Nepřijal-li žalobce řádně učiněnou nabídku, kterou učinil v průběhu řízení žalovaný na vypořádání žalobou uplatněného nároku, přestává být žalovaný nadále v prodlení, jestliže žalobě nebylo rozhodnutím soudu vyhověno v částce vyšší, než kterou sám nabídl.

19Co 274/2004 Krajský soud v H. K. rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. M. N., CSc. a soudců JUDr. P. J. a V. K. v právní věci žalobkyně Ing. Z. N., proti žalovanému M. L., zastoupenému JUDr. V. K., advokátem, o zaplacení 134.239,- Kč a příslušenstvím, k odvolání žalobkyně do rozsudku Okresního soudu v Ú. O. č.j. 10C 255/96-278 ze dne 17. března 2004, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku sub I m ě n í tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 33.560,- Kč s 21% úrokem od 13.12.1996 do 21.10.2003 do tří dnů. V převyšující části, tj. pokud jde o zamítnutí žaloby o zaplacení další částky 100.679,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 11.10.1996 do zaplacení do tří dnů, se tento výrok p o t v r z u j e . II. Ve výroku o nákladech řízení účastníků se rozsudek okresního soudu m ě n í tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. III. Ve výroku o nákladech řízení státu se tento rozsudek m ě n í tak, že žalobkyně i žalovaný jsou povinni zaplatit na nákladech řízení České republice – Okresnímu soudu v Ú. O. každý z nich 96,- Kč do tří dnů. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud zamítl žalobu o náhradu mzdy, která žalobkyni ušla za dobu od 1.7.1994 do 31.8.1996 v důsledku neplatné výpovědi z pracovního poměru a uložil žalobkyni, aby nahradila žalovanému na nákladech řízení částku 92.478,- Kč; dále ji zavázal, aby na nákladech řízení státu zaplatila České republice 192,- Kč. Odkázal přitom na ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce a uvedl, že žalobkyně si v období, za které požaduje náhradu ušlého výdělku, vydělala u pojišťovny N. – N. částku 418.567,- Kč, což je v průměru cca 16.000,- Kč měsíčně. Údajné náklady na dosažení těchto příjmů nepovažoval za prokázané a tvrzení žalobkyně, “že v rámci svého podnikání vykonávala služební cesty téměř každodenně po celé republice, neuvěřil. Při rozhodování vycházel z jejího příjmu a na základě toho dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na náhradu mzdy”. Ačkoliv to ve svém rozsudku neuvádí, zřejmě měl za prokázáno, že žalovaný požádal, aby žalobkyni nebyla náhrada mzdy přiznána (§ 61 odst. 2 zák. práce). Tento rozsudek napadá včas podaným odvoláním žalobkyně a domáhá se jeho změny, spočívající v plném vyhovění žalobě, a pro případ, že by jí bylo vyhověno jen zčásti, žádá přiznat plnou náhradu nákladů řízení. Byl-li by prvostupňový rozsudek potvrzen, pak navrhuje, aby podle § 150 o.s.ř. nebyla žalovanému náhrada nákladů řízení přiznána. V odůvodnění svého opravného prostředku brojí především proti pochybnostem soudu prvého stupně o nákladech, jež musela vynaložit v souvislosti s výkonem práce pojišťovacího agenta. Odkazuje v té souvislosti na dokazování provedené předloženými knihami jízd, výpovědí svědka B., jakož i zprávou Finančního úřadu v Ž. o výsledku daňové kontroly, která je z uvažovaného hlediska směrodatná. Její průměrný měsíční čistý příjem za období, za které je žalováno, činil po odečtení výdajů 1.615,- Kč. Musela si proto vypůjčit vysoké částky od rodičů, příbuzných a přátel, které dosud nevrátila. Okresní soud pochybil i při právním posouzení věci, neboť se neřídil těmi hledisky, k nimž podle zákona přihlédnout měl. Nepřiznání náhrady mzdy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže se zaměstnanec o práci vůbec nezajímal nebo lépe placenou práci odmítl; to však není posuzovaný případ. Zejména však okresní soud nevzal na zřetel, že kontrola finančního úřadu nezjistila v jejím podnikání a vedení účetnictví žádné nedostatky. Žalovaný navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Uvedl (mimo jiné), že žalobkyně svá tvrzení o pracovních cestách, spojených s prací pojišťovacího agenta, nedoložila a důkazy o nich nenabídla. To, že finanční úřad ponechal nepřezkoumatelnost evidence pracovních cest žalobkyně bez reakce, ještě nenahrazuje povinnost tyto cesty prokázat. Není tedy doloženo, že náklady na cesty byly vynaloženy a zda cesty byly vůbec uskutečněny. Při odvolacím jednání doplnil své vyjádření k podanému odvolání poukazem na okolnost, že žalobkyně nepožádala žalovaného o to, aby ji po výpovědi z pracovního poměru i nadále zaměstnával, takže i z toho důvodu je třeba považovat žalobu za nedůvodnou. Krajský soud po projednání věci a přezkoumání napadeného rozsudku (§ 212 a násl. o.s.