Právo odstoupit od smlouvy pro prodlení dlužníka se promlčuje v tříleté promlčecí době. Tato doba začíná běžet uplynutím dodatečně přiměřené lhůty poskytnuté věřitelem dlužníkovi (§ 517 odst. 1 ObčZ). Nebyla-li dodatečná přiměřená lhůta dlužníkovi poskytnuta, promlčecí doba začíná běžet po třech dnech od splatnosti dluhu.

6 26Co 12/2003-47 Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. DM a soudců Mgr. TŠ a Mgr. Ing. BN ve věci žalobce LM, nar. xxx, bytem Ú., ul. 3. k. 310, zast. JUDr. J.S. advokátem se sídlem v N., T. 64, proti žalovanému A. N., nar. xxx, bytem Ž., B. II čp. 470, zast. JUDr. B. M., advokátkou se sídlem v T., U N. 83, o vydání věci oproti zaplacení 180.000,- Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v T. ze dne 9. října 2002, č.j. 9C 76/2002-31, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 5.900,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost vydat žalobci montovaný dřevěný domek MULTI 160 oproti zaplacení 180.000,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení 34.950,- Kč k rukám jeho zástupkyně (výrok II.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 27. 4. 1998 kupní smlouvu, dle které žalobce prodal žalovanému montovaný dřevěný domek MULTI 160 za kupní cenu 230.000,- Kč. Žalovaný zaplatil při podpisu kupní smlouvy část kupní ceny, a to 180.000,- Kč, zbývajících 50.000,- Kč se zavázal zaplatit do vyřízení půjčky ze stavebního spoření nejpozději do tří měsíců ode dne podpisu smlouvy. Okresní soud dále zjistil, že dne 6. 12. 2001 zaslal žalobce žalovanému výzvu k doplacení zbytku kupní ceny do 7. 2. 2002 a dne 7. 2. 2002 od kupní smlouvy pro nezaplacení zbytku kupní ceny odstoupil. Žalovaný se bránil tak, že částku 50.000,- Kč zaplatil a z opatrnosti vznesl námitku promlčení práva žalobce na odstoupení od kupní smlouvy. Okresní soud dospěl k závěru, že právo na odstoupení od smlouvy dle § 517 odst. 1 obč. zák. je promlčitelným právem majetkové povahy. Občanský zákoník promlčecí dobu ve vztahu k právu odstoupit od smlouvy výslovně neupravuje a soud prvého stupně dospěl k závěru, že se toto právo promlčuje v obecné tříleté promlčecí době. Řešil dále spor účastníků o to, jaká skutečnost je pro počátek běhu promlčecí doby rozhodná. Uvedl, že prvotním předpokladem odstoupení od smlouvy dle § 517 odst. 1 obč. zák. je prodlení dlužníka. V tomto okamžiku vzniká věřiteli právo poskytnout dlužníkovi dodatečnou přiměřenou lhůtu, ve které by měl povinnost ze závazkového vztahu splnit. V případě, že dlužník svoji povinnost v dodatečné přiměřené lhůtě nesplní, vznikne věřiteli právo od smlouvy odstoupit jednostranným úkonem. Soud dospěl k závěru, že všechny tyto úkony musí být učiněny před uplynutím tříleté promlčecí doby. Žalobce mohl vyzvat žalovaného ke splnění povinnosti spočívající v doplacení části kupní ceny nejdříve dne 28. 7. 1998, tj. první den jeho prodlení se zaplacením zbytku kupní ceny. Žaloba o zaplacení 50.000,-Kč (a dle názoru okresního soudu i odstoupit od smlouvy) mohla být podána nejpozději dne 28. 7. 2001 a pokud žalobce od smlouvy odstoupil až dopisem ze dne 7. 2. 2002, bylo toto právo promlčeno. K právnímu závěru žalobce soud prvého stupně uvedl, že by bylo nelogické, kdyby pro využití jednoho z uvedených práv stanovených v ust. § 517 odst. 1 obč. zák., t.j. práva na doplatek kupní ceny event. práva odstoupit od smlouvy, platili odlišné podmínky i ve vztahu k otázce promlčení. Byl-li by respektován závěr žalobce, nastala by situace, že by byl dlužník sankcionován za nesplnění povinnosti, která již není soudně vymahatelná a má pouze povahu naturální obligace. Výklad žalobce, že právo na odstoupení od smlouvy lze realizovat bez zřetele k promlčení práva domáhat se splnění povinnosti ze závazku by ve svých důsledcích znamenal, že by musely být v případě sporu majícího původ právě v odstoupení od smlouvy prokazovány skutečnosti, k nimž došlo již před řadou let. Žalobce podal proti rozsudku včas odvolání. V něm nesouhlasil s právním závěrem soudu prvního stupně o počátku běhu promlčecí doby. Poukázal na skutečnost, že dluh promlčením nezaniká a vyslovil přesvědčení, že měl právo vyzvat dlužníka ke splnění i promlčeného dluhu. To také dopisem ze dne 6. 