Rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 9 odst. 5 zák. č. 229/1991 Sb.), že vlastníci převáděného pozemku jsou povinni strpět příchod a odchod veřejnosti ke studánce a k pomníku, není rozhodnutím o vzniku věcného břemene (§ 151 o) ObčZ), ale rozhodnutím o veřejnoprávním omezení vlastnického práva. Rozhodování o zrušení takového omezení nepatří do pravomoci soudu .

Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. L. S. a soudců JUDr. M. K. a V. K. ve věci žalobců a)L.S., b) L. S., oběma zastoupeným JUDr. L.G. advokátem, proti žalovaným 1. P.Ú., 2. Městu xxx, o zrušení věcného břemene a odstranění pomníku, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v xxx ze dne 28. června 2004, č.j. 9C 58/2002-37, t a k t o : I. Odvolací řízení se ve vztahu k 1. žalovanému z a s t a v u j e . II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I ve vztahu k 2. žalovanému z r u š u j e, řízení se z a s t a v u j e a věc se p o s t u p u j e Městu xxx. III. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II p o t v r z u j e . IV. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení státu na účet Okresního soudu v xxx 490,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V. Žalobci a 1. žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před odvolacím soudem. VI. Žalobci jsou povinni nahradit společně a nerozdílně 2. žalovanému na nákladech řízení před okresním soudem 180,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 386,- Kč, vše do tří dnů od právní moci to- hoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl návrh na zrušení věcného břemene, dle něhož vlastník pozemkové parcely č. xxxx je povinen strpět příchod a odchod veřejnosti k pomníku Mistra Aloise Jiráska, které je zapsáno u Katastrálního úřadu v xxx na LV č. xxx pro katastrální území a obec xxxx a bylo zřízeno rozhodnutím Pozemkového úřadu, Okresního úřadu v xxxx č. 5204/1998 dne 9.7.1998, právní moc nastala dne 14.8.1998 (výrok I) a zároveň zamítl návrh, podle kterého měla být 2. žalovanému uložena povinnost odstranit pomník Mistra Aloise Jiráska z pozemkové parcely č. xxx zapsané u Katastrálního úřadu v xxx na LV č. xxx pro katastrální území a obec xxx do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Žalobcům byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení státu na účet Okresního soudu v xxx 490,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů řízení 180,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V). Zároveň bylo rozhodnuto, že žalobci a prvý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). V odůvodnění rozsudku okresní soud zhodnotil provedené důkazy a vzal za prokázané, že pozemkový úřad dne 9.7.1998 rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. o půdě, že P. a P. H., Z. P. a V. B. (dále jen “restituenti”) jsou vlastníky parcely č. xxx a zároveň dle ustanovení § 9 odst. 5 zákona o půdě zřídil k tomuto pozemku věcné břemeno spočívající v povinnosti strpět příchod a odchod veřejnosti k pomníku Mistra Aloise Jiráska a ke studánce na této parcele, a to dle geometrického plánu, přičemž uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 14.8.1998. Poté žalobci na základě kupní smlouvy ze dne 18.1.2001 uzavřené s restituenty nabyli do svého vlastnictví geometrickým plánem oddělenou část parcely č. xxxx nově označenou jako parcela č. xxxx o výměře 1895 m2 a převzali věcné břemeno příchodu a odchodu veřejnosti k pomníku Mistra Aloise Jiráska na této parcele. Okresní soud uzavřel, že pokud jde o prvého žalovaného, není ve věci pasivně legitimován, neboť pozemkový úřad sice věcné břemeno zřídil, avšak nevyplývají mu z rozhodnutí o zřízení věcného břemene žádná práva. Ve vztahu k druhému žalovanému dospěl okresní soud k závěru, že žalobci neprokázali, že by došlo ke změně poměrů mezi dobou, kdy bylo věcné břemeno zřízeno (tj. ke dni 14.8.1998) a situací v době rozhodování soudu, když svědek H. i sám žalobce tvrdili, že stav v současné době je