1. Při odsouzení pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu, za jehož jiné útoky již byl pravomocně odsouzen, nemůže soud zpravidla upustit od uložení společného trestu za pokračování v trestném činu, neboť musí po zrušení výroku o vině z předchozího rozhodnutí zrušit i navazující výrok o trestu. Upustit od uložení společného trestu za pokračování v trestném činu by bylo možné jen v případě, když by již v původním rozhodnutí bylo upuštěno od uložení trestu. 2. Jestliže soud ukládá souhrnný trest i za sbíhající se trestné činy, o nichž bylo rozhodnuto samostatnými rozhodnutími a chybně nedošlo k uložení souhrnného trestu, pak ukládaný souhrnný trest nemůže být mírnější, než nejpřísnější z předchozích trestů. Obdobný postup platí i v případě ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu. 1. Při odsouzení pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu, za jehož jiné útoky již byl pravomocně odsouzen, nemůže soud zpravidla upustit od uložení společného trestu za pokračování v trestném činu, neboť musí po zrušení výroku o vině z předchozího rozhodnutí zrušit i navazující výrok o trestu. Upustit od uložení společného trestu za pokračování v trestném činu by bylo možné jen v případě, když by již v původním rozhodnutí bylo upuštěno od uložení trestu. 2. Jestliže soud ukládá souhrnný trest i za sbíhající se trestné činy, o nichž bylo rozhodnuto samostatnými rozhodnutími a chybně nedošlo k uložení souhrnného trestu, pak ukládaný souhrnný trest nemůže být mírnější, než nejpřísnější z předchozích trestů. Obdobný postup platí i v případě ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu.

Usnesení KS HK – pobočky v Pce ze dne 27. ledna 2004 sp.zn. 13 To 34/2004, rozsudek OS v Pce ze dne 18.11.2003, č.j. 4 T 72/2003-150, Krajský soud z podnětu odvolání obžalovaného a státní zástupkyně podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek a trestní stíhání obžalovaného za použití § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu zastavil. Z odůvodnění: Napadeným rozsudkem byl obžalovaný pod bodem I. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), 2 tr. zákona a odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy podle § 197a a § 247 odst. 1 písm. e) tr. zákona, jimiž byl uznán vinným rozsudkem OS v Pce ze dne 5.8.2003, sp.zn. 2 T 83/2003, a podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zákona, jímž byl uznán vinným trestním příkazem OS SY ze dne 29.11.2002, sp.zn. 2 T 601/2002, a podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem OS v T. ze dne 29.1.2003, sp.zn. 1 T 94/2002, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Zároveň bylo rozhodnuto o zrušení výroků o trestech a dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících z rozsudku OS v Pce ze dne 5.8.2003, sp.zn. 2 T 83/2003 v části, v níž byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, a z rozsudku OS v T. ze dne 29.1.2003, sp.zn. 1 T 94/2002. Pod bodem II. pak byl obžalovaný odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zákona ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o vině i trestu z rozsudku OS v T. ze dne 10.9.2003, sp.zn. 10 T 92/2003, a z rozsudku OS v Pce ze dne 5.8.2003, sp.zn. 2 T 83/2003 byl zároveň zrušen výrok o vině ohledně jednání pod bodem 3) uvedeného rozsudku, jakož i výrok o trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, a též další výroky, jež měly v uvedených výrocích svůj podklad. Dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obžalovaného nahradit škodu sedmi jednotlivě uvedeným poškozeným. Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání obžalovaný i státní zástupkyně. Obžalovaný namítl, že napadený rozsudek pokládá za nepřezkoumatelný, není z něj jasně patrné, z jakých důvodů byl ukládán v prvém případě trest souhrnný za současného zrušení výroků o trestech z uvedených dvou rozhodnutí, a z jakých důvodů byl za další jednání ukládán společný trest ve vztahu k dalším uvedeným rozhodnutím. Celou záležitost pokládá za poměrně nepřehlednou a to právě pro četnost jednotlivých odsuzujících rozhodnutí. Podle něj by měl odvolací soud zhodnotit, zda byly vůbec dány hmotně právní podmínky pro uložení takovýchto trestů. S ohledem na četnost dřívějších odsouzení nepokládá za nezbytné, aby byly obžalovanému ukládány tresty další, nebo zpřísňovány tresty předchozí, neboť podle něho byly splněny podmínky pro upuštění od uložení těchto trestů. S ohledem na způsobenou škodu, která nebyla nijak závratně vysoká, byl podle něho obžalovaný dostatečně tvrdě postižen již předchozími rozhodnutími, přičemž lze očekávat i přeměnu předchozích výchovných trestů na tresty nepodmíněné. S odkazem na věk obžalovaného, motivaci trestné činnosti, kterou páchal pod vlivem drog, a předchozí uložené tresty navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl o upuštění od uložení souhrnného a společného trestu, případně aby obžalovanému uložil trest mírnější. Státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obžalovaného do výroku o trestu pod bodem II., když namítla, že v rozporu s ustanovením § 37a tr. zákona uložil okresní soud společný trest, který byl mírnější, než trest uložený předchozím zrušeným rozhodnutím. Rozsudkem OS v T. ze dne 10.9.2003, sp.zn. 10 T 92/2003 byl totiž obžalovanému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců a trest zákazu pobytu, zatímco okresní soud v napadeném rozsudku uložil jako společný pouze nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu pod bodem II. a sám nově rozhodl v tomto bodě o trestu v souladu ustanovením § 37a tr. zákona. Při rozhodování o podaných odvoláních dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání obžalovaného i státní zástupkyně jsou důvodná. Byť byla podstata odvolání zaměřena do výroků, jímž byl ukládán jednak souhrnný, jednak společný trest, nemohl se krajský soud při svém rozhodování omezit na přezkoumání výroku o trestu, neboť při zjištění pochybení ve výroku, jímž byl nebo měl být uložen společný trest, nemohl zůstat nedotčen ani výrok o vině. Při ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu je totiž součástí výroku o vině i popis skutků převzatých z předchozího rozhodnutí za současného zrušení výroku o vině z tohoto rozhodnutí i dalších výroků na něj navazujících. Lze přisvědčit odvolání obžalovaného, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, pokud jde o přesvědčivé vysvětlení a objasnění, z jakých důvodů byl ukládán za skutek pod bodem I. trest souhrnný, a zda nebylo na místě ukládat společný trest za pokračování v trestném činu i v tomto případě. Okresní soud si ani neopatřil spisy OS v Pce sp.zn. 2 T 75/2002, v němž došlo k odsouzení obžalovaného pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zákona spáchaný dne 13.4.2002, tedy rovněž v průběhu dubna 2002, totiž v období, v němž měl páchat obžalovaný i nyní posuzovanou trestnou činnost. U hlavního líčení soud neprovedl důkaz ani obsahem spisu OS SY sp.zn. 2 T 601/2002, v němž došlo k odsouzení obžalovaného pro další trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm a), e) tr. zákona za jednání ze dne 5.8.2002. Bez uvedených spisů přitom nelze posoudit, zda zmiňovaná jednání, pro která již byl obžalovaný pravomocně odsouzen, netvoří dílčí útoky pokračujícího trestného činu společně s krádežemi z období dubna až srpna 2002, pro něž byl obžalovaný stíhán v nynějším řízení. Rovněž nelze přesně určit bez těchto spisů, zda součástí pokračujícího trestného činu nemohly být i útoky z období 12.8, 10.9. a 12.9. 2002, pro něž byl odsouzen rozsudkem OS v T. ze dne 29.1.2003, sp.zn. 1 T 94/2002. V této věci došlo ke sdělení obvinění teprve dne 12.9.2002 a bez opatření předchozích zmiňovaných trestních spisů nelze zjistit, zda v mezidobí pro předchozí případy trestné činnosti nedošlo ke sdělení obvinění, jež by znamenalo podle § 12 odst. 11 tr. řádu posouzení jednání spáchaného po tomto datu jako nového skutku. S těmito otázkami se však okresní soud ve svém rozhodnutí nevypořádal a jeho rozhodnutí v tomto směru zůstalo neúplné a nepřezkoumatelné. K pochybení došlo i při rozhodování o další části trestné činnosti, kterou okresní soud posoudil jako pokračující trestný čin ve spojení s jednáním, pro něž již