Jestliže osoba, jejíž nájem skončil skončil na základě rozsudku soudu o přivolení k výpovědi nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) ObčZ pro neplacení nájemného, nájemné nadále neplatí, může to být důvodem ke změně bytové náhrady v tom smyslu, že povinnost byt vyklidit vázaná podle původního rozsudku na zajištění náhradního bytu bude vázána jen na zajištění přístřeší.

17Co437/2003 Krajský soud v H. K. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. J. Č. a soudců JUDr. Z. J. a Mgr. T. Š. ve věci žalobce S. ž. d. c., s. o., proti žalovanému Z. K., zastoupenému obecným zmocněncem K. N., o určení, že uložená povinnost vyklidit byt již není vázána na zajištění bytové náhrady, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v H. B. ze dne 25. června 2003, č.j. 5C 61/2000-133, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I m ě n í tak, že se určuje, že povinnost žalovaného vyklidit byt v H. B., M. čp. 52, do 15 dnů od zajištění náhradního bytu, uložená rozsudkem Okresního soudu v H.B. ze dne 8.6.1993, č.j. 3C 99/93-12, není vázána na podmínku zajištění náhradního bytu, nýbrž na podmínku zajištění přístřeší. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že povinnost vyklidit byt, uložená žalovanému rozsudkem z 8.6.1993, č.j. 3C 99/93-12, není vázána na zajištění bytové náhrady (výrok I), a uložil žalovanému, aby žalobci nahradil náklady řízení 1.000,- Kč (výrok pod bodem II). Vzal za zjištěné, že žalovaný za dobu od roku 1995 do února 2000 podle dvou vydaných platebních rozkazů a s přihlédnutím k jedné posléze uskutečněné platbě dlužil na úplatě za užívání bytu (okresní soud užíval pojem “nájemné”) k datu zahájení tohoto řízení (20.6.2000) 18.070,- Kč a že pak dále – vyjma částky 424,- Kč zohledněné na měsíc březen 2000 – neplatil nic ani řadu měsíců po podání žaloby (celkem tak nezaplatil dalších 5.842,- Kč a jen v důsledku započtení přeplatků na službách z minulých let jeho nový dluh nakonec představoval “jen” 1.958,- Kč). To přesto, že byl do listopadu 1996 zaměstnán, pak pobíral dávky sociální péče od městského úřadu a od ledna 1999 dostával příspěvek na bydlení, který měsíční úplatu za bydlení převyšoval. Navíc ani nedodržel v srpnu 2000 před soudem daný slib, že požádá, aby mu z příspěvku na bydlení byla příslušná částka srážena a posílána přímo žalobci. Jen díky tomu, že žalobce v březnu 2001 požádal, aby byl příspěvek na bydlení poukazován rovnou jemu a jeho žádosti bylo s účinností od dubna 2001 vyhověno, byl následně celý dluh na úplatě za bydlení vyrovnán a žádný další nevzniká. Není to tedy zásluhou žalovaného. Na příslušenství, jehož zaplacení mu bylo uloženo zmiňovanými dvěma platebními rozkazy, nicméně žalovaný stále ještě dluh má, a to nyní 44.326,26 Kč. Ač je právě – konstatoval dále okresní soud – znovu ve výkonu trestu odnětí svobody, běžná úplata za bydlení hrazena je – zajišťuje to družka žalovaného. Žalovaný sám vypověděl, že v období, za něž mu dluh původně vznikl, peníze na placení bytu předával nejprve své tehdejší manželce a posléze družce, avšak ony prý neplatily. I kdyby to byla pravda (a jeho tvrzení stran bývalé manželky je vzhledem k časově rozporným údajům určitě nepravdivé), neměnilo by to nic na tom, že odpovědnost za placení bytu ležela na něm. K dobru mu nelze přičítat, že byl po většinu doby bez práce, ba ni to, že od dubna 1998 do ledna 1999 vykonával trest odnětí svobody. Tehdy měl zajistit placení prostřednictvím své nynější družky. Vzhledem k tomu, že tedy žalovaný několik let soustavně porušoval svou povinnost za užívání bytu platit, s žalobcem se úplně nevyrovnal ani dosud, po určitou dobu dokonce neplatil ani když dostával na to určený státní příspěvek a o částečné vyrovnání dluhu se sám nezasloužil, tedy choval se v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku), je namístě žalobě o určení, že dříve uložená povinnost žalovanému byt vyklidit již není vázána na podmínku zajištění bytové náhrady (konkrétně náhradního bytu), vyhovět (§ 80 písm. c o.s.