Vydražitel v exekuční dražbě nabývá své vlastnické právo na základě usnesení o příklepu (§ 132 ObčZ) a původní vlastník vůči němu své vlastnické právo uplatňovat nemůže.

17Co 473/2003-49 Krajský soud v xxx rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. xxxa soudců JUDr. xxx a Mgr. xxx ve věci žalobkyně J. P., zastoupené obecným zmocněncem JUDr. M.Š., bytem xxx, proti žalovanému Ing. J.L., zastoupenému JUDr. xxx, advokátkou, o určení spoluvlastnictví k nemovitostem, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 7.října 2003, č.j. 10C 139/2003-32, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I p o t v r z u j e s tím, že správné číslo listu vlastnictví je 5928, a nikoliv 2096, jak je ve výroku rozsudku okresního soudu nesprávně uvedeno. II. Ve výroku II o nákladech řízení se rozsudek okresního soudu p o t v r z u j e . III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 11.219,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně. O d ů v o d n ě n í Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je v rozsahu jedné ideální poloviny spoluvlastnicí blíže specifikovaných nemovitostí (výrok I) a uložil žalobkyni, aby žalovanému nahradila náklady řízení 10.225,- Kč (výrok II). Vzal za zjištěné, že žalovaný předmětné nemovitosti (dům a tři pozemkové parcely v katastrálním území xxx) koupil v dražbě, konané v rámci exekuce, vedené proti bývalému manželu žalované, a to jako celek. Za situace, kdy předtím exekutor žalobkyni poskytl doručenou dražební vyhláškou řádné poučení o jediném právně účinném postupu osob, jež chtějí uplatnit právo exekuci nepřipouštějící (totiž o podání vylučovací žaloby podle § 267 o.s.ř.) a žalovaná jej přes výzvu nepoužila, je dražbou nabyté vlastnické právo žalovaného případně existujícímu, avšak neuplatněnému vlastnickému právu žalobkyně nadřazeno. Dopis, který žalobkyně po obdržení dražební vyhlášky exekutorovi napsala, svým obsahem nebyl odvoláním proti usnesení o vyhlášce, nýbrž jen upozorněním na existenci jejího spoluvlastnického práva. To ale k zachování spoluvlastnictví nestačilo. Rozhodující je, že žalobkyně nepodala vylučovací žalobu. A navíc v tomto řízení ani neprokázala naléhavý právní zájem na žádaném určení. Výrok o nákladech okresní soud opřel o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., tedy o úplný procesní úspěch žalovaného, a konstatoval, že se přisuzovaná náhrada skládá z náhrady odměny a náhrady režijních nákladů advokátky žalovaného. Proti tomuto rozsudku se žalovaná odvolala a navrhla jeho změnu v ten smysl, že se žalobě vyhovuje. Vyslovila právní názor, že je dražební příklep jen formou stvrzení akceptace prodejní nabídky, že tento způsob nabytí vlastnického práva je přezkoumatelný stejně jako nabytí na základě jiného právního úkonu či skutečnosti a že v exekuční dražbě může svoje vlastnické právo ztratit jen ten, “proti komu ji lze uplatnit”, tedy povinný, kdežto práva jiných osob, jmenovitě jejich ústavou a mezinárodními smlouvami chráněného práva vlastnického, se může dotknout jen tehdy, pokud to stanoví zákon. Bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně a jejího bývalého manžela zaniklo ještě před vznikem právního institutu společného jmění, totiž v roce 1995 a soudní exekutor byl s touto skutečností z dopisu žalobkyně a připojené kopie rozsudku obeznámen. Jednoznačně mu tedy mělo být zřejmé, že v bezpodílovém spoluvlastnictví ani ve společném jmění, jak podle chybného zápisu v katastru nemovitostí uváděl, předmětné nemovitosti prostě už být nemohou. Okresní soud pak v tomto řízení pochybil i v hodnocení dopisu, který byl exekutoru v reakci na dražební vyhlášku doručen. O odvolání totiž šlo. Exekutor je měl postoupit příslušnému soudu a ten je měl zhodnotit podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). To se nestalo a dražba tak byla nezákonná a dražební prodej neplatný