ř.) dospívá k těmto závěrům: Předmětem řízení je požadavek na náhradu mzdy za dobu od 1.7.1994 do 31.8.1996, po kterou žalobkyně nevykonávala v důsledku neplatné výpovědi z pracovního poměru pro žalovaného práci. Námitce žalovaného, vznesené při jednání odvolacího soudu, že uplatněný požadavek je nedůvodný již proto, že žalobkyně nepožádala žalovaného, aby ji dále zaměstnával, nelze přisvědčit. Dopisem z 31.12.1993, adresovaným Městskému úřadu v L. (jehož převzetí bylo týž den také potvrzeno) sděluje žalobkyně žalovanému, že výpověď z pracovního poměru ze dne 22.10.1993 považuje za neplatnou “protože obchází zákon” a dále to, že podle § 61 odst. 1 zák. práce trvá na dalším zaměstnání. Z dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 6.9.1996 je patrno, že pracovní poměr účastníků skončil k tomuto dni. Domáhá-li se žalobkyně náhrady mzdy za uvedené období (od 1.7.1994 do 31.8.1996), je třeba její požadavek považovat za důvodný co do základu, neboť žalovaný jí v této době mzdu nevyplácel, a to proto, že v důsledku neplatné výpovědi z pracovního poměru pro něho žalobkyně nevykonávala práci, ačkoliv mu oznámila, že na dalším zaměstnání trvá (§ 61 odst. 1 zák. práce). Soud prvého stupně žalobu zamítl z toho důvodu, že žalobkyně získala v období, za něž se domáhá mzdové náhrady, příjem 418.567,- Kč a nedoložila výdaje údajně vynaložené na jeho získání. Jedním z předpokladů takového rozhodnutí je žádost zaměstnavatele, aby náhrada mzdy nebyla zaměstnanci přiznána (§ 61 odst. 2 zák. práce). Tato podmínka byla splněna, neboť žalovaný již ve svém vyjádření k žalobě z 13.1.1997 (čl. 6) takový požadavek vznesl. Ve sporu šlo tedy o to, zda je dán některý z důvodů (uvedených v § 61 odst. 2 zák. práce), pro který lze náhradu mzdy “přiměřeně snížit, případně náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat”. Okresní soud zvolil posléze uvedené řešení a žalobu v plném rozsahu zamítl. To krajský soud za správné nepovažuje; jestliže se žalobkyně poté, co s ní žalovaný rozvázal neplatně pracovní poměr, uplatnila jako pojišťovací agent u společnosti N. – N., tj. nezůstala-li nečinná přesto, že byla přesvědčena o protiprávnosti postupu žalovaného, pak tato iniciativa, (jejímž důsledkem bylo získání finančních prostředků) nemůže být žalobkyni přičítána k tíži. To ostatně vyjádřil krajský soud již ve svém usnesení č.j. 19Co 566/97-62 z 26.5.1998. Na druhé straně je však třeba konstatovat, že důvod pro snížení požadované náhrady je dán. Skutkový stav, jak ho zjistil okresní soud, považuje odvolací soud za správný; správný je tedy i údaj, že v období, za něž žalobkyně náhradu mzdy požaduje, získala u pojišťovny N. – N. příjem 418.567,- Kč, což činí v průměru částku 16.099,- Kč za měsíc. To je více než dvojnásobek průměrného výdělku, jehož žalobkyně dosahovala u žalovaného. Tato okolnost je proto důvodem k tomu, aby požadovaná náhrada byla podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce snížena. Žalobkyně proti závěru o výši získaného příjmu brojí tvrzením, že po odpočtu nákladů, spojených s výkonem práce pojišťovacího agenta, činil v uvedeném období její příjem v průměru 1.615,- Kč a odkazuje v té souvislosti na zprávu Finančního úřadu v Ž. Soud prvého stupně toto tvrzení za správné nepovažuje a odvolací soud jeho stanovisko sdílí. Mělo-li by být pravdivé to, co žalobkyně o svém podnikání uvádí, znamenalo by to například, že v roce 1994 na své podnikání doplácela (ač jí byla podle potvrzení na čl. 216 vyplacena provize 97.374,- Kč) a že za celý rok 1995 činil její čistý příjem 2.380,- Kč. Krajský soud považuje tyto údaje za zjevně nesprávné – odporuje zdravému úsudku vykonávat pracovní činnost, která by byla v podstatě ztrátová a na jejíž výkon by musel ten, kdo ji vykonává, ještě doplácet. To, že žalobkyní uvedené údaje převzal do své zprávy Finanční úřad v Ž., tedy ještě neznamená, že jsou pravdivé. Podstatou výhrad, jež v této souvislosti žalobkyně proti stanovisku okresního soudu vznáší, je odkaz na náklady, jež vynaložila podle záznamů zachycených ve čtyřech předložených knihách jízd. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku uvádí seznam pojistných smluv, jež žalobkyně v období od 1.7.1994 do 31.8.1996 uzavřela a dále to, kde byly tyto smlouvy uzavřeny. Naprostá převaha těchto smluv byla uzavřena v tehdejším Východočeském kraji a naproti tomu žádná v tehdejších krajích Západočeském, Jihočeském, Severočeském a Severomoravském, kde měla žalobkyně podle předložených záznamů o podniknutých jízdách cestovat. Z toho plyne, že záznamy o údajných jízdách nelze považovat ze důkaz o tom, že byly v souvislosti s podnikáním žalobkyně také vykonány. To, že žalobkyně v souvislosti s výkonem práce pojišťovacího agenta tvrzené náklady vynaložila, musí dokazovat ona – žalovaného nemůže tížit důkazní břemeno k vyvrácení toho, co tvrdí žalobkyně, neboť okolnost, že žalobkyně tvrzené jízdy nevykonala (ač je pro daňové účely vykázala), prokázat nelze – negace, resp. neexistence určité skutečnosti nemůže být předmětem důkazu a tudíž ani důkazního břemene. Odvolatelka uvádí, že více než devadesát procent jejích nákladů při podnikání tvoří cestovné. Bylo tedy na ní, aby vynaložení těchto nákladů prokázala. Že za důkaz o těchto nákladech nelze považovat záznamy o údajně vykonaných jízdách, bylo již vyloženo. Na druhé straně je však třeba vycházet z předpokladu, že určité náklady spojené se svým podnikáním žalobkyně mít musela, tj. že určité cestovní výlohy vynaložila. Jestliže však je mimo pochybnost, že v období, za něž je o náhradu mzdy žalováno, získala žalobkyně na provizích za svou činnost více než dvojnásobek (téměř trojnásobek) ušlé mzdy (418.567,- Kč proti žalovaným 134.239,- Kč) a jestliže určité výlohy spojené s prací pojišťovacího agenta sice musela zřejmě vynaložit, avšak jejich výši nedoložila, potom považuje odvolací soud za přiměřené, tj. odpovídající všem okolnostem, jež byly v projednávané věci zjištěny, snížení požadované náhrady na jednu čtvrtinu. Z toho důvodu byl napadený rozsudek ve výroku sub I, jímž byla žaloba zcela zamítnuta, zčásti změněn (tak, že bylo žalobě – pokud jde o jistinu – do částky 33.560,- Kč vyhověno) a zčásti potvrzen, pokud jde o převyšující část žalobou uplatněného požadavku (§ 220 odst. 1, § 219 o.s.ř.). Pokud jde o úroky, byly žalobkyni přiznány z přisouzené částky ode dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba, resp. od druhého dne poté (§ 256 zák. práce). Jelikož nebylo prokázáno, že uplatněný požadavek byl žalovanému předložen dříve, než mu byla doručena žaloba, ocitl se žalovaný v prodlení dnem 13.12.1996. Toto prodlení trvalo až do 21.10.2003, kdy žalovaný při jednání okresního soudu nabídl, že žalobou uplatněný nárok vypořádá “během několika hodin” částkou 80.000,- Kč. Že šlo o vážně míněný návrh plyne z toho, že při dalším jednání soudu (dne 17.3.2004) předložil žalovaný v hotovosti v jednací místnosti okresního soudu částku 90.000,- Kč. Nabídkou žalovaného z 21.10.2003 mohl být požadavek žalobkyně do výše, v níž bylo žalobě vyhověno, uspokojen. Od tohoto dne žalovaný v prodlení není, neboť žalobkyně nabídnuté plnění nepřijala (§ 256 odst. 3 zák. práce). Vzhledem k výsledku řízení, jak vyplývá z tohoto rozhodnutí, v něm měli oba účastníci úspěch jen částečný; proto bylo o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá na jejich náhradu právo (§ 142 odst. 2, § 224 odst. 1 o.s.ř.). Změněn byl výrok o náhradě nákladů řízení státu, která byla uložena oběma sporným stranám rovným dílem (§ 148 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které se podává do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v ÚO ; rozhodoval by o něm Nejvyšší soud České republiky. V H. K. dne 13. července 2004