ř.). Tomu nebrání ani žalovaným namítnutá okolnost, že má spolubydlící dcera jeho družky určité zdravotní obtíže. Tato osoba se totiž do bytu přistěhovala bez žalobcova souhlasu a tedy protiprávně. Výrok o nákladech okresní soud odůvodnil žalobcovým úspěchem v řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Jeho výlohy představovaly jen zaplacený soudní poplatek z žaloby. Proti tomuto rozsudku se žalovaný odvolal a navrhl jeho změnu v zamítavý. Především znovu přednesl, že svůj slib ze srpna 2000 dodržel, a když mu bylo na úřadě řečeno, že o srážky z příspěvku na bydlení může žádat jen majitel nemovitosti, informoval o tom žalobce. Protože sám vyslovil se srážkami souhlas, byla pak žalobcova žádost vyřízena kladně. Od března 2002 potom žalovaný začal platit za bydlení i sám prostřednictvím inkasa. Na tom, že dluh byl vyrovnán a žádný další nevzniká, tak zásluhu v každém případě má. Hned po návratu z vězení požádal o příspěvek na bydlení znovu, opět vyslovil souhlas se zasíláním dávek přímo žalobci a tímto způsobem postupně vyrovnává dlužné příslušenstvím původního dluhu. Běžnou úplatu za bydlení přitom platí sám. Dcera jeho družky je v daném bytě řádně přihlášena a její pobyt zde není protiprávní. Jakkoli tedy lze připustit, že dříve bylo jeho jednání v rozporu s dobrými mravy, nejpozději od let 2000 – 2001 je situace podstatně jiná. Při odvolacím jednání potom žalovaný doplnil, že v mezidobí na dlužné příslušenství již zaplatil 11.199,- Kč a že od března 2002 nezaplatil měsíční úplatu za bydlení jen třikrát. Uvedl také, že je stále bez práce a vedle dávek státní sociální podpory a hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti další příjmy nemá. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku. Tvrdil, že je přímé poukazování příspěvku na bydlení výsledkem jeho výlučné iniciativy, protože o ně žalovaný po srpnu 2000 na příslušném úřadě skutečně nepožádal. Dcera jeho družky se do bytu přistěhovala bez žalobcova vědomí. Několikaleté neplnění základní platební povinnosti uživatele bytu je oproti stavu, z něhož bylo vycházeno při rozhodování rozsudkem z roku 1993, podstatnou změnou, která staví podmíněnost vyklizovací povinnosti žalovaného zajištěním náhradního bytu do rozporu s dobrými mravy. V rámci odvolacího jednání pak žalobce přednesl, že žalovaný nezaplatil měsíční úhradu za užívání bytu za prosinec 2003, leden, únor, duben a květen 2004, takže mu vznikl nový dluh 1.875,- Kč, a že ze starého dluhu za příslušenství přisouzené platebními rozkazy po započítání poukazovaného příspěvku na bydlení zbývá celých 33.420,- Kč. Pokud by byl příspěvek na bydlení brán na prvním místě jako platba na běžné užívání bytu, nebyl by tu sice nový dluh na této položce, ale o to více by žalovaný dlužil na přiznaném příslušenství. Po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.) a včas (§ 204 odst. 1 věta první o.s.ř.), krajský soud napadený rozsudek přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Učinil tak nejen z pohledu odvolacích důvodů žalovaným přednesených, nýbrž i s přihlédnutím k dalším odvolacím důvodům, jež obecně rovněž uplatněny být mohly (§ 205 odst. 2 o.s.ř.; § 212a odst. 1 o.s.ř.). Dospěl k následujícím závěrům: Okresní soud učinil dostatek potřebných skutkových zjištění a v zásadě i přiléhavé právní závěry. Stěžejní je – mezi účastníky nesporná – okolnost, že žalovaný po několik let soustavně porušoval svou povinnost platit za užívání bytu příslušnou úplatu (§ 712a ve spojení s § 696 odst. 1 občanského zákoníku). Už v usnesení z 24.5.2001, č.j. 23Co 720/2000-54, jímž byl zrušen první rozsudek okresního soudu v této věci, krajský soud vysvětlil, že je vyloučeno, aby měl ten, kdo byt po skončení nájmu užívá na základě tzv. “práva bydlení” (protože jeho nájem sice skončil, ale on není povinen se z bytu vystěhovat dříve, než mu bude zajištěna určitá přisouzená bytová náhrada; § 712a občanského zákoníku, více práv, resp. lepší právní postavení, než nájemce. Jestliže nájemci, který hrubě poruší svou povinnost tím, že nezaplatí nájemné za dobu delší než 3 měsíce, může pronajímatel nájem vypovědět (§ 711 odst. 1 písm. d občanského zákoníku), a jestliže je v takovém případě zákonným pravidlem, že tento nájemce je povinen byt vyklidit po zajištění pouhého přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první občanského zákoníku), tedy nikoliv náhradního bytu nebo náhradního ubytování (vázat povinnost byt vyklidit na zajištění těchto bytových náhrad lze jen tehdy, má-li nájemce rodinu s nezletilými dětmi a je tu i nějaká další okolnost, která výjimečně přiznání náhradního ubytování či náhradního bytu odůvodňuje; § 712 odst. 5 věta druhá občanského zákoníku, pak obdobné právní důsledky musí mít kvalifikované neplacení úplaty za užívání bytu i pro toho, kdo byt obývá na základě práva bydlení. Z jiného pohledu viděno – vlastník domu či bytu nemůže být v ochraně svého nároku na úplatu za užívání bytu krácen proto, že neplatící uživatel již není nájemcem a byt ještě užívá jen kvůli tomu, že mu zatím nebyla zajištěna (že se dosud nepodařilo zajistit mu) přisouzenou bytovou náhradu. Zvýhodňování bývalých nájemců, užívajících byt na základě práva bydlení, před nájemci stávajícími, a ignorace jejich protiprávního jednání na úkor vlastníka domu či bytu je bezpochyby v rozporu s dobrými mravy, a to už pro svou neodůvodněnou nespravedlnost (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku). Proto i na ně lze aplikovat závěr ustálené soudní praxe, že dostane-li se pozdější změnou okolností výrok o tom, že bývalý nájemce je povinen vyklidit byt až po zajištění bytové náhrady určité kvality, do rozporu s dobrými mravy, lze výrokem podle § 80 písm. c o.s.ř. určit, že povinnost byt vyklidit již na onu bytovou náhradu vázána není, a že je dotyčný povinen byt vyklidit už po zajištění bytové náhrady méně kvalitní, popřípadě přístřeší, anebo dokonce bez jakékoli náhrady. Tak jako neplacení nájemného za určitých výjimečných okolností nemusí být nakonec kvalifikováno jako hrubé porušování povinnosti nájemce ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d občanského zákoníku a k ukončení nájmu a uložení povinnosti byt vyklidit tedy vést nemusí, nemusí za obdobné situace ani neplacení úplaty za bydlení bývalým nájemcem mít za následek určení, že dříve uložená vyklizovací povinnost již není vázána na zajištění přisouzené bytové náhrady. Zejména zde hrají roli příčiny neplacení. Proto také krajský soud v druhém zrušovacím usnesení soudu prvního stupně uložil, aby řízení zejména o zjištění těchto příčin doplnil. Na základě toho, co pak vyšlo najevo, však lze konstatovat, že v projednávané věci důvody k takové shovívavosti vůči žalovanému nejsou. Za bydlení totiž neplatil i v obdobích, kdy na to dostatek vlastních prostředků měl (a za účelem placení za byt je předával třetí osobě), resp. kdy mu dokonce na to v míře dostatečné přispíval stát. Krajský soud je se soudem okresním za jedno, že údajné selhání osob, které prý žalovaný doručením peněz pověřil, mu nelze přičítat ku prospěchu. Zejména je ale zavrženíhodné, že si po dlouhé období (od ledna 1999) ponechával a zřejmě zcela spotřebovával peníze, které mu právě proto, aby mohl své povinnosti plnit a o byt nepřišel, vyplácel stát. K tomu lze doplnit, že pokud snad žalovanému