i z tohoto důvodu. Vylučovací žaloba by v daném případě nebyla správným nástrojem obrany, protože spoluvlastnické právo žalobkyně znamenalo přímo zpochybnění druhu prováděné exekuce (prodejem nemovitostí jako celku); připouštělo by exekuci druhu jiného (prodejem spoluvlastnického podílu k nemovitostem). Naléhavý právní zájem na navrhovaném určení je v projednávané věci nepochybně dán, protože by kýžený výrok byl podkladem pro záznam v katastru nemovitostí. Vyklizení by se žalobkyně proti žalovanému domáhat nemohla. Žalovaný navrhl potvrzení rozhodnutí okresního soudu. Podotkl, že to, co dražbě předcházelo, nemohl nijak ovlivnit a že právě proto judikatura vlastnické právo vydražitele nad práva původního vlastníka nadřazuje. Žalobkyně vylučovací žalobu nepodala a námitky neměla ani v průběhu dražby, které se účastnila. S nyní prezentovanou obranou přišla až poté, co byla vyzvána, aby nemovitosti přestala užívat. Pokud snad při přípravě dražby došlo k nějakému pochybení, nemohlo by jít k tíži vydražiteli, nýbrž mohlo by být důvodem k uplatnění nároku na náhradu škody vůči exekutoru. Nicméně z dopisu, který mu žalobkyně poslala, podle žalovaného nelze vyvodit úmysl napadnout usnesení o dražební vyhlášce opravným prostředkem. O takovém opravném prostředku se ostatně žalobkyně nezmiňovala ani při následné dražbě. Podstatné je, že usnesení o dražební vyhlášce dospělo do právní moci a vlastnické právo bylo v následné dražbě nabyto v dobré víře. Bez povšimnutí však nelze ponechat ani okolnost, že kdyby mělo být žalobě vyhověno, znamenalo by to, že vlastníkem druhého ideálního spoluvlastnického podílu by měl být žalovaný, který však dražil nemovitosti jako celek. Protože žalobě s takovými důsledky vyhověno být nemůže, je vyloučen i naléhavý právní zájem žalobkyně. Po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.) a včas (§ 204 odst. 1 věta první o.s.ř.), krajský soud napadený rozsudek přezkoumal, a to včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo. Učinil tak nejen z pohledu odvolacích důvodů žalobkyní přednesených, nýbrž i s přihlédnutím k dalším odvolacím důvodům, jež obecně rovněž uplatněny být mohly (§ 205 odst. 2 o.s.ř.; § 212a odst. 1 o.s.ř.). Dospěl k následujícím závěrům: Na navrhovaném určení by žalobkyně potřebný naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o.s.ř.) nepochybně měla. K tomuto závěru postačí už fakt, že je žalovaný jako výlučný vlastník nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí. Kdyby žalobkyně podílovou spoluvlastnicí skutečně byla, byl by navrhovaný určovací výrok za přetrvávajícího sporu účastníků jediným nástrojem, s jehož pomocí by žalobkyně dosáhla odpovídající změny zápisu v souladu se skutečným právním stavem. Žalobkyně se ovšem mýlí ve svém právním názoru na účinky exekučního vydražení věci. Vydražitel v exekuční dražbě nabývá svoje vlastnické právo na základě usnesení o příklepu, tedy veřejnoprávního úkonu, rozhodnutím státního orgánu ve smyslu § 132 občanského zákoníku a ochrana takto v dobré víře nabyté vlastnictví v každém případě vylučuje, aby bylo dále přihlíženo k vlastnickým právům někoho jiného. Původní vlastník, který své právo neuplatnil prostřednictvím vylučovací žaloby, nezabránil dražbě, ač to obecně bylo v jeho možnostech (kdyby před jejím zahájením prokázal, že podal vylučovací žalobu, jež není zjevně neopodstatněná, dražební jednání by muselo být odročeno a případně i rozhodnuto o odkladu provedení výkonu rozhodnutí či exekuce). Že se svého vlastnictví vůči vydražiteli pak už nemůže úspěšně domáhat, je přímým důsledkem. Ochrana vydražitele jde dokonce tak daleko, že jeho v dobré víře nabyté vlastnictví nelze zpochybňovat ani v případě, že byla dražba nesprávně provedena i přes probíhající řízení o vylučovací žalobě. Zde by měl původní vlastník pouze možnost změnit předmět vylučovacího řízení v ten