byl obžalovaný odsouzen citovanými rozsudky OS v Pce a v T. ze dne 5.8.2003 a 10.9.2003. Pokud v tomto případě rozhodoval okresní soud o uložení společného trestu za současného zrušení výroku o trestu ze zmiňovaných rozhodnutí, pak zásadně pochybil, pokud uložil společný trest ve výměře nižší, než byl trest uložený v předchozím rozhodnutí. S ohledem na zmíněná pochybení proto nemohl napadený rozsudek obstát, a to ani ve výroku o vině, když pochybení týkající se nesprávného postupu při ukládání společného trestu zasahuje i výrok o vině, který nemohl zůstat v napadeném rozsudku nedotčen. Odvolací soud proto musel napadený rozsudek zrušit v celém rozsahu, nejen tedy ve výroku o trestu, ale i ve výroku o vině a ve výroku o náhradě škody, jež měl ve výroku o vině svůj podklad. V úvahu by sice přicházelo doplnění dokazování, zejména vyžádáním předchozích trestních spisů obžalovaného za účelem zjištění, kdy v těchto věcech došlo ke sdělení obvinění, a k upřesnění, která jednání lze podřadit pod dílčí útoky pokračujícího trestného činu, za něž by bylo nutné ukládat společný trest za současného zrušení výroku o vině z předchozího rozhodnutí, případně, kdy by nastaly podmínky pro ukládání souhrnného trestu, pokud by mělo jít o samostatné skutky, v případě trestného činu krádeže pak zřejmě odlišené datem sdělení obvinění, přesto však dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě s ohledem na předchozí pravomocná odsouzení a výměru dříve uložených trestů by další trestní stíhání obžalovaného pro nyní posuzovaná jednání bylo neúčelné a trest, k němuž by mohlo vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který již byl v předchozích pravomocných rozhodnutích obžalovanému uložen. Při rozhodování o podané obžalobě v této trestní věci by přicházelo v úvahu v každém případě ukládání buď společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zákona nebo ukládání souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zákona, přičemž vždy by bylo nutné rušit výroky o trestech z předchozích rozhodnutí. Obžalovaný je přitom stíhán pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zákona ohrožené trestem odnětí svobody od 6 měsíců do 3 let, přes četnost útoků spáchané trestné činnosti nebyla škoda, kterou měl v souhrnu způsobit, nijak mimořádně vysoká, a s ohledem na výměru předchozích pravomocně uložených trestů lze tyto tresty v souhrnu pokládat za dostačující k zajištění nápravy obžalovaného. Ten by měl vykonávat postupně trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců uložený rozsudkem OS v T. ze dne 29.1.2003, sp.zn. 1 T 94/2002, který nabyl právní moci dne 14.6.2003, poté dva tresty v trvání 8 měsíců a 4 měsíců, jež byly uloženy obžalovanému rozsudkem OS v Pce ze dne 5.8.2003, sp.zn. 2 T 83/2003, jež nabyl právní moci dne 29.8.2003, a posléze trest odnětí svobody v trvání 1 roku uložený rozsudkem OS v T. ze dne 10. 9.2003, sp.zn. 10 T 92/2003, který nabyl právní moci dne 10.9.2003. Pro výkon všech těchto nepodmíněných trestů odnětí svobody byl obžalovaný zařazen do věznice s dozorem. V souhrnu byl měl tedy obžalovaný vykonávat nepodmíněný trest v délce 2 let a 7 měsíců, přičemž nelze vyloučit i přeměnu trestů obecně prospěšných prací uložených rozhodnutím OS v Pce ze dne 30.10.2001, sp.zn. 2 T 199/2001 a ze dne 12.7.2002, sp.zn. 2 T 75/2002, na nepodmíněný trest odnětí svobody. Délka uvedených trestů se proto jeví jako postačující k zajištění nápravy obžalovaného a z tohoto důvodu nepokládal odvolací soud za účelné další doplňování dokazování a komplikované posuzování, zda má být obžalovanému ukládán trest společný či souhrnný, když nelze reálně očekávat, že by výměra takto případně ukládaných trestů mohla nějak významně přesáhnout délku předchozích již pravomocně uložených trestů. Z tohoto důvodu odvolací soud za podmínek uvedených v § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu po zrušení napadeného rozsudku trestní stíhání obžalovaného zastavil, když takovéto rozhodnutí mohl učinit již okresní soud, pokud došel k závěru, že není nutné zpřísňovat výměru předchozích trestů uložených obžalovanému.