V období mezi publikací nálezů Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. a č. 153/1998 Sb. přetrvávala protiústavní situace vůči oprávněným osobám, které neměly trvalý pobyt na území našeho státu a měly nárok na náhradu podle ustanovení § 13 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. zákona o mimosoudních rehabilitacích. Lhůta jednoho roku k podání žádosti o náhradu jim začala běžet dne 8. srpna 1998. Teprve k tomuto dni nastaly účinky žádosti podané předčasně dne 2. března 1995.

7 26Co 28/2003 Krajský soud v H. K. rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. D. M. a soudců JUDr. A. S. a Mgr. Ing. B. N. ve věci žalobce M. P., bytem R. l7, G. 25, N., zast. JUD. J. H., advokátem se sídlem v T., nám. O. 247, proti žalované Č. r. – M. f., se sídlem v P. l, L. 15, o zaplacení 23.598,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově č.j. 5C 155/99-45 ze dne 11.11.2002, ve znění doplňujícího usnesení čj. 5c 155/99-78 ze dne 13.5.2003, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady odvolacího řízení 6.838,10 Kč. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 23.598,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1.8.1998 do zaplacení s tím, že co do částky 13.598,- Kč se žalovaný může své povinnosti zprostit vydáním cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů. Žalovaného dále zavázal k náhradě nákladů řízení žalobce 6.975,- Kč. České republice nepřiznal vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce byl vlastníkem garáže na st.p.č. 567 v k.ú. M. B., okres T., přičemž k této stavební parcele mu bylo zřízeno právo osobního užívání. Pro trestný čin nedovoleného opuštění republiky mu byl uložen mj. trest propadnutí majetku. Po zrušení předmětného rozsudku zákonem č. ll9/l990 Sb. bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Cena garáže dle stavu, v jakém byla ke dni přechodu na stát, činila 23.406,30 Kčs, za zřízení práva osobního užívání bylo zaplaceno 192,- Kčs. Po přechodu vlastnictví ke garáži na stát byla její správa převedena na tehdejší MNV M. B. a následně se Obec M. B. stala jejím vlastníkem na základě z.č. l72/l99l Sb. Kupní smlouvou ze dne 25.10.1991 obec převedla na J. J. garáž za kupní cenu 21.473,- Kčs a pozemek za 640,- Kčs. Žalobce nemá trvalý pobyt v České republice, je však jejím občanem. Dopisem ze dne 28.2.1995 požádal žalovaného o finanční náhradu za předmětnou garáž dle § 13 z.č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen restitučního zákona), neboť byl přesvědčen, že J. J. není osobou povinnou. Žalovaný odkázal žalobce na soudní řízení s tím, že lhůta pro podání žádosti o finanční náhradu je vázána na právní moc rozsudku, jímž bude restituční nárok žalobce na vydání věci zamítnut. Žalobce se obrátil na Okresní soud v Trutnově a ten rozsudkem ze dne 29.11.1996, č.j. 9C 262/95-34 žalobu proti J. J. zamítl. Následně se žalobce znovu obrátil na žalovaného s nárokem na náhradu, avšak žalovaný ji odmítl vyplatit. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru o důvodnosti žaloby. Odkázal na odůvodnění nálezu Ústavního soudu České republiky publikovaného pod č. 153/1998 Sb., jímž byla zrušena část ustanovení § 13 restitučního zákona, zejména na tu jeho pasáž, podle níž v případech, kdy nelze uvažovat o vydání věci, není možné na oprávněných osobách spravedlivě požadovat, aby zmeškání prvé z uvedených lhůt podle § 13 odst. 3 zákona nahrazovaly vyvoláním fiktivního sporu o vydání věci jen proto, že jim zamítavý rozsudek umožní požadavek finanční náhrady založit na běhu druhé ze lhůt uvedených v citovaném ustanovení. Příčiny neúspěchu ve sporu o vydání věci tudíž nemohou mít vliv na nárok žalobce na náhradu dle § 13 restitučního zákona, neboť nebyl povinen takový spor vůbec zahajovat. Výše nároku žalobce byla stanovena podle § 13 odst. 4 věta třetí restitučního zákona, příslušenství pohledávky bylo žalobci přiznáno s odkazem na § 517 odst. l obč.zák. s tím, že žalovaný se ocitl v prodlení od uplatnění nároku žalobcem u jeho osoby. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle úspěchu ve sporu. Výrok o nákladech řízení státu byl odůvodněn tím, že tento je současně účastníkem řízení na straně žalovaného a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení vůči sobě samému. Žalovaný včasným odvoláním napadl nesprávnost právního posouzení věci soudem prvního stupně. Neztotožnil se s jeho názorem, že je třeba hledět na žádost žalobce ze dne 28.2.1995 jako na žádost uplatněnou v zákonné lhůtě, neboť nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., podle něhož byla uplatněna, neobsahuje žádnou lhůtu k uplatnění písemné žádosti o přiznání finanční náhrady. Tento nedostatek odstranil až nález Ústavního soudu č. 153/1998 Sb. Dále namítal, že žalobce nenaváděl k podání žaloby o vydání věci, avšak jejím podáním byla zpochybněna zákonná nemožnost vydání věci. Za tohoto stavu nemohlo Ministerstvo financí pokračovat v řízení o přiznání finanční náhrady. Žalovaný zastává názor, že nárok na restituci majetku zanikl žalobci dnem právní moci rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba o vydání věci z důvodu neprokázání včasného uplatnění výzvy k vydání věci. Zákonná nemožnost vydání věci totiž nebyla proti žalovanému před tímto řízením prokázána. Pokud by odvolací soud nepřihlédl k námitkám žalované a dospěl k závěru, že žádost o finanční náhradu ze dne 2.3.1995 byla uplatněna včas, žaloba v této věci ze dne 21.6.1999 byla uplatněna opožděně. Žalovaný nesouhlasí ani s povinností platit úrok z prodlení, když podle jeho názoru je nárok dle § 13 restitučního zákona zcela zvláštním nárokem, přičemž zákon nestanoví žádné sankce pro opožděné poskytnutí finanční náhrady v případech, kdy vydání věci z různých důvodů není možné. Neposkytnutí finanční náhrady, jež nebyla ještě stanovena, tak nemá povahu dluhu ve smyslu § 517 odst. l obč.zák., neboť jde o nárok, který nebyl ještě realizován. V dalším žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28Cdo 1829/2001-130 ze dne 8.l.2002. Navrhl, aby odvolací soud změnil prvoinstanční rozhodnutí tak, že žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného poukázal na časovou posloupnost nálezů Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. a 153/1998 Sb. a odůvodnění druhého z nich dokládající, že nebylo možno na tam uvedených oprávněných osobách spravedlivě požadovat, aby zmeškání prvé ze lhůt dle § 13 odst. 3 restitučního zákona, k němuž došlo jejich protiústavním vyloučením z okruhu oprávněných osob, nahrazovaly vyvoláním fiktivního sporu o vydání věci jen proto, že jim zamítavý rozsudek umožní požadavek finanční náhrady založit na běhu druhé ze lhůt uvedených v citovaném ustanovení. Jestliže vyhlášením nálezu č. 153/1998 Sb. odpadly neústavní zákonné překážky pro uspokojení nároku žalobce, bylo zcela nadbytečné, aby poté podával novou žádost o finanční náhradu. Žalobce však další žádost o finanční náhradu přesto podal, a to ve lhůtách mezi 8. červencem l998, kdy měla začít běžet nová lhůta k uplatnění nároku na finanční náhradu dle nálezu č. 153/1998 Sb., a 8.7.l999, kdy měla skončit. Ještě před tímto datem podal v pořadí druhou žádost ze dne 14.2.1997. Hmotněprávní charakter má koneckonců i žaloba. Irelevantní jsou i námitky žalovaného ohledně “navádění” k podání žaloby o vydání věci, neboť žalobce nikdy nic takového netvrdil. Naopak od počátku v době protiústavní situace vycházel z toho, že spor s J. J. je fiktivní a že ho volí jen proto, aby mu zamítavý rozsudek umožnil založit požadavek na finanční náhradu na běhu druhé ze lhůt dle § 13 zákona. Z tohoto pohledu je zcestný názor žalovaného, že okamžikem podání žaloby o vydání věci byla zpochybněna zákonná nemožnost jejího vydání. Otázku, zda mohl žalobce při včasném uplatnění výzvy k vydání věci docílit úspěchu ve sporu o uzavření dohody o vydání věci, si okresní soud vyřešil správně jako předběžnou v napadeném rozsudku. Podle přesvědčení žalobce přitom není podstatné, že žaloba o vydání věci byla zamítnuta z důvodu neprokázání doručení výzvy, neboť v takovém případě by byl ten, kdo alespoň formálně zaslal výzvu k vydání nemovitosti a podstoupil martirium fiktivního sporu s fyzickou osobou, znevýhodněn vůči osobám, které vyčkaly nálezu Ústavního soudu č. 153/1998 Sb. Navíc je třeba mít na zřeteli, že i v rozsudku č.j. 9C 262/95-37 soud konstatoval, že “i v případě včasného uplatnění výzvy by scházely podmínky pro vyhovění nároku”. Stejně tak není správný názor žalovaného, že žaloba byla podána opožděně, neboť došla soudu ještě před uplynutím doby, do které bylo možno nárok uplatnit u Ministerstva financí, tedy před 8.7.l999. Otázku přiznání úroků z prodlení ponechal žalobce na úvaze odvolacího soudu. Odvolání žalovaného obsahuje odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř. Krajský soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadené prvoinstanční rozhodnutí včetně jemu předcházejícího řízení, a to i z důvodů v odvolání výslovně neuplatněných (§ 212a odst. l, § 205 odst. 2 o.s.ř.). Odvolání žalovaného neshledal opodstatněným. Soudu prvního stupně není odvolatelem vytýkáno nesprávné či neúplné zjištění skutkového stavu věci a takovéto jeho pochybení nebylo zjištěno ani odvolacím soudem. Předmětem přezkumu se tudíž stala pouze správnost právních závěrů, které okresní soud na základě svých zjištění učinil. S nimi se odvolací soud plně ztotožnil, a je proto možno odkázat na věcně správné, logické a přesvědčivé odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí. S ohledem na odvolací námitky žalovaného krajský soud pouze dodává následující: Je nesporné, že v období mezi publikací nálezů Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. a č. 153/1998 Sb. přetrvávala protiústavní situace vůči oprávněným osobám, které měly nárok na finanční náhradu dle § 13 restitučního zákona, jež byla plně odstraněna až přijetím druhého z nálezů ke dni 8.7.l998. Nemůže jít k tíži žalobce, že v mezích umožněných prvním z nálezů vyvolal fiktivní spor, jehož výsledkem bylo zamítnutí žaloby pro nedoručení výzvy k vydání věci v prekluzivní zákonné lhůtě. Obával-li se snad žalovaný vzhledem k důvodům zamítnutí žaloby o vydání věci uspokojit žalobce dobrovolně, soud prvního stupně v tomto řízení správně řešil nárok žalobce na vydání věci jako otázku předběžnou, přičemž jeho závěr o zákonné nemožnosti vydání věci žalovaný přijal, jak vyplývá i z obsahu jeho odvolání. Namítá-li snad žalovaný opožděnost žaloby ve vazbě na datum uplatnění první žádosti o finanční náhradu, je třeba mít na zřeteli, že první ze lhůt uvedených v § 13 odst. 3 restitučního zákona počala běžet dnem vykonatelnosti ústavního nálezu č. 153/1998 Sb., tedy dnem 8.7.1998. K tomuto dni tudíž nastaly účinky předčasně podané žádosti o finanční náhradu. Je tedy možno dojít k závěru, že žalobce uplatnil nárok na finanční náhradu oběma způsoby předpokládanými v § 13 odst. 3 restitučního zákona, a to v obou případech včas. Nevyhověl-li žalovaný jeho výzvám dobrovolně, ocitl se v prodlení se splněním své zákonné povinnosti. Odvolací soud se neztotožňuje pouze se závěrem soudu prvního stupně, že prodlení nastalo neuspokojením prvně datované žádosti žalobce, neboť v té době ještě přetrvávala protiústavní situace znemožňující žalovanému dobrovolně jí vyhovět bez existence zamítavého soudního rozhodnutí ve věci uzavření dohody o vydání věci. Možnost dobrovolného plnění tak měl žalovaný až na základě žádosti o finanční náhradu ze dne 14.2.1997, která byla podána v souladu s druhou ze lhůt dle § 13 odst. 3 restitučního zákona. Právní názor žalovaného, že příslušenství pohledávky žalobci principiálně nenáleží, neboť na přezkoumávanou věc nelze vztáhnout § 517 odst. 2 obč.zák., přitom není správný. Je mu možno přisvědčit v tom, že restituční zákon ve vztahu k občanskému zákoníku je zákonem speciálním. Ze vzájemného vztahu obou těchto zákonů tak vyplývá, že pro ně platí obecná zásada, že není-li některá otázka speciálním předpisem upravena (včetně takové úpravy, kterou je aplikace obecné normy v této otázce vyloučena), je třeba vycházet z její úpravy v obecné normě. Jestliže tedy restituční zákon sankci za prodlení žalovaného s poskytnutím finanční náhrady nestanoví (na rozdíl od § 19 odst. 5 z.č. 403/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů), ani neuplatnění této sankce nevylučuje (v této souvislosti je možno srovnat § 10 odst. l zákona, kterým je ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou vyloučeno uplatnění jiných nároků souvisejících s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně), je aplikace § 517 odst. 2 obč.zák. v dané věci v souladu s výše uvedenou zásadou (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 27.11.1996 sp.zn. 2Cdon 723/97 publikované v časopise Soudní judikatura č. 3/1998). Se zřetelem k výše uvedenému byl napadený rozsudek jako věcně správné potvrzen (§ 219 o.s.ř.), a to včetně výroku o nákladech řízení, při rozhodování o nichž se soud prvního stupně taktéž nedopustil žádného pochybení. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 142 odst. l ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. Žalobce byl plně úspěšný, žalovaný je proto povinen nahradit mu náklady řízení spočívající v odměně za řízení ve výši 6.200,- Kč (§ 7 písm. e/ vyhl.č. 484/2000 Sb.), paušální náhradě hotových výdajů 2x 75,- Kč v souvislosti se dvěma úkony právní služby dle § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) a náhradě cestovného zástupce žalobce k jednání odvolacího soudu ze sídla v Trutnově a zpět vlastním osobním automobilem při vzdálenosti celkem l00 km, průměrné spotřebě benzinu Natural 5,9 l/100 km a jeho ceně 25,10 Kč za litr. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. l o.s.ř., určení platebního místa se opírá o § 149 odst. l o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání pouze tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozsudek má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. l písm. c/ o.s.ř.). V takovém případě je lze podat do dvou měsíců od jeho doručení u Okresního soudu v T. a rozhodoval by o něm Nejvyšší soud ČR v Brně. V H. K. dne 31. července 2003