapsány na LV č. 5479 u K.ú. v H.K., pro okres a obec H.K., katastrální území K. III. 1. žalovaný je vlastníkem stavební parcely č. 2392/6 zapsané na LV č. 21950 v katastrálním území K., obce H.K. a okresu H.K.. IV. V části, jíž se žalovaní domáhali určení, že jsou spoluvlastníky, a to první z nich ideálních 7/8 a druhá 1/8, pozemku ve zjednodušené evidenci - parcely původního pozemkového katastru č. 891/5 a 1. žalovaný výlučným vlastníkem parcely ve zjednodušené evidenci - parcely původního pozemkového katastru č. 956 katastrálního území K., obce H.K. a okresu H.K., se žaloba zamítá. V. Žalobci jsou povinni nahradit 1. žalovanému náklady řízení ve výši 3.780,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce. VI. Žalovaní jsou povinni zaplatit na účet O.s. v H.K. soudní poplatek 1.000,- Kč do 3 dnů od doručení tohoto rozhodnutí.” Okresní soud shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení “s výjimkou zbytku původního pozemku číslo 891/1 - pozemku ve zjednodušené evidenci č. 891/5 v kat. úz. K. v obci a okrese H.K., jehož součástí, třebaže oddělenou, je i přesně nespecifikovaný přibližně čtvercový pozemek - jižní část parcely č. 2026/2 vklíněný mezi p.č. 2026/10, 2026/6 a 2026/14, k němuž svědčí dle výpisu z LV č. 9498 uvedeného KÚ vlastnické právo ještě třetí osobě odlišné od účastníků a pozemků č. 2251, 2252, 2253 a 2254 v kat. úz. K. a obci a okrese H.K., resp. pozemku č. 956 ve zjednodušené evidenci, jehož jsou součástí, k nimž, jak vyplývá z výpisu z LV č. 580, 581, 582 a 583 (čl. 231 a násl. spisu 5C 216/96 OS HK), taktéž svědčí vlastnické právo i třetím osobám.” Žalobu na určení vlastnického práva “ohledně pozemků ve zjednodušené evidenci - parcel původního pozemkového katastru 891/5, 956” tedy zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, “protože do uvedených pozemků zasahují vykázaná a nevyřešená vlastnická práva zapsaných vlastníků parcel č. 2026/2, 2251, 2252, 2253 a 2254, jejichž vlastnictví by nemohlo být rozsudkem ve věci této dotčeno a nebyly by tak s konečnou platností vypořádány vlastnické vztahy k výše uvedeným pozemkům.” Ve vztahu k ostatním, žalobou a vzájemným návrhem žalovaných dotčeným pozemkům naopak bude rozhodnutím vyřešeno nejisté postavení účastníků, kteří všichni jsou současně zapsáni jako vlastníci, respektive spoluvlastníci týchž pozemků, “což je pojmově vyloučeno.” Vlastním srovnávacím sestavením parcel, za pomoci “zápisů v katastrálních knihách a zejména snímků katastrálních map obsažených ve spise a spisech připojených” dospěl k závěru, že pozemky “ponechané M.K. výměrem Jednotného národního výboru v H.K. z 17. 10. 1949” jsou totožné s pozemky, k nimž má být dle žaloby a vzájemného návrhu žalovaných určené vlastnické právo. Na předběžnou otázku, “zda právní předchůdkyně žalobců mohla na základě žalobci tvrzených skutečností nabýt jako správkyně neodevzdané pozůstalosti po H.F. vlastnictví předmětných nemovitostí v rámci pozemkové reformy, když H.F.nebyla jejich vlastnicí”, si odpověděl záporně. M.K., právní předchůdkyně žalobců jako přihlašovatelka dědictví a správkyně ležící pozůstalosti po H.F. sice “vystupovala jako vlastník půdy pro účely zákona o nové pozemkové reformě”, ovšem “výrok výměru Jednotného národního výboru v H.K. ze dne 17. 10. 1949, zn. 611-1/10-1949 v části týkající se přihlašovatelky M.K.” dle jeho názoru “nelze vykládat jinak, než že vykonávající orgán přistoupil ke směně pozemků vykoupených předchůdcům žalovaných za pozemky, které požadovala v zákonném rozsahu ponechat předchůdkyně žalobců”. Pozemky právních předchůdců žalovaných však byly vykoupeny týmž rozhodnutím, jímž byla jejich část ponechána právní předchůdkyni žalobců výměnou za pozemky náležející ležící pozůstalosti po H.F.. Jestliže se stalo oboje jedním a tímtéž rozhodnutím, “nemohlo dojít k přídělu - ponechání sporných pozemků M.K. státem, který v té době ještě nebyl v souladu s tehdy platnou právní úpravou, především Obecným zákoníkem občanským a § 10 odst. 3 zákona o nové pozemkové reformě, jejich vlastníkem, ani osobou jinak oprávněnou jimi disponovat.” Výměr Jednotného národního výboru ze dne 17. 10. 1949 zn. 611-1/10-1949 (dále jen vyvlastňovací výměr) “je proto v části týkající se směny (ponechání) půdy neplatný, když nemá oporu v tehdy platné úpravě”, a proto M.K., právní předchůdkyně žalobců na jeho základě nemohla nabýt vlastnické právo k žalobou a vzájemným návrhem žalovaných dotčeným pozemkům. Vzhledem k tomu, že "žalovaným svědčí vlastnické právo z titulu kontinuální dědické posloupnosti prokázané především dědickými spisy D 513/50 (D 663/46) JUDr. L. - OS HK + D 122/95 (D 667/93) JUDr. L. - OS Chrudim, D 229/49 (D 36/46, 187/48) M. - OS Nasavrky a Chrudim, D 745/53 (D 228/49, D/not 691/53, Ndc 1641/53) Ing. O. - OS Chrudim, D 666/93 M. OS Chrudim, a D 1029/94 (6 D 124/80, Nd 176/94, 6 Nsn 350/81) JUDr. K.F. - OS Praha 6 a darovací smlouvou matky prvého žalovaného prvému žalovanému z 23. 9. 1996 (čl. 67), potvrdil soud vlastnictví žalovaných ve výroku uvedeném rozsahu ke sporným nemovitostem zapsaným na LV 5479 a 21950 kat. úz. K., obce a okresu H.K. a návrh žalobců zamítl." Dodal, že “z řady provedených důkazů soud nečerpal žádná skutková zjištění a řadu ze zjištěných důkazů ani v rámci řízení neprovedl, když pouze potvrzovaly skutečnosti prokázané jejími důkazy.” O náhradě nákladů řízení mezi žalobci a prvním žalovaným rozhodl podle míry jejich procesního úspěchu dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) a výši nákladů za zastoupení advokátem stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); druhé žalované žádné náklady v řízení nevznikly. Žalobci v odvolání uvedli, že soud prvního stupně provedl správným a úplným způsobem dokazování, na jehož základě však učinil nesprávné právní závěry. Především poukázali na § 135 odst. 2 o. s. ř. a stávající judikaturu NS ČR s tím, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, nýbrž je povinen zkoumat jen to, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda byl správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. U aktů, které jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, platí presumpce jejich správnosti dokud nejsou stanoveným způsobem opraveny nebo zrušeny. V návaznosti na to podali výklad pojmu nicotný právní akt jak z hlediska právní teorie a pozitivní právní úpravy, tak i z hlediska judikatury bývalého N. S. S. V. s. v P a N.s. v B.. Zdůraznili, že vyvlastňovací výměr byl vydán věcně, místně i instančně příslušným orgánem a nabyl právní moci a nikdy nebyl právně relevantním způsobem napaden. Názor soudu prvního stupně, že mimo rámec správního soudnictví má soud právo zkoumat věcnou správnost jakéhokoli pravomocného rozhodnutí příslušného správního orgánu, je jednak nesprávný, protože by vedl k zásadnímu narušení právní jistoty účastníků správního řízení, potažmo k závěru o nepotřebnosti správního soudnictví, jednak nezdůvodněný a v rozporu s ustálenou judikaturou N.S. ČR. Nesouhlasili ani se závěrem o nezákonnosti označeného správního aktu, postaveným na názoru, že vlastníku mohla být ponechána pouze jeho půda, neboť dle nich nemá oporu v zákoně č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesnické půdě) ve znění zákona č. 19/1950 Sb. (dále jen zákon č. 46/1948 Sb.). Ze sémantického a systematického výkladu příslušných ustanovení zákona č. 46/1948 Sb. dle jejich názoru nepochybně vyplývá, že zákonodárce měl zájem upravit majetkové poměry k půdě tak, aby po provedení pozemkové reformy až na výjimky každý vlastník půdy vlastnil maximálně jeden hektar půdy, přičemž především s ohledem na veřejný zájem se nemuselo jednat vždy o půdu vlastněnou konkrétním vlastníkem před pozemkovou reformou. V souvislosti s tím poukázali na to, že § 6 zákona č. 46/1948 Sb. dával vlastníkům možnost si půdu s ohledem na zmíněná kriteria vybrat. Tomu podle nich odpovídá i znění § 4 nařízení vlády č. 192/1949 Sb., kterým se provádějí některá ustanovení zákona o nové pozemkové reformě (dále jen vládní nařízení č. 192/1949 Sb.). Z těchto ustanovení dovozovali, že zákonodárce předpokládal případy, kdy si vlastník půdy vybere půdu jinou než svou dosavadní. Ani touto námitkou se však soud prvního stupně nezabýval. Přitom pro uvedený závěr svědčí i § 1 odst. 1 a § 6 zákona č. 46/1948 Sb., podle kterých nebyla předmětem výkupu půda jednotlivého vlastníka, ale i půda jeho rodinných příslušníků, přestože tito měli samostatné vlastnické právo k různým pozemkům. Na půdu tohoto vlastníka a jeho rodinných příslušníků se pro účely výkupu pohlíželo jako na jeden celek, ze kterého pak byla jednotlivým rodinným příslušníkům ponechána půda v příslušné výměře. Kromě toho právní předchůdci žalovaných předmětný výměr nikdy nenapadli opravným prostředkem, naopak byli s jeho právními účinky srozuměni a vlastnictví právní předchůdkyně žalobců nikdy nezpochybňovali. V neposlední řadě nesouhlasili se závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení ve vztahu k pozemkům ve zjednodušené evidenci – “parcely původ pozemkový katastr p. č. 891/5 a 956.” Vydáním rozhodnutí ve vztahu k těmto pozemkům by nedošlo k zásahu do vlastnických práv vlastníků parcel č. 2026/2, 2251, 2252, 2253 a 2254, neboť tyto parcely byly geometrickým plánem odděleny od předmětných pozemků ve zjednodušené evidenci a nebyly tudíž předmětem žaloby a nejsou ani uvedeny na již uvedeném listu vlastnictví; každá z uvedených stavebních parcel je zapsána na samostatném listu vlastnictví. Z výše uvedených důvodů žalobci navrhli, aby krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil takto: cit.: “Určuje se, že žalobci jsou spoluvlastníky, a to každý ideální 1/2 nemovitosti, pozemek p. č. st. 2026/6 o výměře 460 m2 zastavěná plocha bez stavby, pozemek p. č. st. 2026/12 o výměře 1003 m2 zastavěná plocha dvůr, pozemek p. č. st. 2026/13 o výměře 25 m2 zastavěná plocha bez stavby, pozemek p. č. st. 2026/14 o výměře 91 m2 zastavěná plocha bez stavby, pozemek p. č. st. 2392/1 o výměře 548 m2 zastavěná plocha bez stavby, pozemek p. č. st. 2392/4 o výměře 271 m2 zastavěná plocha bez stavby, pozemek p. č. st. 2392/5 výměře 60 m2 zastavěná plocha bez garáže, pozemek p. č. st. 2468/1 o výměře 566 m2 zastavěná plocha bez stavby, pozemek p. č. st. 2556/1 o výměře 444 m2 zastavěná plocha dvůr, pozemek p. č. st. 2557 o výměře 573 m2 zastavěná plocha bez stavby, pozemek p. č. st. 887/7 o výměře 305 m2 ostatní plocha manipulační plocha, pozemek p. č. 891/5 o výměře 187 m2 ostatní plocha hřiště - stadion, pozemek p. č. 891/6 o výměře 352 m2 zahrada, pozemek p. č. 891/15 o výměře 182 m2 ostatní plocha hřiště - stadion, pozemek p. č. 2029 o výměře 254 m2 ostatní plocha hřiště - stadion, pozemek p. č. 2031 o výměře 273 m2 ostatní plocha jiná plocha a pozemky ve zjednodušené evidenci - parcely původ pozemkový katastr č. 891/5 o výměře 5663 m2, č. 957/2 o výměře 5 185 m2, které jsou zapsány u K. ú. v H. K. na LV č. 5479, pro okres a obec H.K., k. ú. K. a dále spoluvlastníky, a to každý ideální 1/2 nemovitostí, pozemek p. č. st. 2392/6 výměře 62 m2 zastavěná plocha bez garáže a pozemek ve zjednodušené evidenci - parcela původ pozemkový katastr č. 956 o výměře 974 m2, které jsou zapsány u K.