v jiných obdobích na placení nezbývaly peníze, měl se přičinit alespoň tím, že by – dříve než se tak ve skutečnosti nakonec stalo – požádal o finanční výpomoc příslušnou instituci. Neučinil-li tak, je na vině za neplacení i v těchto obdobích on, přestože třeba skutečně zaměstnání či jinou možnost výdělku objektivně sehnat nemohl. Celou věc je dále třeba posoudit nejen měřítkem rozumných ohledů na životní situaci žalovaného, nýbrž i z toho hlediska, jakou míru tolerance k neplnění platební povinnosti lze za daných okolností spravedlivě žádat na žalobci. A zde nezbývá než konstatovat, že za situace, kdy žalovaný prakticky neplatil (až na nepatrné výjimky) řadu let, žalobce se musel svého práva domáhat dokonce ve dvou soudních řízeních a žalovaného k zaplacení nepřiměl ani výkonem rozhodnutí, na žalobci shovívavost žádat nelze. Přehlížet zde nejde ani to, že nemalý dluh žalovaného na příslušenství stále trvá a že v posledním období žalovaný několikrát běžnou úplatu za bydlení znovu neposkytl. To, že žalovaný začal v průběhu tohoto řízení (ovšem až po více než roce a půl po jeho zahájení) běžnou úplatu za užívání bytu platit, že se za pomoci státu podařilo jeho starý dluh vyrovnat, a že s žalovaným v bytě zhruba od zahájení tohoto řízení bydlí – zřejmě jako příslušnice jeho domácnosti a tedy nikoli protiprávně – šestadvacetiletá osoba, u níž byla diagnostikována cukrovka, výše popsané důvody neudržitelnosti podmínění vyklizovací povinnosti žalovaného zajištěním náhradního bytu převážit nemůže. Jestli se žalovaný nějak podílel na tom, že se žalobce stal zvláštním příjemcem vypláceného příspěvku na bydlení ve smyslu § 59 odst. 4 zákona č. 117/1995 Sb. (souhlas žalovaného podmínkou takového opatření podle zákona nebyl), musí být z téhož důvodu lhostejné. S okresním soudem tak nelze souhlasit jen v tom, že žalovanému nepřiznal ani právo na zajištění přístřeší. Z ustanovení § 712 odst. 5 věty první občanského zákoníku totiž vyplývá, že nájemce, vypovídaný pro kvalifikované porušení povinnosti platit nájemné, právo na přístřeší (tj. provizorium do doby, než si opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění svého bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby - § 712 odst. 5 věta třetí občanského zákoníku) zásadně má. Žalovaný je v postavení obdobném a žádná okolnost, která by byla dostatečným důvodem přístřeší mu nepřiznat (např. že by měl jinou možnost bydlení) v řízení najevo nevyšla. Krajský soud tedy změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že se určuje, že uložená povinnost vyklidit předmětný byt není vázána na podmínku zajištění náhradního bytu, nýbrž jen na podmínku zajištění přístřeší (§ 220 odst. 1 o.s.ř.). Pro úplnost zbývá doplnit, že na povinnosti žalovaného vyrovnat všechny dluhy vůči žalobci a až do vyklizení předmětného bytu platit i běžnou úplatu za bydlení, se nic nemění. Žalobce byl v řízení úspěšný (kýžené změny rozsudku z roku 1993 dosáhl), a má tedy podle § 142 odst. 1 o.s.ř. (v odvolacím řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.) vůči podlehnuvšímu žalovanému právo na náhradu nákladů, které k uplatnění svých práv účelně vynaložil. Z obsahu spisu vyplývá, že takovým nákladem byl jen soudní poplatek z žaloby 1.000,- Kč (jiné výdaje žalobce ani neúčtoval), a krajský soud proto rozhodl, že je žalovaný povinen nahradit žalobci na nákladech řízení před okresním soudem právě zmíněný poplatek, a že právo na náhradu nákladů řízení odvolacího nemá nikdo z účastníků. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně. Dovolání by muselo být podáno do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, a to prostřednictvím Okresního soudu v H. B., dvojmo. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V H. K. dne 14. června 2004