12. 2001 učinil a stanovil dodatečnou lhůtu do 31. 12. 2001. Právo odstoupit od smlouvy mu v žádném případě nemohlo vzniknout okamžikem, kdy se dlužník ocitl v prodlení, ale teprve poté, co dluh nesplnil ani v dodatečně přiměřené lhůtě. Tato lhůta však započne běžet teprve ode dne, kdy právo bylo takto uplatněno. Promlčecí lhůta práva na odstoupení od smlouvy tedy nemohla začít běžet dříve, než po dni 31. 12. 2001. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání žalobce navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl potvrzen. S názorem žalobce, týkajícím se počátku běhu promlčecích lhůt nesouhlasil. Nesouhlasil také s možnou aplikací ust. § 102 obč. zák. V ustanovení § 517 odst. 1 obč. zák. není věřiteli uložena povinnost dodatečné poskytnutí lhůty dlužníku oznámit. Postačí, když dlužník poskytne věřiteli přiměřeně dlouhý čas k dodatečnému splnění povinnosti. Pokud zákon neukládá věřiteli povinnost dlužníka vyzvat, stanovit mu dodatečnou lhůtu, pak s takovým úkonem nelze spojovat ani počátek běhu promlčecí lhůty. Pokud by měl souhlasit se závěry žalobce, je nutno upozornit, že ani právo vyzvat dlužníka ke splnění povinnosti v dodatečně stanovené lhůtě nemůže být právem časově neomezeným, neboť ani o něm zákon nestanoví, že se nepromlčuje. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně se zřetelem k uplatněnému odvolacímu důvodu (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.), když postupoval podle § 214 odst. 3 o.s.ř. Dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Skutková zjištění okresního soudu nebyla odvolatelem zpochybňována, odpovídají provedenému dokazování a ze závěru soudu prvého stupně o skutkovém stavu proto vycházel i soud odvolací. Jádrem právního sporu vzniklého mezi účastníky se stala odpověď na otázku, kdy počala běžet promlčecí doba práva žalobce odstoupit od kupní smlouvy dané mu ust. § 517 odst. 1 obč. zák. Odpověď na tuto otázku je nutno odvíjet od ust. § 101 obč. zák., dle kterého běží promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Otázku “kdy mohlo být sporné právo vykonáno poprvé” je nutno řešit výkladem, neboť doba uplatnění tohoto práva není v ust. § 517 odst. 1 ani nikde jinde v občanském zákoníku stanovena. Se závěrem žalobce, dle kterého promlčecí doba začala plynout až po marném uplynutí poskytnutí dodatečně přiměřené lhůty k plnění bez ohledu na to, kdy byla tato lhůta poskytnuta, není správný. Toto řešení by totiž znamenalo, že by se počátek promlčecí doby u práva uskutečnit právní úkon odstoupení posouval – v rozporu s účelem institutu promlčení třeba i do daleké budoucnosti. Ve svých důsledcích by tento právní závěr znamenal, že právo odstoupit od smlouvy by bylo prakticky nepromlčitelné. Již se zřetelem k tomuto důsledku je nutno za správnější považovat závěr soudu prvého stupně, i když ne, jak bude uvedeno níže, bezvýhradně. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem žalobce, že právo na odstoupení od kupní smlouvy mu vzniklo až poté, kdy marně proběhla dodatečná přiměřená lhůta poskytnutá dlužníku. Odvolací soud dále vyšel z nesporovaného závěru soudu prvého stupně, že ode dne 28. 