ú. v H.K. na LV č. 21950, pro okres a obec H.K., k. ú. K..” Žalovaní ve vyjádření k odvolání uvedli, že pokládají rozsudek soudu prvního stupně za správný, protože je správný jeho závěr, že vyvlastňovací výměr je správním paaktem, a to přinejmenším v části, kterou se ponechává právní předchůdkyni žalobců část bývalých pozemkových parcel č. 891/1 a 956. Zákon č. 46/1948 Sb. svěřuje pravomoc k provádění nové pozemkové reformy orgánům státu, jimiž jsou Ministerstvo zemědělství a národní výbory, potažmo okresní a krajské národní výbory. Jednotný národní výbor v H. K. v době vydání výměru však zřejmě neměl postavení okresního nebo krajského národního výboru, ale postavení místního národního výboru. Jestliže tomu tak je, pak vůbec nebyl ve smyslu § 10 odst. 1 zákona č. 46/1948 Sb. oprávněným k vydání správních rozhodnutí o výkupu zemědělské půdy a vyvlastňovací výměr je správním paktem, protože byl vydán absolutně nepříslušným orgánem. Výklad zákona č. 46/1948 Sb., jak jej podali žalobci, je nesprávný. Z textu a označení § 1, zejména pak z textu odstavce třetího tohoto ustanovení totiž plyne, že ponecháním se rozumí zachování vlastnictví k určité části pozemků, které jinak za podmínek v zákoně uvedených podléhají výkupu. Zákon v uvedeném ustanovení § 1 odst. 3 nehovoří o tom, že by na jeho základě mělo docházet k jakýmkoli změnám vlastnických vztahů u vykupovaných pozemků. Jinak nelze vykládat ani § 6 téhož zákona. Toto ustanovení má obecnou povahu a jeho provedení svěřuje samostatnému právnímu předpisu, vládnímu nařízení a kromě toho jej nelze vykládat jinak, než že tam uvedený volný výběr se vztahuje jen na pozemek, který byl vlastnicky nebo spoluvlastnicky i před uvažovaným výkupem připsán osobě, které právo výběru přísluší. Správný výklad zákona č. 46/1948 Sb. je tedy takový, že tento zákon neměnil vlastnické vztahy jinak, než že příslušným rozhodnutím zakládal vlastnické právo státu k vykupované půdě a ponechával stávající vlastnické vztahy k té půdě, která mohla být původnímu vlastníkovi ponechána. Proto ostatně zákon č. 46/l948 Sb. obsahuje § 13 o tom, za jakých podmínek je možno provádět převody vlastnických práv mezi živými. Pokud tedy Jednotný národní výbor v H.K. rozhodl o změně vlastnických vztahů, jednalo se o rozhodnutí, k jakému nebyl ani podle uvedeného zákona ani podle jiného zákona oprávněn, ledaže by se jednalo o převod vlastnického práva na stát. Z tohoto pohledu, i kdyby Jednotný národní výbor v H.K. byl orgánem příslušným k vydání výměru, nebyl vůbec příslušným k tomu, aby měnil vlastnické vztahy mezi účastníky. Z těchto důvodů navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Krajský soud po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), s výjimkou níže uvedenou osobami k němu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.), že je přípustné (§ 201 a § 202 a contr. o. s. ř.) a obsahuje obecné náležitosti ve smyslu § 205 odst. 1 o. s. ř. a odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g/ o. s .ř. (nesprávné právní posouzení věci), rozsudek i jemu předcházející řízení bez jednání (§ 214 odst. 2 písm. f/ o. s. ř.) v mezích odvolání přezkoumal (§ 212 o. s. ř.), přičemž přihlížel i k důvodům v odvolání neuvedeným (§ 212 odst. 1 a 5 o. s. ř.), načež shledal odvolání opodstatněným. Výrokem IV rozsudku okresního soudu, pokud jím byl zamítnut vzájemný návrh žalovaných v části, jíž se domáhali “určení, že jsou spoluvlastníky, a to první z nich ideálních 7/8 a druhá 1/8, pozemku ve zjednodušené evidenci - parcely původního pozemkového katastru č. 891/5 a 1. žalovaný výlučným vlastníkem parcely ve zjednodušené evidenci - parcely původního pozemkového katastru č. 956 katastrálního území K., obce H.K. a okresu H.K.”, nebylo zasaženo do práv a povinností žalobců; zamítavý výrok naopak odráží míru úspěchu žalobců v řízení o vzájemném návrhu žalovaných. Protože tento výrok nepředstavuje pro žalobce žádnou újmu, chybí jim subjektivní právo domáhat se jeho přezkumu cestou řádného opravného prostředku - odvolání. Proto krajský soud odvolání žalobců, pokud směřovalo proti výroku IV odmítl dle § 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. jako odvolání podané někým, kdo k jeho podání nebyl oprávněn. Odvolací soud je povinen zkoumat jak věcnou, tak i formální stránku rozhodnutí. V daném případě rozsudek soudu prvního stupně nemá všechny zákonem předepsané formální náležitosti. Kromě jiného totiž v rozporu s platnou právní úpravou obsahuje souhrnná skutková zjištění (k tomu viz např. Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 22 .5. 2002, I. ÚS 336/2000, Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 4. 