na parcele č. 4269/11 stejný jako byl již v roce 1998, neboť město se nikdy o park příliš nestaralo a tato situace se po vrácení pozemku restituentům nijak nezměnila. Vzhledem k tomu okresní soud návrh na zrušení věcného břemene dle ustanovení § 151b odst. 3 občanského zákoníku zamítl a zároveň zamítl i návrh na uložení povinnosti druhému žalovanému pomník odstranit s odůvodněním, že právo příchodu a odchodu veřejnosti se týká nejen studánky, ale i pomníku včetně bezprostředního okolí. Žalobci v odvolání zejména namítali, že hrubý nepoměr mezi výhodou oprávněných a věcným břemenem trval již v době zřízení věcného břemene. Poukazovali na to, že okresní soud se měl zabývat porovnáním skutkových okolností v době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno (resp. v roce 1998), neboť park neslouží a nikdy nesloužil k danému účelu. Při odvolacím jednání dne 9.12.2004 vzali odvolání proti 1. žalovanému zpět a ve vztahu k 2. žalovanému navrhli, aby rozsudek okresního soudu byl změněn a žalobě bylo vyhověno. Žalovaní navrhli potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vyhlášení předcházející v mezích odvolání (§212 o.s.ř.) z hlediska uplatněných odvolacích důvodů (§ 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.), aniž by však byl tímto rozsahem vázán (§ 212 odst. 1 o.s.ř.) a z úřední povinnosti přezkoumal řízení před soudem prvého stupně i z toho hlediska, zda netrpí některou z vad uvedených v § 229 odst. 1 a 2 písm. a), b) o.s.ř., případně zda netrpí jinými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, i když z jiných důvodů, než v něm uvedených. Dle § 151n odst. 1 občanského zákoníku věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě. Dle § 151o odst. 1 občanského zákoníku věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí. Právním důvodem vzniku věcného břemene tedy může být mimo jiné rozhodnutí státního orgánu. Příslušným orgánem, jehož rozhodnutím může dojít ke vzniku věcného břemene, je především soud a správní orgán. V obou případech to však platí pouze za předpokladu, že je toto jejich oprávnění založeno výslovně zákonem. Podle ustanovení § 9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, pokud je toho nezbytně třeba, může pozemkový úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, případně uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků. Zákon č. 229/1991 Sb. tak umožňuje rozhodnutím správního orgánu, tj. rozhodnutím pozemkového úřadu, zřídit věcné břemeno. I rozhodnutí příslušného orgánu musí vedle přesného určení účastníků (oprávněné osoby a vlastníka zatížené nemovitosti) zároveň přesně určit obsah věcného břemene. Oprávnění z věcného břemene je spojeno buď s vlastnictvím určité nemovitosti nebo s určitou oprávněnou osobou. Omezení práva vlastníka ve prospěch konkrétně neurčené osoby nebo bez vztahu k vlastnictví určité nemovitosti nenaplňuje znaky ustanovení § 151n a násl. občanského zákoníku. Ze zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích se podává, že účelovou komunikací je taková pozemní komunikace, která splňuje znaky uvedené v § 7 odst. 1 zákona. Je přitom zjevné, že vždy nemusí jít o stavbu, která by vyžadovala stavební povolení; takové povolení zpravidla nevyžaduje zřízení cest lesních nebo polních, které nejsou stavbami ani samostatnými věcmi ve smyslu § 118 odst. 1 občanského zákoníku, jde jen o určitým způsobem užívaný pozemek, který je pozemní komunikací. Pozemek je tedy pozemní komunikací v případě, že jde o dopravní cestu určenou k užití silničními a jinými vozidly a chodci, sloužící ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Pozemek, který splňuje uvedená kritéria, se stává účelovou komunikací ze zákona, aniž by bylo potřeba o jeho kategorizaci jako účelové komunikace vydávat správní rozhodnutí. Zřídí-li tedy vlastník pozemku účelovou komunikaci anebo souhlasí-li, byť i konkludentně, s jejím zřízením (aniž by šlo o komunikaci v uzavřeném prostoru nebo objektu, který slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu), stává se tato komunikace veřejně přístupnou a vztahuje se na ni nadále obecné užívání pozemní komunikace. Soukromá práva vlastníka jsou v tomto případě omezena veřejně právním institutem obecného užívání pozemní komunikace. Je-li účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka zřízena, nemůže vlastník jednostranným prohlášením zamezit jejímu obecnému užívání, jak je zřejmé i z ustanovení zákona o pozemních komunikacích, která vážou regulaci o provozu na veřejně přístupných účelových komunikacích na rozhodnutí příslušného orgánu, nikoliv na rozhodnutí vlastníka (§ 7 odst. 1 věta druhá, § 24). Vlastník komunikace, která má znaky účelové komunikace, která není v uzavřeném prostoru nebo objektu, není ani při zřízení komunikace oprávněn omezit užívání této komunikace na určitou skupinu objektů a vyloučit její obecné užívání. To neznamená, že vlastník by byl zbaven možnosti provoz na účelové komunikaci regulovat, případně komunikaci uzavřít – může tak však učinit jen na základě rozhodnutí příslušného orgánu. Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnosprávní oprávnění. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní předpisy, ale o zákon o pozemních komunikacích. Z § 44 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že v řízeních o věcech upravených tímto zákonem o pozemních komunikacích, tedy i o obecném užívání pozemních komunikací, se postupuje, nestanoví-li tento zákon jinak, podle obecných předpisů o správním řízení. Podle § 40 odst. 1 tohoto zákona státní správu ve věcech dálnice, silnice, místní komunikace a veřejné účelové komunikace vykonávají silniční správní úřady, kterými jsou Ministerstvo dopravy a spojů a okresní úřady (nyní ve znění novely zákona o pozemních komunikacích provedené zákonem č. 132/2000 Sb. také orgán kraje v přenesené působnosti). Působnost silničního správního úřadu vykonávají v rozsahu stanoveném tímto zákonem též obce v přenesené působnosti. Podle § 40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích obce vykonávají působnost silničního správního úřadu ve věcech místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací. Podle § 7 odst. 1 a 2 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanskoprávním řízení, jen stanoví-li to zákon. V občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci upravené zákonem č. 13/1997Sb. o pozemních komunikacích, které podle § 44 odst. 1 tohoto zákona mají být projednány v řízení provedeném podle obecných předpisů ve správním řízení. Soud podle § 103 přihlíží kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci. Mezi podmínky řízení patří i podmínka pravomoci soudu ve věci jednat a rozhodnout. Pokud tato podmínka splněna není, jde o takový nedostatek podmínky řízení, který je neodstranitelný. V posuzovaném případě Okresní úřad, Okresní Pozemkový úřad v xxx dne 9.7.1998 rozhodl dle § 9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., že vlastníci pozemkové parcely č. 4269/11 v katastrálním území xxx jsou povinni strpět příchod a odchod veřejnosti ke studánce a pomníku Mistra Aloise Jiráska na této parcele, a to po přístupové cestě zaměřené geometrickým plánem č. xxxx – xxxx ze dne 25.10.1996. Vzhledem k tomu, že věcné břemeno není možné zřídit ve prospěch konkrétně neurčené osoby (resp. pro “veřejnost”) anebo bez vztahu k určité nemovitosti, pak přestože pozemkový úřad byl oprávněn dle § 9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. svým rozhodnutím věcné břemeno zřídit, nejedná se v tomto případě podle obsahu rozhodnutí správního orgánu o věcné břemeno v občanskoprávním slova smyslu, neboť jeho vymezení neodpovídá ust. § 151n a násl. obč. zák. Ustanovení § 151p odst. 3 občanského zákoníku o zrušení věcného břemene, jehož se žalobci dovolávají, tedy nelze aplikovat. Nejde totiž o spor o soukromoprávní omezení vlastnického práva, ale o omezení veřejnoprávní, neboť o tom, zda jde o instituty práva soukromého nebo veřejného, rozhoduje obsah právních úkonů, příp. rozhodnutí, nikoliv jejich pojmenování. Jestliže rozhodnutím pozemkového úřadu nejsou naplněny znaky ust. § 151n obč. zák., nemůže být omezení rozhodnutím zřízené posouzeno jako věcné břemeno. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobci jsou vlastníky pozemku č. 4269/48 a dle rozhodnutí pozemkového úřadu jsou povinni strpět příchod a odchod veřejnosti k pomníku Mistra Aloise Jiráska na této parcele, a to po přístupové cestě zaměřené geometrickým plánem č. 1267 – 0864/96 ze dne 25.10.1996. Komunikace na pozemku ve vlastnictví žalobců je účelovou komunikací splňující znaky § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, která existovala v době před vydáním rozhodnutí pozemkového úřadu, přičemž poskytnutí ochrany tomuto veřejnoprávnímu oprávnění není v pravomoci soudu. Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění a působnost silničního správního úřadu ve věcech místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací vykonávají dle § 40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích obce, resp. v daném případě Město xxxx. Proto nezbylo, než rozsudek okresního soudu ve výroku I ve vztahu k 2. žalovanému ve smyslu § 221 odst. 1 a odst. 2 písm. a) o.s.ř. zrušit a řízení zastavit s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena příslušnému správnímu orgánu, jímž je Město xxxx (výrok II). Pokud jde o 1. žalovaného, ve vztahu k němu žalobci vzali při odvolacím jednání dne 9.12.2004 odvolání zpět a vzhledem k tomu odvolací soud ve smyslu § 207 odst. 2 o.s.ř. odvolací řízení ve vztahu k 1. žalovanému zastavil (výrok I). Předmětem odvolacího přezkumu tedy nebyl rozsudek a řízení jemu předcházející pokud jde o 1. žalovaného a proto se odvolací soud nezabýval tím, zda je 1. žalovaný ve věci pasivně legitimován. Pokud se žalobci domáhali odstranění pomníku na 2. žalovaném, neprokázali a ostatně ani netvrdili skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit neoprávněnost stavby pomníku Mistra Aloise Jiráska na pozemku v jejich vlastnictví a v souvislosti s tím splnění předpokladů stanovených v § 135c občanského zákoníku (v případě, že by se jednalo o nemovitost), neboť pokud by měl pomník povahu věci movité, mohli by se žalobci domáhat pouze vyklizení pozemku dle § 126 občanského zákoníku, nikoliv odstranění pomníku. Rozsudek okresního soudu tedy byl ve výroku II jako věcně správný potvrzen ve smyslu § 219 o.s.ř. Ve smyslu § 148 odst. 1 o.s.ř. jsou žalobci povinni zaplatit společně a nerozdílně náklady řízení státu ve výši 490,- Kč (svědečné svědka H.). Ve vztahu k 1. žalovanému nebyli žalobci v řízení před okresním soudem úspěšní a v odvolacím řízení zpětvzetím odvolání proti 1. žalovanému zavinili, že odvolací řízení ve vztahu k němu bylo zastaveno, a byli by tedy povinni nahradit 1. žalovanému náklady těchto řízení. 1. žalovaný se však práva na náhradu nákladů řízení před okresním i před odvolacím soudem vzdal, a proto bylo rozhodnuto, že žalobci a 1. žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před odvolacím soudem (výrok V). Žalobci nebyli v řízení před okresním ani před odvolacím soudem úspěšní ve vztahu k 2. žalovanému a jsou tedy povinni ve smyslu § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. nahradit mu náklady tohoto řízení. Náklady 2. žalovaného v řízení před okresním soudem spočívají v cestovném hromadným dopravním prostředkem z xxxx do xxxxí a zpět ke třem jednáním ve výši celkem 180,- Kč a jeho náklady v odvolacím řízení spočívají v cestovném z xxxx do xxxx a zpět ve výši 386,- Kč. P o u č e n í : Proti výroku I, jímž bylo odvolací řízení ve vztahu k 1. žalovanému zastaveno, není odvolání ani dovolání přípustné. Proti výroku II rozsudku je možno podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně. Proti výroku III – VI rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od jeho doručení u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.