7. 1998 byl žalovaný v prodlení se zaplacením zbytku kupní ceny a je proto správný závěr, že již tento den mohl žalobce podat žalobu o splnění dluhu. Z objektivního hlediska mohl žalobce také již tento den poskytnout dlužníku dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění dluhu. Tento okamžik je nutno hodnotit objektivně a nezávisle na jakékoliv subjektivní okolnosti. Obecně je nutno přijmout závěr, že dodatečná lhůta k plnění musí být stanovena tak, aby bylo vůbec možno dluh splnit, přitom se nepředpokládá, že by dlužník teprve po splatnosti začal s přípravou ke splnění dluhu, takže dodatečná lhůta může být kratší než lhůta objektivně potřebná nebo obvyklá k opatření a poskytnutí plnění věřiteli. Nastala-li tedy splatnost dluhu, lze dospět k závěru, že přiměřenou lhůtou k plnění by byla lhůta tří dnů tak, jak ji také za přiměřenou považuje ust. § 160 odst. 1 občanského soudního řádu. Po uplynutí této objektivně stanovené přiměřené dodatečné lhůty vzniklo žalobci jako věřiteli právo odstoupit od smlouvy, které se promlčelo marným uplynutím tříleté promlčecí doby. V konkrétním případě by pak shora uvedený závěr odvolacího soudu představoval výzvu věřitele dne 28. 7. 1998 se stanovením dodatečné přiměřené lhůty k plnění do 31. 7. 1998 a s tím, že 1. 8. 1998 by žalobci vzniklo právo na odstoupení od smlouvy, které se promlčelo 1.8.2001. Ve sporné věci žalobce fakticky poskytl žalovanému přiměřenou lhůtu k dodatečnému plnění od 6. 12. 2001 do 31. 12. 2001, t.j. lhůtu v délce 25ti dnů. I při takto určené lhůtě by bylo nutno dospět k závěru, že by plynula od 28. 7. 1998 a skončila by 22. 8. 1998. Promlčecí doba práva odstoupit od smlouvy by pak plynula od 23. 8. 1998 do 23.8.2001. Odstoupil-li žalobce od smlouvy až dne 7. 2. 2002, v obou shora naznačených případech realizoval toto právo po marném uplynutí tříleté promlčecí doby a žalovaný proto mohl být se svojí námitkou promlčení úspěšný. Odvolací soud se zřetelem k výše uvedeným závěrům věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení potvrdil. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodováno podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a vznikla mu povinnost hradit náklady úspěšného žalovaného. Ten byl v odvolacím řízení zastoupen advokátem. Při rozhodování o výši nákladů odvolací soud ve smyslu ust. § 151 odst. 2 o.s.ř. dospěl k závěru, že je možno postupovat podle vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Stanovení odměny za zastupování advokátem podle vyhl. č. 484/2000 Sb. se v tomto konkrétním případě jeví jako neodpovídající povaze odvolacího řízení a jeho délce a náročnosti poskytnutých právních služeb. Odvolání žalobce bylo projednáno při použití § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízení jednání a zástupkyně žalovaného v odvolacím řízení učinila pouze jeden úkon právní pomoci – vyjádření k odvolání žalobce, v němž rekapitulovala závěry žalovaného učiněné již před soudem prvého stupně. Náklady žalovaného jsou tak představovány odměnou jeho zástupkyně za jeden učiněný úkon právní pomoci ve výši 5.825,- Kč (§ 7 adv. tarifu) a náhradou hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 3 adv. tarifu). Povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v celkové výši 5.900,- Kč byla žalobci stanovena ve lhůtě tří dnů k rukám zástupkyně žalovaného dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř. P o u č e n í : Dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze proti němu podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v T. Rozhoduje o něm Nejvyšší soud ČR v Brně (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). V HK dne 20. února 2003