1999, II. ÚS 94/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu Svazek 14, Nález č. 62, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 29Cdo 2492/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2002 pod číslem 40, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20Cdo 1045/99, atd.) zejména ohledně identifikace pozemků a vlastnických vztahů k nim a naopak neobsahuje konkrétní vysvětlení k tomu, které důkazy a proč nebyly provedeny. Skutková zjištění nemohou být nahrazena jen souhrnným označením důkazů a celkovým vylíčením zjištěného skutkového děje i proto, že odvolací soud není oprávněn souhrnné skutkové závěry okresního soudu napravovat jejich dalším výkladem. Vzhledem k tomu je nezbytné, aby soud prvního stupně v písemném odůvodnění svého rozhodnutí dbal návodu uvedeného v § 157 odst. 2 o. s. ř., tedy zejména stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Dílčí skutková zjištění a skutkové závěry rovněž nelze odůvodnit prostým odkazem na blíže nepopsané listiny, které tvoří spis o jiném soudním řízení anebo dokonce jen odkazem na obsah spisu jiného soudu či jiného státního orgánu. Takové odkazy totiž činí odůvodnění rozsudku nesrozumitelným. V daném případě lze poukázat např. na odkaz na “čl. 231 a násl. spisu 5C 216/96 OS HK” ve třetím odstavci na straně 3 a odkazy na obsahy spisů ve třetím odstavci na straně 5 rozsudku soudu prvního stupně. Uvedené vady činí rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným, a proto jej odvolací soud zrušil ve výrocích I, II a III a v závislých výrocích V a VI s tím, že v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dlužno dodat, a v tom mají žalobci pravdu, že soud prvního stupně rovněž pochybil tím, že se bez patřičného vysvětlení důvodů zabýval otázkou platnosti vyvlastňovacího výměru a nikoli jen otázkou, zda nejde o nicotný právní úkon (paakt). To proto, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, nýbrž jen to, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. 3Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2000 pod číslem 11). V neposlední řadě odvolací soud uvádí, že mu neunikl nedostatek rozsudku soudu prvního stupně spočívající v chybějícím výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a druhou žalovanou, nicméně s ohledem na výsledek odvolacího řízení nepovažoval za nezbytné vrátit spis soudu prvního stupně k vydání doplňujícího rozsudku (§ 166 odst. 1 o. s. ř.), jehož výrok, svou povahou závislý na výrocích ve věci samé, by musel být rovněž zrušen. Soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (§ 135 ost. 1 o. s. ř.). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Citované ustanovení řeší otázku prejudiciality rozhodnutí jiných orgánů pro soud, který rozhoduje v občanském soudním řízení a plyne z něho, že soud je vázán, respektive vychází jen z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu. Pro soud tedy není jakkoli závazným rozhodnutí, které nenabylo právní moci. V souvislosti s tím nelze přehlédnout, že žádný stejnopis vyvlastňovacího výměru, kterých bylo v řízení předloženo několik, není opatřen doložkou právní moci - není opatřen úředním údajem příslušného orgánu o tom, kdy se stalo rozhodnutí pravomocným a ani na žádné jiné listině ve spise a spisech přílohových není uveden údaj, z něhož by bylo lze učinit závěr, že právní moci nabyl. Spisový materiál o řízení, jež vyústilo ve vydání označeného výměru zatím nebyl předložen, ba ani dohledán. Navíc účast M.K. ve vyvlastňovacím řízení byla zpochybněna tvrzením, že v době konání vyvlastňovacího řízení jmenovaná již žila v Il (viz protokol o výpovědi žalovaného z 12. 10. 1994 na č.l. 22 spisu Okresního soudu v H. K. sp. zn. 8C 332/93 a zpráva Městské správy VB Praha z dubna 1959, podle níž se jmenovaná s manželem odhlásila z místa posledního trvalého pobytu v P. z důvodu přestěhování se do I. dne 14. 1. 1949 na č.l. 71 spisu Státního notářství v H. K. sp. zn. D 1311/55) a JUDr. H. G. H. nebyla vybavena plnou mocí k zastupování jmenované v tomto řízení. Řízení o výkupu půdy dle zákona č. 46/1948 Sb. v obecné rovině podléhalo režimu stanovanému vládním nařízením č. 8/1928 Sb. o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správní řízení) - dále jen vládní nařízení č. 8/1928 Sb. K tomu, aby mohl být výměr pokládán za vydaný (viz § 72 vládního nařízení č. 8/1928 Sb.), bylo třeba, aby byl doručen účastníkům řízení nebo jejich zástupcům. Formálním průkazem o doručení byla řádně vyhotovená doručenka, ovšem doručení bylo lze prokázat i jiným vhodným způsobem (§ 34 a § 35 vládního nařízení č. 8/1928 Sb.). Důkaz o tom, že se výměr stal právoplatným, respektive vykonatelným (viz § 91 vládního nařízení č. 8/1928 Sb.), leží v tomto řízení na žalobcích, kteří jednak tvrdí (a zatím neprokázali), že výměr nabyl právní moci, jednak z výměru dovozují pro sebe příznivé závěry. Bylo-li o určité otázce rozhodnuto příslušným orgánem, soud z takového rozhodnutí (s výjimkou rozhodnutí vyjmenovaných v § 135 odst. 1 o. s. ř.) dle § 135 odst. 2 o. s. ř. vychází. Soud však, jak již bylo výše naznačeno, zásadně vychází jen z relevantního rozhodnutí a nikoliv z nicotného správního aktu (paaktu). Nicotný správní akt (paakt) nebyl nikdy tuzemským pozitivním právem definován, nicméně již bývalý Nejvyšší správní soud s touto kategorií správních aktů běžně pracoval - ve svých rozhodnutích nejednou řešil otázku, zda jím posuzované rozhodnutím je či není nicotným správním aktem. Žalobci opakovaně zdůrazňují presumpci správnosti výměru, neboť podle jejich tvrzení nabyl právní moci a nemůže již být napaden žádným opravným prostředkem a přitom