smysl, že se domáhá, aby byl z výkonu rozhodnutí (z exekuce) vyloučen namísto věcí výtěžek dražby. Původní vlastník, který vylučovací žalobu nepodal, se nanejvýš může na tom, kdo převzal dražební výtěžek (zpravidla tedy na oprávněném), domáhat jeho vydání tzv. “žalobou z lepšího práva” (jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení) s odůvodněním, že podle hmotného práva náleží částka utržená za prodej jeho věci jemu. Výše uvedené zásady vycházejí z již ustálené soudní praxe a podporuje je i právní teorie. Dopadají nejen na postavení vlastníka věci, který není povinným a přesto je jeho věc, aniž by byl podle práva povinen to strpět, v exekuční dražbě prodána, ale obdobně samozřejmě i na toho, komu k vydražené věci svědčilo – vylučovací žalobou neuplatněné – právo spoluvlastnické. I zde musí mít přednost ochrana vlastnictví, nabytého v dobré víře veřejnoprávním úkonem. A že právě takto žalovaný svoje vlastnictví nabyl, žalobkyně v tomto řízení nezpochybňovala. Její výhrady stran dražby v podstatě směřovaly proti činnosti soudního exekutora při její přípravě. Z hlediska nabytí vlastnického práva žalovaným je však rozhodné jen to, zda nabylo právní moci usnesení, jímž mu byl udělen příklep a zda zaplatil nejvyšší podání. V tomto směru žalobkyně s žádnými námitkami nepřišla. Ty, které přednesla, vlastnické právo žalovaného nezpochybňují. Nezpochybňuje je dokonce ani okolnost, že soudní exekutor ve výroku X usnesení o dražební vyhlášce, pojednávajícím o uplatnění práv, jež dražbu předmětných nemovitostí nepřipouštěla, neformuloval výzvu správně. Uvedl, že osoby, které taková práva mají, musí je uplatnit u exekutorského úřadu a prokázat nejpozději před zahájením dražebního jednání. Správně však měl uvést, že tato práva je třeba uplatnit u soudu (vylučovací žalobou) a toto uplatnění prokázat exekutoru nejpozději před zahájením dražebního jednání (§ 336b odst. 2 písm. k/ o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád). Zda byl přiléhavý exekutorův postup ohledně dopisu, kterým žalobkyně reagovala na dražební vyhlášku, resp. snad přímo na popsaný výrok a jestli měl něco vyvodit z údajně připojené kopie rozsudku o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví, je z hlediska posouzení vzniku a existence vlastnického práva žalovaného také nedůležité. Případný nárok žalobkyně na náhradu škody předmětem tohoto řízení není. Okresní soud tedy žalobu zamítl právem. Přiléhavě rozhodl i o náhradě nákladů řízení. V tomto ohledu při absenci odvolacích námitek stačí odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí. Krajský soud tedy přezkoumávaný rozsudek v obou výrocích potvrdil (§ 219 o.s.ř.); upřesnil jen označení listu vlastnictví, na němž jsou předmětné nemovitosti zapsány. Žalovaný byl plně úspěšný i v odvolacím řízení a má vůči podlehnuvší žalobkyni (která si musí nést vlastní výlohy ze svého) právo i na náhradu těch výdajů, jež mu vznikly v tomto procesním úseku (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.). Na odměně advokátky mu náleží náhrada 10.000,- Kč (§ 5 písm. b/ vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení) a na náhradě jejích režijních výdajů 150,- Kč (při dvou vykonaných úkonech právní služby, § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní služby) a cestovních výloh 1.069,- Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách). Náhrada je splatná k rukám advokátky žalovaného (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání zásadně přípustné. Podané dovolání může shledat přípustným jen dovolací soud, dospěje-li k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání by muselo být podáno do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v xxx. Odvolání proti tomuto rozsudku není přípustné za žádných okolností. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V xxx dne 22. listopadu 2004 Předseda senátu: