Jestliže je za žalobního tvrzení zřejmé, že žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemá, soud žalobu zamítne, aniž je povinen žalobce jakkoli poučovat. Ustanovení § 118 a) odst. 2 OSŘ nedopadá na případ, kdy soud dospěje k závěru, že žalobci uplatněné právo nesvědčí, ale naopak na případ, kdy má soud za to, že žalobci by uplatněné právo svědčit mohlo, pokud by byly tvrzeny ( a případně prokázány) skutkové okolnosti předpokládané hypotézou jiné právní normy.

5 pokračování 26Co 209/2003-53 Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. D. M. a soudců JUDr. A. S. a Mgr. Ing. B. N. ve věci žalobce Z. T., nar. xxx, bytem P. 8 – L., U H. 1, zastoupeného JUDr. M. K., advokátem se sídlem P. 1, Š. 39, proti žalovanému Ing. M. B., nar. xxx, trvale bytem J., Na J. 529, t.č. H. 119, zastoupenému JUDr. Z. K., advokátkou se sídlem H., J. 346, o určení neplatnosti zástavní smlouvy, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v T. ze dne 28.února 2003, č.j. 9C 256/2002-37, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 10.546,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně. O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o určení neplatnosti blíže popsané zástavní smlouvy a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 11.233,- Kč. Okresní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žaloba byla podána podle ust. § 80 písm. c) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení se lze mimo jiné domáhat určení, zda tu právo je či není. V konkrétním případě by se mělo určení týkat toho, zda zástavní právo podle smlouvy ze dne 29.11. 2001 existuje či nikoliv. Platností zástavní smlouvy by se soud v takovém případě zabýval jako otázkou předběžnou. Okresní soud na podporu svého závěru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. II Odon 50/96, podle něhož naléhavý právní zájem na určení předběžné otázky není dán, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu. Žalobu proto okresní soud zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce. Namítal, že rozsudek okresního soudu byl pro něho překvapivý. Okresní soud měl žalobce poučit o svém názoru na otázku naléhavého právního zájmu a měl žalobce směřovat k tomu, aby upravil petit žaloby tak, aby bylo možno žalobu meritorně projednat. Žalobce navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k odvolání zdůraznil, že poučovací povinnost soudu je vymezená procesním rámcem. Soud nemůže poskytovat účastníkovi hmotněprávní poučení. Vyjádřil přesvědčení, že rozsudek okresního soudu je správný a navrhl jeho potvrzení. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení, které mu přecházelo, a to z důvodů v odvolání uvedených (§ 205 odst. 2 písm. c) a g) o.s.ř.) i z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Odvolací soud má za to, že okresní soud provedl potřebné důkazy a zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce. Okresní soud své rozhodnutí též řádně odůvodnil. Odvolací soud se s důvody, které ve svém rozhodnutí uvedl okresní soud, zcela ztotožňuje, a proto na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v plném rozsahu odkazuje. K odvolacím námitkám pak dodává následující. Žalobce předně v průběhu odvolacího řízení setrval na názoru, že na určení neplatnosti zástavní smlouvy má naléhavý právní zájem. Je přesvědčen že vyslovení neplatnosti zástavní smlouvy by mohlo vést ke změně zápisu zástavního práva v katastru nemovitostí. V tomto směru odvolacímu soudu nezbývá než zopakovat, že tato právní otázka je řešena judikaturou soudů jednotně, a to v neprospěch názoru zastávaného odvolatelem. Okresní soud správně poukázal na svrchu uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Žalobce vytýkal okresnímu soudu, že mu neposkytl poučení, podle něhož by žalobce mohl změnit žalobu tak, aby se soud mohl věcí meritorně zabývat. Ani v tomto ohledu nelze žalobci přisvědčit. Žalobce měl zřejmě na mysli ust. § 118a odst. 2 o.s.ř., podle něhož má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve jej, a v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodujících skutečností. Podle názoru odvolacího soudu míří toto ustanovení na ty případy, kdy žalobce sám věc sice posoudí po právní stránce nesprávně, kdy však podle názoru soudu není vyloučeno, že mu uplatněné právo svědčí podle jiného ustanovení, přičemž pro takové posouzení nemá soud dosud k dispozici všechna potřebná skutková tvrzení. Tehdy je namístě, aby soud účastníka vyzval k doplnění těch tvrzení, která jsou nezbytná k tomu, aby mohl věc posoudit “po právní stránce jinak”. Dospěje-li však soud k závěru, že žalobci uplatněné právo nepřísluší, neznamená to, že ve smyslu shora citovaného ustanovení posoudil věc po právní stránce jinak. Ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. nedopadá tedy na případ, kdy soud dospěje k závěru, že žalobci uplatněné právo nesvědčí, ale naopak na případ, kdy má soud za to, že žalobci by uplatněné právo svědčit mohlo, pokud by byly tvrzeny (a případně prokázány) skutkové okolnosti předpokládané hypotézou jiné právní normy. Posoudit věc “po právní stránce jinak” není tedy totéž, co dospět k závěru, že žaloba není po právu. V souzené věci dospěl okresní soud k závěru, že žalobci uplatněné právo nesvědčí. Věc přitom neposoudil podle jiného předpisu, než sám žalobce (§ 80 písm. c) o.s.ř.). Okresní soud tedy neměl důvod poskytovat žalobci poučení ve smyslu ust. § 118a o.s.ř., a řízení proto nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dané souvislosti lze též poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 320/2001, v němž se uvádí, že soud není povinen poučit žalobce o tom, že má upravit žalobní návrh tak, aby namísto určení, že je převodní smlouva neplatná, žaloval na určení vlastnictví (srov. časopis Soudní rozhledy č. 5/2003). Nelze konečně přisvědčit žalobci ani v tom, že se okresní soud nezabýval věcí meritorně. Okresní soud naopak věc projednal a žalobu zamítl. Tím rozhodl o věci samé. Nešlo také o vadu žaloby, jak uvedl žalobce v odvolání. Žaloba netrpěla vadami a byla způsobilá k projednání. To, že ji soud neshledal po právu, je jiná věc. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, a proto měl právo na náhradu odvolacích nákladů. Ty spočívaly v odměně za zastupování ve výši 10 000 Kč (§ 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb.), dvou režijních náhradách po 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhradě za ztrátu času za dvě půlhodiny po 50 Kč (§ 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a v cestovném advokátky žalobce za cestu osobním automobilem vykonanou k odvolacímu soudu ve výši 296 Kč. Celkem činily odvolací náklady žalobce 10 546 Kč. P o u č e n í : Dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Trutnově dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Hradci Králové dne 25. listopadu 2003