nejde o paakt. Závěr, že nejde o paakt, opírají o tvrzení, že výměr nebyl vydán takzvaným absolutně nepříslušným orgánem. Víceméně stranou pozornosti však ponechávají skutečnost, že nulitu správních aktů způsobují i vady jejich obsahu, potažmo faktická nemožnost plnění (viz. k tomu např. Hoetzel, J., Československé správní právo, část všeobecná, Melantrich a. s. v Praze, Praha 1937, str. 273 až 274, Hendrych, D. Správní právo - obecná část, nakladatelství C. H. BECK/SEVT, Praha 1994, str. 65 až 66), i když ze svého úhlu pohledu dovozují, že výměr není nezákonný. Ustanovení tohoto zákona se vztahují na pozemkové vlastnictví výkonného zemědělce, pokud výměra jeho půdy, označená v odstavci 7, včetně půdy jeho rodinných příslušníků (§ 4), přesahuje 50 hektarů (viz. § 1 odst. 2 věta první zákona č. 46/1948 Sb.). Půdu (odstavec 7) přesahující tuto výměru, jakož i zastavěné plochy, nádvoří a soukromé cesty, pokud slouží zemědělské výrobě a nejsou nutné k řádnému hospodaření v dosavadním podniku, vykoupí stát za náhradu (§ 9, odst. 1) a přidělí je oprávněným uchazečům za podmínek uvedených v § 16 (viz. § 1 odst. 2 věta druhá zákona č. 46/1948 Sb.). Stát vykoupí (§ 9, odst. 1) pro tentýž účel bez zřetele na výměru (odstavec 2) půdu (odstavec 7), na které vlastníci trvale sami nepracují nebo která je ve vlastnictví právnických osob vyjma těch, jež jsou uvedeny v § 2 (viz. § 1 odst. 3 věta první zákona č. 46/1948 Sb.). Vlastníku se ponechá na jeho žádost půda (odstavec 7) ve výměře 1 hektar; požádá-li o ponechání zastavěné plochy, započítává se její výměra do uvedené výměry 1 hektaru (viz. § 1 odst. 3 věta druhá zákona č. 46/1948 Sb.). Z půdy patřící spoluvlastníkům se vykupují ideální podíly, popřípadě jim odpovídající reálné díly, poměrně podle jejich vlastnických podílů, po případě podle výměry ostatních jejich pozemků. V případech uvedených v odstavci 2 se vykoupí z půdy rodinného příslušníka (§ 4) taková část, aby poměr výměry jeho půdy k výměře půdy osoby, o jejíhož příslušníka jde, zůstal nezměněn i po výkupu (viz. § 1 odst. 6 zákona č. 46/1948 Sb.). Kde se v tomto zákoně mluví o vlastníku, rozumí se tím u půdy, která je v držbě toho, na koho vlastnicky byla převedena, tento držitel, třebas převod vlastnictví není ještě knihovním zápisem dovršen, u neodevzdaných pozůstalostí v zemích České a Moravskoslezské dědic nebo odkazovník, kterému má půda připadnouti (viz. § 1 odst. 9 zákona č. 46/1948 Sb). Vlastník půdy podléhající výkupu podle § 1, odst. 2 jest oprávněn vybrati si do přípustné výměry půdu podle své volby buď zemědělskou, nebo lesní, nebo obojí, vždy průměrné hodnoty (bonity) příslušného druhu půdy. Při zjišťování průměrné hodnoty jsou přípustné odchylky do výše 10 %. V případech uvedených v § 1, odst. 3 a 5 má vlastník volnost výběru. Vždy však jest dbáti toho, aby vlastníku byl ponechán podle možnosti souvislý hospodářský celek a aby nebyl ohrožen veřejný zájem (např. scelování pozemků) a účelné použití vykoupené půdy (§ 16). Bližší předpisy o výběru půdy a o zjišťování průměrné hodnoty (bonity) vydá vláda nařízením (viz. § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 46/1948 Sb.). Místní rolnická komise v součinnosti s místním sdružením příslušného Jednotného svazu zemědělců se pokusí v každém jednotlivém případě o dohodu s vlastníkem (§ 1, odst. 2 až 6) o tom, zda a které z jeho pozemků se vykoupí. Dohoda o tom sjednaná podléhá schválení místního národního výboru, který ji předloží okresnímu národnímu výboru k vydání výměru o výkupu a k provedení řízení podle odstavce 2. Nedojde-li k dohodě nebo neschválí-li ji místní národní výbor, předloží místní národní výbor spisy okresnímu národnímu výboru k rozhodnutí o výkupu a popřípadě k provedení řízení podle odstavce 2. Okresní národní výbor předloží v obou případech opis právoplatného rozhodnutí o výkupu ministerstvu zemědělství nebo orgánu jím pověřenému (viz. § 10 odst. 1 zákona č. 46/1948 Sb.). Okresní národní výbor požádá knihovní žádostí knihovní soud, aby poznamenal provedení výkupu podle tohoto zákona v pozemkové knize, a zavede řízení o náhradě, které provede za součinnosti místní rolnické komise a místního sdružení příslušného Jednotného svazu zemědělců (viz. § 10 odst. 2 zákona č. 46/1948 Sb.). Poznámka provedení výkupu (odstavec 2) v pozemkové knize má účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát. Není-li půda zapsána v pozemkových knihách na území republiky Československé, nebo není-li soulad mezi skutečným a knihovním stavem, vyhlásí se výkup vyhláškou okresního národního výboru na jeho úřední desce, která má účinek přechodu vlastnictví k vykoupené půdě podle předchozí věty. Vyhláška se vyvěsí také na úřední desce v příslušné obci. Československý stát se zaznamenává v pozemkovém katastru jako držitel vykoupené půdy s účinností ode dne poznámky provedení výkupu v pozemkové knize, popřípadě ode dne vyhlášení vyhlášky na úřední desce okresního národního výboru (viz. § 10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb.). Bližší předpisy o výkupu vydá ministr zemědělství vyhláškou v Úředním listě (viz. § 10 odst. 5 zákona č. 46/1948 Sb.). Převod vlastnického práva mezi živými, reálné rozdělení spoluvlastnictví, propachtování a smluvní a exekuční zatížení půdy, která je předmětem výkupního řízení, jsou až do konečného provedení výkupu a převzetí vykoupené půdy přípustné jen se souhlasem ministerstva zemědělství; jinak jsou neplatné. Zákaz zatížení půdy se však nevztahuje na daně, poplatky a jiné veřejné dávky (viz. § 13 odst. 1 zákona č. 46/1948 Sb.). Podle § 1 odst. 1 vládního nařízení č. 192/1949 Sb. “vlastník půdy podléhající výkupu podle § 1, odst. 2 zák. č. 46/1948 Sb. (dále jen “zákon”) jest oprávněn vybrati si do přípustné výměry 50 ha půdu podle své volby, a to buď zemědělskou nebo lesní nebo obojí, vždy však průměrné hodnoty (bonity) příslušného druhu půdy (§ 6 odst. 1 zákona)”. Do výměry půdy označené v § 1, jež se vlastníku na jeho žádost nebo ze zákona ponechává, se započítává i zastavěná plocha, požádá-li vlastník o její ponechání (viz. § 2 odst. 1 vládního nařízení č. 192/1949 Sb.). V případech uvedených v § 1, odst. 2 se ponechává vlastníku na jeho žádost celá zastavěná plocha, pokud nepřesahuje stanovenou výměru, není-li tím ohrožen veřejný zájem a je-li zároveň zajištěno účelné použití vykoupené půdy (viz. § 2 odst. 1 vládního nařízení č. 192/1949 Sb.). Při výběru půdy, která se vlastníku ponechává (§ 1), jest dbáti vždy toho, aby vlastníku byl ponechán podle možnosti souvislý hospodářský celek a aby nebyly ohroženy veřejný zájem (např. scelování pozemků) a účelné použití vykoupené půdy. Nedojde-li k dohodě o výběru půdy, budiž dále přihlíženo k tomu, aby v zemědělské půdě, ponechávané vlastníku podle § 1, odst. 1, byly zastoupeny jednotlivé druhy vzdělávání podle možnosti ve stejném poměru, jako tomu bylo před výkupem půdy, a aby se průměrná vzdálenost pozemků od hospodářských budov podle možnosti nezměnila. Podrobnosti o zjišťování průměrné vzdálenosti pozemků stanoví ministerstvo zemědělství vyhláškou v Úředním listě (viz. § 3 vládního nařízení č. 192/1949 Sb.). Náhradu určuje okresní národní výbor, v jehož obvodu leží vykoupená půda, za součinnosti místní rolnické komise a místního sdružení příslušného Jednotného svazu zemědělců. Okresní národní výbor zahájí řízení o náhradě ihned, jakmile rozhodnutí o výkupu (§ 10 zákona) nabylo právní moci. Řízení o náhradě se provede s vlastníkem, a nehospodaří-li vlastník na půdě osobně, též po slyšení osob na půdě hospodařících (viz. § 8 odst. 1 vládního nařízení č. 192/1949 Sb.). Opisy právoplatných dohod o určení náhrady a rozhodnutí o určené náhradě (§ 9) zašle okresní národní výbor příslušnému krajskému národnímu výboru a dále Národnímu pozemkovému fondu při ministerstvu zemědělství, na Slovensku pověřenectvu zemědělství a pozemkové reformy (viz. § 10 odst. 2 vládního nařízení, kterým se provádějí některá ustanovení zákona o nové pozemkové reformě). Území města, které je sídlem krajského národního výboru, a území okresu se sídlem okresního národního výboru v krajském městě tvoří jeden okres, v němž lidovou správu vykonává jednotný národní výbor o 48 členech se sídlem v krajském městě. Jednotný národní výbor vykonává na území celého okresu působnost okresního národního výboru a na území města svého sídla též působnost místního národního výboru (viz. § 1 odst. 1 zákona č. 142/1949 Sb. o výkonu lidové správy v sídlech krajů, ve znění zákona č. 279/1949 Sb.). Z citovaných ustanovení vyplývá, že řízení o výkupu pozemků a o náhradách za vykoupené pozemky byly povinny provádět příslušné okresní národní výbory (ve smyslu § 1 odst. 1 věta druhá zákona č. 142/1949 Sb., který nabyl účinnosti před vydáním vyvlastňovacího výměru - dne 11. 6. 1949, měly jednotné národní výbory také působnost okresních národních výborů) případně Ministerstvo zemědělství za součinnosti příslušné místní rolnické komise a místního sdružení Jednotného svazu zemědělců (viz. § 10 zákona č. 46/1948 Sb., §§ 8 - 10 zákona č. 192/1949 Sb.). O výkupu pozemků, jakož i o náhradě za vykoupené pozemky byl povinen vydat okresní národní výbor případně Ministerstvo zemědělství rozhodnutí - výměr (viz. § 10 odst. 1 zákona č. 36/1948 Sb., § 8 a § 10 zákona č. 192/1949 Sb. a § 68 odst. 1 vládního nařízení č. 8/1928 Sb.). Naproti tomu nelze ani ze zákona č. 46/1948 Sb. ani z prováděcího vládního nařízení č. 192/1949 Sb. dovodit, že mělo být rozhodováno i o tom, které pozemky se vlastníkovi ponechávají (srov. § 1, § 6 a § 15 zákona č. 46/1948 Sb. a § 1 až § 4 prováděcího vládního nařízení č. 192/1949 Sb.), nadto konstitutivním rozhodnutím. Opačnému názoru nesvědčí ani důvodová zpráva k zákonu č. 46/1948 Sb. ani dostupná tehdejší judikatura. Dle § 1 odst. 3 věta druhá zákona č. 46/1948 Sb. se vlastníku ponechá na jeho žádost půda ve výměře 1 hektar; požádá-li o ponechání zastavěné plochy, započítává se její výměra do uvedené výměry 1 hektaru. Nikoli nadbytečně odvolací soud zdůrazňuje, že je podstatný rozdíl mezi náhradou za pozemek vlastníkovi vykoupený a pozemkem ponechaným vlastníkovi v užívání. V prvním případě jde o finanční kompenzaci za vykoupené pozemky, spočívající v cenných papírech či jiných hodnotách a nebo v hotovosti (viz. § 9 zákona č. 46/1948 Sb., § 7 a násl. prováděcího vládního nařízení č. 192/1949 Sb.), v druhém případě jde o zachování stávajícího stavu ohledně relativně malé části pozemku(ů) jinak dle zákona č. 46/1948 Sb. podléhající(ch) výkupu. Žalobci opakovaně argumentují vlastním závěrem, že zákon připouští, aby vlastníku byl "ponechán" jiný než jemu vlastnicky náležející pozemek. Pro takový závěr však nelze nalézt oporu v právních předpisech. Naproti tomu pro opačný závěr svědčí především odkaz na § 1 zákona č. 46/1948 Sb. v § 6 téhož zákona a v § 1 vládního nařízení č. 192/1949 Sb. Kromě toho sloveso "nechat", respektive ponechat, zanechat apod. má sice podle okolností různý význam, nicméně v podstatě podobný - vyjadřuje se jím určitá forma nečinnosti, respektu k existujícímu - panujícímu stavu (nechat rovná se zdržet se zasahování do děje, do činnosti jiného; nebránit v něčem, dopustit, ... nerušit v držení něčeho, ponechat, atd. - viz Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost s dodatkem Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, Academia Praha 2000, str. 213). Jiný význam slovesa "ponechat", než nerušit, neměnit, zachovat status quo apod. nelze dovodit ani žádným jiným v úvahu připadajícím výkladem ustanovení § 1 odst. 3 a § 6 zákona č. 46/1948 Sb. Ostatně ve prospěch právního názoru žalobců nevyznívá ani důvodová zpráva ke zmíněnému zákonu. Naopak pro závěr, že zákonodárce byl při tvorbě zákona veden úmyslem zmírnit tvrdý dopad nuceného výkupu pozemku předpokladem - možností, že určitá malá část pozemků nebude vlastníkovi vykoupena, nýbrž mu bude ponechána část jeho (jemu do té doby vlastnicky náležející) pozemků (bude respektováno jeho vlastnické právo k určité části pozemku) potvrzuje skutečnost, že zákon nedává žádnému orgánu právo bez náhrady zbavit jeden subjekt vlastnického práva k pozemku a odňatý pozemek přikázat bez dalšího do vlastnictví jiného subjektu (bez toho, že by nejprve bylo vlastnické právo převedeno na stát a teprve ten jej převedl na jinou osobu). Jestliže zákon č. 46/1948 Sb. nedovoloval nic jiného než znárodnění, tj. odnětí vlastnického práva k pozemku a jeho přechod na stát za náhradu, pak výše naznačený, žalobci dovozovaný postup, by byl dokonce v rozporu i s tehdejší ústavou (viz. § 9 a § 159 zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky). V souvislosti s výše uvedeným je třeba zdůraznit rovněž to, že zákon ponechání pozemku jeho vlastníkovi podmiňoval žádostí vlastníka pozemku (viz § 1 odst. 3 věta druhá zákona č. 46/1948 Sb. a § 2 odst. 1 a 3 prováděcího zákona č. 192/1949 Sb.). Jinými slovy - odvolací soud výklad ustanovení zákona č. 46/1948 Sb., která se týkají ponechání půdy vlastníkovi, uvedený v závěru odvolání žalobců nesdílí a naopak je přesvědčen o tom, že rozhodnutí správního orgánu, jímž byl dle zákona č. 46/1948 Sb. vlastníku ponechán pozemek, který v době vydání tohoto rozhodnutí vlastnicky náležel jinému, je paaktem. Marginálně odvolací soud poznamenává, že úkony účastníků řízení či jejich zástupců nemohou být důkazem správnosti či nesprávnosti postupu orgánu v řízení; o motivech a důvodech úkonů či naopak pasivity osob zúčastněných na řízení lze víceméně úspěšně jen spekulovat. Toto vše je důležité z hlediska toho, že soud prvního stupně bude při svém dalším rozhodování postaven před úkol posoudit vyvlastňovací výměr z hlediska toho, zda nejde o nicotný správní akt (paakt), byť třeba jen v části týkající se ponechání půdy M.K.. Přitom bude muset vzít kromě již uvedeného v úvahu i to, že řízení o vyvlastnění pozemků patřících ležícím pozůstalostem po JUDr. L.F., M.F., Ing. O.F., M.F. a H.F. byla v podstatě samostatnými řízeními, která byla spojena v jedno, že M.K. nebyla dědicem po JUDr. L.F., M.F., Ing. O.F. a M.F., nýbrž byla osobou, která sice podala dědickou přihlášku v řízení o vypořádání dědictví po H.F., nicméně žádné věci jí z tohoto titulu odevzdány nebyly, že o ponechání pozemků ve smyslu zákona č. 46/1948 Sb. a jej provádějícího vládního nařízení č. 192/1949 Sb. ani nepožádala a že samotné označení pozemků – “západní část parcel 891/1 a 956 o výměře 1,2293 ha” – bez dalšího není určité. Ve výrokové části označeného výměru se totiž lze mimo jiné dočíst, že přihlašovatelce paní M. K. se ponechává “západní část parcel 891/1 a 956 o výměře 1,2293 ha a celé parcely 957 a 957/68 v katastrálním území K. o celkové výměře 0,7707 ha”, zatímco v odůvodnění se lze dočíst, že zmíněné pozemky byly M.K. ponechány, ačkoli o ně “nežádala, ale s kteroužto náhradou projevil právní zástupce souhlas”. Na tomto místě, v reakci na výklad vyvlastňovacího výměru soudem prvního stupně odvolací soud připomíná, že je třeba lišit mezi individuálním správním aktem, jímž stát prosazuje svou moc a směnnou smlouvou postavenou na principu dobrovolnosti a smluvní volnosti účastníků tohoto dvoustranného právního úkonu. Předmětem určení je sporné vlastnické právo k pozemkům. Pozemky se evidují v katastru nemovitostí v podobě parcel, které mají geometrické a polohové určení, jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly [§ 2 odst. 1 písm. a/, § 3 písm. a/ a b/, § 4 a § 27 písm. a/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Pozemek je pro účely tohoto zákona definován jako část zemského povrchu oddělena od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhu pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemku (§ 27 písm. a/ katastrálního zákona). Způsob, jak mají být pozemky vymezeny v listinách, které mají být podkladem pro zápis v katastru nemovitostí, je stanoven v § 5 odst. 1 písm. a/ a b/ katastrálního zákona. Pozemky musí být označeny parcelním číslem a uvedením katastrálního území, v němž leží (§ 5 odst. 1 písm. a/ katastrálního zákona). Pozemky, jež jsou v katastru nemovitostí evidovány zjednodušeným způsobem (§ 29 odst. 3 katastrálního zákona) musí být označeny parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence s uvedením, zda se jedná o parcelní číslo pozemkového katastru, přídělového operátu nebo scelovacího operátu, s uvedením názvu katastrálního území, v němž leží (§ 5 odst. 1 písm. b/ katastrálního území). Jako nezbytná náležitost se nevyžaduje uvedení druhu a výměry pozemku. Pozemky ve zjednodušené evidenci jsou zemědělské a lesní pozemky, jejichž hranice v terénu neexistují a jsou sloučeny do větších půdních celků. V katastrální mapě jsou evidovány zjednodušeným způsobem s využitím bývalého pozemkového katastru, pozemkových knih a navazujících operátů přídělového a scelovacího řízení. Takto se evidují nejpozději do doby ukončení pozemkových úprav (zákon č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, který byl od 1. 1. 2003 zrušen a nahrazen zákonem č. 139/2002 Sb.). Pokud je předmětem právního úkonu, který je podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, pozemek označený parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence a katastrálním územím, v němž leží, aniž by bylo uvedeno, že jde o parcelní číslo podle pozemkového katastru, přídělového operátu nebo scelovacího operátu, lze toto označení považovat za určité (zejména i z hlediska § 5 odst. 1 písm. c/ zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných vlastnických práv k nemovitostem), jestliže se v témže katastrálním území nenachází pozemková parcela shodného parcelního čísla, vedená v jiném druhu evidence. Tento závěr zaujal Nejvyšší soud České republiky ve svém Stanovisku Cpjn 38/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 44/2000. Jak žalobci, tak i žalovaní označili dotčené pozemky v podstatě správně a nadbytečně uvedli i druh a výměru pozemku, jakož i další údaje. Právě v údaji o druhu pozemku parcelní číslo 2029 pak ale žalobci v podání z 27. 4. 2000 uvedli chybný údaj. Obdobné nepřesnosti se vyskytují i v podáních žalovaných z 19. 9. 2000 a 15. 11. 2000, přičemž v posledně uvedeném podání žalovaných je i zřejmá chyba v číselném označení jednoho z pozemků. Soud prvního stupně pak ve výroku II napadeného rozsudku zřejmou chybu v číselném označení pozemku sám napravil a jinak, pokud jde o označení pozemků nepovinnými údaji, respektoval návrh účastníků, resp. žalovaných. S odkazem na výše uvedené soud prvního stupně v dalším řízení nejprve vyzve účastníky, aby upřesnili svá podání v označení dotčených posudků (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Dále se soud prvního stupně bude zabývat identifikací dotčených pozemků. Srovnávací sestavení parcel, která jsou obsahem připojených spisů sp. zn. D 1194/99 Okresního soudu v K. a sp. zn. 5C 216/96 Okresního soudu v H. K. se nejeví dostatečným podkladem pro objasnění toho, jak se v průběhu času změnily pozemky z hlediska jejich hranic a číselného označení v pozemkovém a posléze katastrálním operátu (např. o tom, kdy a na základě jakých skutečností vznikl pozemek parcelní číslo 2029 v katastrálním území K. není ve spise dostatek podkladů, přičemž k tomuto pozemku, o němž není zmínky ani v usnesení Okresního soudu v K. ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. D 1194/99 ani v darovací smlouvě ze dne 23. 9. 1996 mezi V.K. a 1. žalovaným, má být určeno vlastnické právo). Protože je zřejmé, že rozhodnutí závisí i na posouzení naznačených skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, soud prvního stupně ustanoví znalce (§ 127 o. s. ř.). Důkaz znaleckým posudkem by měl vyjasnit, z kterých pozemků povstaly pozemky, jichž se požadované určení týká a zda všechny dotčené pozemky mají původ v pozemcích "ponechaných" vyvlastňovacím výměrem M.K.. V souvislosti s tím odvolací soud jen připomíná, že znalecký posudek podaný Ing. Z.N. v rámci řízení, které vede O.S. v H.K. pod sp. zn. 5C 216/96, má v tomto řízení hodnotu listinného důkazu (§ 129 o. s. ř.). V návaznosti na identifikaci pozemků soud prvního stupně ozřejmí vývoj vlastnických vztahů ke každému z dotčených pozemků, tak jak jsou dnes evidovány. Na základě toho totiž bude moci učinit závěry ohledně legitimace jednotlivých účastníků k vedení řízení. K tomu se sluší dodat, že v řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) jsou účastníky řízení všichni ti, kteří o sobě tvrdí, že jsou vlastníky zmíněných nemovitostí a zároveň ti, kteří jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. Nejsou-li současně účastníky řízení všichni, kteří jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, pak nemůže být žalobě (vzájemnému návrhu) vyhověno pro nedostatek legitimace k vedení řízení. Jinak je odvolací soud se soudem prvního stupně zajedno v tom, že účastníci mají naléhavý právní zájem na jimi požadovaných určeních, neboť s ohledem na duplicitní zápis v katastru nemovitostí není postaveno najisto, kdo je vlastníkem, příp. spoluvlastníkem jakého ideálního dílu toho kterého pozemku. Žaloba na plnění nepřichází v tomto případě v úvahu a rozhodnutím budou odstraněny další potenciální spory účastníků. Po takto doplněném řízení okresní soud znovu rozhodne ve věci samé i o náhradě nákladů řízení mezi všemi jeho účastníky (§ 142, § 224 odst. 3 o. s. ř.). Svůj rozsudek pak odůvodní v souladu s platnou právní úpravou obsaženou v § 157 odst. 2 o. s. ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V H.K. dne 24. února 2003 Předseda senátu: